neděle 14. června 2015

Návrat mrtvého muže - 13. kapitola


Po Parapsychickém aktu se zástupci paranormálních druhů sešly, dohodly se na pravidlech a byl sepsán nový zákoník. Nové objevy v medicíně a technice umožnily produkci klonované krve pro Nichtvreny, enzymatické léky pomohly kontrolovat měniče, labutím lidem se dostalo ochrany před lidskými lovci a vznikl systém třídění nadpřirozených bytostí, který určoval občanská práva a povinnosti pro jednotlivé druhy. Většina nočních tvorů vyšla z utajení a stali se z nich registrovaní voliči, někteří tak udělali dokonce dobrovolně. Nichtvrenové, kteří stáli v pozadí Parapsychického aktu a léta v pozadí tahali za nitky, byli samozřejmě připravení jak finančně, tak politicky a vystoupili na veřejnost jako první. Nichtvrenští Mistrové byli hybnou silou města v nejednom směru a dohlíželi na mír mezi znepřátelenými skupinami paranormálních obyvatel. Byli uznáváni jako mocenská síla jak Hegemonií, tak Putchkinskou oblastí a pokud jste se potřebovali vypořádat s někým z paranormálů ve městě, bylo dobré začít svou cestu právě u upírů. Měli své dlouhé prsty téměř ve všem.

Dům bolesti byl starý podnik. V první řadě to bylo místo schůzek nad jídlem. Od samého počátku to byl středobod veškerého dění v paranormální a parapsychické komunitě; Po Probuzení se podnik pro lidské hosty uzavřel a stal se hlavním dodavatelem pohoštění a místem setkání pro ostatní druhy. O Nichtvrenovi, který to celé řídil, hlavnímu reprezentantu Síly ve městě se šeptalo, že je to pěkný zkurvysyn.
Nic jsem o tom neměla vědět. Lidé a speciálně psionici, měli vstup do podniku zapovězený, pokud tam nebyli registrovaní jako zaměstnanci nebo otroci.  Vzdychla jsem si a opřela o syntetickou kůži na sedadle vznášedla. Většina paranormálních druhů neměla psioniky v oblibě, ale byli jsme pro ně přece jen přijatelnější než normálové. Psionici  a Mágové s nadpřirozenými druhy kšeftovali už od Probuzení. Obchodovali mezi sebou s ochranou, dovednostmi, znalostmi a dalšími věcmi.
Narůstající lidská populace začínala mít navrch a dokonce i Nichtvrenové začínali mít důvod obávat se davů lidí s jejich dehtem, kůly a palnými zbraněmi. Pro ostatní druhy byli lidé horší než ďábel a psionici přinejlepším něco jako ďábel. Paranormálové měli dlouhou paměť a uchovali si vzpomínky na dobu, kdy byli lidmi vytlačeni ze svých území a pronásledováni, když se pokoušeli přizpůsobit. Utajení a soudržnost umožnilo jednotlivým druhům přežít a zvyk držet při sobě je neopustil ani v dobách, kdy už se nemuseli skrývat.
Psionik mohl prožít v klidu celý život a nesetkat se s nikým z nadpřirozených bytostí, dokonce i v případě, že se jednalo o Mága. Těch pár lidí, kteří studovali paranormální fyziologii a kulturu, dostalo Hegemonické granty a pracovali na akademické půdě. Někteří antropologové se paranormály také zabývali, ale těch byla opravdu jen hrstka. Navzdory historkám o psionicích žijících u labutích lidí nebo v učení u Nichtvrenů, se podobné případy stávaly velmi zřídka. Častější bylo, že paranormálové nahlíželi na lidi jako na potravu nebo nákazu. Vzhledem k tomu, jak se lidé k nelidským rasám po celé věky chovali, jim to nikdo nemohl mít za zlé.
Ulička ústící na Hellerovu třídu byla plná lidí, většina z nich patřila k tisku. Paparazziové měli tučné časy; kolem byly skupinky gotiků, kteří se pokoušeli vypadat zajímavě a doufali, že možná upoutají pozornost některého z Nichtvrenů. Z nebe se snášel slabý deštík, už byla noc, na obloze se zrcadlila oranžová záře města. V uličce kolem cihlových zdí jsem viděla pulzující vrstvu Síly, nad dveřmi starý neon s blikajícím slovem Bolest, červený koberec srolovaný u dveří do uličky a červenou hedvábnou šňůru, která měla za úkol držet dychtivý dav vpovzdálí. Místo geneticky vylepšených vyhazovačů stáli po stranách dveří dva mohutní vlkodlaci.
„Madam?“ Zeptal se téměř s respektem řidič. Jeho hlas se praskavě ozýval z interkomu.
Vzpamatovala jsem se s netypickým povzdechem. „Budu zpátky za pár hodin, počkáte?“
„Mám zaplacenou celou noc,“ odpověděl. „Jsem váš až do východu slunce, slečno Valentine. Přejete si vystoupit?“
Skvělé, můj řidič je komediant. Znovu jsem si vzdychla. „Jistě. Nemá cenu plýtvat časem.“
Vyskočil ven a vzápětí vchodové dveře zasyčely. Řidič v bílém saku mi nabídnul ruku.  Opatrně jsem ji přijala tak, abych se o něj nemusela opřít a s klapnutím podpatků o chodník jsem vystoupila z limuzíny. Vzduch venku byl cítit nocí a lidským vzrušením se závanem něčeho suchého a mocného. Přála jsem si, abych si mohla ucpat nos.
Zablikala světla. Fotografové. Zamrkala jsem, přehodila si přes ramena kabát a uhladila záhyby na látce, papíry v kapse, kterou jsem si prozíravě všila do sukně, zašustily. Vystrčila jsem bradu, kývla na řidiče a mladík s poďobanou tváří v bílo-zlaté uniformě rozvinul koberec. Kroky řidiče se pomalu vzdalovaly a pak jsem uslyšela, jak motor limuzíny naskočil. Vznášedlo se odlepilo od země a v pomalých spirálách odlétalo na parkoviště někde na střeše Domu bolesti.
Hej, Valentine! Valentine!“ Nějaký nadšenec vykřikoval moje jméno. Nevšímala jsem si toho. Za chvíli křičeli všichni, pokoušeli se upoutat mou pozornost. S hlavou vysoko vztyčenou jsem vstoupila na koberec. Cítila jsem váhu vlasů na hlavě a měla jsem co dělat, abych na podpatcích udržela rovnováhu. Tohle nenávidím.
Pokud by byl Japhrimel se mnou, šel by vzpřímený, s hlavou vzhůru a rukama sepjatýma za zády, nevzrušený a nedotčený lidskou vřavou. Jace by se křenil do kamer a provedl by nějakou lumpárnu. Gabe by si zapálila cigaretu a Eddie by vrčel. Představa, že by tu byl Jado nebo Abracadabra byla absurdní až k smíchu.
Jenomže já jsem nemohla napodobit ani jednoho z nich. Mířila jsem do lvího doupěte a neměla jsem času nazbyt.
Postavy vedle dveří byly bezpochyby vlkodlaci, obrovští dvounožci, pokrytí srstí, napůl mezi člověkem a bojovou formou. Na Rigger Hall jsem absolvovala povinné hodiny paranormální anatomie, stejně jako potom na Akademii, ale stejně bylo zvláštní vidět je takhle zblízka. Kdysi se oblékali nebo zůstávali v lidské formě. Teď je nezakrývalo nic jiného, než pruh chlupů v okolí genitálií. Nepodívala jsem se.
Místo toho jsem ukázala pozvánku a lehce uvolnila své štíty. Síla se zavlnila, otřela se o budovu v podobě černomodrého výboje. Radioaktivní zřídlo Síly černého srdce města Saint City omývalo tohle místo celá století, třeskutá energie paranormálních bytostí vsakovala do cihlových a kamenných zdí. Až ven doléhala dunící hudba.
Vlkodlaci mlčeli. Jeden z nich ukázal bradou, abych šla dovnitř. Blesky fotoaparátů ozařovaly noc.
Chtěla jsem v pravé ruce sevřít jílec meče a přála jsem si, aby mi v levém rameni necukalo palčivou bolestí; bylo to jako by se mi do kůže vpalovalo žhavé železo. Vzmáhal se ve mně vztek, známý, vítaný žár. Ať se propadnu, jestli se mnou budou zacházet jako s druhořadým obyvatelem města, kterého jen tak vstrčí dovnitř tohohle proklatého místa. Přestože jsem jen člověk.
Změřila jsem si oba vlkodlaky pomalým, vyrovnaným pohledem. Mohla bych si je poddat. Zvládla bych oba. Mohla bych je vykuchat. Mám zase meč.
Pak jsem si vzpomněla, že už nejsem člověk, ale neustoupila jsem, držela jsem oční kontakt a hrála s nimi hru na dominanci. Byl by to špatný start, ukázat slabost už přede dveřmi.
Nakonec se jeden z nich s trhnutím uklonil.
„Vstupte, paní,“ hlas, tvořený rty, zuby a jazykem, které nebyly lidské, zněl slabě a koktavě. „Vítejte v domě bolesti.“

Kývla jsem jim a s hlavou vzhůru jsem prošla dovnitř. Kdo vlastně jsem? Nikdy dřív bych něco takového neudělala.

6 komentářů: