neděle 19. července 2015

Návrat mrtvého muže - 16. kapitola


Už bylo hodně pozdě, když mě limuzína vyklopila u mě na zápraží a dala jsem řidiči slušné dýško. Zamumlal poděkování a byl pryč dřív, než jsem stihla dojít ke dveřím. Ze zahrady slabě osvětlené oranžovým odleskem městských světel se ozývaly znepokojivé zvuky.

Třásly se mi ruce. Ne moc, ale když jsem je natáhla před sebe, viděla jsem, jak se chvějí. Dokonce i prsty na zkroucené pravé ruce, která mě dnes večer nezklamala a pevně držela meč, sebou škubaly jako by vyťukávaly nějakou zprávu.
Vklouzla jsem dovnitř, zavřela dveře a opřela se o ně. Meč se mi zarýval do zad. Šaty jsem měla zmačkané, potrhané a na levé straně skvrnu od krve, které jsem si všimla až teď. „Anubis et´herka.“ Při zvuku božího jména se neklidně zachvěl vzduch. „To bylo nepříjemné.“
Jace nebyl doma. Pravděpodobně se hrabal v nějakých veřejných záznamech. Vzhledem k tomu, že psionici tak často pracovali v noci, většina úřadů zřídka kdy zavírala před druhou ráno.
Škoda, měl by se čemu zasmát.
Zvedla jsem levou ruku, protože pravá se příliš třásla a prohlédla jsem si černý lak na konci elegantního oblouku mých prstů. Protáhla jsem si je a uvolnila.
Z mých šatů byly pořád cítit lilie. Lilie a strach. V tichém přítmí mého domu mi najednou svaly těžce dolehly na kosti. Na kosti, které byly jinak tvarované a pospojované než lidské, ale neodpovídaly ani démonské fyziologii, tak, jak jsem o ní četla v knihách. Uvízla jsem někde uprostřed, chycená a jako motýl ve stadiu mezi kuklou a okřídlenou formou, zavřená a zakonzervovaná ve skleněné bance. Můj starý život byl pryč a nevěděla jsem kam se pohnout dál, takže jsem se freneticky honila od práce k práci. Zmrazená mez dvěma kroky, jako když se zastaví filmové políčko.
Chce motýl zpátky do kukly nebo se dokonce vrátit až do housenčího stádia?
Nezapomeň. Nezapomeň na Rigger Hall.
Zvedl se mi žaludek, přemohla jsem to. Třásla jsem se od hlavy až k patě. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje záchvat paniky, následek boje a šoku ze vzpomínek.
Hej, Danny, promluvily moje noční můry. Myslela jsi, že se nás jen tak zbavíš? Ani náhodou. Vytáhneme všechny staré hrůzy a strachy, vypustíme ti je do hlavy, až se bude kývat sem a tam, co ty na to?
„Proč se třesu?“ Zeptala jsem se do tmy. Zhluboka jsem se nadechla a uvědomila si, jak je to tu zatuchle cítit. Uklízela jsem teď už jen zřídka a Jace tomu taky moc nedal. Vlastně jsme tu skoro nikdy nebyli.
Trpělivost nepatří mezi tvoje silné stránky. Uslyšela jsem v hlavě ozvěnu Jadova hlasu.
V levém rameni mi začalo znovu cukat. S dávením jsem se předklonila, vlasy se mi uvolnily a dýka dopadla na dřevěnou podlahu. Už skoro rok jsem si hrála na velkou neohroženou lovkyni, ale vůbec nic se nezměnilo.
A nikdy nezmění.
Japhrimel tu nebyl.
Podlaha mě tlačila do kolen a do dlaní, studená a tvrdá. Svět zešednul. Upadám do šoku a není tu nic, co by mě z něj dostalo. Ochranné štíty kolem mého domu se zachvěly, ozval se falešný tón. Jakoby o ně zavadil výboj z plazmové zbraně.
„Neopustíš mě.“ Hlas jako stará, tmavá whisky. Povědomý.
Při jeho zvuku mi celé tělo strnulo.
Vzhlédla jsem. Nic jsem neviděla, jen předsíň, železný věšák na kabáty, zrcadlo a proužek světla z kuchyně. Jace nechal rozsvíceno.
„Nenecháš mě bloudit světem samotného.“ Obořil se na mě hlas, zvedl mě z podlahy a přitlačil zády ke dveřím jako vlna Síly, tlačil se na mě, objímal mě a rozháněl mrákoty, které se o mě pokoušely.
Vláčí tady se mnou duch. Křečovitě jsem se zasmála, otevřela oči a neviděla jsem nic jiného, než temnou předsíň. Po bradě mi stékal pramínek tmavé horké krve. Skoro jsem si naskrz prokousla ret. Rána se okamžitě začala zatahovat, stejně jako každé jiné zranění.
„Jsem to ale štístko,“ zazpívala jsem si. „Štísko, štístko, já jsem ale štístko. Nekromantská hvězda.“
„Dante.“  Bylo to sotva zašeptání, ale proniklo mi až do morku kostí.
„To není fér. Chci tě zpátky.“ Přitiskla jsem si dlaň na ústa, tělo se mi napjalo a zaposlouchala jsem se do ticha.
Poslouchám.
 Nic než dlouhé ticho. Zaťala jsem ruce v pěst. Opatrně. Vždycky jsem musela být tak opatrná. Držet se zpátky, abych neublížila těm méně odolným. Lidem.
Dlouhý vzdech, hlas tak známý jako by byl můj vlastní znovu rozechvěl vzduch kolem mé tváře. „Nasyť mě.“
Zkoumala jsem předsíň. Prázdná. Celý dům byl prázdný.
Žádný člověk. Žádný démon. Jen já, zatuchlý vzduch, můj majetek a Jaceův pach. Prach a žal. To bylo všechno.
Skvělé. Mrtví se mnou mluví, ale neříkají to, co bych chtěla. Nic užitečného. Ach ne.
Černý humor v mých myšlenkách byl znepokojivý, ale jen trochu jako sprška studené vody do spícího obličeje.
Jsem dospělá, řekla jsem sama sobě. Už jsem vyrostla, zatraceně. Teď už jsem úplně dospělá.
Odlepila jsem se ode dveří, když jsem šla ke schodům, hedvábí mi šustilo kolem nohou. V půli cesty jsem zastavila tak zprudka, že jsem málem ztratila rovnováhu a skutálela se zpátky dolů.
Oltář vypadal tak jako vždycky. Černá urna bez jediného zrnka prachu.
Anubis s nakloněnou hlavou si mě pozorně prohlížel. Víno bylo pryč.
Bůh přijal mou oběť.
Lístky růží byla uvadlé. Suché. Vysáté do sucha.
„To je šílené.“ V rameni mi cukalo. „Musím najít vraha. Vraha, který používá požíračské runy a nějaký zvláštní obřadní kruh. „Nemůžu si dovolit, nechat se rozptylovat...“
Ale být pronásledovaná Japhrimelem bylo lepší, než když mi chyběl, než pro něj truchlit. „Mluvíš ke mně?“ Lesknoucí se křivky urny mě rozčilovaly. „Prosím, řekni, že ke mně mluvíš.“
Samozřejmě, žádná odpověď. Nic, než horký vzduch škádlící mou tvář, soška Anubise, která jako by se pohybem dožadovala mojí pozornosti. Podívala jsem se jí do očí. Byla to halucinace nebo se na mě usmála?
„Chybíš mi.“ Tentokrát jsem mluvila ke svému bohu. Můj hlas zněl tiše, bezvýrazně. Byla to pravda. Chyběl mi pocit bezpečí a ochrany od boha Smrti. Nejnelítostnější věci v okolí. Dokonce i Nichtvrenové se báli smrti.
Dokonce i démoni.
Vždycky jsem přemýšlela o tom, proč jsem Nekromant. Bezmocná dívka s obojkem na krku zařazená do Hegemonického psionického programu, kvůli Mathensonovu skóre. Sirotek, kterého stejně jako ostatní poslali do Rigger Hall, kde nikdo, kdo si dostatečně rychle nenašel ochránce, nepřežil příliš dlouho.
Nejlepším ochráncem byla Smrt. Přinejmenším jsem se nemusela bát; věděla jsem, že až umřu, bude to jako nechat se sevřít v milující náručí.
Během mých školních let bývaly celé měsíce, kdy jsem jen stěží přežívala. Potácela jsem se od úkolu k úkolu, krok za krokem. Čekala jsem na každé setkání s Lewisem, ale čím jsem byla starší, tím míň jsem ho mohla vídat. Měla jsem jen knihy.
Po nocích jsem si četla při baterce pod přikrývkami, všechny knihy, které mi kdy Lewis dal. Když už jsem nedokázala číst dál, zavřela jsem oči a vklouzla do modrého světla světa Smrti.
To mě udržovalo v chodu. Byla jsem výjimečná, kvůli Lewisovi, který mi dával knihy, i proto, že si mě vyvolil bůh Smrti. Po Roannině smrti jsem se stáhla do sebe, naučila jsem se přežít ve svá tvrdé hladké skořápce, ale vždycky jsem měla knihy a modré světlo, dva proudy síly, které živily mé srdce. Říkaly mi, že můžu přežít.
Zvládla jsem všechny kursy Teorie magie, každý test. Byla jsem výborná studentka, ať už byl předmět sebeobtížnější, Lewis mě nakazil svou láskou ke studiu, touhou po vědění.
A co bylo důležitější, nikdy jsem nepochybovala, že přežiju. Lew mi dal základní dar; dětskou jistotu, že jsem bezpodmínečně milovaná. A i když tresty byly kruté, někteří učitelé byli schopní, praví mistři ve svých oborech. Riggrer Hall vděčím za jednu věc, naučila mě mít své schopnosti pod kontrolou, naučila mě, komu věřit a komu ne a jak silná ve skutečnosti dokážu být.
A vždycky, vždycky tu byla Smrt.
Byla jsem příliš mladá, abych se mohla třeba jen přiblížit k mostu, ale cítila jsem boží zájem, sounáležitost, která mi dávala sílu stát se soběstačnou, místo abych upadla do katatonie nebo si vypěstovala nervózní tik jako někteří mí spolužáci.Občas, dokonce i během těch nejhorších trestů jsem zavírala oči a pořád jsem viděla modrou záři, geometrický vzor modrých plamenů a cítila boží pozornost. Pozornost mého boha, a to mě posilovalo.
Zvládla jsem to.
A když byl Mirovitch mrtvý, skončilo vyšetřování, škola se zavřela, já jsem prošla Akademií, udělala zkoušky a stanula před Soudem, mučivým utrpením, kterým musí před akreditací projít každý Nekromant, odhalením každého zákoutí duše a iniciací, která je pro každého jiná a jinak děsivá. Nemůžete kráčet Smrtí, dokud sami nezemřete a co jiného je iniciace, než malá smrt? Neměla jsem nejmenší pochybnosti, že zasvěcení přežiju. A potom, s několika bílými prameny vlasů, které jsem si obarvila na obvyklou černou všech Nekromantů jsem se už nikdy neohlédla zpět. Nezastavovala jsem, hnala jsem se pořád dopředu.
Ale celou tu dobu jsem neměla ani to nejmenší tušení, za čím se vlastně ženu. Pořád jsem to nevěděla, ale jedním jsem si byla jistá. Nechci se vracet.
Jako naschvál to bylo přesně to, co po mně Christabel chtěla.
„Rigger Hall.“ Upřeně jsem se dívala na sošku. „Přísahala jsem, že na ni zapomenu.“
Musíš. Oči byly prázdné a nelítostné, ale tak hluboké. Smrt nemá oblíbence. Miluje všechny stejně. Když před tím neutečeš, musíš s tím bojovat; když s tím nemůžeš bojovat, musíš to strpět. Boží hlas, ne přímo slova, spíš jen myšlenka, která se vynořila v mé mysli. Otřásla jsem se a koleny narazila do zdi. To bylo to první, co jsem se naučila, když mi na Riggar Hall nasadili obojek.  Trpělivosti, vytrvalosti. Základní lekce, kterou jsem dostávala pořád dokola. Dokonce i později, když jsem vážně pochybovala, že z některých situací vyváznu živá, zůstalo to ve mně pevně zakořeněné. Zvládneš to. A tak to prostě bylo. Říkali mi, že nemám pud sebezáchovy, že jsem šílená a potrhlá, říkali mi, že lačním po slávě a že jsem snob. Nemyslím si, že to bylo výstižné, jednoduše jsem věděla, že přežiju, nějaká moje tvrdá a nepříjemná část to vždycky, i za těch nejhorších okolností, odmítala vzdát. Považovala jsem za lepší hrozbám čelit, než se před nimi schovávat ve strachu; a když mě Smrt děsila, stačilo jen vejít do modré záře a schovat se v Jeho náruči, dokud se strach nerozplynul.
Neměla jsem strach. Zachovala jsem si svou čest. A čest vydrží jen tak dlouho, dokud člověk plní své sliby a dokud je věrný sám sobě. Má čest byla neposkvrněná.
Povědomý tlak na štíty mě upozornil, že se Jace vrací domů. Pravděpodobně na slickboardu. Dorazil hodně rychle, asi se snažil uniknout reportérům. Cítila jsem, jak ho bezpečnostní clona nechala projít.
Skoro se mi podařilo sejít celé schody, než se mi začaly třást nohy. Sklouzla jsem do sedu, kolena se mi podlomila, takže jsem sebou těžkopádně žuchla na druhý schod. Když Jace otevřel dveře, seděla jsem na schodech opřená o zeď s koleny přitisknutými k hrudi.
Kopnutím za sebou zavřel. „Danny?“ Jeho hlas, požehnaně normální, příčetný, mě přiměl zavřít oči. Opřela jsem si bradu o paže, kterýma jsem si objímala kolena, s hedvábnou kaskádou látky šatů splývající po stranách. Zeď mě pevně podpírala.
Tři jizvy, protínající moje záda a cejch v záhybu pod levou půlkou. V nose mě znovu lechtal sladký pach škvařícího se masa, slyšela jsem tichý smích a můj vlastní zoufalý křik, cítila jsem potůček krve a semene, který mi stékal po vnitřní straně stehen.
A slyšela jsem ještě něco dalšího: slyšela jsem tichý šepot ředitele Mirovitche, když se mé kůže dotklo žhavé železo. Přinutila jsem se neucuknout před tou vzpomínkou, která pronikala pootevřenými dveřmi v mé mysli, které mi ukazovaly, co jsem tam zavřela, abych mohla dál žít.
„Danny.“ Jace stál přímo přede mnou. „Jsi v pořádku?“
Zvedla jsem hlavu. Vlasy měl rozcuchané od větru a jeho oči byly lidsky laskavé. Nezasloužila jsem si jeho laskavost, dobře jsem to věděla.

Oči mě pálily, ale rameno se uklidnilo. Stálo mě to tři pokusy, v krku jsem měla strašně sucho. „Ne, nejsem. Najdi lopaty, Jace. Musíme něco vykopat.“

5 komentářů:

  1. Vďaka za preklad, a som zvedavá čo budú vykopávať ��

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat