úterý 9. června 2015

Odplata pekla - 1. kapitola 1/2


Jaké štěstí to mám, tři nejdůležitější muži v mém životě seděli pohromadě na milé rodinné večeři. Ironie toho mít Satana, mého drahého tatínka a slova jako milé a rodinné použité dohromady, mi neunikly. Po nějakém opatrném obchodování, jsem se ujistila, že se můj otec bude chovat slušně na budoucích večeřích – dokonce jsme podepsali i smlouvu krví. S mým otcem nemůžete být nikdy dostatečně ve střehu. Ne, že by to bylo třeba při tomhle určitém jídle. Můj otec momentálně zářil jako pacient z blázince. Docela děsivé pro ty, kdo nevěděli, ale jako jeho dcera jsem to považovala za roztomilé. A důvod jeho radosti? Právě jsem mu oznámila, že David se stěhuje ke mně a k Auricovi.

„Nemůžu tomu uvěřit, moje dcera žije v hříchu ne s jedním mužem, ale rovnou se dvěma. Děláš svého otce pyšným,“ řekl a připíjel. Přísahám, že mu skoro ukápla slza.
Auric protočil oči, známý otcových vtípků, ale David se držel zpátky. Chvíli trvalo, než jste pochopili smysl pro humor mého otce.
Po týdnu, kdy jsme zničili kapucáka, se život vrátil do normálu nebo alespoň tak, jak to šlo u Princezny Pekla. Vyhýbala jsem se mým obvyklým „hlava v písku“ stylu, před věcmi, které mi Gabriel řekl, když jsem ho uvěznila. Moje zahalená Nemesis[1], pro zajímavost, byl to padlý anděl, který si užíval mé týrání. Když jsem ho konečně srazila na kolena svým mečem, začal plivat různá svinstva. Usekla jsem tomu šílenému bastardovi hlavu radši, než abych poslouchala jeho monolog. Jako hej, už jsem viděla dost filmů, abych nechala nepřítele mluvit a počkat na posily. Mimoto sledovat mé muže bojovat, mě zároveň vzrušilo a nebyla jsem v náladě trénovat trpělivost.
Kromě Gabriela, o kterém jsem odmítala diskutovat, se Auric stále snažil mluvit o mé chybějící matce. Jako bych chtěla mluvit o té mrše, která mě opustila s kletbou v mé mysli – ne! Se zacpanými uchy a zpíváním, se brzy přestal snažit o tuto konverzaci. Chudák Auric, opravdu jsem ho nutila trénovat povzdechy netrpělivosti. Každopádně jsem odmítala přebývat v tom hnusu, ve kterém jsem předtím byla a v pokusu o normální život, jsem pozvala tátu na hezkou rodinnou večeři – vařil samozřejmě Auric. Cokoliv méně by ode mě vypadalo jako krutý trest.
Těstoviny Primavera byly božské, kuřecí maso šťavnaté, konverzace nemravná; jinými slovy večeře byla velký úspěch. Napadlo mě, jestli si s tím nepohrála moje teta Fate[2].
Zaklepání na dveře a skoro bych řekla, že jsem slyšela strašidelnou hudbu, moje oči se zamlžily a já zažila zlověstnou předtuchu. Běda mým předpovídajícím schopnostem, byly omezené jen na uzel, který se mi vytvořil v břiše. Věděla jsem ze své životní zkušenosti, že když se věci zdály být v pořádku, něco přijde a začne si se mnou zahrávat, což znamenalo, že ten na druhé straně za železnou zesílenou bariérou přišel posrat můj hezký nový život, ve kterém jsem se usadila. „Neodpovídejte,“ řekla jsem s dětinskou touhou, abych oddálila jakoukoliv pohromu, která na mě v hale čekala.
Očividně obavy byly na místě, protože Auric sebral svůj svěcený meč předtím, než šel ke dveřím, když zaznělo druhé zaklepání. Auric zmáčkl kliku a otevřel dveře, ujišťujíc se, že jeho pevné tělo zůstalo přede dveřmi, blokujíc tak přímý přístup dovnitř. Také to znamenalo, že jsem nemohla vidět, kdo přišel.
Ťukala jsem prsty do stolu, což způsobilo, že se David postavil přede mě v ochraně. Moji muži se vrátili do rytířských dob, kdy ženy upadávaly do mdlob. Roztomilé, přesto tak zbytečné. Věděli to, ale odmítali to vzít na vědomí, že se o sebe dokážu postarat sama.
Slyšela jsem, jak spadla židle dozadu a udeřila do země. Podívala jsem se a viděla svého otce, jak zírá na dveře, pohled ohromeného překvapení na tváři. Uzel v mém břiše se stáhl do opravdu velkého bolestivého balónu. Nikdy jsem neviděla svého otce tak vyděšeného. A pokud příchozí měl schopnost takhle vyděsit Lucifera, Pána Pekla, neznamenalo to pro mě nic dobrého.
„No to nemůže být,“ zamumlal.
Spalující potřeba ve mně vzrostla a já se zachvěla. Musela jsem vidět, na co se můj otec dívá jako na ducha. Obešla jsem Davida a k mému překvapení se mě nesnažil zastavit.
„Zdravím Lucifere,“ drobná žena s krémovou jemnou pletí, kterou jsem jí záviděla, vešla dovnitř.
„Už je to dlouhá doba.“ Oblečená v zeleném obleku, který by vypadal vhodně v zasedací místnosti, neměla drápy nebo rohy, sakra neměla ani zbraň. Nezáleželo na tom, zachvátila mě panika. Ustoupila jsem a vrazila do jídelního stolu. Nerozuměla jsem své reakci na na první pohled nevinně vypadající ženu. Moje instinkty křičely nebezpečí, když tam mí muži jen stáli a pustili tu cizinku, aby vstoupila do mého domu. Vzala jsem do ruky jídelní nůž za mými zády.
„Tati, znáš tuhle ženu?“ Zeptala jsem se. Znal ji také Auric? To bylo to, proč ji pustil dovnitř?
„Ano a ty taky,“ odpověděl můj otec, výraz na jeho tváři byl stažený a plný zármutku. Nenáviděla jsem tajemné odpovědi, způsobovaly mi bolesti hlavy. Žena se na mě podívala svým podlouhlým známým obličejem. Pokoj se se mnou zatočil a já omdlela. Naštěstí tam bylo několik rukou, které mě zachytily.
Vrátilo se mi vědomí a já seděla na Auricově klíně a David mi podával sklenici vody, kterou jsem vzala do chvějících se rukou. Nůž, který jsem držela, spadl do mého klína, ne že by to někdo zpozoroval. Centrum pozornosti teď okupovala žena, která mě tajemně sledovala, moje dlouho ztracená matka.
„Jak se jmenuješ?“ Najednou jsem cítila šílenou potřebu to vědět. Neměla jsem na ni žádné vzpomínky, nikdo neměl. A teď když jsem viděla obličej, chtěla jsem znát i identitu. A jméno, které můžu proklít.
Pozvedla obočí a mě přišel její úsměv blahosklonný. „Myslela bych si, že tvoje první otázka bude, proč jsem tady?“
„Fajn, proč si tedy tady?“ Nechala jsem ukázat svoji netrpělivost. Nenáviděla jsem závažné novinky před dezertem. Hlavně když jsem věděla, že Auric strávil celé odpoledne při přípravě cheescaku, s karamelovou polevou. Dlouho ztracená matka, která mě opustila versus dekadentní cheescake topící se v krémovém karamelu potěšení? Přemýšlela jsem, jak rychle se jí můžu zbavit. Samozřejmě její další slova docela vymazaly všechny myšlenky na dezert z mé mysli.
„Proč, no, být svědkem narození tvého dítěte. Mého vnoučete. Což mi připomíná, gratulace otcům.“
Existovalo mnoho způsobů, jak mohl člověk reagovat na setkání se svou matkou poprvé. Mohli padnout na jejich dlouho ztraceného rodiče, brečet a objímat, zatímco se snaží říct, jak šťastní jsou, že se znovu sešli. Pfuj. Mohli by chladně říct své chybějící matce, aby si strčila svůj pokus o smíření, tam kde slunce nezáří. Mnohem lepší.
Člověk by dokonce mohl omdlít jako kdysi nebo utéct z pokoje řvouc „nenávidím tě“ těsně předtím, než by třísknutím zavřel dveře. Ale jako princezna Pekla jsem se přikláněla spíše k dramatičnosti – a mám nějakou pověst, kterou si musím udržet. Hodila jsem nůž po své matce.
Ke své obraně, byl to jen nůž na máslo, bohužel, a já věděla ještě předtím, než jsem ho hodila se smrtícím úmyslem, že nedosáhne svého cíle – k ještě větší ostudě. Zalapejte v šoku, pokud chcete, ta žena mě nejen opustila jako malé dítě, ale taky na mě zanechala hnusné kouzlo, které mě nutilo kroutit se v bolestech, jestli jen řeknu slovo matka. Říct, že jsem měla problém se vztekem, bylo slabé slovo.
Její „malé“ prohlášení o mém těhotenství, ne jen jednomu, ale dvěma mým milencům, bylo něco jen jako třešnička na dortu. Ne, že bych jí věřila, samozřejmě. Myslím tím vážně, já a těhotná?
Každopádně, původní věci stranou, hodila jsem po ní nůž na máslo. Narazilo to na neviditelnou zeď a chvějíc se, hlučně dopadl na zem.
Vypukl chaos, nejvíce jsem ho způsobila já a ocitla jsem se obklopena muži, bez obvyklého erotického nádechu, dokud jsem nestála obklopena za širokými zády mého chotě Aurica, zatímco David můj druhý milenec, mě chytil wrestlerským způsobem zezadu – znovu bývá to větší zábava, když jsme nazí.
„Nechte mě jít,“ zavrčela jsem a zavrtěla se proti Davidovu pevnému stisku. „Ne, dokud se neuklidníš,“ odpověděl.
Moje vyspělá reakce byla, že jsem ho kopla do holeně. Člověk by mě pustil, řvouc jako chycené prase. No, moji milenci nebyli lidé, takže ani nezakňučel. Místo toho, ten debil mě jen pozvedl natolik, že se moje nohy pohybovaly ve vzduchu. Frustrovaná a stále v náladě že bych mohla někomu ublížit, jsem apelovala na svého druhého milence. „Auricu, řekni mu, ať mě okamžitě pustí.“ Nelíbilo se mi, že můj požadavek zní urážlivě; ačkoliv to vypadalo dobře s mým kousáním si spodního rtu. Živé zelené oči se setkaly s mými a Auric na mě otočil zpátky svá záda. „Pustí tě, až zase budeš slušná holka.“
Odfrkla jsem si. Jako by se to někdy stalo. „Až peklo zamrzne.“ Když se jeho obočí pozvedlo a hodil pochybný pohled na moje prohlášení, dodala jsem: „Znovu.“  Víte, není to tak dlouho a jáma prokletých zažila svoji první zimu. Vážně jsem si užila ten čistý bílý pohled, ale jak se ukázalo, mrznoucí Peklo byla zlá věc pro lidskou rasu. Kdo by hádal, že existuje nějaká skrytá síla, která bude dohlížet na to, že všechny prohlášení jako „vyspím se s tebou, až peklo zamrzne,“ budou splněny. Netřeba říkat, že když teplota v Podsvětí klesla, hodně žen na to hupslo, ať už chtěly nebo ne. Vrátila jsem zpátky svoji poletující mysl k věcem, co se děly teď. „Má právo na svůj vztek,“ řekl můj otec.
Rozzářila jsem se na svého otce. Žalujte mě. Byla jsem pyšná, že jsem tatínkova holčička. „Ano, to teda mám. Tak mě nechte jít na tu krávu.“
Moji muži mě ignorovali, a když jsem se podívala bokem na mého otce a čekala, až se ke mně znovu přidá, bezmocně pokrčil rameny. „Jsi Satan,“ zabručela jsem. Vlastně, pokud by mi nevadilo ublížit lidem, které jsem milovala nejvíce na světě, otce a milence, prolomila bych je použitím své nabyté moci. Jejich pohodlí proti mojí ne tak docela ovládané moci a několik pokřivených morálních zásad, které jsem si sama vytvořila, mě donutilo magii neužít. Mimoto, moje dívčí část si užívala to jejich mužské chování. Nutilo mě to myslet na naše postelové hrátky, kdy mě jeden drží dole, zatímco ten druhý dělá super žhavé věci mému tělu. Nicméně, znovu jsem si dovolila rozptýlit se, i když příjemnými obrazy. Přitáhla jsem svoji zkaženou mysl zpátky do přítomnosti, abych slyšela mluvit tátu. „Vlastně, tvoji muži můžou mít pravdu. Chtěl bych slyšet, co chce říct, než jí utrhneš hlavu.“
„No, já ne,“ zavrčela jsem tvrdohlavě, jak jsem sebou zaškubala, abych se osvobodila. Byla jsem si jistá, že moje matka má milióny šikovných výmluv, proč mě opustila a já jsem o ně nestála. Jediná věc, která by mě uspokojila, bylo smazání toho samolibého výrazu, ale žádné útoky na světě by neuvolnily Davidův stisk. Proklatí měniči, prostě musí být stejně silný, jak je hezký.  Debil.
Osvobození přišlo z nečekaného zdroje. „Ah, nechte ji jít. Nemůže mi ublížit.“ Ta drobná podoba mého chromozomu X, přešla do mého zorného pole, když obešla Aurica. Kdybych nebyla tak nasraná, zasmála bych se při pohledu na tátův obličej, když se o něj otřela, když procházela – z části v šoku, z části s touhou a trochou strachu – ne zrovna ujišťující znak. Ne příliš věcí dokáže zatřást mým otcem, ale tahle malá žena to dokázala určitě. Kvůli tomu jsem ji měla ráda ještě méně.
„To máš, kurva, nervy, že ses vrátila,“ vyplivla jsem, i když se Davidův stisk utáhl. Židle zavrzala, jak jí někdo potáhl po zemi. O chvíli později jsem byla předávána od jednoho neandrtálce k druhému, jak mě David strčil Auricovi, který si mě posadil na klín. Nesporně mnohem pohodlnější pozice bez omotaných paží, ale taková, ze které neuteču, dokud se neuklidním nebo moje matka neodejde. Nelíbila se mi ani jedna možnost, takže jsem se rozhodla usadit se a počkat na šanci.
„Není tady žádný důvod k tomu být tak nepřátelská.“  Blahosklonný tón mojí matky, udělal velmi málo, aby zmírnit moji naštvanost.
„Vlastně Muriel má veškeré právo být naštvaná.“ Zachránil mě Auric a vyhrál si tak kouření na později, moji nově nalezenou specialitu. „Opustila jste ji jako malé dítě bez vysvětlení nebo dalšího kontaktu a teď vtančíte do jejího života, jakoby to nebylo špatné a jen upustíte bombu. Myslím, že má nárok být naštvaná.“
Moje matka otráveně zakňučela a její tmavé oči zajiskřily hněvem. „Tak proč ji nenecháte, aby mě zabila, když si myslíš, že jsem tak zlá?“
„Chtěl bych to udělat, ale Lucifer má pravdu. Potřebujeme odpovědi, ale nebojte se-“ Auricův hlas se vytratil a když pak znovu promluvil, zachvěla jsem se potěšením nad jeho smrtícím tónem. „Pokud se mi nebudou líbit odpovědi nebo se pokusíte Muriel znovu ublížit. Zabiju vás sám.“
Kouření a mnohem více. Tak moc jsem Aurica milovala. Měla jsem vědět, že je na mojí straně. A sakra, jak mi přišlo sexy, když byl ochranářský a nebezpečný.
„A ty koťátko, taky mě zabiješ?“ Otočila pohled, rádoby nevinně na mého druhého milence – Davida, mého obra, blonďáka, pantera měniče – a málem jsem si znova odfrkla. Byla jsem jen já jediná, kdo dokázal číst její podvodný a vypočítavý svit?
„Murielino štěstí je mojí hlavní starostí. Ubližte jí a já ublížím vám.“ Řekl nonšalantně David a jeho ruka spočinula na mém rameni. Naklonila jsem hlavu do strany a tváří se o ni otřela. To znamená dvě kouření na později.
Moje matka sešpulila rty a její oči se zúžily. „Nemám čas na tyhle dětinské hry. Jsou tady důležité záležitosti.“
„A kde nejsou?“ Zamumlala jsem. Poslední dobou to vypadalo, že spolu s obvyklou dávkou přepadení, které souvisely s mojí pozicí princezny Pekla, na mě život nepřestává házet další koule. Už jsem věděla, že ty sračky se blíží a investovala jsem do nového černého šatníku, který zvládne skvrny – velmi žhavé a sexy oblečení se snadným přístupem pro oslavovací sex, který obvykle proběhl po vítězství.
Vzhledem k tomu, že můj život byl neustále komplikovaný, neobtěžovala už jsem se dělat si s tím starosti. Zvládnu to, až to přijde. Nechyběla mi sebedůvěra a získala jsem si právo se tím chlubit. Kruci, byla jsem skoro sama a zachránila jsem Podsvětí od povstání, nedlouho po tom, co jsem poznala Aurica. Pak, když se kvůli kouzlu jáma, ve které jsem vyrůstala, změnila na bílou zem zázraků, zabila jsem Gabriela, děsivého bláznivého anděla, který rozhazoval kouzly. A k tomu všemu, s pomocí mojí super nymfo magie a dvou živých milenců, se mi povedlo rozhořet plameny Pekelné. Ať už měl osud pro mě přichystanou jakoukoliv blbost, vypořádám se s tím. V mém světě jde o přístup.
„To dítě, co čekáš…“
Přerušila jsem ji. „Poslouchejte, dámo. Nevím, proč si myslíte, že jsem těhotná, ale ujišťuju vás, že nejsem. Myslím tím, nevěděla bych snad o tom?“ Čekala jsem, až Auric potvrdí moje prohlášení, ale místo toho následovalo ticho. Ledové prsty sjely dolů po mé páteři. „Ehm Auricu, řekni ji, že nejsem těhotná.“
„Přál bych si, abych mohl, ale poslední dobou je na tobě něco jiného.“ Promluvil Auric tiše a já se přesunula na jeho klíně, abych se mu mohla dívat do tváře. Nelíbilo se mi, co jsem viděla v jeho tváři. V panice jsem se podívala na svého otce, který pokrčil rameny bezmocně a nahoru na Davida, který uhýbal mému pohledu. „Ne. Ah-ah. Věděla bych, kdybych měla housku v troubě.“ Snažila jsem se v hlavě spočítat datum mojí poslední periody a nemohla jsem si vzpomenout. To nebylo dobré znamení, protože zase tak špatná moje matika nebyla. Studený stisk mě chytil a snažil se dostat skrz moje popírání. Jistě, přemýšlela jsem nad mateřstvím – někdy v budoucnosti, jednou že se usadím. Ale těhotná teď, a jak se to zdálo nemožné, se dvěma muži jak moje matka prohlásila? Odmítala jsem jí věřit. Nicméně dokud si nepromluvím s někým, komu věřím, aby mi řekl pravdu, potřebovala jsem více odpovědí. Ze začátku, kdo sakra byla moje matka?
„Kdo a co jsi?“



[1]              Bohyně pomsty, podle řecké mytologie
[2]              V překladu Osud

9 komentářů:

  1. Vdaka za skvelý preklad a teším sa na celý príbeh :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji, moje oblíbená série na vaší stránce :) děkuji za překlad a korekci holky a těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat