neděle 26. července 2015

Ohnivý král - 2. kapitola


Svatba se měla konat pár dní potom a Katiyana se cítila znovu ztracená. Byla zpět ve svém dětském pokoji, ale s nikým, kdo by jí věnoval pozornost a zabavil ji.
Když náhodou opustila svůj pokoj a vešla do předsálí, byla pokárána a poslána zpět do svých komnat, aby se vykoupala, oblékla a najedla bez dohledu ostatních. Ani její otec nepřišel, natož Sula a o Hamrenově návštěvě ani nemluvě.

Čas trávila tím, že se snažila napodobit svou nevlastní matku. Mnohokrát obcházela svůj pokoj, pokoušejíc se napodobit Sulin styl chůze, avšak ze vznášení se stalo spíše krkolomná kolébání. Cvičila se i ve svých způsobech a snažila se jasně artikulovat, ale nebyl tu nikdo, kdo by se díval a opravil ji, takže nevěděla, zda to dělá správně.
Konečně nadešel den svatby. Katiyana se okoupala a umyla si vlasy, jak nejlépe uměla. Opláchla je raději dvakrát, aby z nich dostala všechno mýdlo. Před malým zrcadlem si je upravila a oblékla si světle růžové šaty, které byly nachystány v jejích komnatách. Poté si sedla. A čekala. Dlouhé hodiny.
Konečně Rosa vtrhla do pokoje. „Božíčku,“ vydechla celá udýchaná, když tahala dívku z křesla,“ málem jsme na Vás zapomněli.“
Raněná a zmatená klopýtala Katiyana za její bývalou komornou do Velkého sálu a nechala se postavit vedle svého otce. Bylo zde tolik lidí sedících na židlích, že vyplnili celou tuto honosnou místnost. Musela sklopit svůj zrak ke svým chodidlům, aby zabránila pláči. Otec si jí sotva všiml, natož aby jí, jak bylo jeho zvykem, prohrábl vlasy. Chytila tedy květiny, které jí někdo vrazil do rukou, a čekala spolu s ostatními.
Nakonec se Sula vplula do dveří zahalena v několika metrech slonovinového hedvábí. Stejně jako před tím, byla její hlava skloněna, černé vlasy hladily její tvář, jak se vznášela uličkou směrem k nim.
Obřad byl krátký a zahrnoval Katiyanu jen v momentu, kdy si Sula s jejím otcem vyměnili prstýnky, pronesli své sliby, a ona držela její kytici. Když to skončilo, nevlastní matka je jí pak vytrhla z rukou a celý ceremoniál končil zdrženlivým polibkem. Všichni tleskali, jakmile se k nim otočil král se svou nevěstou, a než se Katiyana nadála, opět byla sama, neboť novomanželé svižně prošli uličkou.
Zraněná a nechápajíc, stála tam u oltáře, dokud její zoufalé myšlenky nepřerušil jemný hlas.
„Vedla jste si báječně,“ řekla ten příjemný hlas. Katiyana se obrátila a spatřila mladou ženu, klečící vedle ní. Na rozdíl od Suly byla světlovlasá a na tváři měla široký, přátelský úsměv.
„Také se budu brzy vdávat,“ pokračovala v řeči ta podivná žena. „A byla bych nadšená, kdyby mi taková krásná mladá dáma, podržela mou kytici.“
Dívka se zmateně rozhlédla kolem sebe, načež se ta žena rozesmála.
„Mluvím o Vás. Mám to brát tak, že Vám Harmen neřekl, že se bude ženit? Pravděpodobně byl příliš zaneprázdněný tím, aby ulovil dost zvěře na dnešní večeři. Přísahala bych, že jsem ho neviděla již několik dní.“
„Já také ne!“ vydechla Katiyana s nadějí, že to nebyla chyba jejího jediného přítele, že na ni zapomněl. „Počkat, Harmen se bude opravdu ženit?“
„Ano, vezme si mě. Jmenuji se Maribel. A protože jsi jeho oblíbená princezna, bylo by nám ctí, kdybyste nás poctila svou přítomností a přišla nám na svatbu. Co říkáte?“
Katiyana se poprvé po několika dnech usmála.
˘˘∞˘˘
„Jíš jako prase,“ pronesla Sula klidně, když si jemně otírala své rty ubrouskem.
Katiyana provinile sklopila hlavu, podívala se do svého talíře a otřela si ústa. „Ale vždyť to je prase. Vepřové kotlety a jablková-“
„Nemyslím jídlo, ale tebe. Ty jsi prase. Mohu slyšet vše, co se odehrává v tvé puse, všechno to žvýkání a žmoulání a ani při tom neužíváš vhodných příborů.“
Dívka se podívala na malou vidličku ve své ruce. Věděla, že byla určena pro dezert, ale vidlička pro hlavní chod, byla tak velká, že se jí skoro ani nevlezla do úst.
„Ano, matko,“ zašeptala.
„Nenazývej mě tak,“ zasyčela Sula. „Nejsem tvá matka, pouze nejnovější proprieta tvého otce.“
Katiyana netušila, co to slovo znamená, ale rozhodla se podělit o to, co ví. „Můj otec Vás velmi miluje, říká mi to vždycky, když mě vidí.“
Sula naklonila hlavu, její perfektní drdol se jí sesunul na jedno rameno. „A jak často se to stává?“
„Ne moc často,“ přiznala Katiyana. „Ale viděla jsem se s ním před pár dny a jediné, o čem mluvil, bylo, jak úžasná jsi.“
Sula zavřela oči způsobem, jako by tato konverzace byla sama o sobě bolestivá. „Ani neumíš mluvit správně.“
Slzy se jí draly do očí, jak se je snažila zahnat zpět. „Otec říkal, že mi budete dávat hodiny. Jestli mě někdo dokáže naučit být správnou princeznou, vím, že to budete Vy.“
„Já?“ zeptala se Sula, její smích, byl jako jehly v Katiyaniných uších. „Já jsem nikdy nebyla princeznou. Byla jsem vychována v rodině obchodníků s rybami, stejně jako tvá matka.“
Nato dívka zvedla pohled. „Vy jste znala moji matku?“
„Znala jsem ji velmi dobře. Byla to má sestřenice. A tvůj otec za ni zaplatil stejné množství peněz jako za mne. A víš jakou má taková nevěsta cenu? Je mnohem dražší než pouto mezi rodiči a dítětem.“
Katiyana si vsála a skousla spodní ret, a pak vypustila zadržovaný dech, když si Sula povzdechla.
„Už jsem pochopila, že chceš být správná dokonalá princezna. Ale k čemu?“
Katiyana pečlivě složila ubrousek na svůj klín a odstrčila talíř, aby mě čas na rozmyšlenou. Přála si, aby tu s nimi byl otec, ale ten byl, jako obvykle, příliš zaneprázdněný.
„No, jednoho dne budu královnou této země…“
„Této země? Obávám se, že se mýlíš.“
Slzy si opět probojovávaly cestu ven, avšak Sula dál pokračovala svým ledovým, křehkým hlasem.
„Až na to budeš mít věk, otec tě prodá tomu, kdo nabídne nejvíc. Budeš nucena opustit zemi, kterou miluješ, svou rodinu a staneš se otrokem muže, kterého jsi to té doby ani nezahlédla. Možná tě budou nazývat královnou, ale nikdy nezapomenou, že jsi jen zboží.“
„To není pravda!“ koktajíc se s ní snažila Katiyana hádat.
„Je to pravda,“ pronesla Sula divoce. „Nezáleží na tom, co chceš ty. Strávila jsem roky zdokonalováním se, abych byla perfektní chotí pro krále v mé rodné zemi. Nebylo zde krásnější či vhodnější ženy než jsem byla já. Roky jsem se pro něj zkrášlovala a skončilo to tím, že mě donutil odejít a vzít si křupana, kterého jsme nikdy neviděla. To já jsem měla být královnou ve svém království!“  
Sedla si zpět na svou židli, a ačkoli nepozřela žádný další titěrný kousíček jídla, si otřela rty. „Nemůžeš se spolehnout na muže, aby rozhodovali o tom, co chceš nebo si zasloužíš. I tvá vlastní rodina tě zradí, pokud jim z toho něco kápne. Čím dřív se naučíš nedůvěřovat nikomu, tím lépe pro tebe.“ S těmito slovy odešla od stolu a zanechala Katiyanu v ohromeném tichu. Jistě by ji otec neposlal pryč. Les byl její domov a jednoho dne bude vládnout Lesnímu království se stejnou laskavostí a moudrostí jako její otec.
˘˘∞˘˘
Byl to hrůzostrašný křik, co ji probudil. Dokonce i v polospánku věděla, že je to její otec. Zmatená a vystrašená, stále zabalená v peřinách, vyskočila z postýlky.
Kroky se rozléhaly za jejími dveřmi, ale když je otevřela, naskytl se jí pohled na temnou chodbu. Nikdo tam nebyl.
Bylo to více než rok od svatby a ona byla stále sama ve svém dětském pokoji. S vědomím, že jí to nemá, kdo zakázat, se po špičkách vydala k otcovu pokoji.
Katiyana se snažila rychle skrýt zpět do stínu, když Sula zabočila za roh.
„Tvůj otec je nemocný,“ řekla Sula směrem k místu, kde se princezna schovávala. „Běž zpět do svého pokoje.“ S těmito slovy si setřela cákance krve z tváří a už se vznášela svým ladným krokem pryč. Zděšená Katiyana utíkala jako o závod zpět do svého pokojíku a práskla za sebou dveřmi. Po zbytek noci nespala.
Snídani ji servírovali bledí služební, kteří se jí odmítali podívat do očí.
„Můj otec, je v pořádku?“ ptala se.
Když se na to otočili k odchodu, popadla je za rukávy a požadovala, aby její otázka byla zodpovězena. Ti ji však setřásli a mlčky přikývli hlavou.
Odhodlaná se přesvědčit na vlastní oči napočítala do sta, než se odvážila vyklouznout se dveří a pokračovat dál chodbou. Vzala to přes části hradu určené výhradně služebnictvu, protože těmi se mohla nepozorovaně dostat do samého srdce hradu přímo k otcovým pokojům.
Dveře od předpokoje se se skřípotem otevřely a Katiyana se ve strachu, aby nebyla spatřena, stáhla zpět do chodby.
„Ukliďte to,“ slyšela léčitelův rozkaz. „Vrátím se okamžitě, jakmile to zkonzultuji se svými bratry.“ Slyšela, jak klapání podpatků pevných bot mířící přesně opačným směrem, než stála ona. Využila tedy šance a znovu nahlédla do předpokoje.
Dvě služky se snažily vynést hromadu krvavého povlečení ze dveří.
Katiyana zalapala po dechu a skrčila se zpět do své skrýše. Místo chladné zdi však narazila do naškrobených záhybů pastelového roucha.
„Myslela jsem, že jsem ti přikázala, abys zůstala ve svém pokoji,“ promluvil ledový hlas její nevlastní matky. Katiyana pomalu skenovala celý její postoj, až se dostala k její tváři. Byla úplně bez emocí. Nebyl v ní žádná starost o jejího manžela, žádný soucit pro její nevlastní dceru, natož známky nějakého smutku.
„Matko, prosím,“ prosila holčička úpěnlivě. „Chci ho jen vidět.“
To změnilo její výraz. Stiskla rty a přimhouřila oči. „Neříkej mi tak. A myslím si, že bys svého otce teď neměla navštěvovat. Je z něj krvavá hromádka neštěstí a zvuk toho dávení – z toho by jeden onemocněl!“
Katiyana spolkla vzlyk a nechala oči klesnout na podlahu. Nepamatovala si svou pravou matku, natož to, když onemocněla nebo jak umírala. Ale smutek z její ztráty byl pořád v ní a otcova náhlá nemoc to zhoršovala, nutíc její srdce bobtnat žalem.
„Pojď,“ řekla Sula.
Když na to Katiyana nijak nereagovala, chytla její zápěstí a táhla jí pryč zpět na chodbu. Holčička se snažila zapřít o podlahu nebo zformovat slůvka protestu, ale knedlík v krku jí to nedovolil. Sluhové se na to odmítali dívat a tak to nakonec princezna vzdala.
Když došly k jejímu pokojíku, Sula ji vhodila do otevřených dveří. „Dokonce i princezna ví, že se má poslouchat. Ty jsi jen červivé jablko neposlušnější než nějaká křupanská holka z vesnice.“ Ze své kapsy vytáhla starý klíč a na rtech se jí objevilo něco jako úsměv.
Katiyana vyskočila a vrhla se na dveře, ale bylo příliš pozdě. Její nevlastní matka je zavřela a zamkla před tím, než mohla vůbec dosáhnout na rukojeť.
Moc dobře věděla, že by bylo zbytečné plakat. Ale to ji nebránilo v tom, aby mlátila do dveří a ječela vzteky. Minuly hodiny, než podlehla svému emocionálnímu vypětí a sesunula se dolů na koberec modlíc se, aby ji někdo pustil ven a mohla vidět svého otce.
Musela usnout, protože když znovu otevřela oči, neviděla nic. Najednou, vyděšená, se snažila vzpomenout, co ji to vlastně probudilo.
Vstávej,“ zasyčel hlas ve tmě.
Jak si Katiyana sedala, uvědomila si bolest v rameně. Nejspíš to bylo z toho ležení na zemi.
„Pospěš si, vstávej a běž se obléct!“ nabádal ji hlas.
„Kdo to je?“ zeptala se natolik zřetelně, že by nikdo nepoznal, že polovinu noci proplakala.
„Potichu!“ hlas ustrašeně zašeptal.
Nakonec se objevil malý plamínek, kterým ta neznámá osoba zapálila svíčku. V mihotavém světle se jí stěží podařilo rozpoznat Harmenovu snoubenku.
„Maribel?“ zeptala se, snažíc se zjistit, o co tady jde.
„jsem to já,“ řekla a její tvář trochu zjemněla. Oči měla červené, rty stisknuté k sobě, z tváří se vytratila většina barvy. „Pospěš děvče, musíte se obléct a musíme Vás dostat ven z hradu.“
Z hradu?“ zopakovala po ní.
Ano!“ zasyčela Maribel. „Teď. Musíte jít. Vezmu Vás na okraj lesa a pak musíte utíkat. Harmen- ,hlas se jí zlomil, jak vyřkla jeho jméno. Něco se s ním děje. On chce…. Teď na to není čas. Musíte utéct.
Ale co můj otec?“ zeptala se, když jí Maribel pomáhala, aby se zvedla.
Ženina tvář ztuhla a zbledla. „Je pryč, mé dítě. Je mi to líto.“
Pokoj se s ní při těchto sloves zatočil, ale Maribel ji nenechala omdlít, když ji chytila za ruku a pevně stiskla.
„Je mi to líto, ale musíte zármutek odložit na později. Teď musíte odejít.“
Katiyana se rozhlédla po jejím pokojíku a za oknem spatřila okraj lesa, který se koupal v měsíčním světle. „Kam mám jít? Nemůžu odejít.“
Musíte,“ zdůraznila Maribel, táhla ji ke dveřím. „Teď. Harmen si jde pro Vás, královna Vás chce mrtvou.“
Katiyana se snažila vytrhnout ženě svou ruku, ale neuspěla. „Řekni mi, co se děje nebo budu tak, že to všichni uslyší!“
Maribel vystrčila hlavu ze dveří, podívala se nahoru, dolů, vlevo i vpravo než klekla před mladou princeznu. „Váš otec zemřel. Víc nevím, jen to, že musíš utéct.“
„Nemůžu. Kam bych utekla?“
Maribel ji znovu popadla za ruku. „Vezmu Vás na okraj lesa. Jděte na západ. Tam žije skupina malých mužů, kteří Vám pomohou. Poznáte, až je najdete.“ A začala táhnout dívku ke dveřím.
„Počkej,“ protestovala Katiyana. „Mám jen šaty a pantofle.“
Maribel si ji prohlédla a vzala v potaz tenkou tmavou látku jejího oděvu. To je to nejlepší, mnohem tišší než střevíčky a praktičtější než obrovské roucho.“
Zmatená a ponořená v zármutku se dívka nechala vyvést z hradu. Zastavovaly se před každým sálem, kde Maribel pozorně naslouchala, než se odvážila pokračovat dál.
Konečně vyběhly ze dveří a žena Katiyanu táhla za sebou směrem k lesu.
Najednou na ni všechno dolehlo. Její otec byl mrtev. Její jediný přítel jí chtěl ublížit. Ztratila svůj domov. Knedlík v krku rozpustil a proměnil se v hlasité vzlyky.
Maribel se ji snažila utišit, ale bez výsledku. Nakonec pokračovala a vlekla dál do lesa.
„Víte, jak poznáte, že jdete na západ? Naučil Vás Harmen o polohách slunce, kde rostou jaké stromy a co znamená, když v dané oblasti roste mech?“
„A-ano,“ škytla Katiyana. „Ale proč musím odejít?“
Žena se sklonila a vtáhla jí do objetí. „Pokud bych tomu rozuměla, ráda bych Vám to vysvětlila. Ale prosím, utečte. Váš život je v ohrožení.“
A s tímto chabým vysvětlením byla ponechána v lese.
Stromy, které byly kdysi přátelské a přívětivé, nabyly ve tmě na zlověstnosti. Čím hlouběji a hlouběji do lesa mířila, tím víckrát zakopávala. Každé houknutí sovy ji nutilo povyskočit, zdánlivě přátelští netopýří slétávali s jekotem dolů, aby ji děsili.
Kromě toho všeho, myslela na svého otce. Byl pryč. Byl mrtvý a ona mu nemohla dát poslední sbohem. Posledních pár let ho postrádala natolik, že už si nedokázala představit horší bolest než to. Bolest z jeho ztráty však byla daleko, daleko horší.
Po hodině plahočení prošla kolem známého stromu, který blesk před dlouhou dobou rozťal ve dví.
Nové slzy jí vhrkly do očí. Chodí v kruzích.
„Katiyano!“ zavolal na ni prázdný hlas.
Otočila se a prohledávala tmu okolo sebe.
Proč nejste ve Vašem pokoji?“
Stála tak nehybně, jak to jen šlo, když zadržela dech. Harmen se zhmotnil přímo před ní. Jeho oči byly bez jiskry a ústa bezbarvá. Zdálo se, že se na ni nemohl nebo nechtěl zaměřit, avšak jeho kroky byly jisté, když šel směrem k ní.
„Máš opravdu v úmyslu mě zabít?“ vydechla, stále těm slovům nemohla uvěřit.
Unikl mu vzlyk. Po událostech dnešní noci to nebylo nic nereálného či překvapujícího, ale potvrdilo to její obavy.
„Proč to děláš?“ zeptala se nakonec s klidem, i když se tak opravdu necítila.
„Musím,“ řekl. „Kdybych to neudělal, zničila by mi život.“
„Takovou moc nemá,“ řekla Katiyana nejistě, hádajíc, že mluví o Sule.
„Ale má,“ nesouhlasil. „Kdybych to neudělal, poví to mé sladké Maribel a svatba se zruší.“
Dívčino čelo se zkrabatilo. „Jestli jí řekne co?“
Harmen  si otřel oči a povzdechl si. Že jsem že jsem jí byl nevěrný. Byla to jen
pusa! Navíc po té, co jsem vypil moc jablečného vína.“ Zavrtěl hlavou. „Zlomilo by jí to srdce, kdyby to zjistila.“
Nový chladnější pocit se šířil v žaludku. „Takže mě zavraždíš proto, že si toho jednou moc vypil a podvedl jsi svoji snoubenku?“
Hanba zaplavila dřevorubcovu omámenou tvář. „Ona jí to poví,“ řekl a zoufalství naplňovalo jeho slova.
Katiyana pomalu přikývla, udržujíc její hněv a dusíc svůj strach uvnitř.  Její otec vždy říkával, že klíč k řešení špatné situace vždy začíná klidnou myslí. „Poté tedy není zbytí a musíš udělat, co je nutné. Takže, jak dokončíš svůj úkol?“ Podívala se na jeho děsivě vyhlížející nůž a polil ji studený pot. „Možná podříznout mi hrdlo? Ne,“ přemýšlela, nutíc svůj hlas, aby zůstal nenucený. „To by nadělalo příliš mnoho nepořádku.“
Harmenova čelist spadla dolů, když to řekla.
„Máš provaz?“ zeptala se, pohlížejíc stromy. „Oběšení by nemuselo být tak špinavé.“
já…
„Cože? Žádný provaz? Vidím.“ Předstírala, že se rozhlíží kolem, když její pohled spočinul na obrovské dlani, kterou si zakrýval vyděšenou tvář. „Ach, ale to by šlo.“ Muž zavrávoral, když ho popadla za paži, aby mu názorně ukázala, co má na mysli. „Pojď Harmene, je tu práce, kterou musíš vykonat.“
Pomalu zavrtěl hlavou, slzy se vytvořily v jeho očích. Princezna využila příležitosti zachytit jeho velké, mozolnaté ruce a přivést je až ke svému krku. Škrcení by mělo fungovat docela dobře, i když to může trvat několik minut. Možná by ses mi měl snažit zlomit krk. Jsem jenom dítě, takže by to nemělo být těžké pro takového chlapa, jako jsi ty.“
Srdce jí v hrudi bilo, jak o závod, když ho takto lákala.
Nemyslím si, že můžu,“ zamumlal a snažil se odtáhnout ruce pryč.
Katiyana se modlila, aby její šílený plán fungoval a zaryla nehty do relativně měkčího masa na zadní straně rukou a zahákla je kolem jejího krku. Ale musíš! Nebo Sula řekne Maribel o tvé nerozvážnosti. A pak musíš udělat další věc, co ti řekne, a další a další a další. Bude používat to tajemství, dokud nezemřeš.“
Harmen odtrhl své ruce od jejího krku a padl na kolena do bláta a listí. Katiyana sledovala, jak se mu navalovalo a navalovalo, až vyprázdnil všechen obsah svého žaludku. Po té si otřel rukou ústa, odsunul se od nepořádku, co natropil a praštil s sebou do trávy. „Nevím, co mám dělat,“ přiznal s chraplavým hlasem.
„Mohu něco navrhnout?zeptala se Katiyana jemně, jak před ním poklekla.
Nešťastně přikývl.
Natáhla se a poplácala ho po rameni. Řekni to Maribel. Ona to stejně zjistí. Pro ni to bude mnohem méně ponižující, když to uslyší od tebe a uvidí, jak ti to je líto. Možná, žeopustí, ale možná taky ne. Ona neočekává, že si vezme dokonalého muže, ale jsem si jistá, že si chce vzít upřímného.
Jeho mdlé oči se pomalu rozzářily. „Myslím, že máte pravdu.“ Jeho rty se zachvěly a koutek úst se málem zvedl. „Tolik mi připomínáte Vašeho otce.“ Jeho tvář, ale opět povadla. „Co by si teď o mě pomyslel?“
Katiyana se kousla do rtu. Kdyby její otec tady její otec byl, možná by ztratil hlavu.  Její otec. Znovu ji málem zachvátilo zoufalství, ale ona se ubránila.
Harmen pomalu vstal ze země a odhrnul si špinavé vlasy z čela. „Nedokážu si představit, co jsem si myslel. Že bych dokonce uvažoval…,“ odmlčel se, když se podíval na mladou princeznu. „Katiyano, je mi to tak líto,“ řekl a promnul si spánky. „Jak jsem si mohl myslet, že bych byl něčeho takového schopen…“ Jeho zmatek začal ustupovat.
„Co tedy budeš dělat?“ zeptala se Katiyana, stále se neodvažujíc doufat, že se vymluvila z jisté smrti.
„Povím naší nové královně, že jsem učinil, jak mi bylo přikázáno. A po té řeknu své sladké Maribel o té otřesné věci, kterou jsem spáchal.“ Otupělost z jeho očí byla nadobro pryč, když zvučným, silným hlasem promluvil o svém budoucím počínání.
Přes Katiyanu se přehnala úleva. Kolena ji od samého třasu zeslábla, takže byla vděčná, když ji Harmen zachytil jednou rukou, zatímco druhou šmátral v kapse.
Musíte utéct,“ řekl, když vytahoval různé předměty. Běžte na západ, a mírně na jih. Tam můžete najít pomoc,“ zopakoval slova, která říkala Maribel. Katiyana byla tentokrát však příliš vyděšená na to, aby se ptala proč.
Dívka se rozhlédla po kdysi přátelském, bezpečném lese. Teď vypadal pustě, děsivě a nebezpečně.
Nemůžu tam jít sama,“ vypískla.
Harmen klečel na zemi a probíral věci, které vytáhl z kapes. Katiyano, musíte. Vaše nevlastní matka je teď královnou. Nechápu proč, ale ona vás chce mrtvou. Pokud se vrátíte do hradu, obávám se, že Vás nikdo nebude schopen ochránit. Princezna se zachvěla v chladném vánku a podívala se dolů na její tenké šaty, naprosto nevhodné pro takovou výpravu. „Ale já nemám nic na cestu.“
„Vše, co potřebujete, mám tady,“ a začal vybírat věci a ukazovat jí je. „To,“ řekl a rozbalil malý látkový raneček, „je pazourek a ocel. Když jimi udeříte o sebe, vzniknou jiskry. Tato malá taška, je naplněna suchou bavlnou na podpal.“ Stáhl si vlněný plášť a kožené brašnu, kterou nosil na zádech. „V ní najdete sušený chléb a ovoce, tady zas tvrdý sýr. Zde je vak na vodu, vlasec a háček, palčáky, které se obávám, že Vám budou příliš velké, a nakonec mastička na popraskanou kůži od větru.“
Nakonec vytáhl menší nožík v pochvě ze své boty. „Vím, že víte, jak používat většinu z těch věcí, jak jsem Vás sám naučil,“ řekl s drobným úsměvem na rtech. „Budete v pořádku, jen běžte na západ a mírně na jih, jak nejrychleji dokážete.“
Katiyana se třásla, když si přehodila koženou tašku přes rameno a zavázala plášť kolem krku.
„Nemůžu utíkat navždy,“ zamumlala, když hrozilo, že se rozpláče.
„Ne navždy. Pokud půjdete tudy, kudy říkám, dostanete se k té části lesa, kde žije skupina malých mužíčků…“
„Vy chcete, abych hledala úkryt u cizích mužů?" vykřikla. Šílenství této situace si začalo vybírat daň na jejím smýšlení a bylo patrné i v jejím držení těla. Jen před pár dny byla v teple a v bezpečí, velmi blízko k tomu být šťastná. Její otec byl naživu a její nevlastní matka mohla být jen přízrak nespokojené ženy.
Harmen sledoval její tvář pozorně a třel její ramena svýma teplýma rukama. „Slibuji, že jakmile k nim dorazíte, nic zlého se Vám nestane.“
Ale jak bych je mohla najít?“ pochybovala.
Podívejte se na mech, na stromy a slunce na obloze. Když se dostanete dost blízko, najdou si Vás." S těmi slovy se podíval se na oblohu. Musím se dostat zpátky do hradu. Musíte utéct, co nejdále odsud, pokud to nedej Bože zjistí a přijde na naši lest.“
Katiyana otupěle přikývla a on ji přitáhl do těsného objetí. „Ani nemohu vyjádřit slovy, jak je mi to líto,“ řekl jí. „Opravdu nevím, co to do mě vjelo.“
Předtím, než na to byla připravená, ji pustil a obrátil ji správným směrem. „Zastavte, až když bude přílišná tma a nebude vidět ani na krok. Při první příležitosti doplňte svou láhev vodou, a co nejvíce pijte.
„Harmene, já nemůžu,“ zašeptala. „Jsem jen holka."
„Vy nejste jen holka,“ řekl pevně. „Jste chytrá a silná. Jste dcera krále Kenana a každá píď z Vás je stejně moudrá, jako byl on. A právě teď musíte utíkat jako o život.“
Znovu přikývla, prohlédla stále více tmavnoucí les, zhluboka se nadechla. Posbírala všechno odvahu a udělala první krok. A pak další a další. Neodvažovala se ohlédnout, aby zjistila, zda se za ní Harmen dívá. Bála se, že by pak nebyla schopna pokračovat.
Lesy obklopovaly její domov po celý život a nikdy nevypadaly děsivě nebo hrůzostrašně. Ale té noci, každý stín, každý zvuk v sobě skrýval nebezpečí.
Smutek z posledních několika dní zbičoval její duši, až nakonec nebyla schopna jít dál, skácela se na hromadu suchého listí u kořenů stromu a upadla do neklidného spánku.


9 komentářů:

  1. Vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad~~ :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat