pátek 17. července 2015

Zášť - 17. kapitola



Na moment jsme s Owenem jen hleděli jeden na druhého. Můj telefon znovu zazvonil a on přivřel oči. Samozřejmě jsem věděla, kdo to je. Nevyrušoval by mě, pokud by nešlo o něco důležitého.
Zvedla jsem prst, abych Owenovi naznačila, že je to jen na chvilku, vytáhla telefon z kabelky a přijala hovor. „Ano?“

„Máme problém, Gin,“ zazněl mi do ucha Finnův hlas. „Podívej se, kdo právě přišel.“
Otočila jsem hlavou doprava, na konci lávky stála detektiv Bria Coolidge. Měla na sobě dlouhé volné šaty z ledově modrého hedvábí. Šaty a sladěná šála kolem jejích ramen podtrhávaly barvu jejích očí. Blond vlasy měla vyčesané do složitého účesu. Jediné šperky byly obvyklý náhrdelník s přívěškem ve tvaru petrklíče a tři jednoduché kroužky na levém prsteníku. Když Bria otáčela hlavou a rozhlížela se po shromážděném davu, náhrdelník se vyzývavě třpytil. Vypadala schopně, chladně, královsky a nádherně najednou.
A nebyla sama.
Po jejím boku stál Xavier v bílém fraku. Pod tlumenými světly se jeho oholená hlava blýskala jako leštěný eben.
Z louže pod okap. Bezpochyby téma dnešního večera.
„Co tady dělají?“ Zamumlala jsem.
Owen se vedle mě naklonil, aby viděl, o kom mluvím. Nenamáhala jsem se mu zakrýt výhled. Na to byl příliš chytrý. Prohlédl si Briu s Xavierem a pak obrátil svou pozornost zpátky ke mně.
„Co já vím,“ odpověděl Finn. „Třeba se jen přišli pobavit.“
„Pamatuješ, co říkával starý pán o náhodách?“
Finn si vzdychl. „Žádné neexistují.“
„Správně,“ odpověděla jsem. „Jsou tu z nějakého důvodu. Nespouštěj je z očí, za minutku jsem u tebe.“
Zavěsila jsem a podívala se na Owena. „Je mi líto, musím jít.“
„V tom případě jdu taky.“ Řekl.
„To se tě netýká, Owene. Věci dnes nejdou, tak, jak by měly a pravděpodobně to bude čím dál tím horší. Měl bys odejít, dokud to jde.“
Na tváři se mu objevil pokřivený úsměv. „A nechat tě odejít bez toho, že bys mi řekla o co ksakru vlastně jde? Tak to tedy ne, Gin. Dlužíš mi minimálně vysvětlení.“
V jeho fialkových očích tvrdě svítilo odhodlání. Vybičovala jsem jeho zvědavost svými činy a slovy na nejvyšší míru. Zvědavost. Další dvousečná zbraň, která mě za můj život nejednou dostala. A teď mi její ostří znovu viselo nad hlavou. Jen by mě zajímalo, kde mě dnes večer zasáhne.
Jenomže měl pravdu, postavil se kvůli mně Mab Monroe před očima nejvlivnějších lidí ve městě. Něco jsem mu dlužila. Jen jsem si nebyla jistá co. Ale jestli mě chce dnes večer doprovázet na mé strastiplné cestě, je to jeho problém. Nepochybovala jsem, že až bude po všem, bude chtít zařadit zpátečku. Stejně jako Donovan Caine.
„Dobře,“ řekla jsem. „Ale drž se u mě a dělej, co ti řeknu. Jasné?“
Jeho úsměv se prohloubil „Ano, madam.“
Odešli jsme od baru. Finn si všimnul, jak se prodíráme davem a diskrétně na nás zamával. Přesunul se ze svého stanoviště u hracích automatů do stínu u zdi, kde se mohl opřít a měl výhled na celou palubu. Podívala jsem se mezi lidi, ale neviděla jsem ani Briu, ani Xaviera.
„Kam šli, Finne?“
Místo aby mi odpověděl, nadzvedl obočí a podíval se na Owena.
„Pro dnešek se k nám přidá,“ odpověděla jsem. „Prostě mluv, Finne. Se vším ostatním se můžeme vypořádat později.“
Věděl, že tím vším myslím Owena Graysona. Jestli si budeme moci dovolit ho nechat naživu, pokud se něco zvrtne. Tohle rozhodnutí budu muset udělat dřív, než skončí dnešní noc. Chtěl se se mnou jen vyspat, netušil, k čemu se připletl. A já jsem nevěděla, jestli dokáže mlčet. Zatím jsem se rozhodla mu dát šanci.
Finn přikývnul. „Bria je u zábradlí, popíjí šampaňské a vypadá naprosto úchvatně.“
Jistě, moje sestra dělala přesně to, co Finn říkal. V tuhle chvíli to vypadalo, že jí nic nehrozí, takže jsem se začala zajímat o další postavu v tomhle dramatu.
„Kde je Xavier?“
„Před chvílí něco Brie pošeptal a nechal ji tam stát,“ odpověděl Finn. „Namířil si to do jídelny.“
Překvapilo mě to. „Proč by tam chodil? Večeře bude později, to hlavní se pořád ještě odehrává tady.“
Finn si odkašlal. „To jsem si myslel taky – dokud jsem si nevšimnul, že Roslyn čirou náhodou zmizela taky. Odešla, Gin.“
Otočila jsem se ke stolu, u kterého Roslyn měla být. Byla jsem příliš zaměstnaná Mab a pak Owenem, že jsem ji přestala sledovat. Její židle byla prázdná. Xavierovo náhlé zjevení mi najednou začalo dávat větší smysl.
„Roslyn,“ zamumlala jsem, „musela říct Xavierovi, že sem dnes večer se Slaterem půjde.“
„A Xavier si nemohl pomoct a přišel ji zachránit.“ Dokončil Finn. „S nebo bez jejího vědomí?“
„Na tom teď nezáleží,“ podotkla jsem. „Protože jestli je Slater spolu uvidí, jsou oba mrtví.“
Owen stál tiše po mém boku a poslouchal všechno, o čem jsme s Finnem mluvili. Nekomentoval to, nepřerušoval nás, neptal se, o co k čertu jde nebo o kom mluvíme. Jen poslouchal a sledoval okolní dav. Jen málo lidí vydrží v takovéhle situaci mlčet. Můj respekt k němu zase o něco vzrostl.
„Co chceš dělat, Gin?“ Zeptal se tiše Finn.
Zatímco jsem přemýšlela, pátrala jsem očima v davu po třech konkrétních lidech. Našla jsem je skoro okamžitě.
Mab Monroe, Jonah McAllister a Elliot Slater byli zabraní do rozhovoru u zábradlí na pravoboku. Slaterova ochranka stála poblíž, soustředěná na svého šéfa, připravená na jeho rozkazy. Očima jsem přeběhla k Roslynině prázdné židli. Byla jen otázka času, než Slater zjistí, že tam není a začne ji hledat, dala se udělat jediná věc.
Dlouze jsem vydechla. „Finne, zůstaň tady a dohlédni na Briu. Pokud to bude vypadat, že si koleduje o potíže, zavolej mi. Já s Owenem najdeme Roslyn a Xaviera a dostaneme je z lodi.“
Finn zůstal na svém stanovišti a zdi a já jsem vyzvala Owena. „Pojď, podíváme se po nich uvnitř.“
Přikývnul a následoval mě přes palubu otevřenými dveřmi do jídelny. Procházela jsem kolen vyrovnaných řad stolů. Potloukalo se tam pár lidí. Ale Roslyn s Xavierem mezi nimi nebyli. Šla jsem dál. Owen šel tiše a rychle za mnou. Na nic se neptal, ani mi nenabízel svůj názor. Jen mě sledoval.
Vzpomněla jsem si na svou předešlou cestu po lodi. Kam bych šla, abych byla mimo dosah davu? Bylo tam jen jedno místo, které bylo jako stvořené pro milence.
„Pojď,“ řekla jsem. „Už asi vím, kde budou.“
Owen přikývnul a šel za mnou. Prošli jsme dalšími dveřmi na chodník, který lemoval celou loď. Moje podpatky hlasitě klapaly o dřevo. Teď nebyl čas na tichou a opatrnou chůzi, protože pokud by Roslyn s Xavierem našel jako první Slater, nikdy by se z lodi živí nedostali.
Přímo před námi byly zavřené dveře do proskleného salónku. Některé závěsy byly zatažené a tvořily tak uvnitř aspoň zdání soukromí. Nenamáhala jsem se s klepáním, místo toho jsem rovnou stiskla kliku a vešla dovnitř. Vevnitř seděla na židli schoulená Roslyn, ramena se jí třásla a po tvářích stékaly slzy. Xavier před ní klečel a držel ji za ruce, jako by ji o něco prosil.
„Co si myslíte, že děláte?“ Vyštěkla jsem.
„Gin…“ začal Xavier.
„Víš vůbec, co děláš? Do jakého nebezpečí jsi uvedl jak sebe, tak Roslyn tím, že jsi sem dnes večer přišel?“
Obr se kousnul do rtu. „Nemohl jsem si pomoct, Gin. Když jsem věděl, že Roslyn je s tím bastardem…“
„Já vím, Xaviere, je mi to jasné. Ale teď buď zticha a poslouchej, ano?“
Xavier sevřel rty, ale pomalu přikývnul.
Obrátila jsem se k Roslyn. „Řekla jsem ti, abys držela Xaviera stranou, že se postarám o Slatera. Řekla jsi, že to zvládneš.“
„Mrzí mě to,“ zašeptala. „Já – já jsem jen nedokázala Xavierovi lhát o tom, kam dnes večer jdu. A co se stane, když neuspěješ. Že… že budu muset jít se Slaterem k němu domů.“
Špičkou boty jsem poklepávala na dřevěnou podlahu. Začínající migréna se v mé hlavě měnila na vytrvalé bušení. Protože jsem Roslyn zklamala. Nechala jsem se od příležitosti dostat Slatera, vyrušit McAllisterem. Měla jsem je oba rovnou zabít a hodit jejich těla přes palubu, bez ohledu na následky. Roslyn s Xavierem by už touhle dobou měli po starostech.
Owen Grayson stál pořád ve dveřích a jen se díval a tiše poslouchal. Neměla jsem ani ponětí, co si o tom všem myslí a ani co si s ním nakonec počnu. Právě teď jsem se potřebovala soustředit na Roslyn a Xaviera. Ať už se mi to líbilo nebo ne, byla jsem za ně zodpovědná a pokud to bude v mých silách, ani jednomu z nich se dnes večer nic nestane.
Zabodla jsem prst do Xaverovy hrudi. „Ty. Hned teď odsud odejdeš, Jdi zpátky ke své partnerce, Brie Coolidge, kterou jsi s sebou vzal, předpokládám, že jako zálohu a řekni jí, že musíš vyřešit nějakou neodkladnou záležitost. Až budete oba z lodi, jeď rovnou na tuhle adresu,“ Odhrkala jsem mu domácí adresu Jo-Jo Deveraux. „Čekej tam, dokud se neobjevím. Nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat. Jasné?“
Obr zavřel oči a přikývnul.
„Dobře. Jdi. Teď hned.“
Xavier se ještě jednou podíval na Roslyn a pak vstal. Owen ustoupil stranou, aby obr mohl projít. Čekala jsem, dokud nedozněly jeho kroky a pak jsem se obrátila k Roslyn.
„Co bude se mnou?“ Zeptala se a po tvářích se jí koulely slzy. „Chceš, abych šla zpátky? Zpátky ke… Slaterovi?“ Při posledním slovu se Roslyn zlomil hlas.
Místo toho, abych jí odpověděla, jsem vytáhla telefon a vytočila Finnovo číslo.
„Ano?“ Ozval se mi u ucha jeho hlas.
„Našla jsem je. Xavier jde tvým směrem. Ujisti se, že promluví s Briou a že oba odejdou z lodi. Pak jdi nenápadně ke svému autu a počkej na parkovišti na Roslyn. Vezmi ji k Jo-Jo. Owene, jakou máš adresu?“
Obchodník mi řekl požadovanou informaci, kterou jsem hned předala Finnovi.
„Až bude Roslyn v bezpečí u Jo-Jo, vyzvedni mě u Owena.“ Řekla jsem mu.
„Mám to,“ řekl Finn a zavěsil.
Vrátila jsem telefon do kabelky a vytáhla pár kapesníků. Zhluboka jsem se nadechla a obrátila se k Roslyn. Musela jsem si připomenout, že k ní mám být milá. Ano, dostala sebe a Xaviera do nebezpečné situace, protože mi nevěřila, že dodržím svůj slib. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Ne, když jsem věděla, čím si musela projít a jak těžké to pro ni bylo.
„Ne, nepůjdešzpátky ke Slaterovi,“ řekla jsem tiše a podala jí kapesníky. „Ne, odejdeme odsud pryč. Jen se trochu uprav.““
Když si Roslyn otřela oči a rozmazanou maskaru, vyšli jsme všichni tři ze salonku. Zavěsila jsem se do Owena a kličkovali jsme davem směrem k hlavní palubě a lávce na břeh. Owen pořád mlčel a já jsem byla za to ticho vděčná. Roslyn šla klidným pomalým krokem za námi. Přesně tak, jak jsem jí řekla.
Ohlédla jsem se na ni přes rameno. „Pět minut a budeš v bezpečí ve Finnově autě. Už jen pět minut, nezapomeň na to Roslyn.“
Přikývla, ale její kávové oči měly prázdný, beznadějný výraz a z hezkých rysů čišel strach a vyčerpání.
Obešli jsme roh a znovu jsme byli na hlavní palubě. Roslyn šla pořád za námi. Šli jsme k lodní lávce a snažili se poutat co nejmíň pozornosti. Procházeli jsme jen několik stop od zdi a dělali tak Roslyn lidskou clonu, aby si nikdo nevšimnul, že jde pryč.
Už jsme byli skoro u lávky, tři sta stop, dvě stě, sto.
Pokračovali jsme a Roslyn každým krokem zvyšovala rychlost. Dostala se před nás, do otevřeného prostoru, kde jí každý mohl vidět. Pokud jsem k nám nechtěla přitáhnout pozornost, nemohla jsem nic dělat
„Roslyn!“ Zahřměl přes dav Slaterův hlas.
Nebyla dost rychlá. Když zaslechla jeho hlas, celá ztuhla, jen padesát stop pře začátkem lodní lávky, za kterou se jí otvírala cesta ke svobodě.
Obr s neuvěřitelnou rychlostí prokličkoval davem a po pár sekundách stál po jejím boku. Přitiskla jsem Owena zády ke zdi. Stáli jsme jen pár stop od nich.
„Kam jdeš, zlatíčko?“ Zeptal se Slater. „Řekl jsem ti, že na mě máš počkat u stolu.“
Roslyn se podařilo nasadit roztřesený úsměv. „Je mi zima, chtěla jsem si zajít do limuzíny pro kabát. Za minutku budu zpátky.“
Chtěla kolem něj projít, ale on jí chytil za paži a zastavil ji. Roslyn se při tom doteku zachvěla. Obr přivřel světlé oči. Nevěřil jí.
„Pošlu tam některého ze svých mužů,“ řekl Slater. „Zatím zůstaň tady u mě, bude ti tepleji.“
Roslyn se na mě přes Slatera podívala. V očích se jí míhaly emoce. Panika. Strach. Nenávist. Znechucení. Vztek. Tolik vzteku. Odvrátila pohled a přerývaně vydechla. Na moment jsem si myslela, že to vzdá. Že Slatera nechá, aby ji odvedl a okradl ji o další kousek její duše.
Roslyn znovu vydechla. Celé její tělo se napjalo jako by byla živel Ledu a zamrzla. Další nádech a výdech a tentokrát už se jí ramena netřásla. Narovnala se, možná k něčemu sbírala sílu. Zvedla hlavu. Zakymácela se ze strany na stranu jako když se něžná květina otáčí za světlem. Pak prudce otevřela oči. Plála jí u nich nenávist.
„Nesahej na mě:“
Slater ztuhnul. „Co to říkáš, zlatíčko?“
„Řekla jsem, abys na mě nesahal!“ Zaječela Roslyn.
Ze všech sil ho odstrčila. Jako všichni upíři, i Roslyn měla velkou sílu. Jenomže Slater byl obr a patřil k těm větším. Ustoupil jen o dva kroky, ale jí to bylo jedno. Na povrch vyplavalo všechno, co poslední dny potlačovala. Všechen ten vztek, strach a bezmoc – to všechno v ní najednou vybuchlo, vyvalilo se to z ní jako jed z hadího zubu a Roslyn ze sebe konečně vykřičela všechen ten odpor, který k němu cítila.
„Už se mě nikdy znovu nedotýkej!“ Vykřikla. „Nikdy! Slyšíš, ty zvrhlíku! Radši umřu, než abych ještě někdy snesla tvůj dotyk!“
Všechna konverzace na palubě najednou ustala. Hosté zvedli oči od svých sázek, odložili svoje drinky a veškerá pozornost se upřela k Roslyn. Se zaťatým pěstmi, třesoucím se tělem a sevřenými ústy připomínala upírka krásnou, na nejvyšší míru rozhněvanou valkýru nebo nějakou bohyni.
Pak si uvědomila, že ji všichni sledují, ale místo aby se stáhla a odmlčela, ji v očích ještě jasněji zahořela nenávist. Plamen, který se hrozil vymknout kontrole.
„Vědí tví bohatí přátelé, jaký jsi úchylný bastard?“ Ječela. „Jak mě pronásleduješ? Jak každý večer chodíš do mého podniku, nutíš mě míchat ti pití a líbat tě jako bychom byli milenci? Ví tvoje šéfová, jaký jsi úchylák? Jak mě nutíš si hrát na tvou přítelkyni, i když tě nenávidím, i když se mi hnusíš?
V Ashlandu se každý den přihodila spousta špatných věcí. Loupeže, přepadení, vraždy, Ale teď, při upírčiných slovech jakoby se zastavila země. Davem proběhlo šokované zašumění. Všechny oči spočinuly na Slaterovi. Ten se rozhlédl kolem po odsuzujících pohledech a pak se obrátil zpátky k Roslyn.
„Uklidni se, zlato.“
Jeho hlas byl tichý, ale oči měl jako z ledu. Pravou ruku měl zaťatou v pěst. Zatínal ji tak pevně, že bylo slyšet křupání kloubů. Bledou kůži vztek zabarvil do červena a vlasy se mu zježily. Roslyn ho právě na veřejnosti znemožnila a ponížila, byl jen vlásek od toho, aby se na ni vrhnul a zlomil jí vaz.
S nožem v dlani jsem byla připravená zakročit. Nedotkne se jí. Ne, dokud dýchám.
Napřáhnul ruku směrem k Roslyn. Aby ji udeřil nebo přitáhnul k sobě. Roslyn mu ale nedala šanci. Nadzvedla si dlouhou sukni, co jí síly stačily, běžela k lávce a při každém kroku byl zvuk jejích podpatků tišší.
Slater stál na palubě jako zkamenělý. Pak se probral a vystartoval za ní. Přesunula jsem váhu, připravená vyrazit za ním---
„Elliote.“
To jediné, sotva slyšitelné slovo dokázalo Slatera zastavit jako by mu někdo přitáhnul vodítko. Dav se rozestoupil a do popředí vešla Mab Monroe. V nastalém absolutním tichu bylo slyšet šustění jejích hedvábných šatů. Zůstala stát po jeho boku a lehce ho poplácala po rameni.
„Nech ji jít, Elliote,“ řekla dostatečně hlasitě, aby ji všichni slyšeli. „Víš, jak na tom chudinka Roslyn je. Asi si ještě nezvykla na ta nová antidepresiva. Jsem si jistá, že se jí brzy udělá líp a bude se za tenhle výstup stydět a upřímně a veřejně se ti omluví.“
Mab mluvila spíš ke shromážděným divákům než k Slaterovi. Všema dala jasně na srozuměnou, že jak by řekl Finn, je Roslyn persona non grata. Po těch řečech o Roslynině psychické nevyrovnanosti jsem si dokázala představit kupu svědectví v podobném duchu, která by se vyrojila, až by Roslyn vytáhli mrtvou z nějaké temné díry, kam by ji Slater schoval.
Protože přesně to měl v úmyslu. Jakákoliv zvrácená náchylnost, kterou k ní cítil, vzala za své. Odvála ji její tvrdá, pravdivá slova. Teď z jeho výrazu čišela jen nenávist. Čistá, prostá, vražedná nenávist.
Mab se podívala na Phillipa Kincaida, protože loď byla jeho území a aspoň se snažila předstírat, že jí záleží na jeho názoru. Po chvilce pohledný majitel kasina přikývnul, jako že akceptuje její vysvětlení, i když věděl, že všechny ty řeči o Roslyn jsou naprostý nesmysl. Jen s tím stejně jako všichni ostatní nemohl nic udělat.
Mab přejížděla očima dav, jestli se nenajde někdo, kdo by chtěl její slova zpochybnit. Po pár vteřinách i ti nejodvážnější odvrátili pohled a vrátili se k tomu, co dělali předtím, ke klábosení, pití, hraní. Pomalu se hladina hluku vrátila k normálu. Mab odtáhla Slatera směrem k zádi, kde na ně čekal Jonah McAllister. Ti tři dali hlavy dohromady a začali něco probírat.
Čekala jsem, jestli Slater zůstane na místě, ale nepohnul se, dokonce ani za Roslyn neposlal svoje gorily. Aspoň něco pozitivního.
Schovala jsem nůž pátky do rukávu a obrátila se k Owenu Graysonovi. Jeho oči byly potemnělé a já jsem se necítila na to, abych se snažila rozluštit pocity, které se v nich odrážely. Na to bude čas později. Teď jsem mohla udělat jen jednu věc.
„Pojďme odtud,“ zašeptala jsem jeho směrem.
Chvíli se na mě díval, než stručně odpověděl. „S radostí.“


10 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za preklad a som zvedavá na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  3. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem. Pekna kapitola.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat