pátek 22. května 2015

Zášť - 12. kapitola 2/2


Ještě jsem se nepřiměla ani k tomu, abych si přečetla složku s informacemi, které pro mě Finn o Brii nasbíral. Takže jsem se docela určitě nechtěla prohrabávat v jejích soukromých věcech jako špinavý zloděj, zvlášť když ležela dole na gauči v bezvědomí.

To Finn tolik ohledů neměl. Miloval čmuchání v záležitostech jiných lidí, rád zjišťoval privátní infornace, zajímal se o koníčky, zvyky a neřesti – a taky těch informace rád využíval. Pro něho to byla hra, ze které rád vycházel jako vítěz. Ani cvičený pes by toho nevyčenichal tolik jako Finn.
Takže mi bylo jasné, že stejně nic nenadělám, mohla jsem si jen vzdychnout a jít za ním. „Jaké výstřednosti máš na mysli?“
Zastavil před jednou otevřenou krabicí, sáhnul dovnitř a vytáhnul tenkou bílou noční košilku. „Na začátek, líbí se jí holčičí prádlo. Krajky, stuhy, něžné barvy, všechny ty ženské hlouposti. Taky drahé podprsenky.“ Finn promnul hedvábí mezi prsty. „Což mě nutí těšit se na to, co bude.“
„Proč? Ty ji snad chceš zkusit svést?“ Vytrhla jsem mu košilku a vrátila ji zpátky do krabice.
„Samozřejmě,“ odpověděl domýšlivým tónem. „A nezůstane jenom u pokusu, ještě se nenašla taková, která by dokázala dlouho odolávat kouzlu Finnigana Lanea.“
Sebedůvěra Finnovi rozhodně nechyběla. Ale ať už s tím byl sebeotravnější, byl taky velmi dobrý v odhalování skrytých lidských tajemství. Stejně jako kdysi býval jeho otec Fletcher Lane.
„Co dalšího?“ Zeptala jsem se.
Finn se natáhl k jiné krabici a vytáhnul malou kulatou věc. „Z nějakého důvodu sbírá sněžítka. Má jich tu tři plné krabice.“
Dech mi uvíznul v krku, když jsem si od něj kouli brala. V hladké dokonalé kouli byla krásná zimní krajina, dva hnědí koně vezli ve stříbrných  saních dvě dívenky, prostor kolem miniaturních domků lemovaly zelené jehličnaté stromy. Ale v mysli mi vytanula jiná představa – víc koulí jako tahle, lesknoucí se sklo v zapadajícím slunci.
„Máma je taky sbírala.“ Zatřepala jsem koulí a shora se začaly snášet sněhové vločky. Usazovaly se na dívkách a na saních. „Na krbové římse jich měla celé tucty. S Briou jsme s nimi vždycky třásly a snažily se, aby padal sníh ve všech najednou. Taková hloupoučká hra. Skoro jsem na to zapomněla.“
Hlas se mi zlomil do šepotu a svírala jsem kouli tak pevně, že málem praskla.
„Jsi v pořádku, Gin?“ Zeptal se Finn.
Potřásla jsem hlavou, uvolnila sevření a kouli mu vrátila. „Proč bych neměla být?“
Jen se na mě díval. Uhnula jsem pohledem a ukázala na krabice.
„A co tohle všechno o ní říká?“¨
Finnovi se v očích objevilo přemýšlivé světlo. „Že ledová skořápka, kterou Bria ukazuje navenek, ukrývá něžnou, vřelou sentimentální ženskou duši.“ Odmlčel se. „Něco jako ty. Černá a drsná na povrchu a uvnitř jako cukrová vata.“
Tvrdě jsem se na něj podívala. „Nejsem žádná zatracená cukrová vata. A už vůbec nejsem sentimentální.“
„Samozřejmě že ne. A ty obry dnes jsi odpravila jen pro zábavu, ne kvůli ztracené sestře, kterou jsi od svých třinácti let neviděla.“ Finn se dobře bavil.
Přivřela jsem oči, ale Finn se jen zašklebil. Můj naštvaný výraz ho ani v nejmenším neděsil. Finn dobře věděl, že co se jeho týče, štěkám, ale nekoušu.
„Ale pojď sem, to nejlepší jsem nechal nakonec,“ řekl a ukázal, ať jdu za ním. „To nejzajímavější je tady.“
Finn otevřel dveře na konci chodby a vešli jsme do Briiny domácí kanceláře. Dřevěný stůl, počítač, sešívačka, sponky, všude stohy knih a papírů. Neviděla jsem nic neobvyklého – dokud Finn nerozsvítil. A pak jsem to uviděla, na zdi.
Obrázek osm krát deset. Moje dlaň s pavoučí runou.
Fotka byla uprostřed největší tabule, jakou jsem kdy viděla. A nebyla tam sama. Bylo tam víc obrázků, některé jsem viděla už předtím ve Fletcherově složce. Fotky z pitevní zprávy o naší matce a sestře. Zuhelnatělá, spálená těla. Hned vedle fotky mojí dlaně.
Sevřel se mi žaludek a srdce mi sevřela ledová pěst.
„Co to k čertu je?“ Zašeptala jsem
Pořád v šoku jsem došla blíž k tabuli. Kromě fotek tak bylo plno barevně odlišených lístků s poznámkami. Zavražděná, spálené na popel červeně. Fyzické důkazy černě, podezřelí modře. Motiv? Jasně zeleně.
„Co to k čertu je?“ Zopakovala jsem.
Jezdila jsem očima po tabuli seshora dolů. Viděla jsem tam další útržky informací o noci, kdy byla vyvražděná naše rodina, o noci, kdy Mab Monroe vypálila do základů náš dům.
„Mám pocit, že tomu říkají vražedná nástěnka. Je to přehled všech dostupných informací a důkazů o případu. Policajti to občas používají, aby se jim líp hledaly souvislosti.“  Finn se opřel o rám dveří. „Na první pohled bych řekl, že se Bria snaží vyřešit případ vraždy vaší rodiny. Stejně jako jsi s tím začala ty po tátově smrti.“
„Dobrá, dokážu pochopit, proč to dělá. Chce znát pravdu, kdo za tím stál a proč, Ale odkud všechny ty informace má?“ Zeptala jsem se. „Zvlášť by mě zajímalo, jak se dostala k té fotce mojí dlaně?“
Upřeně jsem se dívala na fotku a přemýšlela jsem, kdy jsem byla tak nepozorná a dovolila někomu vyfotit moji dlaň. Jistě, jednou za čas se stalo, že si v Pork Pit někdo mých jizev všimnul. Ale obvykle jsem řekla, že jsem se popálila při práci v restauraci. Nikdy to nebylo tak, že bych někomu svoje dlaně takhle otevřeně ukázala---
A pak jsem si vzpomněla. Fletcher pár měsíců před svou smrtí koupil nový digitální fotoaparát. Přinesl ho do Pork Pit a ukazoval mi ho. Skvělá věcička, říkal, byl z něj celý nadšený. Pak mě začal fotit a zlobil mě s tím tak dlouho, že jsem natáhla ruku a dala mu ji před jeho novou hračku, aby konečně přestal. Ještě udělal ještě jeden záběr, než toho konečně nechal.
„Fletcher,“ zamumlala se. „On jediný mi fotil ruku.“
Povyprávěla jsem Finnovi příhodu, na kterou jsem si od té doby nevzpomněla.
Finn přejel očima tabuli. „No není to celý táta? Poslal Brii tu stejnou složku, jakou nechal tobě, Gin.“
„S malou obměnou. Já mám fotku Brii a ona zase jizvy v mé dlani. Bylo to od něj promyšlené, že jí neposlal záběr na obličej.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Chápu, proč mi Fletcher ty informace nechal a smířila jsem se s tím. Ale proč i Brie? Čeho chtěl dosáhnout?“
„Nevím,“ odpověděl potichu Finn. „Možná chtěl vědět, jak zareaguje, když zjistí, že jsi naživu. Možná ji chtěl z nějakého důvodu dostat do Ashlandu.“
Odlepila jsem oči od tabule. „Nijak zvlášť na tom teď nezáleží nebo ano? Fletcher je pryč, Bria je ve městě, Mab na ni má spadeno. Ať už Fletcher začal s Briou jakoukoliv hru, přišla do Ashlandu, aby ji ukončila. Pokud si napřed nedostane Mab.“
„Když už mluvíš o koncích, je tu ještě jedna věc, kterou bys měla vidět,“ řekl Finn.
Přešel na pravou stranu tabule, položil ruku na hranu a pomalu ji otočil. Tabule byla uchycená uprostřed a dala se používat oboustranně. Zadní strana byly zaplněná úplně stejně jako ta přední. Jen téma bylo jiné. Zadní strana tabule se podrobně zabývala Mab Monroe a strukturou její organizace. Vypadalo to jako klasická mocenská pyramida s Mab na úplném vrcholu. Na příčce pod ní byla záběry na Jonaha McAllistera a Elliota Slatera. Pod nimi byly další fotografie různých pochybných individuí, která jim podléhala. Pod každým obrázkem byla Briiným rukopisem poznámka. Slova jako Obviněný, Ve výkonu trestu nebo Mrtvý. Většinou to bylo Mrtvý. Nebylo se čemu divit, vzhledem k tomu, že Mab neúspěch netolerovala.
„Myslím, že tohle je důvod, proč se Mab rozhodla poslat na tvoji sestru Slatera.“ řekl Finn. „Nebo přinejmenším jeden z důvodů. Vypadá to, že Bria věnuje Mab dost pozornosti.“
„Proč?“ Zeptala jsem se. „Protože chce vyčistit Ashland nebo protože ví, že Mab zabila naši matku a sestru?“
Finn pokrčil rameny. „Copak na tom záleží?“
Poškrabala jsem se na jedné jizvě a pak na druhé. Začaly mě svědit vždycky, když jsem přemýšlela o něčem, co mě rozčílilo – jako třeba o smrti mých blízkých. „Ne, vlastně na tom nezáleží, proč je Bria tady nebo co ví. Důležité je udržet ji v bezpečí a co nejdál od Mab a jejích poskoků.“
Finn si odfrkl. „Děláš si srandu? Podle toho, co tady vidím, je Bria celá žhavá si to s Mab rozdat. Možná ještě víc než ty, Gin. Vzpomeň si na ten výstup včera večer v Nothern Aggression. Bria vypadala, že by byla celá šťastná, kdyby jí Slater dal důvod vystřelit.“
Popošla jsem k němu a otočila tabuli do původní pozice. „Dobře, takže to asi znamená, že budu muset Mab zneškodnit dřív, než bude mít Bria možnost udělat nějakou hloupost a nechá se při ní zabít.“
Finn si vzdychl. „Bál jsem se, že přesně tohle řekneš.“
Usmála jsem se. „Ale no tak, Finne, oba víme, že to bude zábava.“
„No jistě,“ odpověděl Finn suše. „Bude se mlátit smíchy, když nás bude zabíjet.“
Finn doopravdy nežertoval. Věděl stejně jako já, že Mab je prohnaná a smrtelně nebezpečná. Ani Fletcher si nikdy nedovolil něco proti ní podniknout. Léta o ní sbíral informace, hledal jakýkoliv náznak slabosti, jakoukoliv možnost, jak by se k ní dalo proniknout. Jenomže Mab měla pořád kolem sebe plno lidí. A i kdyby se mi k ní podařilo proniknout, pořád měla svou živelnou sílu. A to byl taky důvod, proč ji celá ta léta nikdo nesesadil z jejího trůnu.
Jak jsem tam stála, nedokázala jsem se ubránit pohledu na fotku s ostatky mojí matky a sestry. Zbylo z nich stěží víc, než hromádka popela. A nějak jsem věděla, že se i tak pokusím o nemožné.
„Pokud budu rychlejší, tak ji smích rychle přejde.“ Zamumlala jsem.
Sešli jsme s Finnem zpátky dolů. Jo-Jo se Sophií mezitím dokončily úklid a byly připravené k odchodu. Bria pořád spala na gauči. Znovu mě zarazilo, jak lidně a mírumilovně vypadá. Nikoho by nenapadlo, že svůj volný čas tráví přehrabáváním se ve špinavých záležitostech nejmocnější ženy ve městě.
„Jak dlouho bude mimo?“ Zeptala jsem se Jo-Jo.
Trpaslice se podívala na mou sestru. „Ta rána do ledvin jí dala zabrat, ale myslím, že za hodinu, maximálně dvě se probere.
Podívala jsem se na nástěnné hodiny. Byly dvě hodiny ráno. Slater má dost starostí sám se sebou, takže dnes v noci se už určitě nevrátí.
„Dobře, radši zmizíme, než se probere,“ řekla jsem. „Buďte tak hodné, poberte, co je potřeba a počkejte s Finnem u auta, budu tam za chvilku.“
Finn jim přidržel dveře a Sophia s Jo-Jo vyšli ven. Finn je následoval a dveře za nimi zapadly.
Stoupla jsem si nad gauč a dívala se na spící Briu. Spánek zjemnil ostré rysy a ve tvářích už zase měla zdravou růžovou barvu. Zrovna teď Bria nevypadala jako chladná profesionálka, kterou jsem viděla tehdy večer, když jsem ležela zbitá na zemi v Ashlandské koleji nebo když v Northem Aggression mířila zbraní na Elliota Slatera. Vypadala mladší a zranitelnější. Víc jako dospělá verze sladké dívenky, kterou kdysi byla.
Sama sobě jsem přísahala, že tak to zůstane. Zaměřím se na Elliota Slatera. Brzy. A až bude z cesty, půjdu po Mab Monroe. Časy, kdy jsem se jako nenápadný pavouk skrývala ve stínech, jsou pryč. Nastal čas ukázat Mab Monroe a jejím poskokům, že mám zuby – a že jsou na mém seznamu.
Naposled jsem se podívala na Briu, pak jsem se otočila a odešla.

„Sladké sny, sestřičko,“ zašeptala jsem ve dveřích.


13 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru ďalšej kaitoly... :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další pokračování. Skvělé jako vždy. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování, překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat