pondělí 20. července 2015

Nedocenitelná - 12. kapitola


Alex nebyl šťastný, že jsem ho nechala s Doxem, když jsem šla bez něj navštívit Dorana. Kňoural, brečel, skuhral a nakonec začal výt. Cítila jsem se hrozně, protože jsem věděla jak poddajný a jak vyloženě potřebným byl. Bylo to tak, dokud Dox nevytáhl další pánev bubákovských sušenek a Alex na mě rázem zapomněl.

Vyjela jsem z příjezdové cesty. Zamířila jsem k silnici Shawnee na vzdálenější východní straně města. Padal soumrak a stíny ztmavily silnici, když jsem vyjela k místu, kde by měl být Doran. Seděla jsem v džípu a sledovala prázdný pozemek před sebou. Na první pohled to nebylo nic víc než zaplevelená zahrada, jeden osamělý ubohý pokus o kaktus ve vzdáleném pravém rohu. Mizerná omluva pro domy stojící okolo středně velkého pozemku a žádný skutečný dům jakéhokoliv druhu. Podívala jsem se zepředu na plakát realitní kanceláře a porovnala to s tím, co mi dal Dox. Sedělo to. Což mohlo znamenat jediné.
Soustředila jsem se na druhý pohled, mhouřila oči a zahlédla záblesk závoje ve svém zorném poli. Když jsem plně otevřela oči, stál přede mnou masivní vepřovicový dům s krásnou bylinkovou zahrádkou, dvěma malými fontánami ve tvaru ryb, chrlícími vodu z jejich tlam do rybníčku, ve kterém líně plavali koi kapři. Na tuto část města značně vychloubačné, i když to bylo za závojem.
„Jak se mu sakra tohle podařilo?“ zeptala jsem se jen tak do vzduchu. Což byl důvod, proč jsem se vyděsila, když jsem dostala odpověď.
„Tvrdá práce. Trocha štěstí. Dobré načasování.“
Vyletěla jsem, když se za hlasem zhmotnilo tělo a mladý muž, ne starší než já, náhle seděl na místě spolujezdce. Opravdu dobře, že jsem s sebou neměla Alexe. Doran byl průměrně stavěný. Bylo těžké určit jeho výšku, když seděl, ale hádala jsem, že byla podobná té mojí. Bíle blond vlasy trčely přímo vzhůru, jako by byly zelektrizované s konečky obarvenými na černo. Tvořily ostrý kontrast s jeho tmavě zelenýma očima, které sršely humorem a veselím, nikoliv magií a moudrostí. Se dvěma piercingy v levém obočí a jedním na pravé straně spodního rtu vypadal spíš jako punkový rocker. Měla jsem velký problém vidět v něm šamana.
Dala jsem se dohromady, co nejrychleji jsem dovedla. „Ty musíš být Doran.“
Usmál se. Velký otevřený úsměv mu roztáhl tvář od ucha k uchu. „Ano. A tyhle krásné oči musí patřit Rylee.“
Mrkla jsem nejistá, jak reagovat. Většina lidí neměla mé oči ráda, měly příliš mnoho barev, aby byly normální.
Pročišťujíc si hrdlo jsem přikývla. „Potřebuji pomoct při hledání dítěte na druhé straně závoje, ale nevím, jak daleko byla vzata a který vstup použít.“
Doran pokrčil rameny. „Který? Není to vždy otázka?“
„Samozřejmě zaplatím.“
Jeho oči potemněly. „Hluboké úrovně za závojem nejsou v téhle době zrovna vstřícné. Možná by bylo lepší na tohle dítě zapomenout.“
Hluboké úrovně? O čem to mluvil? Neptala jsem se, protože jsem věděla, že by mě to stálo další peníze a pravděpodobně na tom stejně nezáleželo.
„Kolik,“ rozhodla jsem se ignorovat jeho varování. Šamani byli takoví, vždycky plní zkázy a beznaděje, alespoň v tomhle se nelišil od ostatních.
„Cena je závratná, nevím, jestli budeš ochotná ji zaplatit.“ Zvedl obočí a dva kroužky zachytily poslední světlo zapadajícího slunce skrz přední sklo. „Pojď dál. V mém domě je to mnohem útulnější.“
Opouštějíc bezpečí a přídatné zbraně v džípu, následovala jsem ho na jeho území po rychlém rozhlédnutí se kolem, jestli se nikdo nedívá. Záchvěv vzduchu se zavlnil kolem mě, když jsem překročila závoj. To bylo to, co oddělovalo lidský svět od světů, kde žilo mnoho nadpřirozených bytostí, skrývajících se lidem přímo pod nosem.
Každý, kdo by nás sledoval, by nás viděl zmizet, i když jsem byla nervózní, Doran nevypadal, že by si s tím dělal starosti. Věděla jsem, že většina lidí, kteří by něco viděli, by to setřásli jako světelný klam. To neznamená, že by někteří lidé nehledali nadpřirozeno. Prostě jen většinu času nevěděli, na co se vlastně dívají.
Fontána vesele zurčela a koi kapři vyplavali k povrchu, když jsme je míjeli. „Malí žebráci,“ zamumlal Doran a hodil jim nějaké drobečky z kapsy. Lapali po kouscích, pusy otvírali ze široka a ukazovali záblesky stříbrné a zlaté, jak se strkali o kousky jídla.
Uvnitř vepřovicového domu byl teplý vzduch a velké otevřené ohniště uprostřed hučelo vzhůru, udržujíc chladný podzimní vzduch na uzdě.
„Sedni si, probereme tvé potřeby… a mé,“ řekl a ukázal na plyšové polštáře na okraji ohně.
Červ neklidu se mi začal plazit v základech páteře a razil si svou cestu vzhůru. Neznala jsem tohoto šamana a nakráčela jsem si sem, jako by to tu bylo bezpečné. Na co jsem myslela? „Díky, zůstanu stát. Víte, co chci, řekněte si cenu.“
Doran na mě zíral skrz plameny, jeho pohled studoval mé tělo od hlavy k patě dvakrát, než jím spočinul na mé tváři. Pomalu se usmál. „Možná uhodneš mou cenu za vědomosti, které žádáš.“
Podruhé toho dne jsem zrudla, teplo plamenů nebylo ničím ve srovnání s horkostí mých tváří. Zaťala jsem zuby nad tím, co naznačoval. „Myslím, že bys to měl raději říct. Nemám ráda hádanky.“
Usmál se na mě, jeho zuby téměř zářící. Zúžila jsem oči; Nelíbilo se mi to, ale byl mojí jedinou šancí pro včasné nalezení Indie. Téměř bez přemýšlení jsem se k ní natáhla a byla jsem překvapená, když se ke mně natáhla zpět, jen nejslabší náznak jejího vědomí na okraji mé mysli.
„Pomozte mi, prosím.“
Ohromená, viděla jsem Dorana hýbat pusou, ale nic jsem neslyšela. Žádné dítě se ke mně nikdy dříve nenatáhlo, necítilo, že se po něm natahuji a snažím se mu pomoci. „Blížím se, jen vydrž,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně, nejistá, jestli bych s ní mohla komunikovat pouze v myšlenkách.
„Co prosím?“
Mávla jsem na něj, ať pokračuje a snažila se poskládat, co doteď říkal.
„Chápeš, že mám jisté velmi neobvyklé potřeby,“ úsměv mu seděl v koutcích úst. „Mám velmi vytříbené chutě a upřímně řečeno, lidé v okolí je neuspokojují.“
Se zaťatými čelistmi jsem stála velmi klidně. Bylo to poprvé, co jsem jednala se šamanem, mužem. Nebyla jsem si jistá, jestli blafoval, nebo se mi opravdu snažil dostat do kalhotek. „Nejsem ten typ holky.“ Vyštěkla jsem.
„Dokonce ani, abys zachránila dítě? Malou holčičku?“ Doran si položil ruce na kolena a promnul si stehna. „Není náhodou ve stejném věku, jako tvá sestra, když se začala pohřešovat?“
Zamrazilo mě v páteři a u srdce. Možná si myslel, že se podvolím při nátlaku přes moji ztracenou rodinu. „Vlastně ne. Berget byla o několik let mladší.“ Prošla jsem kolem ohně a sklonila se k němu, dokud se naše nosy téměř nedotýkaly. „Zkus ji ještě jednou použít jako návnadu, Dorane, a budeš to ty, kdo se bude příště pohřešovat.“ Poslední slova už byla sotva zašeptání, sotva slyšitelná v praskotu ohně.
„Oh, Rylee, jak si přeji, abych tě poznal již před lety.“ Zašeptal zpět, jako bych mu právě nevyhrožovala smrtí. „Přepokládám, že pinta krve (cca 0,5 l) bude stačit. I když preferuji odběr ústy, mám podezření, že budeš trvat na čepeli?“
Prudce jsem se narovnala, jako by mi dal políček. Krev. Pokud chtěl krev, pak… „Ty seš denní tvor?“
Založil si prsty pod bradou a tiše se zasmál. „Co myslíš? Že by se jakýkoliv starý šaman mohl zapojit do hry a nahradit všechny ty ženy?“
Denní tvor. Upír. Byli tím samým, akorát jedni se toulali nocí a druzí dnem. Proč mě před tím Dox nevaroval? Pravděpodobně to nevěděl.
Začala jsem se potit, staré strachy vyplouvaly na povrch. Jednou jsem čelila dennímu tvorovi, abych zachránila dítě. Ve výsledku byl denní tvor mrtvý a dítě zachráněné, ale stále jsem měla noční můry. A to ani nezmiňuji několik hlubokých jizev, které nikdy nevyblednou. Jedna dole na zádech nad kostrčí začala pulzovat, jako bych do ní šťouchla. Denní tvor na mě skočil zezadu, téměř ovinul zuby kolem spodku páteře. Kdyby se mnou na tom pátrání nebyla Milly, byla bych už mrtvá. Dohnalo mě to, co teď Doran řekl.
„Když už je řeč o těch pohřešovaných ženách, kde jsou teď?“ Zatlačila jsem strach zpátky.
Doran si poklepal ze strany na hlavu. „Nepátráš po dospělých, Rylee, tak proč by ses měla starat o to, co se jim stalo?“
„Je to důležité pro přítele. Chce to vědět.“ Dotkla jsem se rukojeti svého meče. „A protože jsi zaujal jejich místo, měl bys vědět, co se stalo.“
„Vím to, ale pokud chceš tuhle informaci, musela bys mi dát víc než krev. Chci, abys mi byla zavázána.“
Ne. Toho nebyl nikdo hoden, dokonce ani šamani, které jsem považovala za spojence. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli bych se mu zavázala kvůli dítěti. Zatřásla jsem hlavou.
„Ať už je to jakkoliv, nepátrám po šamanech.“ Prokřupala jsem si klouby, nervy začaly prosvítat skrz můj vzhled tvrdé holky. „Hádám, že mi nemůžeš pomoct, obzvlášť když to byl jeden z vašich, kdo vzal tu dívku.“ Začala jsem od něj couvat. Žádná zasraná možnost, že bych se teď k němu otočila zády.
„Oh, já ti můžu pomoct Rylee. Kromě toho, nebyl to jeden z našich, kdo unesl tu dívku, tolik ti můžu říct.“ Zarazil se a nadechl se, jako by ochutnával vzduch. „Rozuměj, chci jen chuť dobrých věcí. Krev, o které všichni denní tvorové zpívají, když se sejdeme na každoročním setkání.“ Jeho oči byly plné smíchu. On se tím bavil, škádlil mě.
„Jen jedna pijavice mě někdy pokousala a už není,“ řekla jsem jistá si sama sebou.
Samozřejmě, že to odfoukl tím, co řekl pak.
„Rylee, Rylee, ty tomu nerozumíš.“ Rozesmál se, vstal a vydal se ke mně. Za každý krok, který udělal, jsem ukročila. „Všichni z nás, pijavic, jak jsi nás označila, je propojena stejnou krví. Takže, když tě kousl“ – natáhl se po mně a já jeho ruku odpálkovala pryč – „my všichni jsme věděli, jak chutná jsi byla. To je to, co způsobilo jeho smrt. Byl tak ztracený ve tvé krvi zpívající mu v žilách, že nepoznal nebezpečí v čarodějnici za jeho zády.“
Dveře narazily do mých zad. Zkroutila jsem rukojeť, ale byla kluzká pod mými zpocenými prsty, dělajíc nemožným otočit ji.
Doran se vrhl vpřed, přimáčkl mě svým tělem na dveře. „Já ti neublížím Rylee, slibuju, že se ti bude líbit mé kousnutí.“
Ne. Tohle se znova nestane.
Vykopla jsem, zachytla ho těsně pod kolenem. Kost zaskřípala pod mou nohou; vykřikl a já zahlédla jeho tesáky. Odtančila jsem z jeho dosahu a postavila mezi nás oheň. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla jen tak odejít. Potřebovala jsem ho, aby mi dal vstupní bod na druhou stranu závoje. Vytasila jsem meč, držela ho v pohotovosti, oči zúžené, připravená udělat tolik škody, kolik budu muset, aniž bych ho zabila.
Doran kulhal ke mně s grimasou ve tváři. „Na tohle nemám čas. Zapomněl jsem, jak zatraceně choulostivý tvůj typ je.“
Mé uši se napřímily. „Nepokusíš se o to znovu?“
Se zavrčením si sedl do silně vypolstrovaného křesla. „Klouby jsou nejtěžší na léčení. Nikdy se nezlomí čistě a stojí spoustu energie dát ty kousky dohromady.“
„Proč bys mi to říkal?“
„Mám pocit, že to budeš potřebovat při pátrání po této dívce,“ řekl, rukou si mnul koleno.
Hm. Zajímavé. A co myslel tím mým typem? Jako krevní typ? Nebo že jsem byla stopařka a imunní?
„Zkusme to udržet jednoduché, Rylee. Chci tvou krev. Rád bych v tobě utopil své tesáky, mimo jiné.“ Jeho pohled držel můj a projel mnou závan tepla. Sakra byl dobrý, když mě dovedl naštvat i poté, co mě k smrti vyděsil.
„Ani o tom neuvažuj,“ řekla jsem a odtrhla od něj oči.
„Spokojím se s tvým darováním do šálku pro mě.“ Ukázal na stůl na druhé straně místnosti. Stála tam, jako by věděl, že nebudu pro tu „kousni mě, udělej mě“ rutinu, křišťálová váza na květiny s břitvou vedle ní.
Ztěžka jsem polkla a zprudka vydechla. „Dobře. Naplním půlku. Pak mi řekneš vstupní bod a já doplním zbytek.“
Mrkl na mě, usadil se hlouběji do křesla. Jednou rukou masíroval koleno, kam jsem ho kopla. Pitomý denní tvor, strach ustoupil vzteku.
Křišťálová váza zářila ve světle, posílala přes stůl třepotavou barevnou duhu. Hezké.
Vyhrnula jsem si levý rukáv, ignorovala jsem břitvu, kterou pro mě nachystal, a vytáhla nůž z boty. Byl čistý, ostřejší než břitva a co bylo ještě lepší, věděla jsem, že na něm nejsou žádné přidané substance. Jako drogy, které by mě vyřadily a nechaly napospas Doranovým tesákům.
Rychlým řezem jsem se řízla do paže, dost hluboko, že jsem to nejdřív ani necítila. Krev vytryskla z rýhy, kterou jsem udělala; přiložila jsem ji k váze a poté jsem ucítila první štípnutí. Se vší sebekontrolou, které jsem byla schopná, jsem držela ruku nad vázou a přitom jsem nespouštěla oči z Dorana. U značky poloviny jsem na něj kývla. Držela jsem řez zavřený a odtáhla ruku od vázy.
„Tak jo. Vysyp to,“ řekla jsem. Krev mi z ruky kapala na zem; nějak jsem věděla, že to Dorena vytočí, plýtvání „dobrou krví“. Měla jsem pravdu.
Začal prskat a vstal. „Dej ruku nad vázu.“
„Řekni mi můj vstupní bod.“ Cítila jsem od něj zřetelný posun energie směrem ke mně.
Jeho oči se rozšířily a ústa měl pootevřená, prodloužené tesáky, jako narkoman zírající na jeho další várku. Žádná odpověď.
Pustila jsem řez a nechala krev kapat na zem a poté ji rozmazala botou. „Můžu nechat další čtvrtlitr odkapat na zem a technicky vzato splním podmínku.“
Olízl si rty, pokynul rukou, odmávl mě zpět k váze. „Šachta. Nejbližší vstup k ní najdeš v šachtě.“
No, to zúžilo mé hledání jen trochu. Uhlí bylo v severní Dakotě hojné a spolu s tím přišlo hodně důlních šachet. Některých známých i těch méně známých.
„Žádné další detaily?“ zeptala jsem se a upustila ještě pár kapek na podlahu. Bolelo to, ale jeho reakce stála za to.
„Přestaň! Dobře, dej tu ruku nad tu zatracenou vázu, Stopařko,“ vyštěkl, jeho oči se třpytily hněvem.
„Hodláš mi skutečně pomoci? Raději než dávat mlhavé odpovědi?“
Důrazně přikývl a znovu mávl. „Jen přestaň plýtvat tou krví.“
Umístila jsem ruku zpět nad vázu a nechala krev téct. S každým stažením srdce vytekl slabý proužek. Řízla jsem hluboko, ale ne do tepny, to by krev tryskala – i když budu muset po tomhle udělat odbočku do nemocnice, aby mi to sešili.
Doran přišel za mě, stál tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla. Na rozdíl od jejich protějšků, jejichž kůže byla chladná a měla tendenci být lepkavá, denní tvorové byli horcí. Ne, že bych to znala z osobní zkušenosti; nikdy jsem neměla nic společného se skutečným upírem. Byli vzácní, smrtící a neměli tendenci opouštět své teritorium. Ani nezmiňuji, že denní tvorové byli slabší, víc lidští a méně drsné pijavice.
„Šachta vede hluboko, více než dvěstě stop přímo dolů, a je zpět na tvém domovském území.“ Zhluboka se nadechl a mé vlasy se opravdu zatřepotaly směrem k němu. S jeho tváří těsně nad mým ramenem mi pošeptal. „Unesli ji za světla, přímo pod bdělým dohledem její matky. V jednu chvíli byla na hřišti a pak puf“ – dýchl mi na ucho, vyslal skrz mě zamrazení – „byla pryč.“
Přesně jako Berget.
Ustoupil, nechal mě poslouchat zběsilý tlukot srdce v hrudníku, zvuk hlasitý natolik, že jsem věděla, že mohl vidět můj puls poskakovat na krku. Strach. Řekla jsem si, že to byl jen strach a adrenalin; to bylo všechno.
Doran se na mě usmál, jen povytáhl koutky. Zachytil kroužky ve rtu tesákem a natáhl je na něj, zadržel můj pohled s lehkostí. Tam v koutku úst to vypadalo jemně, jako ideální místo, na které bych mohla přitisknout rty.
„Tvůj čtvrt litr je dokončený, Rylee.“
„Huh.“ Pročistila jsem si hrdlo. „Správně.“
„Tady,“ řekl, ten zlý úsměv stále na rtech, „Dovol mi ti pomoct. Jsem dost dobrý v sešívání ran.“
Klopýtla jsem od něj, víc kvůli zděšení, co jsem cítila, než kvůli bezpečí. „Ne. Ty máš svou krev a já svou informaci.“ Zkoušel si mě zotročit a dařilo se mu to, má mysl byla slabá ze ztráty krve.

S pohledem upřeným na něj, jsem opět začala ustupovat ke dveřím, svírala si ruku, ránu zavřenou, jak nejlépe jsem dovedla. Měla jsem v džípu obvazy. Jen jsem se tam musela dostat.

10 komentářů:

  1. Děkuji za překlad : )

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad ☺

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad i korekturu, už se těším na další :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat