neděle 19. července 2015

Ohnivý král - 1. kapitola




Milí čtenáři,
přečetla jsem první díl a s nadšením mě vlastním jsem se rozhodla začít překládat ten druhý. Ano i tentokrát se jedná o převyprávění klasické pohádky. A jaké? Zkuste hádat, první kapitola vám poskytne nejednu indicii.
Při četbě trošku přimhuřte očko, protože se bez mučení přiznám, že tohle je můj první překlad. Avšak v komentářích si ráda vyslechnu všechny připomínky, které mi pomůžou můj překlad vylepšit.
Nebudu tedy déle zdržovat, ať se můžete pustit do čtení. ;)

Kikulka


„Přijede dneska?“ zeptala se malá princezna poskakující před širokým, zkoseným oknem.
„Stejně tak jako jsem vám to říkala každý den po celý měsíc, opravdu nevím, kdy přijede,“ řekla Rosa ze svého křesla v rohu.
Katiyana si odfrkla a začala kreslit hvězdu na zamlžené okno.
Aspoň, že se začalo oteplovat. Brzy nebudou potřebovat oheň v mramorovém krbu, vedle kterého její služka sedává, nebo koberce, které pokrývají mahagonovou podlahu, na níž si princezna hraje.
„Bude to brzo?“ ptala se Katiyana, s nosíkem namáčknutým na skle.
„V to doufám,“ zamumlala Rosa.
Dívka čekala u okna zhruba hodinu, než se otočila a na tváři se jí zračilo zklamání. „Mohu se jít podívat na svého otce?“
„Měla byste jít za otcem?“ zdůraznila služka, aniž by vzhlédla od svého zašívání. „Ne, neměla byste.“ Pak si povzdechla a hodila zničeně punčochy zpátky do košíku.
„Kdy dostanu nové punčocháče?“ zeptala se Katiyana, doufajíc, že by mohla mít nějaké bez těch švů, které jí tolik štvou a odírají jí prstíky.
„Až bude mít váš otec čas sehnat vám novou garderóbu,“ řekla jí Rosa. „Ale teď je právě velmi zaneprázdněný.“
„On není zaneprázdněný,“ řekla Katiyana tiše. „Je smutný.“
„Možná byste si chtěla hrát se svými hračkami,“ navrhla, přejíc si, aby malá holčička nepokračovala se svými otázkami na toto téma.
Princezna zkřížila ruce na prsou a dupla si, její mysl byla okamžitě pryč od nepřítomného tatínka.
„To jsou hračky pro malé. Mně už je skoro jedenáct let, nemůžu si hrát s panenkami. Kromě toho chci chodit do školy jako ostatní holky.“
Služebná si povzdechla a znovu se posadila do křesla. „Nemůžete jít do školy jako ostatní dívky, jste princezna. Budete mít hodiny tance, malby, ruční práce a hudby.“
„Ale kdy?“ namítla Katiyana. „Jsem dost stára na to, abych se tohle všechno naučila. Jsem unavená z toho být zavřená tady v dětském pokoji po celý den. Už nejsem malé děcko.“
Rose věnovala dívce milý úsměv. „Vím, že tato prostá místnost není pro vás to pravé ořechové, ale jakmile váš otec opustí svoje komnaty, vaše dny budou naplněny hodinami. Myslím si, že budete tak zaneprázdněná tím vším učením všeho, co princezna musí znát, že si budete přát, abyste mohla využít ticha této dětské ložnice.“
„Je růžová. Já nenávidím růžovou,“ řekla Katiyana prostě. „Až budu dospělá, budu mít zelenou ložnici, ze které je výhled na jablečný sad.“
„Až vyrostete, budete královnou společně s králem v cizím království a pochybuji, že tam budou mít jablečné sady.“
„Ne-e,“ argumentovala Katiyana, zahánějí stín, který jí zahalil ramena. „Budu kralovat zde.“
„No, když se snoubenka vašeho otce nikdy neobjeví, pak se možná vaše přání splní,“ řekla Rosa trochu ostřeji, než měla v úmyslu.
Dívčin spodní ret se ohrnul a princezna se uraženě otočila zpátky k oknu. Ona přijede, musela. A udělá všechno lepším. Otec bude znovu šťastný a budou opět rodina. Nová nevlastní matka jí bude dávat hodiny a naučí ji vše, co potřebuje vědět správná princezna.
Do oběda stále ještě nedorazila a Katiyana trucovala nad malou porcí jídla ve svém dětském pokoji. Když se o hodinu později ozvalo zaklepání na dveře, vyskočila radostí a spěchala otevřít. Doufala, že to bude její otec.
Nebyl to on.
Její úsměv povadl jen o kousíček, protože do dveří vstoupil dřevorubec.
„Může Katiyana ven jít si hrát?“ dobíral si ji, protože věděl, že Rosa se bude stydět.
„Krátká procházka bude fajn,“ řekla, najednou velmi zabraná do lemu, která obšívala.
„Ať jste zpátky před večeří,“ dodala přísně speciálně pro tvrdohlavou princeznu.
Katiyana zabouchla dveře a rozběhl s cílem dohnat Harmena. „Co budeme dnes dělat?“ zeptala, zatímco poskakovala okolo.
Prošedivělý muž si přejel tmavé strniště na bradě. „Myslel jsem, že chcete jít na procházku?“ zeptal se, v jantarových očích měl jiskřičky.
Její truc byl zpět, založila si své malé ruce v bok. „Ne! Musím chodit na nudné procházky s Rosou. Chci dělat něco zábavného,“ trvala na svém. „Ty víš, tajné věci.“
„Oh, tajné věci. Dobře tedy. Možná tu mám jednu zábavnou věc, kterou vám chci ukázat.“
Růžové tváře se jí rozzářily, zatleskala rukama. „Co to je?“
„Uvidíte.“
Následovala ho ven z hradu pokoji, kudy chodí služebnictvo. Byly stejně teplé a prozářené sluncem jako královské komnaty, neměly však ty krásné dřevěné podlahy, krémové stěny a byly mnohem menší. Chodby v hlavním paláci byly enormně velké s vysokými klenutými stropy. Dřevorubec mohl jít s dívkou právě jimi, ale ona byla víc nadšená, když jejich dobrodružství byl „tajné“.
Vyšli do lesa za zámkem, kudy protéká říčka, a pokračovali v chůzi po několik minut. Nakonec Harmen našel místo, které bylo přirozeně lemované balvany, a na jeden z nich položil svůj vak.
„Takže?“ zeptala se okamžitě princezna. „Co je to, co budeme dělat?“
„My, má drahá,“ řekl a s rozmáchlým gestem vytáhl svazek z batohu. „Budeme rybařit.“
Ukázal jí, jak najít správný klacek na vykopání malých červů, které použijí jako návnadu. Byla trochu nesvá, co se týkalo na jejich propíchnutí háčkem, ale byla odhodlaná to zkusit. Nakonec všechny pruty nahodili a posadili se na sluncem zahřátou skálu.
Dívka byla nezvykle tichá až se Harmen odhodlal zeptat. „Nelíbí se vám toto dobrodružství?“
Katiyana se na něj podívala s údivem, její ústa zformovaná do o. „Líbí. Jenom jsem přemýšlela nad něčím jiným.“
Zasmál se. „A nad čím dnes přemýšlí naše drahá princeznička?“
„Já… přemýšlela jsem, kdy opět uvidím svého otce.“
Harmen sklonil hlavu, přál si, aby se nezeptal. Její ramena byla svěšená, což prozrazovalo, jak je smutná. „Kdy jste ho viděla naposled?“
„Když mi přišel říct, že budu mít nevlastní matku. Vypadal tak, šťastný. Myslela jsem si, že možná….“
„Myslela jste si, že možná co?“
Dívka si povzdechla, trhla s klacíkem tak, že se na hladině objevily drobné vlnky. „Myslela jsem si, že bych ho teď mohla vidět častěji, teď když je šťastný. Myslela jsem si, že si možná vzpomene, že potřebuji větší oblečení a vyučování. Čekala jsem, ale už je to několik týdnů. Myslí si, že nejsem dostatečně chytrá na to být princeznou?“
„To není pravda,“ řekl Harmen stroze. „Váš otec má moc práce.“
„Ano, tohle všichniříkají. Já si jenom přeju, aby nebyl tolik zaneprázdněný, když se jedná o mě.“
Dřevorubec se podíval na oblohu skrz husté stromy a přál si, aby měl pro dívku nějaká ta slova útěchy. „Bude to lepší. Jeho nová žena brzy dorazí a on bude mít čas na vás obě.“
Katiyana se usmála, stále hledíc do vody. „V to doufám.“
Když konečně chytila rybu, dovedl ji Harmen zpět do jejího pokoje, kam vstoupila s povzdechem. S Rosou se společně najedly a princezna dlouho otálela u krbu doufajíc, že ji navštíví otec. Nakonec byla uložená do postele.

Další ráno ji vzbudily kapky deště bušící na sklo pokoje. Vyskočila z postele, aby se podívala. Obloha byla ocelově šedá občas prozářena zbloudilým bleskem. „Hmm, dnes nepřijede,“ podotkla smutně.
Rosa na to neřekla nic.
Uvězněná uvnitř, v omezeném prostoru svého pokoje, otravovala svoji služebnou a mračila se na své hračky. Byla v mizerné náladě.
Když se ozvalo zaklepání na dveře, odpověděla s podstatně menším zájmem než den předtím.
„Krásný den, mé dítě,“ pronesl její otec.
Spadla jí čelist, vrhla se na jeho tlusté břicho a objala ho. Zasmál se a poplácal ji po zádech.
„Tati, neviděla jsem tě tak dlouho. Myslela jsem, že si na mě zapomněl,“ zamumlala do jeho kabátu.
„Zapomenout na tebe? Jak bych mohl zapomenout na moji malou princeznu?“ zeptal se. Jeho rty se zkroutily do úsměvu, ale jeho oči byli plné utrpení.
Sevřela ho pevněji, před tím než se odtáhla a široce se na něj usmála.
„Dobře,“ řekl její otec a stiskl jí nosík. „Běž se obléct. Proč nosíš tohle?“
Katiyana zatáhla za příliš těsné šaty, snažíce se potáhnout lem níž. „Slíbil si mi, že dostanu spoustu větších šatů, pamatuješ? A také hodiny.“
Odkašlal si a obrátil se na služebnou, která stála vedle svého křesla, oči upřené na zem. „Rosa…Rosa, že?“
Přikývla, přidržujíc si šití u hrudi.
„Proč moje malá princezna má na sobě hadry?“ zeptal a tváře mu planuly sytě růžovou.
„Žádala jsem o schválení finančních prostředků na nové oblečení už před několika měsíci,“ zamumlala, hledíc na zem. „Čekala jsem na vaše svolení.“
Katiyana přelětěla pohledem ze své služebné ke svému otci.
„Jsem si jist, že jsem to schválil hned, jakmile se to ke mně dostalo,“ řekl a mnul si bradu. „No bez ohledu na to, začni s tím okamžitě. Nechceme, aby tě tvoje nová matka poznala jako otrhance, mám pravdu?“ zeptal se své dcery, když jí čechral vlasy.
„Když už přijde?“ naříkala Katiyana. „Už brzo?“
„Ano, brzy tu bude,“ zasmál se její otec. „Možná si o tom můžeme popovídat na večeři, co ty na to?“
„Ty chceš, abych jedla s tebou?“ vypískla.
„Samozřejmě, ty můj malý otrhánku. Pojď, kuchař uvařil tvé oblíbené jídlo.“
S úsměvem se ho chytila za ruku a nechala ho dovést ji do jídelny.
˘˘∞˘˘
O pár týdnů později, mladá princezna poskakovala uvnitř zámku. „Dnes? Jsi si jistý, otče?“
Zasmál se a prohrábl jí vlasy. Uhnula před rukou, zamračila se a uhladila si tmavé vlny zpátky k hlavě. „Nech toho, chci vypadat pěkně.“
Král jí zvedl do náruče a pevně ji k sobě přitiskl. „Jsi vždycky krásná, obzvlášť když se s Harmenem proháníš lesem.“
Její tváře plály, jak se najednou snažil urovnat sukně svých nových šatů. „Ty o tom víš?“
„Moje drahá dcero, já vždy vím, kde jsi a co děláš.“
„I když si zaneprázdněný?“ zeptala se, narážejíc na mnoho měsíců jeho nepřítomnosti.
„I tehdy. Ale obávám se, že dny plné dobrodružství jsou u konce. Až přijede Sula, bude chtít, aby z tebe vyrostla spořádaná mladá dáma.“
Katiyana se otočí zpět ke dveřím. „Kdy už tu bude?“
„Brzo.“
Dovolil jí přecházet po celé šířce vstupní haly, zatímco čekali. V zámku byli všichni v tichém vzrušeném očekávání, sloužícíse pohybovali rychle a utírali již neposkvrněné příslušenství a dekorace. Slunce bylo vysoko na nebi, daleko nad okolními lesy a místnost byla osvětlena jeho teplou září.
Konečně bylo slyšet drčení kočáru na nádvoří. Upozornili krále, když stráže v pestrobarevných uniformách otevírali dveře. Král Kenan čekal se svou dcerou, mohutnou dlaní na jejím rameně jí bránil v poskakování.
Ledově modrý kočár zastavil na rezavě zbarvené dlážděné cestě. Vzápětí se vyrojilo několik tmavě oděných mužů, aby otevřeli dveře a pomohli budoucí královně ven.
Katiyana sledovala vše se zatajeným dechem, čekajíc na prvních okamžik, kdy spatří svoji novou matku. Konečně služebníci ustoupili, takže ji mohla vidět. Její hlava byla sklopená a díky tomu jí její inkoustově černé vlasy zakrývaly tvář. Její kadeře byly podstatně kratší, než bylo obvyklé u ostatních žen. Byly sestřiženy přímo k lícním kostem[1]. Katiyana si přejela přes vlasy s přáním, aby její vlnité kadeře měly ten ledový odstíny, jako ty, co má její nová nevlastní matka.
Mohla si všimnout, podle jejích nahých paží, že mají stejnou, smetanově bílou pleť. I přes bohaté záhyby světlé látky, Katiyana mohla vidět, jak štíhlá ve skutečnosti je a jak rovná - skoro jako podle pravítka - má záda, i přesto, že má hlavu skloněnou. Tato žena nechodila, nýbrž se vznášela. Nejdřív ke dveřím, poté po schodech.
Zastavila se až pár korků od krále a jeho dcery, kde předvedla půvabné pukrle. „Můj králi,“ řekla. Hlas měla chladný a dokonale uhlazený.
„Ale no tak,“ řekl král, když jí vyšel vstříc. „Pro tebe jsem Kenan a jsme šťastní, že tě můžeme uvítat ve tvém novém domově.“
Konečně pozvedla svou hlavu a probodla krále svýma očima tmavýma jako uhlí. „A jsem tvoje.“
Katiyana pohlédla ze Suly na svého otce a všimla si, že výraz v jeho tváři trochu povadl.
Odkašlal si. „Všechno, co mám, je tvé. Včetně…“ řekl a postrčil Katiyanu dopředu „…mé drahé dcery.“
Sula pohlédla na dítě. „Proč je tak ušpiněná?“
„Já… půjdu se umýt,“ řekla Katiyana pokorně.
„A máš špínu za nehty. Tvoje chůva by měla být propuštěna,“ s tím se otočila zpět k tomu, kdo bude brzy jejím manželem. „Kam mohu odejít?“
„Přijela jsem sama,“ řekla a zranitelnost se objevila v jejím hlase. „Nikdo si nepřál jet se mnou.“
„To vidím,“ řekl, rozhlížejíc se okolo. „Ty tam, děvče!“
„Otče, to je Rosa,“ šeptla mu Katiyana.
„Roso, budeš k dispozici budoucí královně, ve všem, co bude potřebovat.“
„Můj pane,“ řekla a váhavě se uklonila. „Starám se o vaši dceru a…“
„Již nebude potřebovat komornou. Její budoucí nevlastní matka se o ni postará.“
Sula málem odmítla. Její oči se zúžily, prohlížejíc si znovu princeznu. „Jak si přejete, můj králi.“



[1] Je to něco, jako podkova vypadá asi takhle.

15 komentářů:

  1. Jsi úžasná! Děkuji za překlad... Tak myslím, že je celkem jasné, že to je pohádka o Sněhurce... Otec je teda ale pěkný debil. Už jenom čekat, až nám princezna trochu povyroste a až potkáme zachránce... :D

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Můžu prosím poprosit o zaslání knihy v originálu? Sháněla jsem ji, ale nikde ji prostě nemůžu najít... Děkuju moc za překlad a za zaslání... kata.gaba@seznam.cz

    - Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :) Som zvedavá, ako sa to vyvinie :)

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad a korekciu☺a som zvedavá na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad, vypadá to dobře, moc se těším na pokračování :) hlavně až se tam objeví Lian :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad, už se těším.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Ledový král mě nadchl, tak se moc těším na „pokračování“. K překladu ti nic nenapíšu, protože budu číst až komplet. Tak jen; děkuji. Lucie

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat