středa 3. června 2015

Studium jedů - 25. kapitola 1/2


Natažená u zdi, svírala jsem Mogkanovu ruku, když svět kolem mě tmavl. Ucítila jsem nepříjemný náraz, a pak se mé zablokované hrdlo znova uvolnilo. Lapala jsem po dechu, přišla jsem k sobě a uvědomila si, že ležím na břichu na zemi. Vedle mě seděl Valek na Mogkanově hrudi. Valekovy ruce svíraly Mogkanův krk, ale oči upíral na mě.

Mogkan se usmál, když Valek vstal a vytáhl ho na nohy. „Doufám, že jste si vědom trestu, který máme pro mágy v Ixii,“ řekl Valek. „Pokud ne, rád vás zasvětím.“
Mogkan si uhladil uniformu a upravil svůj dlouhý černý cop. „Někteří by mohli tvrdit, že vaše imunita vůči magii, z vás také dělá mága, Valeku.“
„Velitel si myslí něco jiného. Jste zatčen.“
„Pak budete zřejmě překvapen. Doporučuji, abyste svá falešná obvinění prodiskutoval s Velitelem, než se dopustíte něčeho závažného,“ podotkl Mogkan.
„A co kdybych vás zabil hned teď?“ Valek postoupil blíž.
Horká, spalující bolest se zakousla do mého břicha. Vyjekla jsem a schoulila se do klubíčka. Agónie byla neúprosná. Valek udělal další krok. Křičela jsem, když mi oheň spaloval záda a zakroužil mi hlavou.
„Ještě blíž a bude z ní mrtvola,“ řekl Mogkan s mazanou uhlazeností v hlase.
Úzkostí jsem trhla očima k Valekovi a viděla, jak přesunul váhu na špičky, ale zůstal na místě.
„No, pěkně. Tak teď je to teprve zajímavé. Starý Valek by se nestaral, kdybych mu zabil ochutnávače. Yeleno, mé dítě, právě jsem si uvědomil, jak neskutečně jsi užitečná.“
Intenzivní bolest byla nesnesitelná. Raději bych umřela, jen abych od ní mohla utéct. Než jsem omdlela, poslední záblesk, co jsem viděla, byla Mogkanova mizící nezraněná záda.
*   *   *
Probudila jsem se do tmy. Něco těžkého mi tlačilo na hlavu. Znepokojená, snažila jsem se posadit.
„Všechno je v pořádku,“ řekl Valek a zatlačil mě zpátky.
Dotkla jsem se své hlavy a stáhla vlhký hadřík. Ve světle jsem pomrkávala a snažila se zaostřit. Rozhlédla jsem se po známém nábytku ve svém pokoji. Valek stál vedle mě s pohárem v ruce.
„Vypij to.“
Trochu jsem se napila a ošila se nad nepříjemnou chutí medicíny. Valek trval na tom, abych ji vypila do dna. Když byl pohár prázdný, položil jej na noční stolek.
„Odpočívej,“ rozkázal Valek a otočil se k odchodu.
„Valeku,“ oslovila jsem jej. Zastavil se. „Proč jsi Mogkana nezabil?“
Naklonil hlavu a chvíli zvažoval odpověď. „Byl to taktický manévr. Mogkan tě mohl zabít dřív, než já jej. Jsi klíčem k mnoha kouskům skládačky. Potřebuji tě.“ Přešel ke dveřím, ale zastavil se na prahu. Svíral kliku tak pevně, že mu zbělaly klouby. „Nahlásil jsem Mogkana Veliteli, ale on byl…“ Valekova ruka otočila klikou a já uslyšela prasknutí kovu. „…lhostejný. Rozhodl jsem se proto, že budu Velitele střežit dokud Brazell a Mogkan neodejdou. Převelel jsem Ariho a Janca jako tvé osobní stráže. Neodcházej odtud bez nich. A přestaň jíst Criollo. Velitelovo Criollo budu ochutnávat já. Chci zjistit, jestli se ti něco stane.“ Valek zavřel dveře a nechal mě samotnou s mými vířícími myšlenkami.
K Velitelově mrzutosti Valek dostál svému slovu a nikdy jej neopouštěl. Ari a Janco si užívali změnu, ale ztížila jsem jim práci. Pokaždé, co jsem nemusela ochutnávat Velitelovo jídlo, nutila jsem Ariho, aby mě učil obranu s nožem a Janca s odemykáním zámků.
Odjezd Generálů byl naplánován na další den, což byl také čas na můj vlastní průzkum. Byl podvečer a já jsem věděla, že Valek bude s Velitelem až do pozdních hodin. Řekla jsem Arimu a Jancovi, že jdu brzy spát a popřála jim dobrou noc, než jsem vstoupila do Valekova apartmá. Počkala jsem hodinu, pak jsem se proplížila zpátky do chodby.
Hradní chodby nebyly tak prázdné, jak jsem čekala, ale Valekova pracovna se nacházela mimo hlavní průchody. Přistoupila jsem ke dveřím jeho pracovny a zkoumala aktivitu v chodbě. Nikde nikdo, takže jsem vložila své šperháky do první ze tří klíčových dírek, ale nervy mi pracovaly na plné obrátky a znemožnily soustředění. Párkrát jsem se znova nadechla a zkusila to ještě jednou.
Odemkla jsem dva zámky, než jsem zaslechla blížící se hlasy. Postavila jsem se, vytáhla šperháky a zaklepala na dveře zrovna ve chvíli, kdy muži přišli dostatečně blízko, aby mě zahlédli.
„Je s Velitelem,“ řekl strážný nalevo.
„Díky,“ odpověděla jsem a odcházela opačným směrem se srdcem bijícím rychleji, než křídla kolibříka. Ohlédla jsem se, a když byli z dohledu, rozběhla jsem se zpátky ke dveřím. Třetí zámek byl docela oříšek. V době, kdy jsem jej odemkla, už mě zaléval pot. Spěchala jsem dovnitř a zamkla za sebou dveře.
Prvním bodem v mém plánu bylo otevření malé dřevěné skříňky, která ukrývala můj protijed. Možná tam Valek schovával recept na protijed. Zapálila jsem lucernu a nahlédla dovnitř. Skleněné lahvičky různých tvarů a velikostí se ve světle zaleskly. Většina byla označena názvy jedů. Když jsem je prohledávala, rostl ve mně pocit naléhavosti a sžíral mě. Vše, co jsem našla, byla velká láhev protijedu. Nalila jsem jen pár dávek do baňky a ukryla ji v kapse, protože jsem věděla, že si Valek všimne, pokud vezmu víc.
Následně jsem skříňku zase zamkla a začala systematicky prohledávat Valekovy složky, počínaje zásuvkami ve stole. Přestože byla jeho pracovna posetá knihami a mapami, jeho osobní spisy byly dobře zorganizované. Našla jsem složky o Margg, Velitelovi a byla jsem v pokušení je přečíst, ale dál jsem se soustředila na složku, která by nesla mé jméno a zmínky o Motýlím prachu. Valek si napsal spousty zajímavých komentářů ohledně mých ochutnávacích schopností, ale jed nebo protijed vynechal.
Když jsem skončila s pracovním stolem, přesunula jsem se ke konferenčnímu stolku. Knihy o jedech se střídaly se složkami a dalšími špionážními dokumenty. Probrala jsem se hromadami. Docházel mi čas. Musela jsem se vrátit do Valekova apartmánu, než doprovodí Velitele do jeho komnat.
Když jsem skončila i s dalším stolem, potlačila jsem své zklamání. Stále zbývala půlka pracovny, kterou jsem ještě neprohledala.
Byla jsem na půli cesty přes tichou místnost, když jsem uslyšela zřetelné zastrčení klíče do zámku. Jedno cvaknutí, jeden zámek mimo. Zhasla jsem lucernu, když se odemkl i druhý zámek. Zaplula jsem pod konferenční stolek a doufala, že mě hromady krabic skryjí. Prosím, modlila jsem se k silám osudu, ať je to Margg a ne Valek. S třetím cvaknutím se mi sevřelo srdce.
Dveře se otevřely a zavřely. Světlo dopadlo na koberec a kroky přešly místnost. Někdo si sedl za stůl. Neriskovala jsem kouknutí, ale věděla jsem, že je to Valek. Byl Velitel unavený tak brzy? Procházela jsem si své skromné možnosti – nechat se chytit nebo počkat až Valek odejde? Schoulila jsem se do pohodlnější pozice.
O pár minut později někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ řekl Valek.
„Váš, ehm… balík dorazil, pane,“ řekl mužský hlas.
„Přineste ho dovnitř.“ Valekova židle zaskřípala na kamenné podlaze.
Slyšela jsem rachocení řetězů a šouravý krok. „Jste propuštěn,“ řekl Valek. Dveře se zaklaply. Známý smrdutý zápach žaláře dosáhl až k mému nosu.
„Takže, Tentile. Jste si vědom toho, že jste další v řadě k oprátce?“ zeptal se Valek.
Srdce mi bilo pro odsouzeného vězně. Věděla jsem přesně, jak se cítí.
„Ano, pane,“ zašeptal hlas.
Zašustily otáčené stránky. „Jste tady, protože jste zabil svého tříletého syna pluhem, a pak to prohlásil za nehodu. Je to pravda?“ zeptal se Valek.
„Ano, pane. Moje žena zemřela. Nemohl jsem si dovolit chůvu. Nevěděl jsem, že tam zalezl.“ Mužův hlas byl slabý a naplněný bolestí.
„Tentile, v Ixii neexistují výmluvy.“
„Ano, pane. Já vím, pane. Chci zemřít, pane. Vina je těžko snesitelná.“
„Potom by ale smrt nebyla přiměřeným trestem, že?“ Valek ani nepočkal na odpověď. „Tvrdším trestem by bylo nechat vás žít. Ve skutečnosti, vím o prosperujícím statku ve VK-4, který tragicky přišel o farmáře i jeho ženu, a zanechali tak po sobě tři syny pod šest let. Tentil zítra bude viset, tedy tomu budou všichni věřit, ale vy budete přepraven do VK-4, kde převezmete do svých rukou plantáž kukuřice a tři vyrůstající chlapce. Navrhuji, aby první věc ve vašem podnikání bylo najmout chůvu. Rozumíte?“
„Ale…“
„Kodex chování byl vynikající pro zbavení se zločinců v Ixii, ale poněkud postrádá základní lidský soucit. I přes všechny mé argumenty, tohle Velitel není schopen pochopit, takže občas beru věci do svých vlastních rukou. Mlčte o tom a budete žít. Jeden z mých kontaktů vás čas od času bude kontrolovat.“
Choulila jsem se za krabicemi, zmražená neuvěřitelností. Slyšet Valeka použít slovo soucit, bylo tak nepochopitelné, jako kdyby se mi Margg omluvila za své hrubé chování.
Někdo znova zaklepal.
„Vstupte,“ řekl Valek. „Skvělé načasování jako vždy, Wingu. Přinesl jsi dokumenty?“
Slyšela jsem šustění papírů. „Vaše nová identita,“ řekl Valek. „Věřím, že jsme spolu skončili. Wing vás dopraví do VK-4.“ Řetězy zacinkaly o podlahu. „Můžete jít.“

„Ano, pane,“ řekl Tentil. Hlas se mu lámal. Pravděpodobně byl poněkud ohromený. Věděla jsem, jak bych se cítila, kdyby mi Valek nabídl svobodný život.

7 komentářů:

  1. Jůůůů... tak Valek má přece jenom srdce, jo? No to se podívejme :). Díky za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Valek sa nezdá!! :D Diky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Valek je moje tajná láska! Je nejlepší! :-D

      Vymazat
  3. Moc díky za skvělý překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat