pondělí 13. července 2015

Milost ze záhrobí - 1. kapitola


Doufám, že Vás kniha zaujme jako mě - budu moc ráda za jakékoliv komentáře. :-)

Více informací: Milost ze záhrobí je prvním dílem už dopsané trilogie, ale jednotlivé knížky na sebe zas až tolik nenavazují, protože se točí okolo různých hlavních hrdinek, které se však navzájem znají a také se vyskytují jako vedlejší postavy v celé trilogii.

Tato knížka je běh na dlouhou trať, vzhledem ke své délce a počtu kapitol, tak mi držte pěsti, ať u ní vydržím. :-)

Krásný den,
Claire


Brittany 1485

Mám na sobě tmavě rudou skvrnu, která se táhne od mého levého ramene dolů k pravé kyčli – stopa, kterou po sobě zanechal jed Čarodějek, jímž se mě má matka pokusila vyhnat ze svého lůna. To, že jsem přežila, není žádný zázrak, ale znamení, že jsem byla zplozena samotným bohem smrti.
Bylo mi řečeno, že se můj otec rozzuřil, a vztáhl ruku na mou matku, přestože ležela slabá a zakrvácená na porodním lůžku. Až jed Čarodějek jej upozornil na to, že pokud by má matka uléhala s bohem smrti, On by pravděpodobně jen tak nečinně nepřihlížel, zatímco ji otec mlátil.
Riskovala jsem pohled na svého budoucího manžela, Guilla, a přemítala, zda mu otec pověděl o mé pokrevní linii. Hádám, že ne – kdo by platil tři stříbrné mince za to, kým jsem? Navíc, Guillo vypadal až příliš klidně, než aby znal mou pravou podstatu. Pokud ho můj otec napálil, pro náš svazek to nevěstí nic dobrého. To, že jsme se brali v Guillově domku, a ne v kostele, jen přidávalo mému neklidu. Cítila jsem na sobě otcův těžký pohled. Vzhlédla jsem. Triumf v jeho očích mě vyděsil, protože když on zvítězil, tak já jsem musela na nějaké úrovni prohrát, přestože jsem zatím netušila, oč běží. I tak jsem se usmívala, chtěla ho přesvědčit, že jsem šťastná – nic ho totiž nezklame tolik, jako mé štěstí.
Ale lhát otci je jednodušší, než lhát sama sobě. Bála jsem se, velice jsem se bála muže, kterému jsem nyní patřila. Pohlédla jsem na jeho obrovské, široké ruce. Za nehty měl špínu a na kůži skvrny, přesně jako můj otec. Končí zde podobnost? Nebo bude i on ruce používat jako palici?
Je to nový začátek, připomínám si, a navzdory všem obavám nemohu uhasit malou jiskřičku naděje. Guillo mě chtěl natolik, že za mě zaplatil tři stříbrné mince. Možná tam, kde je potřeba, je i místo pro laskavost. Byla to jediná věc, díky níž se mi neklepala kolena, a netřásly ruce. To, a Potulný kněz, který nás přišel oddat – přes okraje modlitební knížky mi posílal pohledy, jež prozrazovaly, že ví, kdo jsem.
Zatímco mumlal poslední slova obřadu, zírala jsem na hrubou konopnou modlitební šňůru s devíti dřevěnými korálky, které ho označovaly jako stoupence starých způsobů. I když nám spojil ruce kusem látky a pronesl požehnání Boha a devíti starých svatých nad naším svazkem, stále jsem se dívala před sebe, protože jsem se bála, že mohu v otcových očích zahlédnout samolibost, nebo spatřit cosi nepříjemného v ženichově obličeji.
Jakmile Potulný kněz skončil, odešel v tvrdých kožených sandálech, které hlučně klapaly. Ani se nezdržel, aby pozvedl pintu a připil na naše manželství. Stejně jako můj otec. Ještě než usedl prach za otcovým kočárem, můj novomanžel mě plácl po zadku a zavrčel směrem k půdnímu pokoji.
Zaťala jsem pěsti, aby se mi netřásly ruce a vyšla po vratkých schodech. Ještě než se Guillo posilnil posledním korbelem piva, vyšplhala jsem nahoru a ulehla na postel, kterou s ním od dneška budu sdílet. Hrozně mi chyběla moje matka – i když se mě bála, určitě by mi dala pár ženských rad ohledně svatební noci. Ale spolu s mou sestrou před dlouhou dobou utekla, jedna z nich do náruče smrti, druhá do náruče procházejícího dráteníka.
Samozřejmě jsem věděla, co se odehrává mezi mužem a ženou. Naše chalupa byla malá a otec dost hlasitý. Mnoho nocí se odehrálo za naléhavých pohybů doplněných sténáním. Druhý den byl otec o něco méně popudlivý, zato matka víc. Snažila jsem se přesvědčit, že bez ohledu na to, jak odporné to manželské lože bylo, nebude horší než otcovo hrubé zacházení a pěsti.
Podkroví bylo nízké, zatuchlé místo. Dřevo a rám postele držely slaměnou matraci. Moc nábytku tady nebylo, kromě truhly v nohách postele.
Sedla jsem si na okraj truhly a čekala. Netrvalo to dlouho. Zavrzání schodů mě upozornilo, že Guillo je už na cestě. V ústech mi vyschlo a žaludek jsem měla jako na vodě. Nechtěla jsem, aby mu jeho váha poskytla výhodu, a tak jsem se postavila.
Když vstoupil do místnosti, donutila jsem se pohlédnout na jeho tvář. Prasečí očka nestoudně přejížděly po mém těle, od vršku hlavy až ke kotníkům, a zpět až k prsům. Naléhání mého otce, aby mi těsně zašněrovali korzet, splnilo svůj účel. Guillo se stěží podíval na něco jiného. Korbelem ukázal na můj živůtek tak, že pivo přeteklo po stranách a vytvořilo na zemi čůrky. „Svleč si to.“ Touha jeho hlasem přímo prosakovala.
Upřela jsem zrak na stěnu před sebou, zvedla jsem chvějící prsty směrem k tkaničkám. Ale ne dost rychle. Nikdy ne dost rychle. Udělal tři obří kroky a tvrdě mě udeřil přes tvář. „Teď!“ Zařval mi do ucha.
Do krku mi stoupla žluč. Asi budu nemocná. Takže takhle to mezi námi bude. To je ten důvod, proč za mě zaplatil tři stříbrné mince.
Konečně jsem rozvázala tkaničky a odepnula si živůtek, takže jsem před ním stála v sukni a košilce. Zatuchlý vzduch, který byl před chvilkou teplý, se ochladil, když se otřel o mou kůži.
„Tvoje sukně.“ Vyštěkl. Těžce dýchal.
Rozvázala jsem tkaničky a vystoupila ze sukně. Když jsem ji chtěla položit na truhlu, Guillo po mě hrábl. Byl překvapivě rychlý na někoho tak velkého a hloupého, ale já jsem byla rychlejší. Vycvičily mě dlouhé roky praxe útěku před hněvem mého otce.
Vztekle jsem uskočila pryč z jeho dosahu a pokusila se utéct. Po pravdě, nevím, kam jsem si myslela, že utíkám, ale snažila jsem se odložit nevyhnutelné aspoň o chvíli.
Za mnou se ozvalo hlasité tříštění skla o zeď, které mě pokropilo pivem. Zavrčel, ale cosi uvnitř mě nechtělo, aby to pro něj bylo snadné. Znovu jsem uskočila z jeho dosahu.
Ale ne dost daleko. Uslyšela jsem trhání tkaniny, když cupoval mou tenkou, obnošenou košilku. Podkroví zaplnilo ticho – ticho tak husté, že jsme oba zadrželi dech. Cítila jsem jeho oči na zádech, tam, kde jed zanechal červené šrámy a jizvy. Podívala jsem se přes rameno, abych zahlédla jeho tvář, bílou jako sýr, i to, jak vytřeštil oči. Když se naše pohledy setkaly, věděl, že byl podveden. Pak jím zacloumal běs, tvořený rovným dílem ze vzteku a strachu.
Jeho tvrdé ruce udeřily o mou lebku a poslaly mne na kolena. Zachvátila mě bolest.
Když Guillův hněv zmizel, natáhl se po mně a chytil mě za vlasy. „Tentokrát dojdu pro opravdového kněze. Upálí tě, nebo utopí. Nebo možná oboje.“ Řekl mi, zatímco mě táhl po schodech, do každého z nich jsem bolestivě narazila kolenem. Pokračoval kuchyní, strčil mě do malého sklepa, zabouchl dveře a zamkl je.
Zmlácená jsem ležela na zemi, otlučenou tváří na chladivé hlíně. Nemohla jsem si to odpustit a usmála jsem se.
Vyhnula jsem se osudu, který pro mne naplánoval můj otec. Já vyhrála, ne on.
Zvuk klíče v zámku mě probudil. Posadila jsem se a omotala okolo sebe zbytky roztržené košilky. Když se dveře otevřely, ochromeně jsem zírala na toho samého Potulného kněze, který před pár hodinami požehnal našemu manželství. Guillo s ním nebyl, a jakákoliv chvíle bez Guilla nebo mého otce, pro mne byla šťastnou.
Kněz se ohlédl přes rameno, pak mi pokynul, abych ho následovala. Zvedla jsem se – podlaha se pode mnou zatočila. Opřela jsem se o zeď, čekala, až nevolnost přejde. Kněz mi znovu pokynul, tentokrát naléhavěji. „Nemáme moc času, než se vrátí zpět.“
Jeho slova projasnila mou hlavu jako nic jiného. Pokud jedná bez Guillova vědomí, tak se mi zřejmě snaží pomoci. „Už jdu,“ odstrčila jsem se od zdi, opatrně překročila sáček s cibulí, a následovala falešného kněze do kuchyně. Byla tma – jediné světlo vycházelo z uhlíků v krbu. Mělo by mě zajímat, jak mě kněz našel, proč mi pomáhá, ale já se o to nestarala. Jediné, na čem mi záleželo, byl fakt, že není ani Guilloem, ani mým otcem. Zbytek mi byl jedno.
Vedl mě k zadním dveřím, a v den plný překvapení, mě čekalo ještě poslední – poznala jsem, že blízko stála stará známá Čarodějka. Kdybych se nemusela tolik soustředit na chůzi, zeptala bych se, co tady dělá, ale snažila jsem se zůstat ve vzpřímené poloze, abych nespadla do špíny.
Jakmile jsme vstoupili do noci, projela mnou úleva. Venku je tma a tma je vždy mým přítelem. Blízko čekal kočár. Potulný kněz mi pomohl nasednout, snažíc se mě dotknout co nejméně to šlo, poté spěchal ke kozlíku a vyšplhal se na něj. Podíval se na mě a rychle odvrátil zrak, jako by se bál, že se popálí. „Máš tam deku,“ zamumlal, jak kočíroval koně. „Schovej se pod ni.“
Tvrdé dřevo, z něhož byl kočár zhotoven, mě tlačilo do zad, tenká deka škrábala a smrděla po oslu.
„Kam mě to vezete?“
„K lodi.“
Loď znamená vodu, a voda znamená, že budu daleko od Guilla a z dosahu mého otce, dokonce i Církve.
„Kam mě ta loď odveze?“ zeptala jsem se kněze, ale nic neřekl. Přemohlo mě vyčerpání. Neměla jsem sílu z něj vydolovat odpovědi, jako bobule z trní. Lehla jsem si a naslouchala klapotu kopyt.
A tak započala má cesta přes Brittany. Byla jsem pašována jako nějaký zakázaný náklad, schovaná v seně v zadní části vozů, buzena kradmými hlasy a tápajícíma rukama, přešla jsem od Potulného kněze k Sestrám, skrytému řetězci těch, kteří sloužili starým svatým a měli mě držet z dosahu Církve. Potulní kněží s jejich nešikovnými pohyby a zatuchlými starými šaty, byli laskaví, ale jejich prsty nebyly vzdělány v něžnosti a soucitu. Čarodějky jsem měla nejraději. Jejich rozpraskané, syrové ruce byly jemné jako jehněčí vlna, a za nimi se jako voňavý stín plížil pach sta bylin. Často mi daly léčivé masti na má zranění, zatímco kněží mi stěží věnovali trochu té sympatie.
Když jsem se probudila uprostřed páté noci mé cesty, ucítila jsem slanou chuť moře a vzpomněla si na příslib lodi. Snažila jsem se posadit, prosila modřiny, aby bolely o něco méně, a plíce, aby nepálily. Projížděli jsme malou rybářskou vesnicí. Přitáhla jsem si deku těsněji k hrudníku a přemýšlela, co se bude dít dál.
Na kraji vesnice stál kamenný kostel. Kočár opět řídil jeden z Potulných kněží, a já byla ráda, když jsem uviděla dveře posvátné ho kostela Svaté Mer, jedné ze starých svatých. Kněz zastavil koně. „Jdi.“
Nevěděla jsem, zda v jeho hlase slyším únavu či pohrdání, ale tak jako tak, má cesta byla téměř u konce, takže jsem ho ignorovala a vylezla ven, deku jsem si držela okolo těla, abych neurazila jeho ctnost.
Jakmile přivázal koně, zavedl mě k pláži, kde čekala osamocená loď. Inkoustově černý oceán se táhl tak daleko, kam až jsem dohlédla, činil loďku velmi maličkou.
Na přídi seděl starý shrbený námořník. Na řemínku okolo krku mu visela mušle bílá jako kost, označovala ho za ctitele Svaté Mer. Zajímalo by mě, co si myslí – byl probuzen uprostřed noci, aby přepravil cizince přes moře.
Námořníkovy bledě modré oči si mě prohlédly. Přikývl. „Nastup. Nemáme na to celou noc.“ Napřáhl ke mně veslo, a já se ho chytila, nastoupila do lodi.
Malé plavidlo se zmítalo mezi skalami, až jsem se obávala, že se o ně roztříští.
Starý námořník zavrčel a dal se do veslování. Těsně před úsvitem jsme se dostali na malý ostrov. Vypadal opuštěně, v brzkém měkkém světle.
Jak jsme se přiblížili blíž, uviděla jsem kámen stojící vedle kostela a všimla si, že jsme dorazili zrovna uprostřed jedné ze starých bohoslužeb.
Námořník přistál u pláže a trhl hlavou směrem ke kostelu. „Vystup. Abatyše sv. Mortaina tě už očekává.“
Svatý Mortain? Patron smrti. Neklid ze mě opadl. Dívala jsem se na kněze, který odvrátil oči, jako by pohled na mne byl příliš velkým smrtelným nebezpečím.
Sevřela jsem deku a nešikovně vylezla přímo do mělké vody. Zmítána mezi vděčností a zlostí, jsem se lehce uklonila, dávala si pozor, aby deka neodhalila jizvy na rameně.
Stačilo to. Spokojeně jsem se vydala pryč z jejich dosahu, probojovávala se mělčinou až na zem. Jakmile jsem dosáhla nepravidelného porostu trávy mezi kameny, otočila jsem se zpět k lodi, ale ta už opět vyplula na moře.

Šla jsem po cestě ke klášteru, toužila vědět, co po mě chtějí zrovna uctívači samotné Smrti.

11 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Doufám, že Vás kniha zaujme jako mě - budu moc ráda za jakékoliv komentáře. :-)

    Více informací: Milost ze záhrobí je prvním dílem už dopsané trilogie, ale jednotlivé knížky na sebe zas až tolik nenavazují, protože se točí okolo různých hlavních hrdinek, které se však navzájem znají a také se vyskytují jako vedlejší postavy v celé trilogii.

    Tato knížka je běh na dlouhou trať, vzhledem ke své délce a počtu kapitol, tak mi držte pěsti, ať u ní vydržím. :-)

    Krásný den,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj,mne sa velmi páči,určite ju budem čítat.diana

    OdpovědětVymazat
  6. Už se moc těším na překlad této knihy, budu čekat na každý nový překlad a předem děkuji. Lvice

    OdpovědětVymazat
  7. Wow, Claire, jsem ráda, že jsi opět mezi námi a první kapitola vypadá opravdu zajímavě. Děkuji =)

    OdpovědětVymazat
  8. Já děkuji Vám za odezvu. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Tak táto kniha ma jednoznačne zaujala a už teraz som zvedavá ako to bude ďalej...knihy s takýmito bojovníčkami sa my vždy dobre čítali :-) Teším sa ďalej :P

    Barča

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Su9er. Prva kapitola zaujala. Tesim sa na dalsie.

    OdpovědětVymazat