pondělí 20. července 2015

Milost ze záhrobí - 2. kapitola


Cestu do kláštera lemovaly dva starověké stojící obelisky. Slepice na dvoře začaly kypřit hlínu, hledajíce svou snídani. Jakmile jsem se k nim přiblížila, s kdákáním a mácháním křídel utíkaly pryč.
Zastavila jsem se u dveří – mé jediné přání bylo nalézt nějaký koutek a spát, dokud si nevyčistím hlavu, ale námořník řekl, že mě abatyše očekává, a přestože toho o abatyších moc nevím, předpokládám, že nerady čekají.

Srdce mi divoce tlouklo. Zvedla jsem ruku a zaklepala. Masivní dveře se náhle otevřely, odhalily malou ženu zakrytou od hlavy až k patě černou látkou. Beze slova mě uvedla dovnitř.
Následovala jsem ji přes střídmě zařízený předpokoj a stejně strohou chodbu, která vedla do srdce kláštera. Má průvodkyně zaklepala na zavřené dveře.
„Vstupte,“ přikázal hlas zevnitř.
Má průvodkyně otevřela a pokynula mi, ať vstoupím. Nábytek byl jednoduchý, robustní, osvícený ranými paprsky slunce z okna orientovaného na východ. Mé oči okamžitě spočinuly na ženě, která seděla za širokým stolem přímo uprostřed místnosti. Měla na sobě černé šaty a čepec, její bledá tvář zvýrazňovala její zvláštní krásu.
Bez vzhlédnutí mávla směrem k židli. Kroky se rozléhaly místností, když jsem k ní zamířila. Přitáhla jsem si deku těsněji k tělu a posadila se.
Abatyše odtrhla oči od práce, a já jsem se přistihla, jak jí upřeně zírám do očí modrých a chladných jako moře. „Ismae Rienne.“
Zarazila jsem se, překvapená, že zná mé jméno.
„Víš, proč jsi zde, dítě?“
Nevěděla jsem, jaká odpověď se ode mne očekává – potlačila jsem touhu získat si její respekt. „Protože jsem nepotěšila svého nového manžela?“
„Nepotěšila ho?“ Abatyše si lehce odfrkla a tím u mne ještě víc stoupla. „Z toho, co jsem slyšela, si z tebe ze strachu málem pomočil spodky.“
Ucítila jsem, jak po mé tváři stoupá hanba a sklopila pohled do klína.
„To není tvá chyba, dcero.“ Řekla tak jemně, že se mi chtělo plakat. Nikdy jsem neuronila ani slzu, ani po všem bití od otce a Guilla, ale pár milých slov od této ženy a vše, čeho jsem schopná, je natahovat jako malé dítě.
„Pověz mi,“ promluvila, namočila si brk do kalamáře, „znáš okolnosti svého porodu?“
Riskovala jsem pohled do její tváře, ale ona se soustředila na psaní. „Jen to, že mě matka nechtěla. Šla za Čarodějkou pro jed, jímž by mohla očistit své lůno.“
„A přesto žiješ.“ Vzhlédla. Mluvila tiše, ale slova v tichém pokoji zněla téměř jako křik.
Setkala jsem se s jejím pevným pohledem. „A přesto žiješ. Máš vůbec tušení, co to znamená?“
 „Myslíte něco jiného, než strávení většiny života ve stínech, uhýbání ranám a dobrovolnou izolaci od společnosti, abych předcházela zbytečnému strachu okolí?“
„Ano, něco jiného.“ Abatyšin hlas byl suchý jako kost. Naklonila se dopředu, oči jí svítily jakýmsi záměrem. „Tvrdili ti, Ismae, že jsi potomkem samotné Smrti?“
Opatrně jsem přikývla.
„No, a po několika zkouškách jsi konečně tady.“
„Zkouškách?“ zeptala jsem se. „To byl můj život? Série zkoušek, jež jsem měla přestát?“
„Přišla jsi k nám velice zkoušená životem, mé dítě, ale není v mé povaze se za to omlouvat. Protože nejvíc kalené ostří je také to nejlepší.“
„Co přesně znamená k nám?“ Celé mé tělo se napnulo, čekajíc na odpověď.
„Nalezla jsi útočiště v klášteře svatého Mortaina. I když – po pravdě řečeno – Mortain je mnohem starší, než většina svatých, dokonce starší než Kristus.“
„Jeden ze starých bohů, kterému teď říkáme svatý.“ Zamumlala jsem.
„Ano, jeden ze starých bohů. Je těžké vystoupit z Církve. A proto Mu říkáme svatý, ale po celou dobu, co Mu sloužíme, se nestará o to, jak je nazýván.“
„Jak může někdo sloužit Smrti?“ Strávím život sbíráním kostí na hřbitovech?
Ctihodná matka se nadechla. „Konáme Mortainovu vůli, kdykoliv si přeje skončit některý život, čímž tkáme síť pro Jeho úmysly.“
Nechápavě jsem na ni pohlédla, netušila jsem, jaká by snad mohla být spojitost mezi tkaním a Mortainem. Povzdechla si a odstrčila se od stolu. „Možná by nám pomohla trocha občerstvení.“
Chtěla jsem ji poprosit, aby mi vysvětlila, co s sebou přináší úděl dcery Smrti, ale měla jsem podezření, že tato žena nestrpí nedovtipné lidi, a tak jsem držela jazyk za zuby.
Z kredence za stolem vytáhla džbán vína a dvě křišťálově čisté číše. Nalila do pohárů víno a jeden z nich postrčila blíž ke mně. Broušené křišťálové sklo bylo jemnější, než cokoliv, co jsem kdy držela v ruce, a tak jsem ho pozvedla velmi opatrně, ze strachu, že by se při pevnějším stisku rozbilo.
„V našem klášteře je úkolem trénovat ty, kteří byli vybráni bohem smrti. Učíme je rychle a efektivně plnit jejich povinnosti. Obvykle zjistíme, že On dal svým dcerám nějakou speciální dovednost či umění. Schopnosti, jež vám pomohou se vypořádat s úkoly.“
Úkoly. Toto slovo zavánělo příliš mnoha možnostmi. Napila jsem se a pokoušela se uklidnit. Víno bylo sladké a jemné.
„Mohu o tobě hádat?“ zeptala se ctihodná matka. Přikývla jsem a ona pokračovala. „Nikdy jsi nechytila žádné nemoci, ani zimnici nebo chřipku. I mor tě nechal nedotčenou, že?“
Mé oči se rozšířily nad její záhadnou znalostí. „Jak to víte?“
Usmála se. „A jak vím, že jsi přežila hrubé zacházení a do několika dní se vyléčila? Také máš sny, jež předpovídají smrt?“
„Ne.“ Potřásla jsem hlavou. „Ale někdy dokážu odhadnout, kteří lidé zemřou.“
Naklonila hlavu na stranu. „Pokračuj.“
Podívala jsem se dolů, studovala víno v poháru. „Někdy je vidím blednout. Je to jako sledovat, jak uhasíná plamen v lucerně. A jednou jsem viděla znamení. Nad kovářem. Měl na čele slabou černou šmouhu ve tvaru podkovy. O tři dny později zemřel.“
Dychtivě se naklonila blíž. „Jak zemřel?“
„Když pracoval, jeden z koní ho kopl do hlavy.“
„Ach.“ V koutcích jí hrál potěšený úsměv. „Mortain ti dal mocné dary.“
Zvedla brk a na pergamen před sebou udělala zápis. Na čele se mi začaly rojit krůpěje potu, a tak jsem si lokla vína, abych se uklidnila. Je těžké odhalovat stará tajemství.
„Takže,“ vzhlédla od psaní, „jsi velmi dobře vybavena pro službu.“
„Což znamená?“
„Zabíjíme lidi.“ Slova ctihodné matky dopadla do tiché místnosti tvrdě jako kameny, tak šokující, že mé tělo na chvilku otupělo. Slyšela jsem třískot krystalu, když mi pohár vypadl z rukou.
Abatyše střepy ignorovala. „Samozřejmě, mnoho z nich zemře bez naší pomoci. Přesto jsou zde tací, kteří si zaslouží zemřít, ale dosud se neobjevily okolnosti, které by tomu napomohly. Díky Mortainovu pobízení je vypravíme na cestu.“
„Ale On jistě nepotřebuje naši pomoc?“
V očích abatyše se objevila jiskřička hněvu, a poprvé jsem pocítila onen chlad a tvrdost, kterou jsem předtím jen matně vytušila. „Kdo jsi, abys říkala, zda bůh smrti potřebuje, či nepotřebuje naši pomoc? Mortain je starý bůh a netouží být zapomenut a zmizet z tohoto světa, což je důvod, proč se rozhodl projevovat skrz činy člověka.“ Chvíli mě zkoumala, ale pak ji napětí opustilo, jako zmizí vlna z oceánu. „Co víš o starých bozích?“ zeptala se.
„Jen to, že existuje devět starých bohů Brittanie, ale teď jim říkáme svatí. A musíme jim občas věnovat modlitbu nebo oběť, jinak je urazíme nebo si vysloužíme jejich hněv.“
„Jsi blízko,“ prohlásila abatyše, naklonila se na židli, „ale to není celá pravda. Staří bohové nejsou ani lidé, ani Bůh, ale něco mezitím. Byli to první obyvatelé naší země, jež sem poslal Bůh, aby ji obydleli hned poté, co ji stvořil.“
„Nejprve, vztahy mezi bohy a lidmi byly vždy komplikované, bohové se k nám chovali asi tak, jako se my chováme ke stádu ovcí. Brzy jsme se však naučili je uctívat, což vedlo k harmonii. Dokonce i počátky Církve, když k nám dorazila, nás měly vést k úctě k bohům, přestože jsme se naučili jim říkat svatí. Jenže pak přišla změna. Stejně jako Francie zničila všechna malá království a vévodství, aby dokázala svou sílu, totéž se stalo cílem i pro papeže, aby zničili všechny staré zvyky a způsoby, protože chtěli vyznavače uznávající pouze Církev.
Takže se více a více odkládaly staré způsoby a tradice, jež uctívaly bohy Brittanie. Ale ne všechny. Někteří lidé se stále modlí a stále poskytují oběti. Kdyby tomu tak nebylo, staří bohové by ze světa zmizeli. Určitě si dovedeš představit, že to si Mortain rozhodně nepřeje. Žije z našich modliteb a obětí, jako my jsme živi z masa a chleba, a bez toho bychom hladověli.“
„Je naší prací věřit a sloužit. Pokud zde zůstaneš, složíš přísahu, že budeš Mortainovi sloužit jakýmkoliv způsobem, o který požádá. Provádíme Jeho vůli. Rozumíš?“
„To není vražda?“
„Ne. Neočekávej, že by si královna umyla oblečení nebo krajky; na to má služebnictvo. A tak je to s námi; jsme služebníky Smrti. Jsme-li vedeni Jeho vůlí, zabíjení je svátost.“
Její tvář vypadala, že se nemůže dočkat, až mi poví, co mi Mortain nabízí. „Jestli zůstaneš, budeš vyškolena v Jeho umění. Naučíš se zabíjet všemi způsoby, jaké si dokážeš představit. Naučíme tě nepozorovaně se plížit, vyškolíme tě v mazanosti, strategii, a mnoha dalších dovednostech, abychom se přesvědčili, že ti žádný muž nebude schopen ublížit.“
Pomyslela jsem na otce a Guilla. Pomyslela jsem na všechny ve vesnici, kteří mi kdy ztrpčovali život. Mladí chlapci, co na mě házeli kameny, staří muži, co si odplivli a zírali na mě s nenávistí v očích, jako by se ode mě očekávalo, že z jejich vysušených těl vyrvu duše. Muži, kteří v temných koutech zápasili s mou sukní, neboť věděli, že můj otec se ani za mák nestará o mou čest nebo dobrou pověst. Cítila jsem se jako kočka, vyhozená z velké výšky, donucená, aby přistála na nohou.
Jak jsem přemýšlela, abatyše znovu promluvila. „Všichni nebudou jako oni, to přece víš.“
Překvapeně jsem se na ni podívala a ona pokračovala. „Mortain tě poslal, abys zabíjela. Všichni nebudou jako ten prasečí farmář.“
Moje uši byly hluché k jejím varováním. Jsem si jistá, že všichni muži jsou stejní a všechny bych je velice ráda usmrtila. Ale ona se chtěla ujistit, že jsem to plně pochopila. „Bude žádat oběti, ale tvé postavení nepovoluje žádnou otázku či zpochybnění. Jen službu plnou lásky a poslušnosti.“ Přes tvář se jí mihl stín emocí, jakási stará bolest. „To je podstata naší víry.“ Promluvila. „Bezvýhradná víra. Dokážeš to?“
„Co když odmítnu?“
„Pak tě odsud odvezou někam daleko, kde ti najdou hodného muže, který potřebuje jemnou manželku.“
Zvažovala jsem možnosti, přestože jsem téměř neměla na výběr. Být odstraněna ze světa mužů a trénována v zabíjení, nebo být někomu předána jako ovce. „Pokud si, ctihodná matko, myslíte, že jsem schopná služby, pak mi bude ctí.“
Usmála se. „Ach ano, jsi schopná. Prošla jsi první zkouškou.“
Něco na jejím úsměvu mě přimělo se cítit nepříjemně. „Opravdu?“
Abatyše kývla na rozbitý pohár na podlaze. „Tvé víno bylo otrávené. Dost na to, aby zabilo muže dvakrát silnějšího, než jsi ty. Ty jsi však zakusila lehké nevolnosti, nic víc.“
Byla jsem šokovaná, že se tak lehce přiznala k mojí otravě, a vzpomněla si na teplo a závrať, kterou jsem před chvílí cítila.

„Teď pojď.“ Abatyše si stoupla, došla ke dveřím a otevřela je. „Annith tě provede. Vítej v klášteře.“

7 komentářů:

  1. Ďakujem, teším sa na ďalšie. Vyzerá to veľmi zaujímavo :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad nové kapitoly. Lvice

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju moc za Vaše dva komentáře. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Taky děkuji za překlad. :) Musím říct, že jsem nestačila zírat při té první kapitole. Vůbec jsem nechápala, kam tím autorka míří. Pak přišla tahle kapča a už to začíná vypadat dost zajímavě. Ale stejně si myslím, že ten výcvik nebude jen tak, když už teď jí podstrčila jed.

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem... vyzera to, ze bude mat peknu dilemu.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat