úterý 28. července 2015

Červená vážně není moje barva 1/2


Obálka ležela uprostřed stolu v jídelně. Byla krémově bílá, vyrobená z nějakého druhu drahého papíru, který bych si nikdy nemohla dovolit. Moje jméno, Madeline Black, bylo napsané na přední straně krásným rukopisem.
Beezle, můj chrlič, mi seděl na rameni. Oba jsme obálku tiše pozorovali.

„Tak otevřeš ji, nebo co?“ zeptal se nakonec Beezle, jeho hlas zněl jako drhnutí štěrku.
„Raději bych to nedělala,“ odpověděla jsem.
„Dobře, Bartleby[1]. Tak na ni můžeme přestat zírat, jako by to byla bomba, která má vybuchnout, a dělat něco produktivního, jako třeba uvařit večeři?“
„Večeři?“ zeptala jsem se a podívala se na hodiny. „Je teprve jedna hodina. Před dvaceti minutami jsi měl oběd.“
„Ale příchod neočekávaného posla s formálním psaním od tvého pra-pra-pradědečka narušil onu křehkou rovnováhu výživy potřebné pro energii mého těla, takže teď znovu hladovím,“ odpověděl Beezle.
„Mám pro tebe novinku. Na tvém těle není nic křehkého,“ řekla jsem mu a přistoupila ke stolu. „A pizza není obecně považovaná na nutriční superpotravinu.“
„Nechtěl jsem říct, že bychom si měli dát pizzu,“ řekl Beezle.
„Ale chtěl,“ řekla jsem. „Kdyby to nebyla pizza, byly by to křidýlka, koblihy, skořicové rohlíčky, čína nebo popcorn.“
„Ha!“ řekl Beezle a na svých malých křídlech vzlétnul z mého ramene. „Popcorn je superpotravina. Je celozrnný a to všechno. Myslím, že Rachael Ray[2] nebo Katie Couric[3] nebo Oprah nebo někdo řekl, že je to pro nás dobré. Hned nějaký udělám.“
Jednu misku!“ křikla jsem za ním. „A když přidáš půl libry másla, neznamená to, že je to stále zdravé jídlo.“
Pravou rukou jsem sáhla po obálce a obrátila ji. Tetování stočeného hada na mé dlani se zachvělo, přesně shodné se symbolem vytištěným na pečeti obálky.
Znak Lucifera, mého hodně-pra-pradědečka.
K té značce jsem přišla, když jsem používala meč, který vyrobil Lucifer, a při tom jsem zavadila o nějakou dlouho pohřbenou sílu uvnitř mě, která mě pojí k jeho pokrevní linii. Nejsem ráda, že ji mám. Identifikuje mě jako jednu z Luciferových drahých a existuje mnoho dobrých důvodů, proč je pro mě jakékoli spojení s Luciferem méně než žádoucí. Začíná to seznamem jeho nepřátel, který je až příliš rozsáhlý. A každý z nich by rád našel způsob, jak mu ublížit tím, že by ublížil mně.
Díky mým nechtěným rodinným vazbám jsem byla nedávno vtažena do významné diplomatické mise na jednom místním vílím dvoře, která nedopadla tak úplně dobře. V podstatě se mi podařilo udělat si z vílí královny Amaranthy osobní protivnici. Už jsem toho na talíři měla dost bez toho, že by mě pronásledovaly rozzuřené víly pokaždé, když vyjdu z domu.
A teď přišla obálka od Lucifera. Byla jsem si jistá, že se mi nebude líbit, co je uvnitř. Zlomila jsem pečeť a vyjmula přeložený papír.
Ten papír byl vlastně z lněného vlákna. Kde se dá dneska vůbec sehnat lněný papír?
Přečetla jsem si vzkaz, který na něm byl napsaný, obočí se mi s každým dalším slovem přibližovalo k sobě. Pak jsem zkusila zmačkat ten parádní lněný papír do mrňavé kuličky, ale dosáhla jsem jen toho, že dopis vypadal, jako by potřeboval vyžehlit.
Prošla jsem chodbou do kuchyně a zkusila dopisem s pocitem zadostiučinění mrštit do koše. Drahý papír se prostě jemně snesl dovnitř.
Beezle byl zahrabaný v míse popcornu, která stála na pultu. A když říkám „zahrabaný“, myslím tím opravdu zahrabaný. Můj chrlič je velký zhruba jako osmitýdenní morče. Vejde se mi do kapsy kabátu. Takže mohl bez problému zmizet v servírovací míse plné jídla – alespoň do doby, než to všechno sní, což zabere překvapivě krátké množství času.
Byl obličejem v míse. Slyšela jsem zvuky jeho kamenných čelistí, když křupal semena na dně. Jediné části těla, které z něj byly vidět, byly jeho drápy na špičkách nohou. Popadla jsem jeden z těch drápů a vyškubla ho z mísy, čímž jsem rozsypala popcorn po lince. Pobouřeně na mě zíral a polykal při tom jídlo, které měl nacpané v zobáku.
„Právě tu jsem uprostřed něčeho,“ řekl se zatřepotáním svých malých křídel a vykroutil svou nohu z mého sevření. Vznesl se do úrovně mých očí.
„Lucifer po mně chce, abych pro něj našla Červené střevíce,“ řekla jsem. „Nechci jít na další Luciferovu misi, která se určitě zvrtne. Ani nechci vědět, co to ty Červený střevíce jsou.“
„To co nevíš, by zaplnilo encyklopedii. Kdyby lidi ještě encyklopedie používali,“ poznamenal Beezle.
Ignorovala jsem ho. „Jak mám tyhle věci najít? A čím se tyhle červený boty tak lišej od jiných červených papučí?“
„Červené střevíce jsou legendární artefakt,“ řekl Beezle. „Nikdo přesně neví, jak jsou staré nebo kde vznikly. Obecně se spojují s vílami, ale ty boty nevyrábějí.“
„No skvělý. Další víly,“ zavrčela jsem. „Proč je Lucifer chce?“
„Noooooo,“ protáhl Beezle pomalu. „Ten, kdo nosí Červené střevíce, bude pravděpodobně nucen bez přestání tancovat.“
„Dokud?“
„Dokud nic,“ řekl Beezle. „Dokonce, i kdyby ten, kdo je nosí, zemřel, nebo mu byly uříznuty končetiny, boty by dál pokračovaly v tanci.“
Myslí mi proběhla strašlivá vize amputovaných nohou stále krvácejících z pahýlů kotníků, které pořád vesele poskakují do rytmu.
„Takže Lucifer mě posílá hledat prastarý mučicí nástroj maskovaný jako slušivá obuv,“ konstatovala jsem.
„Jsi tím snad překvapená?“ zeptal se Beezle.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Ale nemyslím si, že by byl dobrý nápad zamíchat se do nějakého dalšího vílího nesmyslu, nemyslíš?“
„Lucifer si myslí, že je to dobrý nápad, jinak by tě o to nepožádal,“ řekl Beezle.
„On mě nepožádal,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby.
„Bere v potaz tvou sílu. Tak ji chce otestovat,“ řekl Beezle.
„Nechci být testovaná vůbec,” odpověděla jsem.
„Nemyslím si, že máš na výběr,“ upozornil mě Beezle.
„Mám na práci jiný věci,“ prohlásila jsem.
Beezle odfrknul. „Jako co? Posedávat tu a oddávat se snům ohledně tvého ne-vztahu s Gabrielem?“
„Musím sbírat duše, jak dobře víš,“ odpověděla jsem a přitom ignorovala jeho posměšek ohledně Gabriela. Můj vztah s Gabrielem byl příliš komplikovaný, abych o něm přemýšlela. „Posvátná služba Agenta smrti a všechny ty věci.“
„Mezi jednotlivými vyzvednutími duší máš čas vyšetřovat,“ odpověděl Beezle. „Sbíráš nanejvýš jednu duši denně a zbytek dne mě doma doháníš k šílenství, když se odpoledne chci dívat na Telemundo[4].“
„Vždyť ani neumíš španělsky,“ poznamenala jsem.
„Nemusíš umět španělsky, abys rozuměla telenovelám,“ odpověděl Beezle. „Jsou fantastické v každém jazyce. A většina lidí si myslí, že je dobrý nápad, dát Luciferovi to, co chce. Nebo jinak…“
„Jasně, chápu. Nepřitahujme více pozornosti, než už jí máme, že? Ani nevím, kde mám začít,“ řekla jsem. „Není to totiž tak, že by spolu s dopisem Lucifer poslal taky fotku těch bot.“
„S tím můžu pomoct,“ řekl Beezle. Vyletěl z kuchyně do jídelny k malému stolku vedle dveří, ze kterého jsem udělala počítačový stůl. Odstrčil klávesnici, aby měl na stole prostor pro svoje bříško, a potom začal ťukat do kláves.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se.
„Nejlepší místo pro fámy je internet,“ odpověděl.
„Myslíš, že internet je spolehlivý vyhledávací nástroj k objevení polohy mytického artefaktu?“
„Není to mýtus, když po tobě Lucifer chce, abys to našla. Musí s jistotou vědět, že Červené střevíce jsou skutečné. A byla bys překvapena tím, kolik nesmrtelných bytostí má účet na Twitteru nebo přispívá do fór. Jen proto, že jsi příliš analogová, abys vstoupila do jednadvacátého století se zbytkem z nás, neznamená, že pradávné bytosti pohrdají sociálními médii.“
„Prostě to prožeň Googlem,“ řekla jsem. „Moje technické znalosti můžeš zesměšňovat později.
„Jaké technické znalosti?“ zamumlal Beezle a drápy mu rychle přeletěly od klávesnice k myši.
Měl otevřených několik prohlížečových oken a překlikával mezi nimi tam a zpátky tak rychle, že jsem ani nestihla zaregistrovat, co na nich je. Usoudila jsem, že nejmoudřejší bude pomalu vycouvat a počkat na něj, než mi triumfálně odprezentuje požadované informace.
O patnáct minut později jsem stála v kuchyni a s nadějí nakukovala do ledničky. Od chvíle, kdy jsem se tam dívala naposledy, se v ní bohužel magicky neobjevilo žádné jídlo.
„Mám to!“ vykřiknul Beezle při příletu do kuchyně s listem papíru sevřeným ve své pěstičce. „Jsou přímo tady v Chicagu.“
„Ty boty?“ zeptala jsem se. „Proč by měly být tady?“
Beezle pokrčil rameny. „Protože ta bytost, která je v současné době vlastní, tu prozatím bydlí.“
„A kdo – nebo co – by ta bytost měla být zač?“
„To bude Sammy Blue,“ odpověděl Beezle. Zdálo se, že si z mého napětí dělá legraci.
„Hodláš mi říct, co je na Sammym Blue tak zvláštního?“
„Sammy Blue se ukázal být velvyslancem z Amaranthina dvora. Vlastně jejím nejoblíbenějším velvyslancem. Tím, kterému důvěřuje i v těch nejcitlivějších věcech.“
Amarantha. Samozřejmě, že to mělo něco společného s Amaranthou.
„Takže proč je ten chlapík vlastně tady?“ zeptala jsem se. „Lucifer Chicago považuje za své teritorium a od té doby, co se mě Amarantha pokusila zabít, s ní není moc spokojený. Neporušuje nějaký prastarý zákon o nepřekračování hranic jiného dvora bez povolení?“
„Ona tu technicky vzato není. Je tu její velvyslanec. Takže tu mají jistý manévrovací prostor, jak obejít prastarý zákon. Sammy tady vyjednává s nějakými místními čarodějnicemi. Amarantha si chce zřejmě zajistit jejich služby,“ řekl Beezle.
„Jéje, myslíš, že se snaží najít nějaké zaklínače, aby na mě uvalili kletbu?“ zeptala jsem se.
„Pravděpodobně. To je ten druh účinku, jaký na lidi máš.“
„Když zajdu za Sammym Blue kvůli těm botám, jaké jsou šance, že nepropadne bersekří zuřivosti hned, jak mě uvidí?“
„Hmm,“ zamyslel se Beezle a poklepával si prstem na bradu. „Velice veřejně jsi ponížila a urazila jeho milovanou panovnici. Potom, když se tě Amarantha pokusila zabít jako zástupce v Bludišti, ani jsi neměla tu slušnost tam umřít jako všichni ostatní před tebou.“
„Ano, v tomhle směru jsem docela rozčilující. Odmítám se svalit na zem a nechat po sobě šlapat nějakého tyrana v šatech od návrháře.“
„Ale rozčiluješ tím královské. Oni jsou zvyklí jít svou cestou. Obzvláště víly.“
„Takže když to shrneme, diplomacie se nezdá být efektivní taktikou pro získání těch bot od Sammyho Blue.“
Beezle mi věnoval přehnaně překvapený pohled. „Diplomacie byla jednou z možností? Jen jsem si myslel, že to chceš udělat tak, jak to děláš obvykle – urazit všechny přítomné, zničit nábytek, podpálit budovu.“
Na tohle jsem neměla žádnou kousavou odpověď. Beezle uvedl plný rozsah mých schopností a dovedností.
„Co je to vůbec za jméno, Sammy Blue? Zní to, jako by byl nějakej bezvýznamnej drogovej dealer s párátkem v puse.“
„Sammy je zkratka nějakého květinového vílího jména, které začíná na ‚Sam‘. Nevybavuju si to úplně. A Blue je přezdívka, kterou mu dala Amarantha. Víš, Sammy rád škrtí lidi, kteří ho nepotěší.“
„Rád se dívá, jak modrají,“ poznamenala jsem.
„Ano,“ řekl Beezle. „Rád se dívá, jak modrají veeelmi pomalu. Pomalu jako v řádu hodin a dní.“
„Skvělý. Takže musím vzít Červený střevíce vílímu psychopatovi, který si užívá postupný zabíjení lidí a už má důvod nesnášet mě.“
„Docela hodně,“ řekl Beezle. „Donesu ti kabát.“
Oblékla jsem si svůj černý vlněný kabát, který mi slouží jako ochrana proti chicagské zimě. Beezle si omotal pletenou šálu kolem hlavy, rohů a bříška v celkem složitém zamotanci, díky kterému vypadal jako chrličí mumie. Jen jeho kamenné jestřábí oči zíraly ven z vrstev pestrobarevné pleteniny.
Přes rameno jsem si přehodila meč. Znám nějaké magické způsoby, jak se ochránit, ale celkem rychle jsem zjistila, že špičatý předmět je skvělým způsobem, jak si získat něčí pozornost.
Dohodli jsme se, že by bylo nejlepší, kdybych Sammyho Blue nekontaktovala před tím, než ho navštívím v jeho dočasném bydlení v přepychovém hotelu Loop. Nemá smysl ho předem varovat, aby mi pak mohl zdrhnout.
Beezle se mi z ramene přeplazil ke kapse kabátu a napěchoval se do ní. Byla jsem si jistá, že okamžitě usne, a opravdu, po pár vteřinách jsem uslyšela, jak chrápe – jako když řeže cirkulárka.
Vysunula jsem křídla a vyletěla kuchyňským oknem. Křídla jsou součástí mého Agentského dědictví. Když letím, běžnými smrtelníky nemůžu být spatřena. Což je dobrá věc, protože jak jsem si všimla, lidé mají ošklivou tendenci zabíjet to, čemu nerozumějí. Nadpřirozené bytosti mě někdy můžou vidět a někdy ne. Vážně si nejsem jistá, jestli to má něco společného s jejich nebo s mojí magií. Ačkoli bylo nepravděpodobné, že bych byla skrytá před jakoukoli vílou, na kterou narazím.
Hotel Sammyho Blue byl pětihvězdičkový a stál vedle Magnificent Mile, místa toho druhu, které je frekventované díky množství celebrit a jiných lidí s mnohem více penězi, než já kdy budu mít. Když portýr otevřel prosklené dveře, vklouzla jsem dovnitř za ženou oblečenou v kožichu ze stříbrné lišky, která nesla několik nákupních tašek. Vestibul byl více méně takový, jaký byste čekali – křišťál a mramor a hedvábí, ó můj – a vzduch tu byl prodchnutý stezkami vůní různých drahých parfémů a kolínských.
Konečně uvnitř, jsem se zastavila. Věděla jsem, že Sammy Blue bydlí tady, ale Beezle mi nedal číslo pokoje a tohle místo bylo až moc velké na to, abych jím courala a doufala, že narazím na někoho, kdo bude vypadat jako víla.
Mohla bych nechat zmizet křídla, dojít na recepci a zeptat se na to číslo podle jeho jména. Samozřejmě jsem ale byla oblečená ve svém obvyklém ušmudlaném stylu – černé vysoké boty, vybledlé džíny, černá mikina – a ostraha by mě pravděpodobně vyhodila hned, jak by mě uviděla, kvůli znečišťování vestibulu. Recepční by Sammyho Blue taky informoval o mé přítomnosti v hotelu a já rozhodně nechtěla ztratit svůj moment překvapení.
Získat Sammyho číslo pokoje z počítače na recepci byla moje nejlepší možnost, ale okolo toho místa se pohybovali tři lidé a všichni vypadali, že u toho počítače stráví spoustu času. Moje okénko příležitosti bude omezeno dobou, za jakou recepční vyndá účet z tiskárny nebo bude předávat klíč k pokoji.
Ošidná věc na tom být neviditelný je to, no, že jste pouze neviditelní. Pořád zabíráte nějaký prostor a lidé vás samozřejmě cítí procházet nebo slyší jakékoli zvuky, které můžete způsobit. Průměrný člověk bude předpokládat, že si jen představoval, že slyšel nějaký povzdech, nebo že v místnosti je prostě jen průvan. Ale stejně bych měla být nesmírně opatrná. Kdybych náhodou do někoho vrazila a spustil se povyk, bylo by nemožné získat informaci, kterou potřebuju.
Odešla jsem ke straně vestibulu a doufala, že najdu nějaký volný prostor, kde bych mohla roztáhnout křídla. Myšlenka byla, že bych se vznášela nad recepcí, dokud by se nenaskytla moje příležitost. Vedle a mimo hlavní vestibul byla společenská místnost s barem, a malý výklenek s křesly přistrčenými ke straně vchodu. Namířila jsem si to k výklenku, automaticky jsem pohledem zabrousila ke společenské místnosti.
A bylo dobře, že jsem to udělala, protože u baru jsem uviděla sedět vílu. Jeho obličej toho byl jasným důkazem. Nikdy jsem neviděla vílu, která by nebyla krásnější než slunce. Jeho obličej mohl klidně vytesat Michelangelo. Byl bezvadně oblečený v obleku od návrháře a dostávalo se mu spousty obdivných pohledů, které ignoroval a nepřítomně zíral na televizi nad barem.
Existoval jen jediný důvod pro to, aby si víla zvolila samotu v místnosti plné zaujatých partií. Na někoho čekal. Jeho místo mělo výhled na dveře, kterými bylo vidět přímo do vestibulu. Nikdo nemohl projít kolem, aniž by si ho nevšiml. Doufala jsem, že bych mohla proklouznout dovnitř, aniž bych vzbudila jeho pozornost.
Přesunula jsem se po třech schodech dolů do místnosti, připravená pustit se za ním, kdyby si mě všimnul a chtěl vzít do zaječích.
Což samozřejmě udělal.
Střetnul se se mnou očima, když jsem byla asi deset stop od něj. Jeho oči byly znepokojivě fialové, opravdu a skutečně purpurové, až jsem se na vteřinu zarazila. A jak jsem se zastavila šokovaná jeho vílíma očima, vystřelil ze své barové stoličky tak rychle, že jakýkoli člověk, který by ho sledoval, by poznal, že není z tohohle světa. Předpokládala jsem, že zamíří do vestibulu a skočí do prvního výtahu mířícího nahoru do pokoje Sammyho Blue a při tom k zemi srazí tolik lidí, kolik jen stihne. Ale myslím, že jsem byla jediná, kdo tímhle způsobem uvažoval. Mezi těmi elegantními lidmi, kteří se pohybovali místností, se prosmýknul k zadní části společenské místnosti.
Na to abych mohla letět, byl strop trochu moc nízko, tak jsem musela zvolit svůj nemotorný napůl-lidský způsob, jak se dostat přes místnost. Všechno bylo samozřejmě komplikovanější díky faktu, že jsem byla stále neviditelná a zatímco já ostatní lidi vidět mohla, oni nemohli vidět mě a zmizet mi z cesty.
Než jsem se dostala do zadní části společenské místnosti, víla samozřejmě zmizela. Jediný únikový východ v dohledu byly dveře do kuchyně, tak jsem jimi prošla a ignorovala překvapený pohled sběrače nádobí, který se musel hodně divit, proč dveře praštily do zdi, když jimi nikdo neprocházel.
Pečlivě jsem prohlížela kuchyni a zahlédla vílu na vzdáleném konci, kde se jeho prst právě opíral do tlačítka přivolávajícího servisní výtah. Kuchaři a umývači nádobí ho ignorovali, což znamenalo, že na sebe musel seslat závoj. Jediná osoba v místnosti, která ho vnímala, jsem byla já. Ohlédl se přes rameno, uviděl mě tu a zvednul ruku jako policista zastavující dopravu.
Vlna tlaku mě udeřila přímo do hrudi a odhodila mě dozadu do nějakých polic nacpaných až nahoru talíři a skleničkami. Jakmile se to všechno roztříštilo na podlaze, celý kuchyňský personál v unisonu zaklel a všichni se divili, jak se to kruci mohlo stát.
Vystřelila jsem po víle noční oheň a trefila ho rovnou mezi lopatky. Jeho obličej třísknul do rámu výtahu, jak se noční oheň propaloval jeho fajnovým oblekem. Ten plamen sám o sobě nevypadal, že by ho nějak obtěžoval, ale určitě viděl hvězdičky, když se mu obličej rozmáznul na zdi. Viděla jsem ho, jak třese hlavou jako pes.
Bohužel, moje kouzlo nezůstalo lidmi nepovšimnuto. Noční oheň vypadá jako modrý oheň a je cítit jako síra, na rozdíl od vílí tiché tlakové vlny. Dva z kuchyňských pracovníků utekli z místnosti a ostatní padli na podlahu, když modrá koule plamene jen tak tak minula jejich hlavy.
Beezle vystrčil hlavu z kapsy mého kabátu. „Zničený majetek. Zaznamenáno. Koule ohně. Zaznamenáno. To jsem už zmeškal ty duchaplné průpovídky?“
„Na ty je ještě pořád čas,“ odpověděla jsem.
Teď, když se všichni v místnosti příhodně přikrčili, jsem se konečně mohla přestat flákat kvůli tomu, že bych kolem těch pracovníků musela našlapovat po špičkách. Na křídlech jsem vystoupala vzhůru, přidala jedno mocné mávnutí a vystřelila nad přípravným pultem, který stál ve středu místnosti. Beezle se zastrčil zpátky do kapsy kabátu a mumlal si při tom něco o svém pokročilém věku a mém nedostatečném zájmu o jeho osobní bezpečí.
Už jsem na tu vílu konečně málem dosáhla, když se dveře výtahu konečně otevřely a objevil se v nich číšník vracející se do kuchyně s vozíkem pokojové služby plným špinavého nádobí. Moje kořist uprchla do výtahu, ale já byla těsně za ním. Zkusil vystrčit číšníka s vozíkem ven, aby mě zastavil, ale já jsem zvládla promanévrovat kolem té blokády a vmáčknout se do výtahu, těsně než se dveře zavřely.
Skončila jsem v levé horní části výtahu, vznášela jsem se na křídlech a svůj meč jsem víle držela pod krkem. Bradu měl díky hrotu čepele nahnutou vzhůru směrem ke mně a v očích zuřivost. Vystřelila jsem noční oheň na ovládací panel a výtah uváznul a zastavil se, nouzový alarm se rozpípal.
„Ať to ztichne,“ řekl Beezle, jeho tlumený hlas vycházel z mého kabátu.
Další dávka nočního ohně a alarm ztichnul.
„Teď,“ řekla jsem a trochu u toho lapala po dechu námahou. Potřebovala bych shodit asi třicet liber. Celý tenhle hon na protivníky by to moc usnadnilo. „Kdo jsi a proč jsi přede mnou tak utíkal?“
„Nechť věčné zatracení dlí na tvém domě, sémě Luciferovo,“ prsknula víla.
„Já nejsem Luciferovo sémě,“ řekla jsem. „On je můj asi osm milionů generací vzdálenej praděda.“
„Formalita,“ odpověděla víla. „Nebudu spolupracovat s jedním z jeho pokrevní linie.“
Beezlova hlava vystřelila z kapsy a objevila se nad klopou mého kabátu. „Kdybych byl tebou, spolupracoval bych s ní. Ona má ten druh Zlá čarodějnice/Neuvěřitelný Hulk zkombinované síly, kterým roztříští všechno v dohledu, a potom, když začne být frustrovaná, to spálí.“
„Dobře vím, že Madeline Black je toho schopná,“ procedila víla mezi zuby. „Já jsem člen dvora královny Amaranthy a její síly jsem měl možnost pozorovat zblízka.“
„Ty jsi jedním z Amaranthiných patolízalů, jo?“ řekla jsem a snášela se k zemi, abych si mohla zařadit jeho obličej, ale bezúspěšně. Na Amaranthině hradu bylo tolik dvořanů.
„Nejsem patolízal,“ prohlásila víla a narovnal se při tom. Bylo to působivé v tom smyslu, že se zvládal dívat povýšeně a uraženě, i když jsem mu na krku držela meč. „Já jsem Arkan, vévoda z Triumu, druhý bratranec samotné královny.“
„Jsi patolízal – to jsi,“ řekla jsem. „Seděl jsi ve společenské místnosti a hlídal, jestli nepřijdu. Nejsi o nic lepší než nějakej poslíček.“
„Myslím, že urážíš poslíčky,“ poznamenal Beezle.
„Svou královnou a jejím velvyslancem jsem byl pověřen úkolem a já ho splním,“ řekl Arkan. „Vy nebudete zasahovat.“
„Kdo tu říkal něco o zasahování?“ zeptala jsem se. „Možná že mám své důvody pro to, abych tu byla.“
„Myslíte si, že jsem blázen já nebo moje královna? Ona věděla, že jak jednou odhalíte její cíl, budete se do toho vměšovat.“
Zajímavé. Amarantha chystala něco nepěkného a nechtěla, abych o tom věděla. Což samozřejmě vyvolává otázku, proč se rozhodla podnikat svoje špinavosti mně přímo pod nosem. Beezle se zeptal, než jsem to stihla já.
„Pokud Amarantha nechce Maddy kolem, tak proč dělá ty svoje špatnosti v Chicagu?“ zeptal se.
„Moc dobře víte, že tady se sbíhá magická energie,“ řekl Arkan. „Nehrajte si na hlupáky.“
Tak tohle jsem tedy moc dobře nevěděla. Ve skutečnosti jsem o tom nevěděla vůbec nic. Nicméně Beezle vypadal zamyšleně. Můj domácí strážce je jako malá encyklopedie všech nadpřirozených věcí, jen ve tvaru chrliče. Mohla bych říct, že si dával dvě a dvě dohromady a dostával čtyři.
„Proto potřebovala čarodějnice,“ zamumlal Beezle. „Nechce na tom zanechat svoje otisky prstů, když to vyjde.“
„O čem to tam mumláš?“ zeptala jsem se.
„Je skoro slunovrat,“ řekl Beezle.
„A?“ zeptala jsem se. „Spousta čarodějek toho kolem slunovratu hodně nadělá. To se tak děje.“
„Spousta dobrých čarodějek vykonává kouzla při slunovratu, ano,“ odpověděl Beezle. „A stejně tak spousta těch špatných. A protože slunovrat je čas života a smrti a znovuzrození, má tak o hodně víc magické šťávy než ostatní staré dobré dny.“
„Řekl jsi právě, že slunovrat má ‚šťávu‘?“
„Jo, no a?“
Rozhodla jsem se tím dál nezabývat. „Co to má společného s Chicagem?“
„Vy to vážně nevíte,“ ozval se Arkan a přejížděl při tom z Beezlova obličeje na ten můj. „Byl jsem blázen. Kdybych jen počkal, než odhalím důvod, proč jste tady…“
„Myslíš místo toho, že jsi zdrhal jako maniak ve vteřině, kdys mě uviděl? Jo, podělals to. Teď mi někdo řekněte, o co Amarantě jde, protože v tomhle bodě ji zastavím prostě z principu.“
„Chicago je neobyčejné místo, tedy po magické stránce. Víš, jak všechny ty staré koleje vedou z východu, sbíhají se ve městě a pak pokračují a směřují na západ a pak všechna ta lodní doprava proudící kanálem?“ řekl Beezle.
„Jo,“ odpověděla jsem a nejasně si vybavovala něco z dějepisu na základce.
Přimhouřil na mě oči, jako by věděl, že jsem si doopravdy nevzpomněla, ale pak pokračoval. „K tomu existuje ještě další důvod kromě strategické polohy Chicaga. Magická energie se v tomhle městě sbíhá ve velkém stylu. To je taky důvod, proč tu žije tolik nadpřirozených bytostí a proč si tolik čarodějek vybralo praktikovat právě tady. Ta energie zesiluje už existující síly.“
„Oukej, chápu,“ řekla jsem. „Chicago dělá kouzla větší a lepší a to samý dělá taky slunovrat. A spojení těchhle dvou věcí znamená, že praktikující dostanou z jakýchkoli kouzel, která na někoho uvrhnou, mnohem víc. Ale tohle nemůže být jediné místo na světě, které tohle umožňuje. Musí existovat i jiné město s tímhle speciálním mojo[5] efektem, kam by Amarantha mohla jít, nějaké místo, na kterém bych se jí nepřipletla do cesty.“
„Existuje, ale ta ostatní místa jsou od Amaranthina království o hodně vzdálenější. Plus její syn je tady, takže tady už má vazby na místní nadpřirozenou komunitu. Jediná vada na tomhle plánu jsi ty. Sammy Blue tu není jen proto, že je Amaranthiným velvyslancem. On je tu proto, že má Červené střevíce,“ pokračoval Beezle a díval se při tom na Arkana kvůli potvrzení svých myšlenek.
Musela jsem té víle dát body. Nikdy bych nezachytila tu jiskřičku v jeho očích, kdybych ji nehledala.
„Říkal jsi, že slunovrat je čas života a smrti a znovuzrození?“ zeptala jsem se Beezla a zkoušela si všechny ty kousky v hlavě složit dohromady. „A Amarantha potřebuje čarodějky a Červené střevíce…“
Zarazila jsem se, protože mě napadlo něco hrozného. „Jakékoli kouzlo chce použít, bude vyžadovat oběť. A oni k tomu využijí ty boty.“
Beezle přikývnul. „Musí to být něco velkého, protože osoba, která bude mít ty boty, pro to kouzlo vygeneruje spoustu bolesti. Utrpení jejich nositele pomůže posílit kletbu.“
„Extra body za slunovrat, extra body za magickou energii Chicaga a body za hodiny mučení oběti,“ řekla jsem a vypočítávala to všechno na prstech. „A když ta kletba vyjde, tak Amarantha nechce, aby v tom byla zapletená její vlastní magie. Takže tu je jen jediná osoba, po které asi jde. Lucifer.“
Beezle mi poklepal na rameno. „Vidíš? Když svůj mozek dostatečně procvičuješ, tenhle druh myšlení ti pak jde snadněji.“
„Amarantha se snaží vrhnout kouzlo na Lucifera?“ zeptala jsem se Arkana. „Myslela jsem, že je chytřejší, než vypadá, ale hádám, že jsem byla vedle.“
„Neurážej mou královnu,“ čertil se Arkan. „Ona je tisíckrát víc ženou, kterou ty kdy budeš.“
„To je možná pravda,“ odpověděla jsem. „Ale nemění to nic na faktu, že právě dělá obrovskou chybu, když se snaží vyjebat s Luciferem.“
„Jitřní hvězda urazila královnu Amaranthu a všechny víly svým požadavkem o nadvládě nad jejím dvorem jako platbu za urážku, kterou jsi od ní utržila,“ řekl Arkan.
„Takže ty uznáváš, že to opravdu byla urážka?“ řekla jsem. „Vzhledem k tomu, že obecně je považováno za ostudné snažit se zabít velvyslance, i když se nezdálo, že Amarantha by se mnou souhlasila.“
„Lucifer není takový vládce, jak si představuje,“ pokračoval Arkan, jako bych nepromluvila. „Nedokáže kontrolovat ani Padlé na svém vlastním dvoře. Podívejte se, jak proti němu intrikuje Focalor.“
„Jsem si jistá, že Focalor právě trpí v prťavé kleci s tyčema napojenýma na elektřinu,“ řekla jsem. „O Focalora neměj obavy. Obávej se o Amaranthu, protože z tohohle pro ni nevzejde nic dobrýho, i kdyby nikdy neuspěla.“
„Myslíš si, že můžeš zastavit Sammyho Blue? Velvyslanec při plnění úkolu pro svou královnu ještě nikdy neselhal,“ poznamenal Arkan.
„Všechno je jednou poprvé,“ pověděla jsem mu. „A já neodejdu a nenechám nějakou nevinnou oběť mučit těmi botami. Tak mě vezmi za svým vůdcem a všechno to ostatní.“
„Zničilas výtah,“ řekl Arkan mrzutě. „Tak důkladně, že lidé nemohou dveře ani vypáčit.“
Náhle jsem si byla vědoma řinčení kovu o kov a několika hlasů hádajících se zrovna před výtahem. Podle toho, co jsem slyšela, tu ti lidé byli už několik minut, aniž bych si jich všimla. Mám sklon k tomu mít tunelové vidění – a sluch – když se soustředím na nějaký úkol.
„Sešli na sebe závoj,“ řekla jsem Arkanovi.
„Proč bych měl?“
„Bohové nad náma a pod náma,“ vyprskla jsem. „Nikdy jsem nepotkala vílu, která by se nechovala jako rozmazlené děcko. Nemůžu uvěřit, že vaše rasa přežila tak dlouho. Potřebuješ se zahalit závojem, protože za vteřinu odpálím tyhle dveře. A když mám venku křídla, nemůžou mě vidět. Ale tebe jo. Takže jestli nechceš, aby tě lidi zadrželi a nutili tě odpovídat na hodně otázek ohledně toho svinčíku dole v kuchyni, budeš muset udělat, co jsem ti řekla. Ach, a nic nezkoušej,“ dodala jsem a mávla mu při tom mečem pod bradou.
„Neodvážila by ses mě zabít,“ prohlásil Arkan. „Jsem královnin blízký příbuzný. Byla bys nucena zaplatit krvavou cenu, kdybys byla odpovědná za mou smrt.“
„Mám pro tebe novinku, kamaráde,“ oznámil mu Beezle. „Jakákoli pravidla si myslíš, že platí, neplatí pro Maddy. Ona má tu věc s autoritou.“
Arkan se nejistě díval ze mě na Beezla.
„Možná jsi slyšel, že jsem zabila dva Luciferovy syny?“ zeptala jsem se. „Nemysli si, že zaváhám a nesundám tě, když budu muset.“
„Ty jsi Luciferovo sémě,“ řekl Arkan. „Máš jeho domýšlivost, jeho aroganci… Jednoho dne ti někdo ukáže tvé místo.“
„Jako bych to nikdy předtím neslyšela,“ odpověděla jsem. „Beezle, sleduj ho.“
Pravou rukou jsem Arkanovi držela meč pod bradou a levou jsem zvedla ke dveřím výtahu. Poslední dva prsty levé ruky mi chyběly, důsledek bitvy, která se nemusela uskutečnit. Lucifer tvrdil, že ty chybějící prsty mi zase dorostou, ale to se zatím nestalo.
Zhluboka jsem se nadechla a natáhla se ke zdroji své magie, k prameni uvnitř mě, kde vířila všechna moje síla. Tam uvnitř jsou skryté hloubky, hlubiny, které jsem ještě nezačala zkoumat, hlubiny, v nichž se nakonec odhalí síla Luciferovy pokrevní linie. Děsila jsem se použít tuhle sílu, obávala jsem se, že mě to přiblíží k okruhu Jitřní hvězdy. Můj pra-pradědeček si vůbec nedělal hlavu ohledně faktu, že mě chce jako svého dědice. Moje a Luciferovy požadavky byly dvě velmi odlišné věci.
Ale k nějaké téhle magii jsem se natáhla, když jsem přežila Labyrint, a teď, když jsem nosila Luciferův meč, se zdálo, že síla je povrchu blíž, než by měla být. Vzala jsem svou magii, naplnila ji svou vůlí a vypustila ji z dlaně. Hadí tetování na mé pravé dlani sebou škublo.
Dveře výtahu se otevřely ve spršce jisker. Stáli tu tři překvapeně vypadající hoteloví zaměstnanci. Ten uprostřed držel páčidlo. Zíral na páčidlo, potom na dveře, pak zase na páčidlo.
„Dobrá práce, Ede,“ řekl jeden z těch chlapíků.
Ti další dva se kolem něj protáhli do výtahu. Já manévrovala Arkana ven tak, že jsem mu ukázala, aby se otočil, a meč jsem mu držela za zády. Pak jsem ho šťouchla do páteře a postrčila ho kolem ohromeného Eda a do vestibulu. Jeden z mužů ve výtahu hlasitě zaklel, když si všiml zuhelnatělého kontrolního panelu.
Když jsme směřovali k řadě výtahů pro hosty v centru vestibulu, dala jsem Arkanovi štulec.
„Kde bydlí Sammy?“ zašeptala jsem.
Arkan neodpověděl.
„Víš, můžu tě teď prostě zabít a najít Sammyho sama,“ řekla jsem. „Bude to trvat déle, ale pořád dostanu to, co chci.“
„Trochu přiostřujeme, co?“ zamumlal Beezle.
Udělala bych všechno možné, abych ochránila nevinné, a navzdory mému drsnému tvrzení bych raději nikoho nezabíjela. Ale kdyby to bylo nutné, nevadilo by mi zbavit svět další egoistické, neužitečné víly, která byla dokonale ochotná účastnit se mučení lidské bytosti jen proto, že jí to poručila její královna.
Čekala jsem. Nakonec Arkan řekl, „Střešní byt.“
Stiskla jsem tlačítko výtahu a čekala. Když se otevřel, nikdo v něm nebyl. To bylo dobře. Snižovalo to pravděpodobnost, že by se Arkan mohl rozhodnout vzít rukojmí, aby mi zdrhnul.
Jednoduchá mise teď byla daleko komplikovanější, než jsem čekala. Nebylo to jen o Amarantě, která šla proti Luciferovi kvůli své zraněné pýše. Bylo to ještě o zachraňování nějaké nevinné duše před strašnou smrtí v Červených střevících. Kdyby Amarantha v kletbě na Lucifera uspěla, tak na té kletbě samotné by nezáleželo. Ona by díky svým úmyslům vyhlásila válku království Padlých.
Dvory různých ras byly pečlivě oddělené řadou smluv, dohod a zákonů. Tohle zabraňovalo některým velmi mocným a prastarým bytostem rozervat planetu kvůli hádkám o území. Kdyby vílí dvůr učinil nějaký agresivní krok vůči nejvyššímu dvoru Padlých, můžu vám garantovat, že by dost lidí bylo chycených v téhle křížové palbě. To pro mě nebylo přijatelné, takže bych udělala cokoli, co by bylo potřeba, abych zarazila uskutečnění téhle kletby, to zaprvé. Když u toho zvládnu stopit ty Červené střevíce, jak požadoval Lucifer, tím líp.
Samozřejmě, Lucifer s těmi botami měl určitě sám nějaké hanebné plány. Ale o to jsem se teď nemohla starat. Potřebovala jsem se vypořádat s krizí, která se blížila teď, a až pak se starat o tu další, pokud nastane.
Aby se někdo dostal výtahem do střešního bytu, byl nutný klíč a Arkan ho po spoustě reptání z jeho strany a spoustě hrozeb z mojí nakonec vyklopil. Beezle znova usnul v mojí kapse a chrápal jako selátko. Skoro všechno, co dělá, je, že jí, spí, pronáší chytré komentáře ohledně mých ubohých rozhodnutí a sleduje děsný televizní pořady.
Dveře výtahu se otevřely ve střešním bytě. Bylo tam podivné ticho. Očekávala jsem nějaké členy doprovodu, možná bandu čarodějnic poflakující se kolem a připravující kouzlo. Ale nebylo tu nic kromě liduprázdné místnosti, která byla plná tak akorát drahého nábytku. Řada oken poskytovala výhled na Michigan Avenue. Zatlačila jsem mečem do Arkanových zad. „Pohyb.“
Vstoupili jsme do místnosti, můj neklid vzrůstal každým uplynulým okamžikem. Tohle nebylo správné. Přinejmenším by měl Sammy Blue čekat, až se Arkan vrátí. Měl by, ledaže…
„Ty jsi Sammy Blue,“ řekla jsem.
Otočil se ke mně čelem, ty šílené fialové oči zářily triumfem.
Ach. Tady je ta past.
Měla jsem jen půl vteřiny na to, abych se otočila, než úder dopadl. Zachytila jsem jakýsi dojem, že na mou hlavu míří pěstí něco velkého a děsivého. Můj meč zarachotil o zem a všechno zčernalo.




[1] Bartleby je knižní postava z díla Písař Bartleby: příběh z Wall Streetu od Hermana Melvilla. Tahle knižní postava trpí strachem z komunikace, v důsledku čehož na otázky odpovídá nejčastěji „Já bych prosím raději ne…“ a nakonec umře hlady.
[2] Americká televizní hvězda, která má pořad o vaření Iron Chef America.
[3] Americká novinářka a spisovatelka.
[4] Telemundo je americká televizní síť, která vysílá ve španělštině, patří televizní společnosti NBC. V jejím programu mají drtivou převahu telenovely.
[5] Mojo = něco jako kouzlo

5 komentářů:

  1. Moc díky za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělý překlad a korekce. Díky.

    OdpovědětVymazat
  3. Juhůůůů, tak tohle bylo fest akční..díky za překlad =)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat