úterý 14. července 2015

Christina Henry - Dvanáct tancujících princů (Černá křídla #2,4)


„Mám další laskavost, o kterou tě chci požádat,“ prohlásil Lucifer, tvář nastavil svitu zimního slunce jako já před chvilkou.
Zírala jsem na něj, pak na jablko, které nechal objevit se v mé ruce. „Prosím tě, řekni mi, proč bych pro tebe měla cokoli dělat, zvlášť po tom, co jsem stěží přežila tvůj poslední úkol.“

„Protože víš, co se stane Gabrielovi, když to neuděláš,“ řekl Lucifer, usmíval se a nebyl to milý úsměv.
Drahý starý dědeček mi vyhrožoval Gabrielovou smrtí, aby mě zmanipuloval ke splnění svých příkazů. Taky to fungovalo – udělala bych cokoli, abych Gabriela udržela v bezpečí. Bohužel, Lucifer to věděl.
„Co je to?“ povzdechla jsem si.
„Přítel mě požádal, abych se podíval na řadu podivných událostí, které se tady v Chicagu staly.“
„Ty máš přátele?“
Lucifer povytáhl obočí. „Spojenec, pokud tomu dáváš přednost. V každém případě, tenhle zvláštní jedinec má dvanáct synů.“
„Chudák jeho žena,“ zamumlala jsem. „Je tenhle spojenec padlý anděl?“
„Ne, je to měňavec. Ve zkratce, žádný z jeho synů není ženatý, takže stále žijí doma.“
„Jak jsou staří?“ zeptala jsem se.
„Jsou ve věku od třinácti do dvaceti devíti. Jejich otec si všiml, že všichni jeho synové každý večer po večeři odcházejí z domu a nevracejí se do svítání.“
„Na partu mladých kluků to nezní nijak zvlášť neobvykle,“ řekla jsem. „Čeho se jejich nejdražší tatíček bojí?“
„Neví, kam chlapci odcházejí, a všechny pokusy sledovat je selhaly. Ti, kteří se jeho syny pokoušeli sledovat, se sami ocitli beznadějně ztracení v temných uličkách nebo usnuli na hlídce, nebo se objevila jiná z nespočetného množství bizarních překážek. A tihle jsou všichni profesionální stopaři. Můj spojenec je velmi bohatý muž a může si dovolit najmout ty nejlepší.“
Zamračila jsem se na něj. „Vážně si myslíš, že já uspěju tam, kde všichni ostatní ne?“
Lucifer mě poplácal po rameni. „Všiml jsem si, že lidé mají sklon tě podceňovat, Madeline. To může být výhoda.“
„Když mluvíme o výhodách… co z tohohle všeho budeš mít ty?”
„Ach, pokud uspěješ, tenhle společník mi později bude dlužit laskavost,“ řekl Lucifer zlehka.
Nechtěla bych Luciferovi v budoucnu dlužit nějaké blíže neurčené laskavosti. Trochu jsem vůči tomu chlapíkovi cítila lítost.
„Dobrá, seženu Gabriela,“ prohlásila jsem a postavila se.
„Ne,“ řekl Lucifer rozhodně. „Žádný Gabriel. Žádný Beezle. Žádný doprovod. Sama budeš mnohem méně nápadná.“
„Gabrielovi se to nebude líbit,“ upozornila jsem ho.
„Myslím, že mě poslechne,“ řekl Lucifer. „Měňavcově rodině budeš představená jako má vnučka, nic víc. Rodina tě dnes večer očekává na večeři.“
Lusknul prsty a objevil se mu mezi nimi kousek papíru. Podal mi ho. Přečetla jsem si jméno – Jason McNamara – a hvízdla, když jsem uviděla luxusní adresu na Gold Coast.
„Pravděpodobně nemáš nic vhodného na sebe,“ řekl Lucifer a kriticky si mě prohlédnul.
Znovu lusknul prsty. Moje obvyklé černé tričko a džíny nahradil kostýmek se sukní, který nejspíš stál víc než můj dům. Dotkla jsem se hlavy a zjistila, že mé dlouhé kudrny jsou půvabně vyčesané. V hrůze jsem shlédla na své oblečení.
„Doufám, že nečekáš, že tohle dostaneš zpátky, protože nejspíš budu celá od krve, ještě než noc skončí,“ řekla jsem. „Zdá se, že to se mi stává často.“
Lucifer se znovu usmál. „Promluvím s Gabrielem. Neopozdi se na tu večeři.“
O pár hodin později jsem zvonila u dveří na McNamarově adrese. Jejich vchodové dveře byly hezčí než moje. O hodně. A otevřel je komorník, který si mě prohlédl odshora dolů.
„Madeline Black?“ zeptal se pochybovačně.
Zkoušela jsem se nenaježit. To byl ten fakt, že jsem na mizině, tak zřejmý, dokonce i když jsem na sobě měla luxusní oblečení? Hádám, že asi nevydávám ty správné snobské vibrace.
„Ano,“ řekla jsem a věnovala mu upřený pohled.
Asi každá stvůra, kterou jsem kdy potkala, se mě snažila zastrašit a stejně to nefungovalo. No, možná Lucifer mi trochu strach naháněl, ale tenhle komorník měl k Luciferovi hodně daleko.
Ten chlapík mi pohled na moment oplatil, potom ustoupil, abych mohla vejít. Patrně jsem byla shledána dostatečně čistou, abych mohla překročit práh.
„Pan a paní McNamarovi vás očekávají v salonu,“ řekl strnule.
Myslela jsem, že salony vyšly z módy zhruba ve stejné době jako korzety a vesty, ale co já vím?
Komorník mě vedl mramorovou vstupní halou a labyrintem chodeb dál. Nakoukla jsem do některých otevřených dveří a viděla hodně honosných místností, každá další přepychovější než ta předchozí.
Zastavili jsme přede dveřmi vyrobenými z nějakého tmavého a naleštěného dřeva. Otevřel dveře a ohlásil mě. Vstoupila jsem a snažila se necítit nervózně. Čelila jsem už spoustě velkých zlých monster. Určitě dokážu jednat s párem boháčů.
Místnost byla malá a útulná, praskal v ní oheň a bylo v ní hodně pohodlných křesel. Pan a paní McNamarovi seděli bok po boku na pohovce a drželi se za ruce.
On byl velký, statný a tmavé vlasy měl štědře prokvetlé stříbrem. Ona byla velmi drobná s rudými vlasy a zelenýma očima, ale když se na mě podívala, mohla jsem říct, že měla ocelový charakter.
Oba měli kolem očí ustarané vrásky a díky tomu jsem si uvědomila, že přes naše společenské rozdíly to byli stále rodiče a očividně o své děti měli starost. Díky tomu jsem je mohla přijmout líp a ucítila jsem malé bodnutí studu kvůli svým předsudkům.
Všichni jsme v tichu čekali, dokud komorník neopustil místnost. Pak McNamara promluvil.
„Vy jste Luciferova vnučka? Řekl vám o našich… potížích?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Nejsem si jistá, jak můžu pomoct, ale zkusím to.“
„Jen chceme vědět, kam chodí,“ řekla jeho žena. „Nemusíte zasahovat, až přijdou. Ale kdybychom znali jejich polohu, co každou noc dělají…“
„… pak bychom jim mohli pomoci,“ dokončil McNamara.
„Proč máte podezření, že se děje něco špatného?“ zeptala jsem se.
„Až chlapce uvidíte, pochopíte,“ odpověděla jeho žena.
A na večeři jsem pochopila. Všichni chlapci byli milí, pozorní k rodičům i všem ostatním, byli dobře naladění – zkrátka takoví, jaké byste své syny chtěli mít. Ale každý z nich byl bledý jako křída a pod očima měli černé kruhy.
Když bylo všechno sklizeno ze stolu, zdvořile jsem se s rodinou rozloučila. Ani McNamara ani jeho žena nedali slovem ani gestem znát naději, kterou vyjádřili předtím – že bych mohla zjistit, kam chlapci chodí, že bych mohla uspět tam, kde tolik ostatních selhalo.
Vyšla jsem ven, abych mohla pozorovat a čekat. Vysunula jsem křídla a díky tomu jsem zmizela z dohledu. Když mám křídla venku, běžní lidé mě nemůžou vidět. Je to tak proto, abych mohla doprovázet duše ke Dveřím, aniž by se lidé dozvěděli, co se děje po smrti. Někdy mě nadpřirozené bytosti můžou vidět, i když jsem v tomhle stavu, a někdy zase ne. Doufala jsem, že McNamarovi synové patří mezi ty druhé. Bylo by mnohem snazší je sledovat, kdyby nevěděli, že tu jsem.
Asi hodinu po večeři všech dvanáct chlapců odcházelo předními dveřmi. Jak vyšli na chodník před domem, zčistajasna se před nimi objevila velká černá limuzína. Samým překvapením jsem zamrkala, ale McNamarovi chlapci nevypadali zaskočeně. Všichni beze slova nastoupili do limuzíny.
Vzlétla jsem, když auto zamířilo ulicí dolů. Zůstala jsem v bezpečné vzdálenosti jen pro případ, že by mě řidič limuzíny mohl vidět nebo cítit, třebaže chlapci nemohli. Cokoli, co dokázalo nechat auto objevit se jen tak ve vzduchu, mělo značné magické schopnosti a já si byla jistá, že byly v pohotovosti kvůli jakémukoli nechtěnému doprovodu.
Auto se jistě pohybovalo chicagskou brzkou večerní dopravou a pokračovalo na Lake Shore Drive směrem na sever. Zůstala jsem tak blízko, jak jsem jen mohla, a kdybych byla o kousek dál, zmeškala bych to.
Na Lake Shore Drive se otevřel portál těsně před mostem pro pěší jižně od Fullertonu. Nezdálo se, že by si toho někdo z ostatních řidičů všiml, což znamenalo, že portál byl skrytý. Zrychlila jsem a prosvištěla skrz, akorát když zadní světla limuzíny zmizela a portál se začal zavírat.
Až se zpožděním jsem si vzpomněla, že nesnáším portály.
Připadalo mi, že oční bulvy mi vylézají z hlavy, v uších mi zvonilo a těžko se mi dýchalo. O pár vteřin později jsem se obličejem napřed zřítila na nevyasfaltovanou venkovskou cestu. Vzhlédla jsem, vytřela si prach z očí a viděla limuzínu, která se ode mě rychle vzdalovala.
Postavila jsem se na nohy a opět vzlétla, ale už jsem neměla žádnou zoufalou potřebu držet se blízko. Byla tu jen jedna silnice a vedla jen na jedno místo. V dálce byl vidět ohromný altán, který byl ve středu osvětlený drobnými třpytivými světýlky. Na míle daleko nebylo nic jiného kromě temné noci a zpěvu cikád.
Jak jsem se přibližovala, viděla jsem, že střecha byla vyrobená z nějakého duhově zbarveného materiálu, který v měsíčním světle zářil. Ukázalo se, že třpytivá světýlka byly tisíce světlušek chycených ve sklenicích a postavených v rozestupech jako pochodně.
Limuzína zabrzdila a zastavila před altánem. McNamarovi chlapci z auta vystoupili tak automaticky, jak do něj nastupovali. Přiblížila jsem se natolik blízko, nakolik jsem si troufla, a přistála jsem v trávě asi patnáct stop od toho všeho.
V altánu stálo dvanáct žen, jedna krásnější než druhá. V pozdravu se na chlapce usmály a rozevřely své náruče. McNamarovi synové ochotně zamířili do jejich objetí a páry začaly tancovat.
Ach. Teď jsem pochopila. Taky jsem pochopila, že nebyl čas vracet se zpět k McNamarově domu s lokací a informacemi. Musela jsem ty kluky vysvobodit z kouzla, pod kterým byli, dřív, než jejich životy vysají sukuby, které s nimi tančily.
Sukuba si najednou bere jen trochu lidské esence, aby prodlužovala smrt svých obětí, protože jim to přináší radost. Ale sukuby také vědí, jak přinést potěšení lidem, které zabíjejí, aby se člověk do jejich náruče vracel ochotně noc za nocí.
Neměla jsem s sebou svůj meč (nehodil se k těm nóbl šatům od Lucifera), takže jsem musela použít magii. Nejsem zběhlá v jemnějších formách magie, tak mě napadlo, že udělám to, co umím nejlíp.
Rozdrtit, spálit a srovnat to všechno se zemí.
Vyletěla jsem z trávy a přistála na kraji altánu. Jako jedna všechny sukuby pustily chlapce a se syčením se otočily mým směrem.
Najednou už nebyly tak krásné. Zuby se jim prodloužily a zahnuly, nehty na rukou se jim změnily v ostré špičaté drápy a v očích se jim rozzářily plameny.
Nečekala jsem, až mi ty šílený paničky vyškrábou oči. Házela jsem na ně noční oheň tak rychle, jak jsem mohla. Trefila jsem první dvě připravující se sukuby nočním ohněm do smrtící zóny na hrudníku a obě vybuchly v modrých plamenech, jejich příšerný křik se dlouho rozléhal nocí.
McNamarovi synové stáli tam, kde je sukuby nechaly. Oči měli prázdné a lesklé s výjimkou dvou starších chlapců. Dlouhý proud stříbrné mlhy se táhnul z každé hořící sukuby k chlapcům a vracel jim tak zpátky jejich esenci. Vypadali jako spáči probouzející se z dlouhého spánku. Takže pokud zabiju všechny ty démony, chlapci by se měli uzdravit.
Noční oheň se neškodně odrazil od dalších dvou, což mě přinutilo si uvědomit, že pokud se netrefím přesně na cíl, moje kouzlo na ně nezapůsobí.
Házela jsem noční oheň rychleji a doufala, že přístup modli-se-a-střílej pomůže. A pomohl. Sejmula jsem čtyři další sukuby, než na mě stačily dosáhnout. To znamenalo, že polovička démonů byla pryč.
Sedmá mě dostala.
Skočila na mě, řvala u toho jako lítice a střihla svými drápy po mém obličeji, těsně při tom minula moje levé oko. Horká krev se mi rozlévala po tváři, jak jsem padala na záda se sukbou nade mnou. Položila jsem jí ruku na hrudník a zblízka ji odstřelila nočním ohněm.
Ten blízký akční rádius znamenal, že ji kouzlo okamžitě spálilo na popel. Což bylo dobře, protože dvě z jejích sester už byly přímo za ní. Vztáhla jsem ruce a čekala, než mě napadnou, abych se o ně mohla postarat stejně, jako jsem se postarala o tu předchozí. Už zbývaly jen tři.
Zaslechla jsem vrčení několika velkých koček a uviděla, že ti nově probuzení McNamarovi kluci se proměnili v pumy. Zahnali do rohu zbývající sukuby. Démonky obnovily své kouzlo krásy a prosily chlapce, aby ušetřily jejich životy, slibovaly jim noci rozkoší.
Pumy skočily a já se odvrátila. Existují věci, které prostě nemusíte vidět. Dívala jsem se ven přes otevřená pole trávy, cítila jsem pach temné hlíny a měděné krve a čekala.
Po chvíli křik a zvuky trhání masa ustaly. Někdo se dotkl mého ramene. Nejstarší McNamarův syn, Jared, stál za mnou, nahý a postříkaný krví.
„Děkuji vám,“ řekl jednoduše.
Přikývla jsem. „Pojďme domů. Vaši rodiče na vás čekají.“
Druhý den jsem se znova cítila neobvykle neodpočatě. Začínala jsem chápat, co to znamená. Zvedla jsem igelitový sáček, který ležel u předních dveří, a sešla dolů na přední verandu. Lucifer už tam stál, křídla schovaná pod kabátem, lehký sníh mu dopadal na zlatou hlavu.
Ukázala jsem sáček. „Jedno drahý oblečení pokrytý krví a popelem, jak jsem slíbila.“
Lucifer se rozesmál. Pak zvážněl a položil mi ruku pod bradu. Otočil mi obličej vpravo. Věděla jsem, na co se dívá. Gabriel mě vyléčil, ale z nějakého důvodu mi zůstala malá jizva od drápu sukuby. Měla jsem ji pod okem, byla asi palec dlouhá a sotva viditelná. Andělské léčení překoná téměř všechny druh škod, takže bylo hodně neobvyklé, že tahle čárka mi zůstala.
„Netušil jsem, že kouzlo, které je drželo, bylo tak mocné,“ zamumlal Lucifer. „Nebyl jsem si vědom rizika, do kterého jsem tě poslal.“
„Nemůžu uvěřit, že by to na tvém rozhodnutí něco změnilo,“ prohlásila jsem. „Poslals mě do horších.“
„A ty stále přežíváš, Madeline,“ řekl Lucifer a vymanil se ze svého zadumání. Mrknul a pohled v jeho očích se mi vůbec nelíbil.

„A teď k tvému dalšímu úkolu…“

10 komentářů:

  1. Super Děkuji za překlad a korekci ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky díky holky, musím říct, že tahle povídka se mi líbila asi nejvíce. Hrozně jsem se u toho nasmála, když mi došlo, že jsou chlapi pod vlivem kouzla, a jak to dopadlo, když se z něj pak vymanili. Docela mi to připomnělo některé situace, kterých jsem byla svědkem v realitě. Takové prozření je občas k nezaplacení. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za ďalšiu skvelú časť príbehu o Madeline :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuju za super překlad a korekci. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat