sobota 13. června 2015

Její temný anděl - 4. kapitola


Serenity zírala do Apollyonových tmavých očí. Viděla vášeň a touhu hořící hluboko uvnitř, jak se v nich odráží. Musela si to představovat. Bylo to jen jako a opravdu to fungovalo, ale pak ztratila přehled, co Edward dělal ve chvíli, kdy se jí Apollyon dotkl.

Posledních pár minut vypadlo skutečně.
Ale nemohlo to tak být.
Jeho křídla toho byla stálou připomínkou, potřebovala se jich dotknout a přivést se zpět k rozumu. Nezáleželo na tom, že vypadal, jako by ji chtěl políbit. Byl andělem a rozhodně tabu.
I kdyby ji políbil, musela by samu sebe přesvědčit, že to je jen na oko.
Nemohla propadnout andělovi bez ohledu na to, jak sexy byl. Nebylo naděje, že by se to pro něj stalo něčím víc, než misí. Nebyla dost naivní na to, aby to neviděla.
Anděl se nemůže zamilovat do smrtelnice.
Píseň skončila a Serenity se podívala směrem k Edwardovi. Byl pryč. Rozhlédla se a stoupla si na špičky, aby viděla přes hlavy davu, ale nemohla ho nikde najít.
„Odešel.“ Udělala krok vzad od Apollyona.
Vypadal zklamaně, když z něj sklouzly její ruce. Otočila se pryč, takže to nemohla vidět a mohla předstírat, že si to jen představovala.
Apollyon ji vedl z parketu ke stolu, aby si znovu sedli. Chytla ho za ruku a zamířila k východu. Nebyl důvod, aby tu dál zůstávali, když byl Edward pryč. Z té hudby ji rozbolela hlava a už toho předstírala dost na celý život. Když to navrhla jako plán pomsty Edwardovi, nezvážila důsledky nebo jaký by to mohlo mít na ni vliv.
„Taky odcházíme?“ Apollyonův hluboký hlas způsoboval jejím vnitřnostem vtipné věci, chtěla být zpět v jeho náruči, držet se ho, zatímco by jí do ucha mumlal sladká slovíčka.
Serenity přikývla a rychle vybíhala schody k východu. Noční vzduch byl teď chladný, ale dost teplý na to, aby nepotřebovala bundu. Vzhlédla, přála si, aby mohla vidět hvězdy. Obloha byla čistá, ale světla města blokovala jasný výhled.
„Chceš letět?“ ta slova byla pokušením, pronesena nízkým hlasem do jejího ucha. Toužila přikývnout a hodit opatrnost za hlavu. Přiblížil se k ní, až ucítila jeho teplo a chtěla se otočit a líbat ho, dokud oheň, který v ní rozdmýchal, nevyhořel. Dechem ji lechtal na krku a na ramena jí lehce položil ruce, takže se její tělo zahřívalo a otřásalo tam, kde se jí dotkl. „Můžu tě přenést domů.“
„Bojím se, že spadnu,“ zašeptala.
Apollyon se před ni pohnul smyslně a jako predátor, jeho pohled se zavrtal do jejího, jako by chtěl vidět přímo do jejího srdce a znát pravý význam těch slov.
Bála se.
Nemohla propadnout andělovi.
„Nepustím tě.“ Vzal ji kolem pasu a pak se k ní posunul, klouzal rukama, až se jí usadily v oblouku zad. Jeho modré oči držely ty její, bledé skvrny v nich ji fascinovaly. Mohla by se dívat do jeho očí a nikdy se nenudit. Nějak se měnily. Pokaždé byly ty tečky trochu jiné. Usmál se. „Chtěla bys být raději čelem ke mně nebo tváří dolů?“
Puls jí závodil kvůli jeho planoucímu pohledu. Byla jediná, kdo maskoval pravý význam svých slov nebo to dělal taky?
Serenity se pokárala. Anděl by se jí jen těžko ptal na preferovanou polohu při sexu. Vzchopila se a řekla si, že je to jen krátký let do jejího bytu v náruči nádherného, temného anděla a že v tom nic víc není.
Zvedl obočí, když mu ovinula ruce kolem krku.
„Mám lepší nápad.“ Zvedl ji do náruče a nesl ji. Vánek jí nadzdvihával šaty, chladil jí zadek, zvedla si spodek jejích černých letních šatů a zasunula si ho mezi stehna. Nechtěla ukazovat zadek celé Paříži.
Zvedla obočí. „Uvidí nás lidé?“
Apollyon zavrtěl hlavou a podíval se na oblohu se zadumaným výrazem. „Teď tě nemůžou vidět.“
„Skrýváš nás?“ rozhlédla se a pak se podívala na něj.
Přikývl a ona ho popadla za ramena, když máchl obrovskými, černě opřenými křídly a vzlétli. Oči se jí rozšířily, když se podívala dolů, okamžitě toho ale zalitovala, žaludek se jí skroutil.
Serenity se k němu přitulila blíž, skryla si tvář do jeho krku a myslela na to, že mu řekne, aby ji dal zpět na zem. Opravdu nechtěla spadnout. Moc dobře to nepromyslela. Co když ji pustí? Co když byla moc těžká?
Oči jí znovu vystřelily a odtáhla se, zírala na něj. „Můžeš nás nést oba?“
Zasmál se, zabarvení jeho hlasu bylo hluboké a teplé, plné pobavení, kvůli kterému se zamračila.
„Nevážíš skoro nic.“ Stiskl jí bok a kolena, kde ji držel. „Teď, jakým směrem?“
Pár vteřin Serenity zabralo, než přestala zírat na střechy Paříže a zjistila směr k jejímu bytu. Ukázala, když už věděla kam, a Apollyon se nesl tím směrem, křídly prorážel chladný vzduch, na což jí vánek lechtal na kůži.
Na chvíli se podívala na město, byla okouzlena při pohledu na rozprostření pod sebou, na nesčetné množství blikajících světel v temnotě a pak na Apollyona. Byl neuvěřitelný. Přála si, aby taky mohla takto létat. I nadále byl zaměřený na směr, který mu ukázala, jeho sevření bylo jisté, dávalo jí pohodlí a jistotu. Věřila mu.
Už to bylo dlouho, co někomu tak otevřeně věřila, tak bezvýhradně. Dokonce ani Edwardovi tak moc nevěřila. Sotva Apollyona znala, ale cítila z něj něco správného, jakoby pro sebe byli stvoření. Bylo směšné, že to tak cítila.
Apollyon se na ni podíval, oči měl téměř černé ve slabém světle, uklidnila se v jeho pažích, srdce jí bilo stále a pomalu. Byl tak nádherný a temný.
Podíval se přes ni, a pak změnil kurz jedním tvrdým úderem svých křídel. Schoulila se v jeho náruči, když nabral rychlost a letěl prudce k městu, byla blízko k řevu, dokud neuviděla Eiffelovku v dálce před nimi nádherně osvětlenou bílými světly. Bylo to neuvěřitelné, běhal jí z toho mráz po kůži na celém těle.
„Je ti zima?“ Apollyon znovu zpomalil, jejich tempo bylo klidnější.
„Jsem v pohodě,“ zašeptala a vstřebávala pohled na Eiffelovku a svět pod nimi.
„Měl bych tě vzít domů.“
„Ne.“ Chytla ho za černo zlaté brnění na hrudi a on se na ni podíval. Plaše se usmála. „Jen jednou kolem věže?“
Jeho úsměv byl nádherný, srdce se jí zatřepotalo, tělo odpovídalo na pocit jeho rukou na ní, byla si víc vědoma jeho blízkosti a způsobu, jakým se na ni díval intenzivníma, tmavýma očima.
„Jen jednou.“ Prudce klesal, dokud nebyli sotva metry nad zemí, když přelétali přes řeku. Podívala se dolů na odraz, ale nemohla žádný najít. Opravdu byli neviditelní. Zasmála se a nikdo z turistů dělajících fotky věže si jich nevšiml.
Všichni se skrčili a pochytali svoje oblečení, když znovu Apollyon máchl křídly, vítr narážel do lidí v davu. Serenity zírala na věž, vstřebávala jedinečnou šanci vidět ji tak zblízka, ale ne zevnitř. Nikdy ji takto nejspíš znovu neuvidí. Bylo neuvěřitelné myslet si, že Apollyon mohl dělat všechno, co chtěl. Mohl létat, dokud by se nezačal nudit a pak by letěl někam jinam.
Apollyon si ji k sobě přitiskl, když stoupali ve spirálách vzhůru směrem k vrcholu věže, a ona zalapala po dechu, když přistál na špičce a na jedné noze držel váhu jich obou.
„Je tu krásně.“ Usadila se v jeho náruči, aby se zahřála. Nechtěla, aby odešel, protože jí byla zima. Chtěla tu s ním na chvíli zůstat a předstírat.
Obtočil kolem ní svá křídla, černé peří ji hřálo na pažích a nohou a úplně ji zakrylo.
Serenity vzhlédla a zjistila, že se na ni dívá, naklonil hlavu na jednu stranu, oči měl plné tepla. O čem přemýšlel? Takto vypadal, když si myslela, že se ji chystá políbit. Chtěl ji políbit i teď? Chtěla to víc než cokoli a teď to nemohlo být předstírání, protože Edward nebyl kolem.
Nemohlo to být předstírání.
Oči mu klesly k její puse.
Serenity se přinutila podívat se na město, pryč od Apollyona. Nechtěla být znovu zraněná tím, že by do něj vložila naději.
„Je ti zima,“ řekl a slyšela v těch slovech jiný význam.
Zařízly se do ní tak hluboko, až měla pocit, že zevnitř krvácela. Chtěla mu říct, že se nechtěla vzdálit a že ho chtěla, ale nemohla najít svůj hlas.
Rozvinul křídla a skočil z budovy, letěl k zemi tak rychle, až mu sevřela krk, jak se bála, že ji upustí. Na poslední chvíli máchl křídly a pak se tyčil znovu nad střechami a mířil zpět k jejímu domu.
Serenity ho navigovala, když už byli blízko, srdce měla těžké a hlava ji bolela. Nebyla si jistá tím, co dělá. Představovala si to všechno a viděla jen to, co chtěla vidět? Opravdu cítila k Apollyonovi něco jiného než chtíč? Nikdy nebyla tím typem, co flirtuje s chlapy nebo hledá krátký úlet. Myslela to s ním vážně?
Přistál na balkónu jejího bytu, jemně se dotkl nohama země, takže to ani necítila, a křídla se mu složila za zády. Položil ji na zem, stála a dívala se na něj, pokoušela se přijít na to, co cítí a co dělá. Sotva ho znala.
Asi to tak bylo nejlepší.
„Děkuju.“ Upravila si černé šaty a ošila se.
„Za to, že jsem tě přinesl domů?“
„Ne… za pomoc. Bylo to od tebe velmi milé.“ Nemohla znít víc škrobeně? Nebyla si jistá, jak se v jeho blízkosti chovat, když se mu chtěla vrhnout do náruče a zmocnit se této chvíle, i jeho.
Apollyon se usmál. „Ještě jsme nesplnili tvou pomstu.“
Ještě ne? Edward žárlil. Kam až chtěl Apollyon zajít, aby Edward trpěl? V Apollyonových očích byla temnota, která říkala, že nelhal a mohl by Edwardovi udělat horší věci, pokud by poručila. Všechno se to začínalo vymykat kontrole, a pokud by pokračovali v jejich šarádě, byla si jistá, že by byla nakonec znovu zraněná. Pomyšlení, že ji Apollyon zraní, ji nutilo chtít mu říct, ať odejde a všechno skončí.
„Opravdu nevadí, že to děláš?“ zeptala se místo toho.
Jeho úsměv se rozšířil, byl pohledný a okouzlující, měl na ni devastující efekt. Srdce jí bilo rychleji, závodilo při myšlenkách, které se jí hromadily v hlavě, pokračování jejich společného tance. Nikdy s Edwardem nebyla tak odvážná, když tančili. Předstírat, že to celé byla šaráda, ji udělalo svolnou a ona se do toho vžila, používala Edwardovu žárlivost jako omluvu za to, co chtěla dělat s Apollyonem.
Chtěla s ním takto tancovat na střeše pod měsícem.
„Můžu dělat, co se mi zlíbí. Bohové nevelí andělům. Sotva pro ně pracujeme a jen několik pro Ďábla.“
„Ale určitě jsi dobrý člověk?“ zašeptala, nebyla si někdy tak docela jistá. Věci, které jí řekl o svých povinnostech, v ní zanechaly pocit, že je v něm nějaký náznak. Proč by si jinak vybral ničit Zemi?
„To jsem.“ Vykročil k ní, kvůli jeho vysoké a rozložité postavě se cítila malá. „Znovu máš ten pohled, takový, ze kterého mám pocit, že si o mně myslíš, že jsem smrt.“
„Nejsi.“ Zněla sebejistě, i když nebyla. Překvapilo ji to. Přiblížila se k němu a naklonila hlavu, aby se mu podívala do očí. Srdce jí bušilo. „Jsi prostě zlý kluk.“
Zašklebil se. „To už mi bylo řečeno.“
Zamračila se. „Od žen?“
Zavrtěl hlavou s pobaveným výrazem. „Ne, od mých kolegů válečníků. Bylo to už před dlouhou dobou a několik staletí jsme se neviděli.“
„Co se stalo?“ Serenity studovala jeho tvář, pokoušela se číst jeho pocity. Nevypadal smutně, že celou tu dobu s jeho přáteli nemluvil.
„Změnili se.“ Přistoupil k okraji malého balkónu na její břidlicové střeše a díval se do dálky. Vánek zachytil prameny z jeho tmavého culíku a čechral mu peří. Povzdechl si a podíval se na ni přes rameno. „Vybrali si život na Zemi v náruči smrtelných žen, které milovali. Máme ve zvyku sledovat lidi a celibát je v moderní době velmi obtížný. Ženy se oblékají tak provokativně.“
Pohled mu padl na její šaty, pomalu přešel z jejích prsou na stehna. Neuhýbala, cítila se trapně z tepla v jeho očích, ale nechtěla, aby ji opustili. Líbil se jí pocit, jak se na ní hladově pásly.
„To mohou udělat?“ zašeptala, nebyla tak docela schopná najít svůj hlas, modrým pohledem přeskočil k jejímu. Přešla k němu, opřela zadek o černé kované zábradlí vedle něj a podívala se mu do očí.
Znovu se zasmál, ale nepotlačil oheň v očích. Teď hořel jasněji plameny, které hrozily, že ji také zapálí, pokud mu neskočí do náruče.
„Jsme andělé.“ Vzal jí pramen vlasů z tváře a zastrčil ho zpět do drdolu. „Ne svatí.“
„Aha.“ Její vytřeštěné oči jí sjely k jeho ústům a představila si, jak dobré by bylo ho políbit, aby si jeho rty hrály s jejím tělem, škádlily, dokud by se neroztříštila a on ji nemusel znovu dávat dohromady.
„Někteří padli a rozhodli se být smrtelnými… jiní zůstali, jak byli, ale slouží ze Země. Je to velká oběť na obou stranách.“ Pohladil ji po tváři, držel její pohled na dlouhé vteřiny a pak od ní couvl. „Dnešní den byl pro tebe namáhavý. Nechám tě odpočinout si a se zítra vrátím.“
Serenity ho chytla za zápěstí, než se mohl pohnout pryč. Podíval se dolů a pak jí do očí.
Polkla.
„Kam půjdeš?“ pustila ho a rozhlédla se po střechách. „Máš tu přátele?“
„Ne.“ Znovu se posunul blíž, dokud se jí téměř nedotýkal a ona cítila sílu, která z něj vyzařovala.
Byl silný. Jeho síla byla daleko silnější než ta její, nepochybovala, že by mohl být smrtelně destruktivní silou, pokud by se do toho vžil, ale z nějakého důvodu ji to neděsilo. Nedal jí žádný důvod ke strachu, jen aby mu věřila a cítila se kolem něj bezpečně, a čím blíž k němu byla, tím víc cítila, že to tak je.
Serenity se otočila a namontovala si úsměv na tvář, aby zakryla nervozitu. „Můžeš zůstat tady.“
Na ten návrh zvedl jedno tmavé obočí.
„Mám gauč, na kterém bys mohl přespat a nějaké deky, a je to lepší, než být sám, ne?“
Pohledem po ní znovu přejel, což v ní vyvolalo dojem, že myslel na spaní někde jinde než na gauči, a pak vášeň, která se rozlévala v jeho očích, zmizela, aby odhalila pocity, které ji překvapily. Vypadalo to jako úleva nebo něco podobného osamělosti. Natáhla se, dotkla se jeho paže, položila ruku na černé kožené manžety, které je chránily, a pokusila se přesně zjistit emoce, které posilují jejich sílu.
Apollyon se zamračil a vzal ji za ruku. Ten náhlý kontakt kůže na kůži posílil její smysly a pocity jí prošly hlasitě a jasně. Zírala na něj, jak si hrál s jejími prsty, byla na ně zaměřena.
Osamělost.
„Gauč zní dobře.“ Dal ruku dolů. „Nespal jsem už dlouhou dobu.“
„Nemusíš spát?“ zvedla západku na francouzských oknech balkónu a vešla do potemnělé místnosti. Když narazila do starého, dřevěného kuchyňského stolu, luskla prsty a rozsvítilo se. Podívala se zpět na Apollyona, který stál blízko dveří, pohledem skenoval kuchyni a jídelnu. Nebylo toho moc. Bílé zdi potřebovaly znovu vymalovat, aby znovu obživly, a taky hromada nádobí v dřezu v solidní kuchyni.
„Ne, pokud mám povinnosti a není mi to dovoleno.“ Apollyon vkročil do jídelny a Serenity se probírala tím, co řekl, když přecházela přes místnost k otevřeným dřevěným dveřím a prošla jimi do obýváku. „Spím jen tehdy, když jsem na Zemi. Byla to celá staletí od té doby, co jsem tu byl naposledy.“
„A já jsem tě zavolala.“ Na to nezapomněla. Byl překvapený tak jako ona. Znovu luskla prsty a použila sílu, aby rozsvítila lampu v rohu obýváku za televizí. Ukázala ke krémovému gauči. „Přinesu ti nějakou deku.“
Serenity na sobě cítila jeho pohled, když šla pryč do ložnice. Dveře byly napravo od televize, přímo naproti gauči. Pokud by je nechala otevřené, viděla by ho, jak spí. Vzala jeden z polštářů na manželské posteli a pak tenkou tmavě rudou přikrývku zespodu dřevěné skříně na pravé straně dveří.
Apollyon seděl na gauči, když vyšla ven. Usmál se, když mu podávala deku.
„Mám ve zvyku probouzet se brzo ráno. Pokusím se být potichu, pokud budeš spát.“ Postávala u nízkého stolku před gaučem.
„Děkuju.“ Přikývl Apollyon. „Dobrou noc, Serenity.“
Usmála se při zvuku jejího jména na jeho jazyku proneseného s žárem.
„Dobrou noc, Apollyone.“
Usmál se na ni zpět.
Serenity přešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře, opřela se o ně a zavřela oči.
Jak měla spát, když byl vedle v pokoji?

Bude to nemožné.

11 komentářů: