neděle 7. června 2015

Návrat mrtvého muže - 12. kapitola


Jace stál v obývacím pokoji zalitém růžovým světlem z obrazovky, v natažené ruce ovladač. V momentě, kdy jsem se objevila, zmáčknul knoflík a hru ukončil. Přes ruku jsem měla pověšený kabát, vodopád černého sametu; dokonce se mi podařilo spoutat vzpurné vlasy do francouzského uzlu. V uších se mi houpaly náušnice, které se mi otřely o tvář, když jsem netrpělivě naklonila hlavu, abych se ujistila, že jehlice v účesu pevně drží. Byla by to ostuda, kdybych se setkala s nejmocnější paranormální silou ve městě a z vlasů by mi padaly smrtící nástroje.

Změřil si mě pohledem a otevřel ústa jako by chtěl něco říct. Místo toho zůstal stát s pokleslou čelistí. Zorničky se mu zúžily, takže jeho oči vypadaly tmavě a ne modře.
„Co?“ Řekla jsem popuzeně. „Jdu do Domu bolesti, nemůžu si vzít tričko a džínsy, i když bych se v nich cítila líp.“
„Dřív jsi tam tak chodila.“ Ale ústa se mu stočila do úsměvu. Cítila jsem, že se mi také zvedají koutky.
„Nikdy předtím jsem neměla pozvánku. Lidi dovnitř nepouští a speciálně psioniky ne. Podívej, Jace...“
Najednou se začal chovat velmi profesionálně. „Průzkum. Po čem se mám podívat?“ Vypnul holovizi, natáhnul se pod gauč pro svou hůl a pak se narovnal zády ke mně. „Předpokládám, že máš na mysli spíš někoho než něco, že ano?“
Nesnáším, když ode mě něco očekáváš, Jace. Vždycky to tak bylo. „Potřebuju zjistit všechny dostupné informace o našem normálovi.“ Protočila jsem ramena, abych se ujistila, že mi popruh dobře sedí. Předtím jsem vždycky nosila meč na co je ti meč, když ho nemáš v ruce, říkával často Jado, ale dnes večer jsem potřebovala mít ruce volné. Černý popruh se ztrácel na černém hedvábí mých šatů, rukojeť vyčnívala nad pravým ramenem. Většinou jsem meč nosila na zádech, pokud jsem ho neměla v ruce. Vytáhnou ho z pochvy na zádech je rychlejší, než když je na boku a navíc tak míň zavazí a nenaráží do věcí. Byl to kompromis jako všechno ostatní. Pod dlouhou sukní jsem schovávala důkladné boty se stříbrnými přezkami. Nebyla jsem ochotná riskovat ztrátu pohyblivosti kvůli vysokým podpatkům; stačilo, že mi překáží ty proklaté šaty. Náhrdelník byl stříbrný s červeným krevelem, obsahoval mocné šamanské kouzlo. Jace pro mě ten náhrdelník udělal první rok, kdy jsme byli spolu. Nabil ho Silou, na zpečetění použil vlastní krev. Vetkal do něj jak svoje dovednosti, tak svou náklonnost ke mně a vytvořil tak silnou ochranu. Když odešel, odložila jsem ho, nebyla jsem schopná ho spálit jako jeho ostatní věci; teď mi ale přišlo pošetilé, vstoupit do lvího doupěte bez vší možné ochrany, kterou jsem mohla mít. Z prstenů mi sršely jiskry, z hloubi kamenů vycházelo čisté světlo. „Je to naše první oběť, takže bychom měli začít u něho.“
„Máš to mít.“ Pohled mu klesl pod mou bradu. Šaty měly hluboký, hranatý výstřih, zapínání se táhlo až k pasu. Díky padnoucímu střihu se moje prsa nabízela pohledu jako zralé zlaté ovoce. Jemné stříbrné linie náhrdelníku kontrastovaly se sametovou zlatavou kůží. Rukávy byly dlouhé, překrývaly mi ruce až k prstům. Výsledek byl jako bych vypadla ze zpráv o nočním životě paranormálních bytostí, tak trochu staromódně elegantní jako pistolnice z divokého západu. Zbraně mi visely nízko na bocích, za opaskem zastrkané nože a na boku stočený bič. Věděla jsem, že do rána budu celá odřená a že taky budu postrádat svou pošťáckou brašnu.
„Byl tady kurýr s dokumenty od Gabe?“ Snažila jsem se znít profesionálně. Oči mu znovu sklouzly dolů oceňujícím pohledem, pak se odvrátil a máchl holí vzhůru. Podle toho jak prudce do sebe kosti narazily, nebyl zdaleka tak v pohodě, jak se tvářil.
Pro tentokrát jsem to nechala být. Dante Valentine se krotí. Zasloužila bych si medaili. Samozřejmě tak, jak jsem byla obezřetná já, byl on taky. Dejte mu zlatou hvězdu. Taky mu dejte medaili. Sakra, uspořádejte mu oslavu.
Řekla jsem tomu jedovatému hlásku v mé hlavě, aby zatraceně ztichnul.
Kývnul hlavou. „Samozřejmě, támhle jsou.“
Našla jsem je na hromadě starožitných v kůži vázaných démonologických knih. Budu muset hodně brzy do Knihovny, přinést nějakou oběť do chrámu a sejít znovu dolů mezi tmavé police plné starých knih. Možná se mi tentokrát podaří najít nějaký text, který mi objasní, co jsem vlastně zač.
Otevřela jsem první složku a vytáhla pár fotek. Z papíru na mě zírala na Christabelina rozbitá tvář, ale byly tam i dobré záběry na zkroucené křídové symboly. Taky se budu muset podívat do jejího bytu; radši dřív než později, pro případ, že by se ještě dala zachytit nějaká pachová stopa. Pokud něco nepočká, tak tohle. „Budu si muset objednat vznášedlo,“ zamumlala jsem. „Bohové.“
„Proč si nevezmeš slickboard?“ Zeptal se zlomyslně.
„V těchhle šatech?“ Nadzvedla jsem rameno.
„Uklidni se, lásko, objednal jsem limuzínu.“ Oplatila jsem mu ušklíbnutí, kterým mě počastoval. Úplně jsem cítila, jak se mi zvedají koutky. Jak to dokázal, že plynule přešel od toho, že mě rozčiloval k tomu, že mě rozesmál? Líbilo se mu to, zase mi jednou dokázal, jak mě dobře zná. „Není důvod, abys to nepojala stylově:“
Jeho hlas zněl tak přirozeně, že bych dokázala ignorovat špičaté temné hroty na jeho auře. Jace byl vzteklý a jen stěží svou zlost skrýval. Odložila jsem kabát a fotky dala na něj. A poprvé jsem s hedvábím šustícím kolem nohou přešla místnost já k němu a zastavila.
Sklopil modré oči k zemi. Jace Monroe se díval do podlahy.
Nasucho jsem polkla, natáhla ruku a prsty se dotkla jeho tváře. Moje černě nalakované nehty, lesknoucí se jako Japhrimelova urna o sebe tiše zaskřípaly. Dotyk mě zasáhl, moje aura ho obalila a oba nás obklopil závan démonské magie.
Musí být dokonce i omluva zápas kdo s koho?
Z hlubin mého podvědomí se znovu vynořil Japhrimelův hlas. Nikdy bych si nemyslela, že můžu být pronásledovaná démonem. Jistě, kdy by mě opravdu pronásledoval, byla by to úleva. Aspoň bych sama sebe nemučila jeho hlasem. Kdyby mě pronásledoval, měla bych aspoň nějaký důkaz, že někde, nějakým způsobem pořád existuje.
A že na mě myslí.
„Jace?“ Můj hlas byl zastřený. Otřásl se.
Buď opatrná, velmi opatrná; nevíš, co to s ním udělá. Ozval se varovný hlas. Držet si ho na délku paže od těla byl starý zvyk; pořád jsem toužila se ho dotknout, dokonce i když se mi při té myšlence svíral žaludek nevolností nebo touhou nebo kombinací obojího, jen jsem si nebyla jistá v jakém poměru.
Měla jsem podivné nutkání ho uklidnit. Trpěl mým mlčením, honěním se z jedné zakázky ke druhé, vždycky mi obětavě kryl záda. Stal se z něho důvěryhodný muž, takový, jaký jsem si kdysi myslela, že je.
Kdy se to stalo?
„Danny,“ zašeptal zpátky ke mně.
„Já...“ Proč nedokážu říct omlouvám se? „Chtěla bych něco vědět.“
„Hm.“ Prsty si hrál s holí. Kosti se hýbaly, ale nenarážely do sebe. Měl tak hebkou pleť. Když jsem se podívala zblízka, viděla jsem krásné oblouky jeho lícních kostí, vějíř řas se zlatým leskem. Japhrimel mě také jednou takhle pozorně studoval jako bych byla hádanka k rozluštění.
Ty jsi úžasné Danny. Dotýkáš se Jace a jediné, na co myslíš, je mrtvý démon. „Proč ses vzdal kariéry v Rodině?“
Jace doširoka otevřel oči a zabořil je do mých. Modrý oceán. Cítila jsem, jak jeho Síla vzrůstá a násobí tu mou. „Nepotřeboval jsem je, Danny,“odpověděl tiše. „K čemu by mi byla celá zatracená Rodina bez tebe?“
Kdyby mi uštědřil beranidlem ránu na solar plexus, nevyrazil by mi dech účinněji. Kůže mi hořela. „Ty...“ nemohla jsem popadnout dech, prsty se mi zabořily do jeho kůže, cítila jsem kolem sebe jeho rostoucí touhu. Vlákna tapiserie na zdi se vlnila, vzduch proťal tichý zvuk. Pro jednou jsem nezvedla hlavu, abych se podívala, co mi Horus a Isis ze svého tkaného vězení chtějí říct.
Odtrhl se ode mě, bouchl holí do podlahy a přešel přes místnost k mému kamennému oltáři na zdi mezi kuchyní a obývacím pokojem. Vedle si postavil svůj vlastní oltář, osvětlený svícnem; pod ním, pro jeho patrona Changa, půl láhve rumu, kresba svaté Barbary s dob před Parapsychickým aktem, miska lepivých karamel a mosazná nádoba s holubí krví od poslední oběti. Plameny svíček se třepotaly. „Ani loa nedokáže přinutit ženské srdce,“ řekl tiše. „Tady máš pozvánku.“ Čtverec drahého bílého papíru, připomínajícího hrací kartu přidržel tak, abych ho mohla vidět přes jeho levé rameno.
„Jace...“
„Raději bys měla jít.“ Přerušil mě. „Slyšel jsem, že První nerad čeká a za tohle jsem musel zaplatit.“
„Jace...“
„Zítra odpoledne už budu mít na toho normála něco vyhrabaného. Ano?“
„Jassone...“
„Proč prostě nejdeš, Danny?“
Pod hrudní kostí mi narůstalo podráždění. Natáhla jsem se přes něho, vytrhla mu papír z ruky. Zvenčí jsem uslyšela zvonek oznamující přílet vznášedla. Jace naťukal na náramkový počítač kód a vpustil ho přes venkovní ochrannou síť. Rozevřela jsem štíty, aby kovové monstrum mohlo dosednout na příjezdovou cestu. Zhluboka jsem se nadechla, vzala kabát, fotky a vyšla z obývacího pokoje.
Kdybych nebyla napůl démon, s démonskými smysly, nemohla bych slyšet jeho šepot. „Musel jsem to vzdát, Danny. Musel jsem. Kvůli tobě.“
Ach, Jace.
Potřásla jsem hlavou. Měl pravdu. Přijdu pozdě. A v Santiago City se nikdo nechce opozdit, když jde na návštěvu k upírům.


6 komentářů:

  1. Děkuji za skvělou práci a moc se těším na pokračování ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat