sobota 25. července 2015

Dotek moci - 7. kapitola 1/2


Ahoj všichni, Avry je zpátky, teď už snad pravidelněji, každopádně kapitoly jsou docela dlouhé, takže je budu dělit na dvě nebo tři části. Užijte si další kousek. :) - Paty


„Zastavit Tohona? Před čím?“ zeptala jsem se Kerricka.
„Před tím, než si z Patnácti říší udělá své vlastní království.“
Takovou odpověď jsem nečekala. „Zaprvé, jeden člověk nemůže cokoliv změnit nebo zastavit. A zadruhé, proč by Tohonův pokus měl dopadnout špatně? V případě, že sis toho nevšiml, se náš svět rozpadl na kousky. Mír v Říších, by byl krok správným směrem.“
Kerrick zavrtěl hlavou. „Skrývala ses tak dlouho, že ani nevíš, co se doopravdy děje. Tohon se nesnaží pomoci přeživším. Snaží se je nalákat do své armády, aby mohl napadnout města, která se mu odmítla podrobit. Města jako Jaxton. Jeho armáda může jen růst. A pokud se jeho síly setkají s někým, kdo se odmítne přidat, zabijí ho nebo ji. Tohon je… psychicky labilní a kdyby se stal králem všeho… byla by to živoucí noční můra.“
„Proč si myslíš, že ho dokáže zastavit jedině Ryne? Proč si nevybuduješ svou vlastní armádu?“ zeptala jsem se.
„Protože je Ryne excelentní stratég a Tohona už kdysi přechytračil.“
Nevěřícně jsem si odfrkla. „To bude asi tím, že Ryne i Tohon jsou megalomani[1].“ Uvědomila jsem si svou chybu, když Kerrick ztuhnul. Očekávala jsem, že znova ztratí nervy, tak jsem ustoupila.
Místo toho ohlásil plochým monotónním hlasem, „Chystáme se přejít Devítihory. Navrhuji, aby sis trochu odpočinula, dokud můžeš.“
Zkusila jsem to znova. „Byli jsme na cestě více než pětadvacet dní a dosáhli jsme teprve Mengels. Opravdu si myslíš, že se dostaneme skrz Devítihory?“
Zlostně stáhl obočí. „Vyhýbání se žoldákům, držení se mimo hlavní stezky a tahání neochotného léčitele, nás zpomalilo. Nicméně, nemám žádné pochyby o tom, že bychom se k princi Ryneovi nedostali.“ Otevřel dveře, a pak se odmlčel. „A nedělej si starosti, že by tě někdo rušil. Moji muži se budou střídat na hlídce a budou zůstávat s tebou.“
Spolkla jsem sarkastickou odpověď. Jakmile odešel, přešla jsem k oknu. Zhluboka jsem nasála chladný vzduch a měřila si vzdálenost k zemi. Udržela by okapová roura moji váhu?
I kdybych utekla, jak dlouho bych zůstala volná, než by mě Kerrick vystopoval? Nebo mě našli žoldáci? Kdybych se vydala Tohonovi, dal by mi čtyřicet zlatých? Směšná vyhlídka, přesto bylo zajímavé, o tom přemýšlet.
„Avry?“ Loren stál ve dveřích. „Co to děláš?“
„Užívám si výhled.“
„Uhm, hmm.“
„Co se děje Lorene? Máš strach, že skočím z okna?“
„Něco takového.“
Povzdechla jsem si. Sice bych se ráda rozloučila s Kerrickem, ale byla jsem dost chytrá na to, abych věděla, že jeho společnost by byla lepší, než být dovlečena k Tohonovi skupinou žoldáků. Došourala jsem se ke své posteli, skopla boty a zachumlala se pod deku.
Loren zavřel a uzamkl okenice, než se usadil na židli blízko mne. Užívala jsem si teplo a pohodlí postele, ale nemohla jsem usnout.
„Proč jsme šli do Mengeles?“ zeptala jsem se Lorena.
„Chceš slyšet nepřikrášlenou pravdu, nebo to mám shrnout a pěkně zaobalit?“ jeho slova byla podkreslena hněvem.
Opřela jsem se o loket a studovala Lorenův výraz. „Chtěl jsi, aby Belen zemřel?“
„Ne… ano… ne.“ Promnul si tvář. „Nebylo to moje rozhodnutí.“
„To máš pravdu. Bylo moje a bylo velmi snadné. Je mi líto, že vám to způsobilo takové… potíže. A nečekej ode mě slib, že to neudělám znova.“
Loren se zasmál. „Ani ve snu by mě nenapadlo tě o to žádat. Nechtěl bych, abys nám usnadnila život nebo tak něco.“
„Začal by ses nudit.“ Svalila jsem se zpátky na polštář. „I když, vůbec mi nevadí, že jsem skončila v téhle úžasné posteli.“
„Za to můžeš poděkovat Kerrickovi.“
„Och. Raději ne.“
„Myslím si, že ti zachránil život.“
„Ano?“
„Vzal listí a bahno a zacpal tak díry v tvém žaludku a střevech, pak vyrobil obvaz a pevně ti břicho obvázal. Použili jsme Belenova nosítka a běželi sem. Máma je známá svými léčivými bylinkami a vnutila ti do krku lžíci za lžící.“
„Tak to bych pak měla poděkovat jí, ne?“
„To není vtipné.“
Kerrick se pouze snažil zachránit mi život, abych zachránila ten Ryneův. Nestaral se o mě. „Máš pravdu, není.“
„Trochu se prospi, Avry.“
Přes Kerrickův slib nerušeného odpočinku, mě uprostřed noci probudil rozruch před dveřmi mého pokoje. Lucerna svítila jen maličko a Lorena vystřídal Quain. Stál u dveří s dýkou v ruce.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Umlčel mě a s vrznutím pootevřel dveře. Mámin šílený hlas prořízl temnotu. Kolem pokoje probuzovaly těžké kroky. Další hlasy se připojily k Mámě. Neschopná nadále čekat, slezla jsem z postele a připlížila se ke Quainovi. Střelil po mě temným pohledem, než se jeho pozornost vrátila k chodbě.
„Tak co?“ zašeptala jsem.
Quain na mě namířil dýkou. „Vrať se do postele.“
Když jsem si uvědomila, že je Quain na Kerrickově straně, jeho pokus o zastrašení přestal fungovat. Popravdě, měl spíše opačný účinek. „Ne.“
Překvapeně sebou trhnul. Otevřel pusu, strnul, a pak ji znova zavřel.
Zvuky v hlavní světnici utichly. Pak se Kerrick vtlačil do mého pokoje a ostatní za ním. Jejich výrazy vyprávěly zajímavý příběh. Belen měl obavy, Loren byl neklidný, Flea rozzlobený a Kerrick jako obvykle nezúčastněný.
„Vzhledem k tomu, že jsme všichni vzhůru, odcházíme,“ prohlásil Kerrick.
Flea spolknul protest, když se na něj Kerrick podíval.
„Proč je Máma tak naštvaná?“ zeptala jsem se.
„To není tvá starost,“ řekl Kerrick. „Belene, máš její plášť?“
Belen přikývnul.
„Belene, řekni mi to,“ požádala jsem.
„Melina se pohřešuje,“ odpověděl Flea. „Posledních šest týdnů někdo unášel dívky do lesa. Nikdo z městských hlídek je nebyl schopen vypátrat.“ Probodával Kerricka pohledem.
„To není náš problém,“ zopakoval Kerrick. „Na tohle nemáme čas.“
Otočila jsem se k němu. „Ty bezcitný bastarde.“
Zůstal klidný, ale cítila jsem, jak v něm vře vztek. Brzy by mohl přetéci. To není dobré.
„Jistě, že je to naše starost! Máma nás vzala k sobě, pomohla mi. A ty je můžeš najít.“
„Pro případ, že bys nedávala pozor, když jsem Ryneho život postavil nad Belenův, pak má také vyšší prioritu než nějaká holka.“
Holky, Kerricku. Ne jedna. To monstrum to udělala předtím a udělá to znova. Když máš svého prince v takové úctě a myslíš si o něm jen to nejlepší, co by si on myslel o tobě, jestliže Melinu a Mámu kvůli němu opustíš?“
Vztek se mu objevil ve tváři, ale udržel se.
Belen odpověděl za něj. „Ryne by byl zděšený.“
To byla první dobrá věc, kterou jsem o Ryneovi slyšela. Naneštěstí, na Kerricka tenhle argument neměl žádný vliv.
Přišel čas udělat nějaký ústupek. „Najdi Melinu a já už se nebudu pokoušet o útěk. Budeme mít možnost cestovat rychleji, když budeme spolupracovat,“ řekla jsem.
„A vyléčíš Rynea?“ zeptal se Kerrick.
„Ne, ale dám vám možnost – dokud k němu nedojdeme – změnit můj názor. Co na to říkáš?“
„Odpřisáhneš mi to?“ zeptal se.
„Já, Avry z Kazanské říše, ti dávám své slovo.“
„Domluveno.“ Natáhl ke mně ruku.
Když jsem sevřela jeho ruku, prošlo mnou podivné brnění. Rychle jsem jej pustila.
„Dobrá pánové, zdá se, že jdeme na lov,“ prohlásil Kerrick.
Všichni se spěchali připravit. Než stihl Flea odhopkat z mého pokoje, dotkl se mého ramene. „Díky, Avry.“
„Už jsme zase přátelé?“ zeptala jsem se.
„Jo.“ Blýsknul ke mně svým křivým úsměvem a rozběhl se za Quainem.
Rychle jsem zastavila Belena. „Máš můj batoh? Musím se převléci do cestovního oblečení, než odejdeme.“
„Zůstáváš tady,“ řekl Kerrick.
„Ne. Melina by mě mohla potřebovat.“
„Přivedeme ji sem.“
Pokud ovšem s vámi půjde. Mohla by být v šoku a bandě mužů by nemusela důvěřovat. Nutit ji, aby šla s vámi, by mohlo vše jen zhoršit.“
Zvažoval to.
Proto jsem dodala. „Městská hlídka prohledává lesy, nebude tady nikdo, kdo by mě ochránil, jestliže se sem dostanou žoldáci.“
Belen skryl svůj úsměv, když Kerrick svěsil ramena. „Dobře.“
Když Kerrick odešel, Belen zavrtěl hlavou. „Flea se tolik snažil přesvědčit Kerricka, abychom pomohli Melině. Taky jsem to zkoušel a stejně tak i Loren. Bezvýsledně. To ty jsi změnila jeho názor.“
„Jen proto, že jsem se vzdala své svobody.“
„To si nemyslím. Opravdu ses mu dostala pod kůži. Tohle je opravdu zajímavý výlet. Nemůžu se dočkat, až uvidím, co se ještě stane.“
„Já taky.“




[1] Megaloman je velikášský člověk s chorobnou touhou po vyniknutí.

9 komentářů:

  1. Moc děkuji za další překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem se dočkala pokračování. Udělaly jste mi velkou radost. Děkuji Vám!!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda, že alespoň někomu jsem mohla udělat radost. :-)

      Vymazat
  5. hrozně moc děkuju!

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-) Ja mám radosť z pokračovania tieeeež!!! ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat