neděle 5. července 2015

Návrat mrtvého muže - 14. kapitola


Vevnitř mě čekala migrénu vyvolávající záplava červenomodrých blikajících světel. Pomalá melodie byla v dunění basů jen těžko postižitelná. Nic, co bych znala. Kdysi bych věděla, co hraje, v dobách, kdy jsme s Jacem chodili tancovat a davu na parketu mě obklopovala jeho šamanská aura. Uvnitř Domu nebyl ani náznak lidské přítomnosti anebo lidského zoufalství, sladký pach touhy nebo upoceného sexu v tmavých koutech; nebyli tu ani zbloudilí duchové, přitahovaní energií davu. Dokonce ani alkoholové výpary nebo dým ze syntetického hašiše.

Místo toho se vevnitř vlnila Síla, líně se přese mě přelévala, až jsem se otřásla, rozevřely se mi rty a celé moje tělo reagovalo stovkou různých způsobů. Kdybych to jen tušila.
Není divu, že sem nepouštějí lidi. Psionici by na tom mohli získat závislost a rázem by tu byl celý spolek Požíračů. Přesycení Silou dokázalo u psioniků vytvořit závislost rychleji než jakákoliv droga, vraceli by se pořád znovu pro větší dávky, začali by totéž vyhledávat i venku na ulicích a vysáli by každého, z koho by byla Síla jen trochu cítit. Měla jsem štěstí, pod démonskými štíty jsem byla v bezpečí, chráněná před přívalem, který by mě jinak pohltil. Ještěže jsem Jace nechala doma.
Místo mělo velikost skladiště, bylo plné lesknoucích se očí a dlouhých vlasů, krásných bledých tváří a mohutných postav měničů. V rohu jsem viděla houf labutích lidí se svatozáří načepýřených pírek kolem hlav a skupinu něčeho, co jsem považovala za skřítky nalévající se tupláky piva v dalším rohu. Pokaždé, když jeden z nich vyzunknul další korbel, ostatní ho nahlas povzbuzovali.
Ze stropu visely dlouhé pruhy látky. Podívala jsem se nahoru a přála si, abych to nedělala a rychle jsem obrátila pohled zpátky dolů. Klece u stropu, řekla jsem si roztržitě a těžce jsem polkla. Nemohla jsem si teď dovolit omdlít šokem. Kdyby tady byl Japhrimel...
Přestaň o tom přemýšlet. Obraz úzké, zasmušilé tváře s pichlavým zeleným pohledem mi vyvstal před očima. Zahnala jsem ho. Soustředila jsem se na podlahu, kluzký kámen odrážel zvuk mých kroků. Celá plocha byla vydlážděná mramorem. Zvuk se rozléhal a vytvářel ozvěnu. Zatřepala jsem hlavou a přála si, abych si mohla zacpat uši nebo zvuku aspoň trochu ubrat na síle.
Nejsilnější vibrace Síly vycházely z  boxu potaženého červeným sametem naproti baru. Proplétala jsem se přes taneční parket a snažila se nevnímat houpající se klece u stropu a pohled jasných nelidských oči, které mě sledovaly. Nichtvrenové nedávali najevo, že si všimli mé přítomnosti, ale cítila jsem jejich zájem. Byli oblečení v hedvábí a sametu, někteří ale měli supermoderní kreace a vlasy natužené do bodlinek, na bledých tvářích nánosy flitrů a líčidla. Jeden z nich vysoký muž v lahvově zeleném sametu s krajkovými manžetami se na mě široce usmál a ukázal při tom tesáky. Zvažovala jsem, že zastavím a vytáhnu meč, ale nohy mě samy nesly k sametovému boxu.
To bylo nebezpečné, nemohla jsem si dovolit nechat se rozptýlit.
Zamrkala jsem, bodavá bolest v rameni zintensivněla a pak trochu ustoupila.
Mohla jsem se napojit na zdejší Sílu a celé tohle proklaté místo srovnat se zemí, pokud bych chtěla. Bez váhání a bez následků. Teď nebyla vhodná chvíle, abych byla Japhrimelovi vděčná za to, že mě změnil, ale byla jsem. Trochu, takovým podivným, srdce rvoucím způsobem. Danny Valentine si teď hraje s velkými hochy. Už patří do jiné ligy.
Zastavila jsem před boxem. Dva, skoro lidsky vypadající muži s odleskem Síly a skoro neznatelným dekadentním pachem Dětí noci stáli po obou stranách boxu. Jeden z nich s pohledem upřeným na můj meč otevřel ústa, aby něco řekl, ale umlčela jsem ho pohledem.
„Ať vstoupí,“ proťal pulzující hluk hlas zevnitř. Parket za mnou překypoval Silou v rytmu taneční hudby. Doufala jsem, že to můj účes vydrží.
Nikolai, nejvyšší představený, pohodlně seděl na starožitném, červeným sametem potaženém gauči, s dokonale vypracovanými detaily. Před ním stál ladící stolek s dírami, které vypadaly jako od kulek. Byl vysoký, se širokými rameny, oblečený v něčem černém, co vypadalo jako z hedvábí. Sebeobyčejnější vzhled nedokázal zakrýt nahromaděnou Sílu v jeho okolí.
Pokud bych s ní v životě neměla tak často co dočinění, byla bych ohromená. Takhle jsem jen vysunula bok, abych měla lepší stabilitu, kdyby se ke mně někdo přiblížil, podívala se do jeho kočičích tmavých očí a ukázala pozvánku.
Do očí mu padaly prameny tmavých vlasů, měl široká, plná ústa a vysoko postavené lícní kosti. Nebýt studeného lesku v očích, jako když kočku v noci překvapí světlo a nelidské nehybnosti, byl by pohledný. Měl na sobě černou košili s malými knoflíčky, asi hedvábnou, volné kalhoty a luxusní boty. Žádné šperky.
Vedle něho, opřená lokty o kolena seděla Nichtvrenská žena s dlouhými zvlněnými blond vlasy a upírala na mě pohled tmavě modrých očí. Chyběl jí jak kočičí lesk v očích, tak Nikolaiova strnulá nehybnost. Prsty se jí míhaly vzduchem, rty měla lehce pootevřené, takže jí vykukovaly špičky tesáků; oblečený měla červený svetr s výstřihem do V, tmavé otrhané džíny a důkladné, ochozené boty. Na pravém zápěstí se jí na silném stříbrném náramku houpal velký přívěšek s tygřím okem. Změřila si mě pohledem od hlavy až k patě a pak se usmála. Koutky úst se jí zvedly nahoru.
Aspoň někdo se baví. Vešla jsem dovnitř a lepkavý závoj Síly se za mnou zavřel. Hluk, který se vydával za hudbu, se okamžitě ztišil na přijatelnou úroveň. Vydechla jsem si úlevou.
Nikolai si mě mlčky prohlížel. Bylo to jako nechat se pozorovat divokým zvířetem, které si ještě není jisté, jestli jste k jídlu nebo vás má jen rozmáznout tlapou.
Kývla jsem na ženu, věděla jsem, že jeho choť si potrpí na dobré vychování. Říkalo se, že ona je to jediné, čeho si Nikolai cení. Říkalo se taky, že při pouhé myšlence na to, že by jí mělo něco hrozit, u něho propuká zuřivost.
Och, není to sladké? „Jsem Danny Valentine a jsem vděčná, že jste mě dnes přijali. Madam, Pane.“
Každý, kdo mě jen trochu zná, by čekal, že to bude znít ironicky. Sama jsem byla překvapená, že to tak nebylo.
Nikolai se pořád ještě nepohnul. Žena se zasmála. Hluboký chraplavý hlas mě překvapil. Zvedla jsem k ní pohled. Oči jí svítily tmavou modří. Byla nádherná, zachytila jsem závan nějakého podivného pachu; nějaký druh pižma, připomínalo to sexčarodějku pod nánosem karamelově čokoládové vůně Nichtvrenů. „Ahoj,“ řekla. „Posaďte se. Nik je jen bez nálady. Čeká nás ještě delegace dlaků a on je z toho otrávený. Dáte si něco k pití?“ Měla staromódní americký přízvuk, ostře oddělovala slova, tak, jak se to dělalo v časech před parapsychickým aktem, někdy v dobách kolem sedmdesátidenní války, kdy se začaly jednotlivé jazyky mísit. Takže už musela něco pamatovat.
Ale zdaleka nebyla tak stará jako on.
Nemám důvěru ke zdejším nápojům, madam. Zavrtěla jsem hlavou a nechala plášť spadnout na podlahu. Bylo to gesto, mělo ukázat, že mám jen obvyklé zbraně. Sedla jsem si na pohovku po jejich levici, jen jsem si přála, abych si meč mohla položit na klín. Ocel by byla mnohem lepší, než volný prostor, který mezi mnou a těmi dvěma.
Nikolai se konečně pohnul. „Co požadujete?“ Zeptal se a ženina bledá ruka klesla dolů, na jeho koleno; přívěšek z tygřího oka se zalesknul. Jak byl předtím nehybný, teď, když se přes ni díval, by proti němu kámen vypadal freneticky.
„Buď zdvořilý, miláčku. Je to pro ni nové.“ Žena obrátila oči v sloup a pak si znovu opřela lokty o kolena. „Co pro vás můžeme udělat, slečno Valentine?“
Tak tohle bylo nečekané. Vytáhla jsem z kapsy papír, velmi pomalu a opatrně. Nikolaiovy oči se nepatrně pohnuly, spolu s vrstvou chladné Síly, která ho obklopovala.
Asi bych ho nechtěla vidět naštvaného. Problesklo mi hlavou. Potlačila jsem náhlý závan strachu. Neměla jsem se čeho bát, byla jsem tu pracovně a byla jsem jen člověk.
Jsem člověk? Jaká jsou pravidla pro setkání skoro-démona s Nichtvrenským Mistrem? Tohle se na Akademii nevyučovalo. Možná bych měla napsat příručku.
Položila jsem papír na stůl a přemohla nastupující záchvat hysterického smíchu. „Policie mě požádala, abych o tomhle něco zjistila. Už jste někdy něco takového viděli? Vím, že máte přístup k textům, ke kterým se já nedostanu. Pokud víte, co ty symboly znamenají, moc by mi to pomohlo.“
Zvedla papír ze stolu. Nikolai se nepohnul, ale jeho obličej už měl nějaký výraz. Usadila se zpátky, pohyb byl neskutečně ladný a stulila se k jeho boku.
To ho přimělo k pohybu. Objal ji kolem ramen a shora se na ni podíval. Srdce mi bušilo až v krku. Z nějakého důvodu mi to připomnělo způsob, kterým se Eddie díval na Gabe.
Rysy se mu zjemnily, oči rozzářily. Byl to překvapivě lidský výraz na někoho, kdo už dlouhou dobu nebyl člověkem. Na se nikdy žádný muž takhle nedíval.
A všimla by sis toho vůbec? Zeptal se mě ten hluboký hlas.
Rozhodla jsem se nenamáhat se s odpovědí na tuhle myšlenku. Sekhmetsa´es, už ignoruju i svoje vlastní podvědomí. Přicházím pomalu o rozum.
Neklidně jsem se zavrtěla a samet zašustil. Kéž bych na sobě mohla mít džínsy. Kdybych měla džínsy, mohla bych přiletět na slickboardu. Olízla jsem si rty a dívala se, jak zkoumá se sevřenými rty papír.
Pokrčila rameny a v očích se jí objevilo něco, co vypadalo skoro jako panika.
Nikolaiův pohled se otočil ke mně.
„Niku?“ Zvedla papír. „Podívej se na to.“
Mezi obočím se mu vytvořila tenká rýha, když si z její štíhlé ruky bral výtisk.
„Obřad.“ Přitiskla se k němu. „Ale vypadá to na nějakou variaci. Co ty na to?“
„Je z toho cítit zlo, Selene.“ Na moment jeho oči ztratily svůj kočičí lesk a ztmavly. Zachytila jsem záblesk toho, jak mohl vypadat, dokud byl jen pouhý muž. Přistihla jsem se, že na něj zírám a doufám, že se mi to podaří znovu zachytit.
„Už jsi to někdy viděl?“ Naléhala a chytla papír za druhý konec. Rozhostilo se dlouhé, bezdeché ticho.
„Ne, miláčku.“ Oči měl zabořené do její tváře, pořád temné a podivně lidské. „Tuhle variantu jsem ještě neviděl,“ poodstoupil a přenesl pohled někam dozadu přese mě a taneční parket. Vypadá jako lev, když si prohlíží stádo zeber, pomyslela jsem si. Nebo jako pasák, který kontroluje svoje území, jestli tam není nějaká cizí děvka.
„Ty mě ničíš, Nikolai.“ Odhrnula si blond vlnu z tváře a než se usmála, rty se jí na chvíli stočily dolů. Několik záblesků světla z tanečního parketu jí dopadlo na tvář. „Co takhle se aspoň pro jednou podělit o nějaké informace bez toho velkého divadla kolem?“
Slyšme, slyšme, okomentovala jsem si to pro sebe. Myslela bych si, že to bude úleva dostat se na místo bez lidských pachů. Místo toho mě to vytáčelo, jakoby se mi ježily chlupy a naskakovala husí kůže.Nichtvtenové byli po celé budově, stejně cizí jako démoni, ačkoliv byli původně lidmi. Jediným způsobem, jak se stát Nichtvrenem, bylo nakazit se a po kousnutí s výměnou krve projít přeměnou; obvykle to zahrnovalo dvě až tři výměny krve, než došlo k transformaci. Kosti změnily svůj tvar, čelist se zvětšila a zpružněla, oči se zbystřily a získaly schopnost nočního vidění a žízeň naplnila žíly a tepny. Byla to kombinace retrovirové infekce a jemné manipulace Mistra, kterou moderní věda se všemi svými biotechnologickými zázraky stále přes veškerou snahu nedokázala napodobit. Byli jiní než lidé a byli jiní než já, i když jsem s nimi cítila jakousi podivnou spřízněnost.
Většina Nichtvrenů tady byla změněna v něco jiného, proměněna z lidí v něco jiného. V něco víc.
Stejně jako já.
Zajímalo by mě, jestli se takhle cítí lidé, když se na mě dívají. Zavrtěla jsem se na nepohodlně tvrdém gauči. Samet se mi otíral o kůži. Vzduch uvnitř jakoby najednou ochladl, cítila jsem tlak kolem očí srdce a krku. Pokud bych ještě byla člověk, přinutilo by mě to vytáhnout meč. Vzduchem se prohnal divoký, krvežíznivý proud. Stála bych opřená zády o zeď a hledala bezpečí. Vypadalo to, že někdo přijde k úhoně.
„Vypadá to jako symboly požíračů.“ Jedna Nikolaiova ruka se zvedla a dotkla se její tváře. To gesto bylo tak něžné, že mi tváře zaplavil ruměnec. Cítila jsem se jako voyeur. Jeho oči získaly nazpátek svou kočičí zeleň a přebíhaly z obrázku na její obličej. „Proč jsem o tom nic neslyšel?“
Pokrčila jsem rameny. „Začalo to normálem, následovala sexčarodějka. Jedna z děvčat od Polyamour. A pak přišla na řadu Nekromantka. Christabel Moorcock.“ Potlačila jsem zachvění. „Takže požíračská runa?“ Až na malé výjimky byly požíračské symboly ilegální. Jejich vytvoření zahrnovalo znalost vyšší magie, která mohla mít i smrtelné následky. Obrana proti kouzlům, která byla založena na požíračské magii byla velmi složitá.
„Vypadá to tak,“ odpověděl Nikolai, s očima pořád upřenýma na Selene. Ta se s úsměvem na rtech trochu odtáhla. Sklouzla jsem očima na stolek proděravělý od kulek. Člověk by řekl, že Nichtvrenové budou mít pořádný nábytek, pomyslela jsem si hořce a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila.  Bolest v rameni trochu povolila, ne moc, ale palčivé bodání se zmírnilo. Zaslechla jsem hudbu zvenčí. Hrálo tam něco od Retro Phunk. Zamrazilo mě v zádech. Naposled jsem to slyšela v klubu Dacona Whitakera, těsně předtím, než jsem ho udala za obchod s Ledem. Když jsem se vrátila po Riu zpátky do města, zjistila jsem, že Dake zemřel na abstinenční příznaky, droga ho pozřela zaživa. Nebyla to hezká představa, stejně jako mnoho dalších věcí, o kterých jsem poslední dobou přemýšlela.
Nikolai znovu promluvil, jeho hlas pronikal hlukem jako stříbrný skalpel potrhaným masem. „Ta věc zabila tantraiiken?“
Chvíli mi to trvalo, než jsem si uvědomila, že se jedná o kdysi dávno používaný výraz pro sexčarodějku. Kdysi bývaly velmi vzácné, jejich léčebné schopnosti, a to že k životu potřebovaly éterickou a psychickou energii vznikající při sexu, z nich dělalo ceněné paranormální mazlíčky už v dobách před Probuzením. Bohužel to také zahrnovalo skutečnost, že před tím, než získaly ochranu hegemonie, bylo mnoho z nich zabito velmi ošklivým způsobem. Přikývla jsem, a pocítila uklidňující váhu dýky ve vlasech.
„Takže by se vám při stíhání pachatele mělo dostat pomoci.“ Nikolai shrnul jedním rychlým pohledem papíry zpátky dohromady. „Jste zde vítaná, slečno Valentine. Až budete vědět, kdo je pachatel, vraťte se. Zdá se, že moje Selene ve vás našla zalíbení.“
Žena znovu protočila panenky, bylo to uklidňující, typicky lidské gesto. „To je jeho způsob jak říct, že můžete přijít i bez pozvání,“ přeložila jeho slova, vzala papíry a podala mi je. Prsty jsem měla bez citu. Přinutila jsem pravou ruku sevřít papíry a vrátit je zpátky do kapsy.
„Děkuji,“ protlačila jsem přes suché rty. „Madam.“
„Jen Selene.“ Očima přeletěla přes taneční parket. Její pohled byl podobný tomu jeho, možná to byla neúmyslná nápodoba, ale i tak jsem z toho měla husí kůži. „Už je tu ta delegace,“ vzdychla si. „Myslím, že to už je všechno, co vám můžeme říct. Nikolai nemá rád, když někdo ubližuje tantrakiiken.“
Nevím, proč jsem se zeptala „Proč?“ Zvědavost připravila kočku o život, Danny. Prostě vypadni. Teď hned.
Pokrčila rameny. Byl to klidný, lenivý uvolněný pohyb. „Možná proto, že jsem kdysi jednou z nich byla. Zůstaňte a jestli chcete, dejte si něco k pití, v baru mají to, co všude. Někdy se zase zastavte.“
Nikolai zvedl ruku. „Ještě chvíli, démonko.“
Ztuhla jsem. Poznal, že jsem démon?  Samozřejmě, je to Nichtvren. Vidí sílu. Pokud obejde stůl, mohla bych mu vyrvat srdce, ale ona byla něco jiného. Tvrdý lesk v jejích očích a nervózní cukání bylo skoro stejně děsivé jako jeho nehybnost. A Síla, která z obou vyzařovala byla ohromující, i když byla jiná, než démonská. Zase znovu jsem se přesvědčila, že když dojde na Sílu, není s výjimkou boha na světě nic mocnějšího než démon.
A já jsem nijak netoužila setkat se s nějakým jiným bohem než s mým vlastním. Dokonce bych dokázala strávit zbytek života bez toho, že bych se dostala znovu do kontaktu s démonem.
Teď už jen stačí přesvědčit Prince Pekel, aby zapomněl, že existuju.
„Mám knihovnu,“ Nikolaiovy kočičí oči hleděly skrze mě. V pozadí duněla hudba. Nebyla jsem nijak dychtivá vrátit se do toho ohlušujícího rachotu. Nebo je mít za zády- Nebo zůstat na tomhle proklatém místě o chvilku déle, než bylo nezbytně nutné. Nepodívala jsem se na klece pod stropem, ale stálo mě to nemalé úsilí. Neklidně se mi převracel žaludek a nikdy v životě se mi nechtělo zvracet víc než teď. „Mám tam také několik textů psaných pravděpodobně démony. Možná by vás mohly zajímat.“
Kde jste byli celý minulý rok, když jsem měla čas hrabat se v knihách? Přikývla jsem. „Díky.“ To bylo všechno, co jsem dokázala říct.
Otočila jsem se a prošla lepkavým silovým polem a zastavila jsem, jen abych si přehodila plášť přes ramena. Hudba zaplavila celé moje tělo jako živý oheň. Rychle pryč. Musím co nejrychleji pryč; dobří bohové, ať už jsem pryč odsud.
Přišlo jen nepatrné varování těsně předtím, než světla zhasla a utichla hudba, což byla úleva. Instinktivně jsem se skrčila do bojové pozice a moje ruka sáhla po jílci meče. Na místnost se snesla nenadálá tma, slyšela jsem vrzání, šustění a viděla světýlka Nichtvrenských očí zářících v šeru.
Slyšela jsem ještě něco dalšího. Nízké, hrozivé vrčení.
Meč vyklouznul z pochvy. Srdce mi bušilo a kůže brněla. Proklínala jsem sukni, když mi v žilách začal kolovat démonský ekvivalent adrenalinu. Ať už přicházelo cokoliv, pokud se to ke mně přiblíží, zabiju to.
Ach ano. Tohle je moje práce.
Řev. Něco vrčelo a něco tiše došlapovalo na podlahu.
Zpoza mě vyrazilo hromobití Síly neklamně zabarvené studenou Nichtvrenskou mocí. „Nebavím se,“ řekl tiše Nikolai a váha každého jeho slova pronikala vzduchem v soustředných kruzích.
Vypadalo to, že právě jeho slova prolomila klid před bouří. Vypukl chaos, tmou se rozléhalo vrčení a škrábání, vzduchem se nesl řev. Sledovala jsem zvuk, narovnala se, světla se zamíhala, ostří zakroužilo, známý pocit jízdy na adrenalinu rodící se ze známého místa, kde sídlí strach a instinkt. Znovu jsem nechal spadnout plášť z ramen, zavazel by mi. Při poloviční otočce zavrzaly boty, ostří se zvedlo a se slabým zvukem proťalo vzduch.
Čepel něčím projela, ať už to bylo cokoliv. Otočila jsem se na špičkách, abych se vyhnula proudu krve a mohla udělat další výpad. U země se rýsoval mohutný stín, zornice se mi rozšířily, nebylo tam málo světla dokonce i pro můj démonský zrak.
Do levého předloktí, které jsem používala jako štít, jsem schytala tvrdý úder. Vykřikla jsem, spíš překvapeně než bolestí. Ta zatracená věc byla proklatě rychlá. Nouzová světla naskočila, před očima jsem měla karmínový závoj, ale dál jsem se instinktivně pohybovala, zasadila jsem pěstí úder do tváře něčemu chlupatému. Vyskočila jsem a přistála mezi dvěma nezřetelnými tvary. Rychlý kop do kolene, chlupatý stín se sesunul k zemi; otočila jsem se k druhému. Kolem doslova explodoval zápach krve a mokré srsti, v rameni mi prudce tepala bolest. Po mém boku se sápaly drápy, celý svět na chvíli zbělal, oslepil mě výbuch ohně. Černá démonská krev odkapávala na mramor. Moje krev, vonící po koření a navinulém ovoci. Jak jsem se k tomuhle připletla? Bojuju tady s párkem zasraných dlaků. Asi jsem se jim jen nešťastnou náhodou připletla do cesty. Zatraceně.
Jako by do mě narazil rozjetý vlak, drápy a zapáchající srst.
Znovu jsem zaútočila levicí; moc blízko na meč, chce to odstup, pohyb, pohyb, pohyb. Ustoupila jsem, sklouzla k zemi a převalila se pod měničovýma nohama. Ten uskočil stranou a neuvěřitelnou plynulostí se ve vzduchu přetočil. Jizva na levém rameni se probudila k životu. Moje tělo najednou zpevnělo, v žilách mi proudila nová síla. Odrazila jsem se oběma nohama, setrvačnost mě vynesla nad podlahu. Pravá noha se vymrštila a přistála na dlakově nose. Koutkem oka jsem zahlédla druhou postavu, vrhala se na mě. Zableskla se ocel. Fudoshin opsal hladký, dokonalý oblouk, smrtící čepel zpívala, vytryskla další krev. Útočící tvor klesl k zemi s rozpáraným břichem. Přistála jsem a naznačila výpad, úder druhou rukou následoval po úkroku stranou. Minula jsem, stihl se odvalit.
Byla řada na mě, otočila jsem zápěstí, takže meč byl opět v útočné pozici, každý pohyb byl tak přirozený jako dýchání. Vrhla jsem se vpřed, boty lehce sklouzly po podlaze, vykřikla jsem, vzduch se zatetelil, když jsem znovu vyrazila proti útočníkovi. Jeho vrčení se změnilo v úpění, když jsem ho zasáhla mezi žebra, natáhla jsem se a zaútočila ze strany, protože úkrok stranou plynule přešel do seku na žebra. Dlak zachroptěl, Fudoshin pronikl do hloubky. Doufala jsem, že se mi podařilo přetnout aortu. Znovu jsem zabořila meč do nadpřirozeně pevných svalů, plíce mi plnil pach bitvy a měničů. Můj protivník uskočil, couvla jsem, z čepele meče odkapávala krev, zářila slabým, modrým světlem. Prolitím krve začal proces, při kterém se meč stával mým.
Napůl jsem se otočila, připravená na dalšího protivníka, ale už bylo po bitvě. Po zemi se válela mrtvá těla měničů, Nikolai poslednímu z nich rozerval hrdlo a odhodil ho.
Další mrtvá těla se vršila na gauči, na kterém se Selene seděli a další na tanečním parketu. Za každého, kterého jsem zabila já, si Nikolai připsal tři. „Je to skličující,“ jeho hlas zněl jako hluboké tóny varhan. Hlas, který pronikal až do morku kostí a dokázal by zastavit srdce, přestože byl v hudbou nerušeném tichu spíš cítit, než slyšet.
„Ano,“ ozvala se Selene zpoza jeho ramene. „Nic jsi mi nenechal.“
„Omlouvám se, miláčku.“ Narovnal se. „Za tohle se bude někdo zodpovídat.“ Zvedl oči, pod příkrovem tlumeného karmínového světla jen temné otvory v jeho tváři. „Bojovala jste dobře, démonko. S mými nepřáteli.“
To z nás ale ještě nedělá kamarády, pomyslela jsem si a vzápětí zaťala zuby, abych to neřekla nahlas. Zrovna teď jsem další problémy nepotřebovala. Kdybych nestála před nimi, nevšimli by si mě a já bych mohla vypadnout. „Díky za uznání,“ procedila jsem přes zaťatou čelist a sehnula jsem se, abych z mezižeberního prostoru svého posledního soupeře vyprostila nůž. „Proč,“ vypadlo ze mě, přestože jsem o vysvětlení nijak nestála.
„Dlaci mezi sebou měli nějaký teritoriální spor.“ S nožem v ruce jsem se narovnala. Měl tvář kamenného zamyšleného renesančního anděla. Perfektně vytesané rysy sochy pod příkrovem Síly. Selelene stála za ním v karmínovém oparu, ruce opřené o boky. Nevypadala šťastná. „Tahle skupina nebyla spokojená s rozhodnutím, které jsem udělal. Omlouvám se za tuto nešťastnou událost. Nelíbí se mi, když jsou mí hosté nuceni bojovat, vrhá to na mě špatné světlo. Přijměte prosím mou omluvu.“
Peklo zamrzlo nebo snad ne? Nemilosrdný, sarkastický hlas z mé hlavy málem promluvil mými ústy. Kdysi bych mu to dovolila, teď jsem odpověděla. „To je v pořádku, nestojí to za řeč.“ A pak, „přeju pěkný den.“
„Je to velmi neobvyklé,“ napůl se otočil k Selene a očima zkontroloval její tělo, jestli není zraněná. „Ale máte mé díky, démonko. Hodně štěstí.“
No super, nemohla jsem si pomoct. „Začínám si myslet, že ho budu potřebovat.“ Řekla jsem a odešla odtamtud, dokud to šlo.


9 komentářů:

  1. Vdaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, na začátku pátého odstavečku odzhora je hrubka ve slově viset. Jinak moc díky za překlad, tohle jsou super knížky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za upozornění. :-) Kniha sice projde ještě re-korekcí, ale takové hrubky na blogu rozhodně nechceme. :-)

      Vymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat