neděle 26. července 2015

Návrat mrtvého muže - 17. kapitola


V zahradním domku bylo uložené nějaké nářadí a taky tam stálo elegantní černé lesklé vznášedlo. Tiché a bez života. Předtím, než jsem zbohatla, bylo tohle místo prázdné. Vždycky jsem si tu chtěla zařídit meditační místnost. Pořád jsem to ale odkládala a meditovala jsem na gauči v obývacím pokoji.
Třesoucíma se rukama jsem zatlačila na hromadu krabic a podívala se na Jace, který mě udiveně pozoroval. Jeho rozcuchané vlasy se ve světle holé žárovky leskly jako zlato.

„Poslyš,“ znovu si projel rukou vlasy. Ten pohyb byl z hlediska jejich úpravy naprosto k ničemu. Vypadal jako cikánský baron s vrabčím hnízdem na hlavě. „Proč to neodpískáme a nejdeme se opít? S tímhle se můžeme vypořádat zítra.“
„Ty se možná opít dokážeš, ale já ne.“ Překvapilo mě, jak klidně můj hlas zní. Pach garáže, kovu ze vznášedla a z rektivního paliva mi naplnil plíce.
„Dobře, tak co kdybychom si zalezli do postele a tam zkusili přijít na jiné myšlenky?“ Snažil se, aby to znělo jako lehká, nezávazná nabídka. Jako žvanění, kterým se obvykle uklidňoval. Naneštěstí se mu zadrhl hlas, a to zkazilo efekt.
Ach, Jace. Nějak jsem dokázala se na něj usmát a pak jsem zatlačila znovu. Krabice se rozletěly po podlaze. Podívala jsem se dolů, na dřevěné padací dveře zasazené do betonu. Uprostřed ležel ve výřezu železný kruh.
„Ty jsi prostě úžasná.“ Jace si nadhodil na rameni dvě lopaty jako by byl nějaký starodávný hrobník. „To je jako z filmu.“
Zaplavilo mě podráždění, ale jedovatá odpověď mi odumřela na rtech. Byl strašně bledý a na čele se mu perlil pot. Oba jsme byli klaustrofobní, tak se měl cítit? Kdybych se ho dotkla, věděla bych to. Kůže na kůži. Sice jsem byla poloviční démon, ale taky jsem byla žena, s kterou sdílel tělo i duši. Už to bylo deset let. Ale po takovém druhu spojení vždycky něco zůstane.
Kvůli tomu jsem ho nedonutila odejít? Protože mi připomínal osobu, kterou jsem bývala před Riem, na kterou jsem se nedokázala upamatovat navzdory vytrénované a posílené paměti?
„Nemusíš tam dolů chodit.“ Sevřela jsem rukou železný kruh. Byl tak studený nebo byly moje démonské prsty tak horké? Ve stále horkém vzduchu se tetelil prach; vyzařovalo to ze mě? Už nikdy nebudu potřebovat klimatizaci, mohla bych se nechávat najímat jako přenosná sušička. Prvotřídní bionické teplo, rozumné ceny, sarkasmus jako bonus.
„ A nechat tě tomu čelit samotnou?“ Zavrtěl hlavou. „Ani náhodou, zlatíčko. Ani za všechny peníze.“
Měla jsem chuť říct Je mi to moc líto. Přála bych si být taková, jakou bys mě chtěl mít.
Místo toho jsem zatáhla za kruh.
Ze tmy se na mě vyvalila vlna zatuchlého pachu špíny. Cítila jsem ji zpod okraje jámy. „Asi to nebude fungovat, asi to zabere hodně času,“ zamumlala jsem si pro sebe.
Prsty jsem nahmatala vypínač a otočila. Žárovka se probrala k životu a já jsem si s úlevou vydechla.
„Jak to šlo u násosek?“ Jaceův tón byl lehký, skoro znuděný. Podívala jsem se na něj, najednou vděčná za jeho přítomnost. Pokud jsem dlužila Gabe a Eddiemu, dlužila jsem i Jaceovi?
Odpověď byla stejná jako vždycky: bylo toho moc, než aby to šlo snadno splatit. Dluhy, povinnost, čest; slova, kvůli kterým jsem musela splácet až do posledního dechu a být šťastná, že jsem tu šanci dostala.
Pořád to bylo lepší, než zůstat úplně sama nebo ne?
Byla jsem si celkem jistá, že ano. „Bylo to zajímavé. Říkal, že má nějaké knížky o démonech a že si je můžu přijít prostudovat.“ Podařilo se mi nezadusit se vlastním hlasem.
„Umíš si nadělat přátele.“ Jace si ve světle holé žárovky prohlížel špinavá zamřížovaná padací dvířka.
„Za tím asi bude můj okouzlující úsměv.“ Naklonila jsem se dopředu a oběma rukama chytila mříž.
 Pomalu jsem se spouštěla, když jsem celou váhou visela na mříži, šaty mi sklouzly po těle. Zůstala jsem viset tři palce nad vrstvou špíny na podlaze pode mnou. Bohudíky jsem se nezachytila o jílec meče. „Když jsem tam byla, zaútočili měniči.“
Ani slovem se nezmínil o mých roztrhaných šatech a krutě zaschlé démonské krve. Nikdy bych nevěřila, že dokáže být tak taktní. Kdybych se šla nahoru převléct, našla bych si nějakou výmluvu, abych se tomuhle vyhnula.
„Tebe člověk nemůže nechat ani chvíli samotnou.“ Jace mi dolů podal první lopatu, pak tu druhou. Pak si odpásal meč a taky mi ho spustil dolů.
„Asi ne. Pak jsem byla v bytě u Christabel.“ Na první lopatě zůstala vrstva špíny od doby, kdy jsem ji naposled použila. Druhá byla nová. Proč jsem ji vlastně koupila? Že by zapracovala moje předvídavost?
Občas jsem ten dar nenáviděla, stejně jako schopnost číst v runách. Být obdarovaná možností nahlížet do budoucnosti bylo jako být popostrkovaná z políčka na políčko po šachovnici. Nikdy jsem nevěděla, jestli se jedná o předvídavost nebo paranoiu. Byl mezi tím jen nepatrný rozdíl. Ze všech talentů, byla zrovna u vizionářů největší pravděpodobnost zešílení.
„Našla jsi něco zajímavého?“ Sklonil se, zachytil se okrajů a elegantně seskočil dolů. Košile se mu rozepnula a já jsem zahlédla opálenou kůži na jeho břiše pohybující se svaly. Jeho boty ztěžka dopadly na zem a on se rozhlédnul po nedokončené místnosti. „Každý jiný by měl žebřík, Danny.“
„Myslíš, že sem dolů chodím tak často? A ano, zjistila jsem něco zajímavého. Přinejmenším na té schůzce. Jejich vůdce a jeho choť rozpoznaly ve znacích z kruhu požíračské symboly.“
Otřásla mě zima jen při té zmínce. S požírači si nechtěl nikdo nic začínat. Byli nejhorší noční můrou každého psionika.
Jace tiše zahvízdal, vzal si ode mě obě lopaty, nechal mi jen svůj meč. Při takové projevené důvěře jsem zbledla. „Tak dobře ,“ procedil se svraštělým obočím přes sevřené rty.
Prohlížela jsem si linii jeho lícních kostí, koutek jeho rtů. Vždycky byl až moc atraktivní a ovzduší sebedůvěry, kterou kolem sebe šířil, bylo také přesvědčivé. Uvažovala jsem, jestli jsem se do něj zamilovala proto, že si vždycky byl tak jistý, že se to stane a moje dobře zamaskovaná nejistota ho v mých očích dělala ještě přitažlivějším. Vždycky jsem si tajně přála být si tak jistá, jako se zdál být on, místo abych to jen předstírala. Jeho fasáda vždycky zůstávala neporušená, málokdy ho přecházel humor. „A co jsi zjistil ty?“
Pokrčení ramen, frustrované odfrknutí. „Celkem nic. Náš člověk byl registrovaný jako normál. Pracoval jako zlatník, ale jeho rodný list někam zmizel a jeho účty platil nějaký fond.“
Vděčná za poměrně vysoký strop jsem se kolem něj protáhla. „Jaký fond?“ Koupila jsem tenhle dům i kvůli rozlehlému suterénu; Doreen to bylo jedno, hlavně že měl zahradu. Byl opuštěný a ve špatném stavu, ale kostra byla dobrá; konec oprav jsme oslavily uspořádáním obrovského večírku pro místní komunitu proniků. Tam jsem poprvé viděla Jace. Znovu jsme se setkali až po Doreenině smrti.
Při té myšlence jsem se znovu otřásla. Potlačila jsem chvění a pravou rukou si přejela po zničené sukni. Pod prsty jsem na sametu cítila krustu zaschlé krve.
„Soukromý anonymní skvěle zabezpečený fond. Nedá se o něm nic zjistit. Jména svých klientů tají. Ve veřejných registrech taky nebylo nic zajímavého, jen že měl zaregistrovaný slickbboard.“ Jace zněl otráveně.
Došla jsem až do nejzazšího rohu, k přístěnku, který jsem nikdy nepoužívala. S bušícím srdcem jsem se zastavila. Zhluboka jsem se nadechla a zaschlá krev na boku šatů popraskala. Srdce ni bylo na poplach. „Zlatník se slickboardem? Jak se jmenoval?“„Keller. Jen jedno jméno. Žádné příjmení. Legálně si ho koupil v Lotrinsku, když začal pracovat v oboru.“ Jeho aura se ježila ostrými výstupky. Jaceovi se to tady dole nelíbilo. I přes vzdálenost, která nás dělila, jsem cítila teplo z jeho těla. Otočila jsem se k němu. Vůně pepře a pižma byla uklidňující, přestože z ní byly cítit i mrtvé lidské buňky.
„Zápletka houstne.“ Třásl se mi hlas. Natáhla jsem se pro jednu z lopat.
„Jakoby to už i tak nebylo dost složité.“ Jace mě odstrčil ramenem. „Ukaž, do teď jsem byl zahrabaný v papírech. Potřebuju se trochu zapotit. Kde mám kopat?“
Ukázala jsem do rohu. „Přímo dolů.“
Podíval se na mě modrýma očima. Tady v koutě suterénu nebylo dost světla, takže jsem neviděla ani jeho vrásky v koutcích rtů a očí.
Pokud jsem se na to nesoustředila.
Neudělala jsem to. Místo toho jsem se dívala, jak bere lopatu a začíná odhazovat hlínu. Bylo to hodně blízko k betonovým základům, Hlína tu byla vysušená a světlá. Protože jsem neměla nic lepšího na práci, sesunula jsem se na zem a upravila si pás tak, aby mi meč seděl na kolenou.
„Jace?“
„Hm?“ Úsporným pohybem odhodil další lopatu hlíny.
„Díky.“ Slova se mi zadřela v krku. Jako bych mu někdy mohla dost poděkovat za to, co právě dělá. Kope, abych nemusela já.
„Kdykoliv, lásko.“ Další lopata hlíny a malých kamínků. „Co se vlastně snažím vykopat?“
„Bednu. Pohřbila jsem to hodně hluboko. Myslím to vážně. Díky.“
„Zničila by sis šaty.“ Pod košilí se mu napjaly svaly.
Spolkla jsem strach čpící po mědi a přála si, aby tam bylo víc světla. Kouty byly plné stínů.
„Už jsou zničené i tak. Už nikdy si šaty nevezmu. Pokud se někomu džíny a košile nezdají dost dobré, ať se jde vycpat.“
„Vždycky ses mi v džínsech líbila. Máš v nich hezký zadek.“ Už se prokopal dost hluboko. Ztěžka dýchal a pohyby byly pomalejší. Jeho pot zaplnil vzduch vůní zdravého člověka a těžké práce.
Otřásla jsem se a podívala se na strop. „Mrzí mě to.“ Bylo to jednodušší, než kdy jaká omluva byla. Probojoval si cestu ze mě ven ve chvíli, když jsem se dívala, jak dostává ven na světlo něco, co jsem už nikdy vidět nechtěla.
Nezměnil rytmus, ale ramena se mu napjala. „A co?“
„Že se k tobě nechovám nejlíp.“ Velmi mírně řečeno. Že s tebou zacházím jako s onucí. Že jsem potvora. Zasloužíš si někoho, kdo dokáže být přinejmenším láskyplný.
Když dokážu říct pravdu sama sobě, měla bych ji říct i jemu.
Za naprostého ticha vyhodil další tři lopaty. Díra se začínala ve tmě ostře rýsovat. Po kůži mi přeběhl mráz. „Ne, to tedy ne.“Vyhodil ven další lopatu, aniž se na mě podíval.
„Nezasloužím si tě.“
Zasmál se tomu. Jace Monroe se smál často.  Někdy smích používal jako obranu, někdy to bylo upřímné. „Zbytečné starosti, zlatíčko. Co tam dole je?“
„Kovová schránka.“
„A v ní?“ Vytvořil úctyhodnou díru. Uvolnila jsem čelist, abych mohla mluvit a zuby mi začaly cvakat o sebe. Objala jsem pažemi, lokty v dlaních. Stiskla jsem, nehty se mi zaťaly do kůže. Přála jsem si vrátit se zpátky do domu a zapomenout na padací dveře a znovu pohřbít všechny vzpomínky stejně hluboko jako jsem to udělala se vším ostatním, co mi zbylo z Rigger Hall.
„Knihy. Pár dalších věcí.“ Ani jsem se nesnažila předstírat klid.
„Skvělé. Většina lidí pohřbívá těla, Dante Valentine knihy.“ Při práci se zahřál, cítila jsem teplo, které z něj vycházelo. Lidské teplo. Živočišné teplo. Známé teplo.
Proč jsem se cítila provinile, že jsem vděčná za teplo? Kvůli jeho prosté, živoucí přítomnosti?
„Mohly by být užitečné.“ Sehnula jsem hlavu a hleděla na meč, co jsem měla na klíně. Dotanuki namísto katany, na kterou jsem byla zvyklá; měl ho už v době, kdy jsme se potkali. Větší rukojeť pro jeho větší ruce, vyšší váha, už jsem s ním dřív bojovala. Byla jsem lepší už předtím, než ze mě Japhrimel udělal to, co jsem byla teď. Jace byl ale nebezpečný, zákeřný, využíval slabiny. Dřív jsem si myslela, že je to od něj nečestné.
Teď už jsem si tím nebyla tak jistá.
Putovala jsem prsty přes pásku, kterou měl omotanou rukojeť. S otisky jeho ruky. Ta zbraň byla plná vzpomínek. Poklepala jsem na pochvu a znovu se dotkla jílce.
„Danny, lásko,“ řekl Jace. „Jestli ho budeš dál takhle hladit, tak budu mít za chvíli problém.“
Podívala jsem se na něj. Opíral se o lopatu a hleděl na mě. Oči měl ztmavlé, plné vzrušení a nepotřebovala jsem slovník, abych v jeho výrazu dokázala číst. Jace se s tím, že mě chce, nijak netajil, takže jeho odchod tehdy před lety byl o to víc šokující. A pak, po Riu, se vrátil a tím, že se mnou zůstával, činil svoje pokání, hlídal mi záda a nutil mě žít.
Ze všeho, za co bych měla být vděčná, byl bezpochyby Jace na prvním místě. Kdo jiný by se mnou vydržel?
„Promiň.“ Odložila jsem meč stranou. To je přesně to, Jace. Netuším, co by mě dokázalo zabít, ale po ztrátě Japhrimela jsem byla smrti zatraceně blízko. Měl jsi strach, že si ublížím? Proto ses vrátil?
Zářivě se na mě usmál. No, co ty víš. Znovu se ozvala klaustrofobie. „V pořádku. Vlastně se mi to svým způsobem líbí. Našla jsi něco u Christabel?“
Odfrkla jsem si, postavila se na nohy a sáhla po druhé lopatě. „Nic, co bych už nevěděla. Pojď, ať s tím pohneme.“ Došla jsem k svému hrobu s potícíma se démonskýma rukama a sevřeným žaludkem.
„Pro Changovu lásku, děvče, pohřbila jsi to opravdu hluboko.“
„Jediný způsob, jak zabránit mrtvým v návratu.“ Hodil lopatou. Byl to přesný ekonomický pohyb, který skončil s nástrojem znovu zabořeným do povrchu, který čekal na odstranění. Následoval další hod. Natáhla jsem k němu ruku „Dej si oraz.“
Z šera jsem viděla, jak mu zasvítily oči a zuby. „To zní dobře. Budu potřebovat sprchu.“
„Já taky.“
Podal mi ruku a já jsem ho snadno a opatrně vytáhla nahoru. Zachytil se druhou rukou za okraj a vyšplhal ven.
Malá výhoda démonské síly. Tohle bych nikdy dřív nedokázala.
Pak následoval můj lodní kufr, staromódní dřevěná bedna z doby před Sedmdesátidenní válkou. Bylo to s ní mnohem snadnější, než s Jacem. Něco v něm zarachotilo a při tom zvuku mi přeběhl po zádech mráz. Potlačila jsem vzlyk a pokusila se popadnout dech.
Jace mi s ní pomohl ven. Pak jsem se sklonila. „Sekhmet sa´es,“ procedila jsem mezi zuby. „Tohle nesnáším. Sotva jsme začali a už jsem šest stop hluboko a klesám pořád níž.“
„Nevzdávej to, lásko. Pustíme se do toho?“
„Bude to tak nejlepší.“ Otřela jsem si čelo a rozmazala si špínu po obličeji. „Ať už to máme za sebou a můžeme se umýt.“
„Třeba bychom si mohli dát i nějakou večeři.“ Narovnal se a podal lopaty. Položila jsem mu ruku na paži.
Ztuhl a podíval se dolů na mě.
„Běž se nahoru umýt a dát si něco k jídlu. Za chvíli jsem tam.“ Nemyslela jsem, že by někdo z nás věřil, že se s tímhle vyrovnám nějak snadno.
„Pomůžu ti.“ Zavrtěl hlavou, ve tváři umanutý výraz, celý špinavý od hlíny.
„No tak, Jace,“ volila jsem cestu nejmenšího odporu. „Mám hlad. Ráda bych se dostala nahoru a dala si sprchu a něco k jídlu. OK?
Chvíli se na mě díval. „Tak jo,“ řekl nakonec, nafučený jako malý kluk.
„Díky,“ impulsivně jsem se vytáhla na špičky a políbila ho na špinavou tvář. Co víc bych mohla udělat pro muže, který mi právě pomohl vykopat hrob?
Sebral svůj meč. Když odešel, celý sklep jakoby se najednou zmenšil. Tma se zdála být plná nebezpečí, naskočila mi husí kůže a zkrátil se mi dech.
Zvedla jsem lopatu a zamyšleně ji namířila dolů. Ta díra se mi posmívala, stejně jako špinavý kufr i meč ležící na mých zádech.
Zvedla jsem pravou ruku. Vypadala mnohem líp, žádná křeč. Možná jí scházela jen rukojeť meče.
Místo abych použila lopatu, začala jsem hrabat holýma rukama jako zvíře. Zabírala jsem a odhazovala plné hrsti zeminy, rty se mi stáhly z vyceněných zubů. Látka šatů, určených pro úplně jinou příležitost se trhala. Něco prasklo a chvíli mi trvalo vyprostit se z pásu s mečem a zbytku šatů. Odložila jsem zbraně stranou a cáry sametu a hedvábí hodila na hromadu hlíny. Moje nová zlatá kůže nebyla zhmožděná, ale měla jsem pocit jako by byla. Až do morku kostí. Ruce se mi zase třásly, tak moc, že mi hlína propadávala mezi prsty. Nakonec jsem začala hlínu vztekle odhrnovat obutou nohou a uvědomila jsem si, že vyrážím zuřivé hrdelní zvuky. V levém rameni mi tepala palčivá bolest a neexistující jizvy jako by se znovu otevřely a začaly krvácet. Celá koláž jizev, umělecké dílo vytvořené z utrpení.
A já jsem se smála.
Vždyť jsem nakonec přežila všechno, co jsem tu pohřbila. Bojovala jsem tak dlouho a tak tvrdě, honila jsem se od zakázky k zakázce, pracovala jsem pro samotného Prince Pekel. Čeho bych se mohla ještě bát?
Zhroutila jsem se na hromadu suché hlíny a smála se, dokud jsem se nezakuckala, s koleny zabořenými do malých oblázků. Zuby mi do sebe bolestivě narážely. Objala jsem se, holá prsa stiskla k sobě, svinula jsem se do klubíčka, abych představovala jen malý terč. Až na boty nahá, jsem objímala sama sebe a třásla se jako králík s hořkou chutí šoku na jazyku, když jsem se do tmy hystericky smála.
Vždyť to, co jsem cítila, byl dětský strach. Už jsem neměla důvod se krčit v koutě a vzlykat, tak jako jsem to mívala ve zvyku.
Rigger Hall. Zatraceně.
Jak stará bych musela být, abych se neroztřásla jen při tom názvu? Komu všemu bych musela být vděčná? Doreen, která mě naučila znovu něco cítit? Japhrimelovi, který mě naučil, že láska není jen čistě lidská záležitost. Gabe, za její neochvějné přátelství? Nebo Jaceovi, za to, že mě pořád učil, komu můžu věřit?
Už jsem byla dospělá. Rigger Hall  mi už nemohla ublížit.
Tak proč to dítě ve mně pořád křičí? Nenechala jsem to už za sebou, musím s tím pořád bojovat?
Až za dlouho jsem znovu uslyšela povědomé kroky. Jaceovo bolavé koleno jim dodávalo nezaměnitelný rytmus.
Neřekl ani slovo. Přinutila jsem se vstát, vděčná, že se mi nepokoušel pomoct, jen čekal, dokud jsem nevstala a nabídl mi župan. Vzala jsem ho třesoucíma se rukama a unaveně se zasmála. Cítila jsem se jako bych právě prošla pěti bitvami na všech třech frontách sedmdesátidenní války bez chvilky oddechu.
Spustil žebřík a pak mě po něm vytáhl nahoru. Nebránila jsem se, nechala jsem ho převzít iniciativu. Nenamáhal se dostat mě do sprchy. Jen mi z ramen stáhl župan a uložil mě do postele. Zul mi boty, pak ze sebe shodil šaty, lehl si ke mně a objal mě.

Nebyl Japhrimel, ale byl to člověk a hřál. Vděčně jsem přijala pohodlí, které mi nabízel. Jeho holá kůže na mojí, zatímco se z hlubin vyvalily vzpomínky a z očí mi vytryskla každá spolknutá slza za osm let na Rigger Hall a znovu mě do svých spárů uchvátil strach, při kterém jsem se třásla a skřípala zuby jako zvíře.


8 komentářů:

  1. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další kapitolu ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat