sobota 20. června 2015

Její temný anděl - 5. kapitola 1/2

Jelikož jsem měla chvilku čas, tady vám přidávám alespoň špetku z našich překladů, abyste si mohli zpříjemnit víkend. :)


Serenity otevřela na škvírku dveře ložnice a nakoukla dovnitř. Světla v obýváku byla vypnutá, ale měsíc svítil skrz okna až za televizi. Pomalu přejela očima po Apollyonovi.
Rozšířily se jí, když viděla, že mu křídla zmizela. Otevřela dveře, byla přesvědčená, že se jí to zdálo, a znovu hi dobře prohlédla.
Byla pryč. Nikam je nezastrčil. Prostě tam nebyla.
Ležel na gauči, hlavu položenou na konci blíž ke kuchyni a nohy mu visely přes druhý konec u oken. Potlačila smích při pohledu na něj, jak je tam tak nepohodlně rozvalený. Byl až příliš velký pro její malý gauč. Nejspíš mu měla dát postel a sama spát na gauči.
Serenity se vplížila do místnosti, našlapovala na špičkách a zašklebila se při každém kroku, kdy udělala hluk. Na chvíli se na něj chtěla dívat a nechtěla ho vzbudit. Pokud si myslel, že její černé šaty byly provokativní, mohla si jen představit, co by si myslel o malé, tmavě červené košilce, kterou měla na sobě.
Zastavila se pár kroků od něj na druhé straně stolku. Byl krásný, jak se koupal v měsíčním svitu, a vypadal tak normálně bez křídel. Lehce by si mohla myslet, že byl smrtelník stejně jako ona.
Tvrdě spal, nahá hruď se mu pravidelně zvedala a klesala. Pusa jí vyschla, když si ho pomalu prohlížela. Byl nahý. Určitě nebyl zvyklý na dámskou společnost. Červená deka byla nízko, sotva mu zakrývala boky a hrozila, že spadne úplně. Dál si ho prohlížela, co hrdlo ráčí. Jednu ruku měl pod hlavou a druhou na boku, přitahoval ji tam pohledem. Sledovala křivku svalů a pak temnou linii chloupků, které ji vedly dolů.
Když se na něj teď dívala, bylo těžké uvěřit, že byl skutečně andělem. Přestože byla čarodějnicí. Matka ji vždy učila věřit ve vše, protože člověk nikdy nevěděl, co se může ukázat jako skutečné. Vždycky věřila v anděly, ale nikdy si nemyslela, že by skončila s jedním, který jí spí nahý na gauči.
Prostě bylo neuvěřitelné dívat se na něj a vědět, že už žije věčnost.
Byl nesmrtelný.
Opravdu hezký nesmrtelný.
Jeho tvář byla maskou klidu a tmavé vlasy mu vypadly z culíku a rozprostíraly se mu na předloktí, kde mizely pod hlavou. Byli všichni andělé stejně tak krásní jako on?
Pohnul se a ona utekla zpět do ložnice a zahrabala se pod přikrývky, kde se skryla a předstírala, že spí. Srdce jí bušilo, krev jí proudila hlavu a bedlivě poslouchala, jestli se vzbudil.
Na chvíli byla Serenity přesvědčená, že ho nevyrušila, ale pak měla divný pocit, že ji někdo sleduje.
Světlo se rozsvítilo.
Serenity v posteli nadskočila, popadla tmavě růžovou přikrývku, aby si zakryla hruď a oči se jí doširoka rozevřely.
Zakryla si je, tváře jí plály po tom, co právě viděla. „Zakryj se!“
„Zdálo se mi, že před chvíli tě to zajímalo víc.“ V hlase měl náznak pobavení.
Celé tělo jí hořelo červení. „Já ne... nezajímalo.“
„Můžeš vylézt,“ řekl a ona vykoukla skrz prsty, aby se ujistila, že ji nešidí.
Bylo od něj kruté stát tam před ní, kde ho chtěla mít. Řekl, že ostatní andělé měli smrtelné ženy, ale pořád se nemohla dostat přes to, že byl andělem a v co byla vychována věřit. Andělé takové věci nedělají. Jsou dobří. Jsou svatí.
Apollyon byl špatný. Apollyon byl stvořen pro hřích.
Ve svém srdci to věděla pokaždé, když se na něj podívala. Vyzařoval smyslnost a sílu, byl pružným krásným stvořením s tělem boha a úsměvem ďábla. Chtěla ho, a pokud nepůjde pryč, nejspíš se natáhne a chopí se té příležitosti.
Serenitin pohled klesl k jeho bokům. Zakrývala ho jeho malá černá bederní rouška.
Vynořila se ze svého úkrytu.
„Lepší?“ přešel místnost a sedl si na postel vedle ní, jednu nohu položil na matraci, takže k ní byl téměř čelem. „Měla jsi problémy se spaním?“
Jestli měla? Ví vůbec, jak nemožné bylo mu odolávat? Sedět sama ve velké posteli, zatímco on leží pár metrů od ní nahý?
Jejich tanec ji pořád rozpaloval.
„Trošku.“ Zvedla si pod přikrývkou kolena. „Nevím, co dělám. Pomsta není opravdu můj styl.“
„Pak ať je to tedy má odplata.“
Serenity se na něj podívala a zamračila se. „Proč?“
Apollyon si povzdychl a přejel si prsty po tváři a pak skrz dlouhé, divoké prameny vlasů.
„Protože jsem viděl tvou bolest a cítil tvé utrpení ještě před tím, než jsem tě potkal, a chci, aby to taky tak cítil. Chci mu oplatit to, jak moc tě zranil.“
Opravdu ji sledoval. Její vlastní strážný anděl. Viděl její bolest a pak vyslyšel její volání, přišel za ní, aby zmírnil její utrpení a aby se cítila lépe.
Serenity nevěděla, co říct. Dotklo se jí, že se o ni evidentně staral dost na to, že by vzal její zátěž na svá ramena. I tak měla ale stále pocit, že to je její pomsta, i když řekl, že je i jeho, ale byla vděčná za jeho podporu a možnost slyšet, jak říká, že v tom je s ní.
„Děkuju ti.“ Naklonila se a políbila ho na tvář.
Tam s pusou blízko jeho váhala a srdce jí divoce bušilo, čekalo na jeho reakci. Nemyslela na to, co dělala. Políbit ho byl instinkt.
Na chvíli se nehýbal, jako by ho šokovala, a pak se otočil a políbil ji.
Bylo to lepší, než si představovala. Jeho rty drtily její ve vášnivém polibku, jazyky se jim proplétaly a ona se v tom tvrdém, náročném pocitu ztratila. Jeho pusa byla horká, zvoucí a ona se nezastavila, aby myslela. Políbila ho nazpět, sjela mu rukama po ramenech, když ji chytil za pas, a sténala, jak jí projížděly vlny rozkoše. Jazykem se znovu ponořil do její pusy a kradl jí dech. Pohnul se na posteli, poklekl a naklonil se k ní. Opřela se o polštáře, hruď přitiskl k její a ten pocit z něj byl božský a delikátní.
Zasténal nízkým hrdelním hlasem, který skrz ni vyslal vibrace, a oči se jí zavřely. Když se nadechla pro vzduch, vrátil se jí trochu rozum a přemýšlela o tom, co dělá.
„Počkej.“ Přitiskla mu dlaň na hrudník.
„Ne,“ vydechl a znovu ji políbil, klouzal jí jazykem přes rty a škádlil ji. „Nechci přestat.“
Serenity mu na chvíli propadla, topila se pod pocity jeho rukou klouzajících po jejích bocích, zvedal jí tím pohybem satén nahoru a mířil k ňadrům. Realita ji znovu nakopla, když se jí přiblížily k hrudi, zatlačila tvrději proti jeho hrudi.
„Dost.“
Apollyon se odtáhl, naklonil se nad ni a jeho teplý dech jí omýval obličej.
„Děje se něco?“ ptaly se jí jeho modré oči.
„Co to děláš?“
Zamračil se. „Přesně to, co aspoň pro jednou chci.“
Sklonil hlavu, aby ji znovu políbil a ona se téměř nechala obměkčit. Téměř. Znovu mu položila ruce na hrudník a zapřela se, takže na ni nedosáhl.
„Chceš to,“ zašeptal a pohladil jí bok, dostával se tak blíž k prsům. Zachvěla se, drobné otřesy blaženosti jí poletovaly po kůži. Měl pravdu, chtěla, ale nemohla se dostat přes skutečnost, že byl andělem.
„Nebudeš mít potíže?“ pátrala v jeho očích. „Nechci, abys byl kvůli mně v problému.“
Usmál se a její odolnost se trochu rozpustila. „Nebudu. Šílím z tebe. Potřebuju tě, Serenity. Být ti dnes v noci na blízku, vidět tě smát se, usmívat se, šťastnou kvůli mně... chci, abych tě udělal znovu takovou, a vím, že to chceš taky. Někdy během večera to pro mě přestalo být předstírání. Stalo se to skutečností.“
Pohladil ji po vlasech na tmavě růžovém polštáři, oči měl teplé a upřímné, potvrzovaly jeho slova. Nelhal, nemohla popřít svou přitažlivost k němu a způsob, jakým se kvůli němu cítila.
„Cítíš to stejně?“ podíval se s nadějí.
Serenity neváhala. Přikývla. „Je... já jen... když jsou tvá křídla pryč, je pro mě lehčí se ošálit, ale vím, že jsi anděl... to-“
Apollyon jí přitiskl prst na rty. „Zapomeň na všechno, co ti o nás kdo kdy řekl. Můžeme být se smrtelnicemi a můžeme si dělat, co se nám zlíbí. A kromě toho, teď jsi mou paní ty. Cokoli ode mě chceš, dostaneš, ale odolávat ti se stává nemožným.“
Přesně tak se cítila i ona. Snažila se víc, ale teď mu už nechtěla odolávat. Chtěla se mu odevzdat a naplnil tu hlubokou touhu po jeho těle na jejím, utopit se v jeho polibcích a ztratit se ve chvíli.
Dnes ji Apollyon udělal šťastnou. Cítila se tak, jak s Edwardem nikdy ne, a být v Apollyonově náruči bylo dost na to, aby měla úsměv zpět na tváři. Kvůli němu se poprvé za poslední týdny smála.
Ale nic z toho nesmazalo strach v jejím srdci, který mizel, když by dostal Apollyon svou pomstu a ona by byla znovu sama.

Umlčela hlasy, které ji varovaly, aby si tím znovu prošla, a přejela rukama po Apollyonových silných ramenech, hladila jeho bronzovou pokožku a cítila jeho teplo.

12 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  2. Děkuji moc za skvělý překlad!!!:-) :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad, len škoda že sa to skončilo tak skoro��a preto sa neviem dočkať pokračovania ☺

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat