pátek 15. května 2015

Zášť - 12. kapitola 1/2


„Ťuk, ťuk,“ volal Finn do otevřených dveří Briina domu. „Zlato, jsem doma---“ Zastavil, když uviděl, jak klečím nad Briiiným bezvládným tělem. „Co se jí stalo?“
„Odpadla, ztráta krve,“ řekla jsem.
„Tak to je dobře,“ odpověděl Finn, „že máme společnost.“

Ustoupil stranou, aby mohly vejít Sophhia a Jo-Jo. Obě sestry stály ve dveřích a prohlížely si tu spoušť. Vypadaly jako obvykle, Sophia v černých kapsáčích a těžkých botách a Jo-Jo v šatech růžovějších a nadýchanějších než peřinka pro miminko a stejně vybarvených sandálech. Navzdory prosincovému chladu neměla ani punčochy.
Jo-jo tiše hvízdla. „Finn řekl Sophii, že jsi nadělala nepořádek, ale nečekala jsem, že to bude až tak zlé, Gin,“
„Znáš mě, nikdy nevím, kdy přestat,“ odsekla jsem. „Mohla by ses prosím podívat na Briu, než se to ještě zhorší?“
Sophia si mezitím natáhla pár černých gumových rukavic. Zjevně si užívala plesknutí, s kterým dopadly na kůži. Neusmála se, ale v černých očích se jí objevil záblesk a při chůzi se téměř nadnášela. Byla natěšená a šťastná, tahle podivná práce se jí líbila. Přinejmenším někoho jsem dnes večer potěšila. Sophia odvlekla mrtvá těla obrů na jednu hromadu a pak zvedla Briu a položila ji na pohovku
Jo-Jo si našla židli, která neskončila rozbitá na kousky, ani nebyla postříkaná krví. Finn přitáhl lampu z rohu místnosti a rozsvítil ji, aby měla Jo-jo dost světla na práci. Já jsem procházela místností, zvedala jsem převracený nábytek, sbírala ze země rozházené maličkosti a házela střepy do pytle, který jsem našla pod kuchyňským dřezem.
Sophia se sehnula, přehodila si jednoho mrtvého obra přes rameno a zamířila s ním do tmy. Tělo muselo vážit víc než metrák, ale Sophie si nadhodila jako by to bylo pírko.
I tak jsem se Sophii zdvořile nabídla. „Potřebuješ s nimi nějak pomoct? Vytáhnout je ven? Nebo tak něco?“
Sophie se na mě jen podívala, zabručela: „Nuhuh,“ otevřela vstupní dveře a zmizela i s tělem venku. I když jsem byla zvědavá, jak si s takovým množstvím mrtvé váhy poradí, ven jsem za ní nešla. Přestože jsem věděla, že Jo-Jo je nejlepší léčitelka v Ashlandu, nechtěla jsem od Brii odejít. Ne, dokud nebude kulka venku a ona nebude klidně spát.
„Ošklivá rána,“ mumlala si Jo-Jo. „Kulka kromě jiného zavadila taky o ledviny.“
Trpaslice už dala pryč kus přikrývky, kterým jsem Brie utěsnila ránu. Většina látky byla temně červená. Sáhla po své magii a oči jí začaly mléčně zářit. Natáhla ruku nad Briiinu bránici.
Živlové vzduchu dokázali ovládat všechny plyny obsažené ve vzduchu. Včetně kyslíku. A to byl taky způsob, kterým léčili – přiměli kyslík proudit a napravovat škody na molekulární úrovni, odstranit nečistoty a infekci, spojit zničené a vyhladit jizvy.
Jo-Jo si přitáhla víc magie a její dlaň získala stejnou mléčnou barvu jako její oči. Její sílu jsem vždycky vnímala jako horké brnění kůže jako bych částečně bděla a částečně spala. Dnešní večer nebyla její magie zaměřená na mě, ale i tak to byl nepříjemný pocit. Má vlastní magie Kamene a Ledu byli protipólem magie Vzduchu, takže přítomnost její magie mě donutila zatnout zuby.
Nebyla to vyloženě fyzická bolest, aspoň ne taková, jakou mi způsobovala přítomnost Mab Monroe a její magie Ohně, bylo to něco jako magický ekvivalent skřípání nehtů na tabuli.
Kdykoliv Jo-Jo v mé přítomnosti povolala svou magii, jizvy v dlaních mě začaly svědit a pálit. Kov, který v nich byl zatavený, byl velmi specifický, dokázal absorbovat jakýkoliv druh magie. Na počátku byl kov prázdný, hladověl po jakékoliv magii, která by ho dokázala naplnit. Většina živlů z něj proto měla šperky, ukládali si do nich část své síly. Takové malé magické baterie. Moje matka měla pro tenhle účel přívěšek ve tvaru sněhové vločky. Pozorně jsem si prohlížela náhrdelník kolem Briina krku. Zajímalo by mě, jestli se tenhle malý trik také naučila jako tu past v mrazáku.
Náhrdelník s petrklíčem nebyl jediný šperk z magického kovu, který Bria nosila. Zvedla jsem její ruku a prohlédla si tři tenké kroužky na jejím levém prsteníku. Nebyly nijak okázalé, jen tři kroužky navlečené jeden za druhým. Když jsem jimi otáčela, všimla jsem si jako vlásek tenkých run, které do nich byly vyryté. Malá sněhová vločka, úponek loubeníku a na tom nejhořejším moje vlastní, pavoučí runa.
Srdce mi poskočilo. Moje malá sestřička na nás nezapomněla, nosila jako upomínku prsten za každou z nás. Naši matku Eiru, sestru Anabellu a i za mě. Nějak jsem věděla, že je nikdy nesundává, stejně jako náhrdelník. Pořád si nás pamatovala, všechna ta léta od té strašné noci. Pamatovala si to, na co jsem si já přála zapomenout. Vypustila jsem zadržovaný dech a nechala ji klesnout ruku zpátky k tělu.
Jo-Jo zvedla ruku nad Briino tělo ještě několikrát, než nechala svou magii odplynout. Barva očí i dlaní se vrátila do normálu a mléčná záře pohasla.
„Tak,“ řekla, „a je jako nová.“
Nakoukla jsem Jo-Jo přes rameno, abych se ujistila, že ošklivá díra v Briině boku je pryč a že zůstala jen hladká růžová kůže, Jo-Jo si našla čas i na odstranění modřin a škrábanců z rukou a obličeje mojí malé sestry.
„Díky, Jo-Jo,“ řekla jsem. „Jsem si jistá, že pokud by byla Bria vzhůru, řekla by to samé.“
„V pohodě, drahoušku,“ Jo-Jo se natáhla a zastrčila Brii uvolněný pramen vlasů za ucho. „Konec konců, vždyť patří do rodiny.“
Z nějakého důvodu mě její slova rozechvěla.
Sophia mezitím odtáhla ven i zbylá těla a my ostatní jsme se zatím pokusili trochu uklidit tu krvavou spoušť kolem, i když už bylo hodně po půlnoci. Vynesla jsem ven do popelnice další pytel s odpadky a rozhlédla jsem se kolem. Noční klid nic nerušilo, všichni sousedé klidně oddechovali ve svých ložnicích, v dálce blikalo jen pár bezpečnostních světel a přes nízké mraky se prodíralo světlo měsíce a hvězd, ostrá kovová chuť vzduchu mi napovídala, že bude sněžit.
Jenomže sebesilnější bílá pokrývka by nedokázala zakrýt krvavé násilí z dnešního večera – a ani to, co jsem se chystala udělat Elliotu Slaterovi, pokud k tomu dostanu příležitost. Chtěla jsem si být jistá, že už znovu nebude mít příležitost ublížit Brie nebo Roslyn. A spoustě dalších lidí v Ashlandu, kteří by mu mohli nějakým způsobem stát v cestě a kterým se bude volněji dýchat, pokud tu nebude. Všechna ta práce zadarmo se nebezpečně začala podobat službě veřejnosti. Starosta by mi měl dát medaili.
Když jsem tam tak hleděla do noci, dveře se otevřely a Jo-Jo vyšla ven. Usadila se na schůdcích na zápraží a přes kolena si přehodila nadýchanou růžovou deku. Opřela jsem se o zábradlí.
„Udělala jsi dnes večer správnou věc, Gin.“ Řekla Jo-Jo. „Zachránila jsi své sestře život.“
Pokrčila jsem rameny. „To nebyla ani tak správná věc jako šťastná náhoda. Nevěděla jsem, že jde Slater po ní. Kdybychom ho s Finnem nesledovali…“ Selhal mi hlas.
Nechtělo se mi ani pomyslet na to, jak blízko jsem měla k tomu, abych dnes večer Briu znovu ztratila. Že jsem málem přišla o šanci ji znovu poznat ještě předtím, než jsem byla připravená ji říct kdo a co skutečně jsem. Moje sestra teď pro mě byla cizí člověk, ale nedokázala jsem si z hlavy vyhnat vzpomínku na sladkou holčičku, kterou kdysi byla – a kterou jsem chtěla za každou cenu ochránit. Tehdy a dnes o to víc.
Kromě toho, Fletcher mi její fotku nechal z nějakého důvodu. Chtěl, abych Briu našla, znovu ji poznala. I kdyby to nebylo i moje přání, udělala bych to už kvůli němu, na jeho počest. Udělal pro mě toho za ta léta tolik, že jsem teď byla kvůli němu, i když už byl mrtvý, ochotná udělat cokoliv.
Potřásla jsem hlavou a zaplašila melancholické myšlenky. Fletcher byl pryč a chmurné myšlenky ho zpátky nevrátí. Právě teď jsem se potřebovala soustředit na problém, který stál přede mnou – na Elliota Slatera a jeho ohromující rychlost. Takže jsem Jo-Jo o všem řekla a zeptala se jí, jestli by za tím nemohl být nějaký druh magie Vzduchu. Trpaslice se na moment zamyslela.
„Je to možné,“ řekla. „Podle toho, cos mi řekla, by to tak mohlo být. Jsou tu dvě možnosti. První, že je živel Vzduchu - přestože si to většinou neuvědomujeme, vzduch je hmotný a pokud by dokázal s tou hmotou manipulovat, mohl by to být důvod jeho nezvyklé rychlosti, vzduch by mu nekladl odpor. Vlastně je to jednoduchá fyzika.“
„A druhá?“ Zeptala jsem se.
„Mohl by být živel Ledu a používat svou sílu na chvilkové zmrazení svých protivníků. Získal by tak výhodu, která na první pohled vypadala jako rychlost.“ Řekla Jo-Jo. “Ale nemyslím si, že je něco z toho pravda.“
„A proč ne?“
Jo-Jo pokrčila rameny. „Protože obě tyhle schopnosti vyžadují léta tréninku. Elliot Slater na to podle mě nemá dost trpělivosti. Navíc, ty jsi na používání magie hodně citlivá, Gin, věděla bys, kdyby ji použil. Je pravděpodobnější, že má rychlost geneticky danou. Jen málo lidí dokáže zamaskovat magii.“
Na chvíli se jí v bledých očích objevilo vzdálené světlo jako by myslela na něco, co se stalo kdysi dávno. Možná za to mohl způsob, jak si hrála se svými perlami nebo napětí v jejích ramenou, ale něco se mi na jejích slovech nezdálo – a jí také ne.
„A ty znáš někoho, kdo to dokáže?“ Zeptala jsem se tiše.
Jo-Joiny oči se vyjasnily a smutně se na mě usmála. „Jen jednu osobu. I když si myslím, že pokud by to bylo nutné, dokázala bys to taky, Gin.“
Vyrazila mi dech. „Já?“
Jo-Jo přikývla. „Ano, ty.“
Podívala se na mě vědoucíma očima a já jsem rozpačitě zašoupala nohama. Jo-Jo prohlašovala, že jsem jeden z nejsilnějších živlů, které kdy potkala a já jsem se při tom vždycky cítila nepohodlně. Moje matka byla obdařená nezvykle velkou magickou silou a ani to ji neochránilo před strašnou, planoucí smrtí z rukou Mab Monroe. A moje sestra Anabella nedopadla o nic líp. A pokud bychom s Finnem dnes nezasáhli, Bria by dnes večer zemřela rukou Elliota Slatera.
Takže zatímco Jo-Jo věřila, že moje magie je natolik silná, aby mě nezklamala, já jsem si tím tak jistá nebyla. Právě kvůli tomu jsem u sebe pořád nosila nože. Jistě, nůž se také mohl zlomit, ale vždycky po něm na těle nepřítele zůstala viditelná stopa.
Pokud jste vyčerpali zásoby magie, byli jste v koncích. Zvlášť, když na tom váš nepřítel byl byť jen o trochu líp. Proto tolik živlů umíralo v magických soubojích. Docházelo k nim poměrně často, živlové po sobě metali výboje surové magie tak dlouho, dokud se jeden z nich nevyčerpal a ten druhý pak zasadil smrtelný úder. Vítěz bral vše. Prohra znamenala udušení, vzplanutí, zmražení nebo jste případně skončili pohřbení zaživa ve vlastní kůži.
Ať tak nebo tak, výsledek byl smrt. Jako u mojí matky a sestry, které spálily plameny Mab Monroe.
„Víš co?“ Řekla jsem a odsunula chmurné myšlenky. „Začíná být zima, pojďme zpátky dovnitř.“
Jo-Jo vyskočila na nohy a já jsem jí přidržela dveře. Vešli jsme do obývacího pokoje, kde mě čekalo velké překvapení. Krvavé skvrny z podlahy byly pryč a dřevěná podlaha vypadala jako nová. Sophia Deveraux klečela na zemi, rukavice dole a čistila poslední kousek. Jen místo kartáče a hadru používala ruce, kterými přejížděla sem a tam nad krví nasáklým dřevem a za pomoci magie skryté někde uvnitř svého těla nechávala skvrny mizet.
Sophia sotva pohnula prstem a skvrny vypadaly jako by tam byly léta a ne sotva hodinu, při dalším pohybu vybledly ještě víc a za míň než minutu byly úplně pryč.
Takže jsem měla pravdu, když jsem si myslela, že Sophie ovládá magii Vzduchu stejně jako její sestra Jo-Jo. Jen místo, aby ji používala k léčení a dávala rozbité dohromady, Sophia používala svou sílu k urychlení rozkladu. Dokázala jsem si představit, že stejně jako teď odstranila krvavé skvrny z podlahy, se dokázala zbavit i bezvládných těl, kterými jsem ji zásobovala.
Ale nejzajímavější na tom bylo, že i když používala magii, necítila jsem to.
V jejích očích nebyla ani stopa po magické záři, prsty jí nesvětélkovaly. Její kůže nezískala našedlý křídový odstín, ani se nepotila. K čertu, dokonce to ani nevypadalo, že by vynakládala nějakou námahu. Sophia měla svou sílu dokonale pod kontrolou a zcela a úplně skrytou před všemi ostatními.
Sophia se posadila na paty a spokojeně přikývla nad dobře odvedenou prací.
Podívala jsem se na Sophii a pak na Jo-Jo. „Takže jen jednu osobu, co?“
Jo-Jo se smutně usmála. „Ano, jen jednu a tuhle dovednost získala spíš z nutnosti, než dobrovolně.“
Chvíli jsem byla v pokušení zeptat se, co mají ta tajemná slova znamenat, ale ona přešla k Sophii a poklepala ji po rameni. Sophia se na ní podívala, usmála se a stiskla jí ruku. Něco mezi nimi problesklo, ale nevěděla jsem přesně co, možná pýcha, podbarvená trochou smutku. Ať už to bylo cokoliv, rozhodla jsem se to nechat být.
Sestry mi přispěchaly na pomoc kdykoliv jsem je potřebovala, a to bylo všechno, na čem záleželo a co jsem potřebovala vědět. Zbytek mi řeknou, až na to bude ten správný čas. Až na to budou připravené. Navíc, sama jsem nebyla příliš sdílná osoba, zvlášť, když mělo přijít na pocity.
Podívala jsem se doprava. Finn přecházel sem a tam před krbem, s telefonem přitisknutým k uchu. Bria ležela na gauči a spala, následek Jo-Joina léčení. Kdyby nebylo vlasů slepených krví, vypadala by jako by si jen lehla ke krátkému odpočinku.
„Jasně, máš to u mě. Díky, měj se.“ Finn zaklapl telefon a otočil se ke mně. „Dobré zprávy. Podle jednoho z mých zdrojů se Slater uklidil domů a líže si rány.“
„Rány? Jaké rány? Pokud jsem si všimla, ten mizera neměl ani škrábnutí,“ Zamumlala jsem a jemně si osahala bok. Když Jo-Jo skončila s Briou, napravila mi polámaná žebra. V poslední době už podruhé.
Finn ukázal hlavou na Briu. „Vypadá to, že ho kulka tvojí sestry zasáhla do ramene. Každopádně podle mého zdroje se dnes večer už neukáže.“
Nadzvedla jsem obočí. „A ten zdroj je?“
Finn se zašklebil. „Leslie, okouzlující mladá dáma, jejíž matka je čistě náhodou Slaterova hospodyně. Každopádně Slater před nějakou chvílí přišel domů, šel rovnou do ložnice a nechal si zavolat léčitele, aby mu vytáhnul z ramene kulku.“
„Je na Leslie spolehnutí?“ Zeptala jsem se.
Finn se usmál od ucha k uchu. „Ve všech směrech.“
Protočila jsem panenky. O Finnových sexuálních eskapádách jsem slyšet nepotřebovala. Aspoň ne dnes večer. Soustředila jsem se na důležitější věci. „Takže Slater si na zbytek noci zalezl do postele. Dobře. Říkala Leslie nebo nějaký tvůj jiný zdroj něco o tom, že by Mab povolala na Briu nějaké další obry?
Finnovi se vytratil úsměv z tváře. „Ne, ale ani nemusela. Už jsem to věděl.“
„Jak---“ začala jsem.
Finn na mě zakýval prstem. „Pojď za mnou, něco ti musím ukázat.“
Zvědavě jsem Finna následovala do chodby. Jo-Jo se Sophií zůstaly v obýváku, aby dohlédly na Briu. Finn prošel kuchyní a začal stoupat po schodech do patra. Na chodbě stálo plno papírových krabic naskládaných na sebe tak vysoko, že místy zakrývaly zeď. Vypadalo to, že Bria používá jen přízemí a nahoře má věci, které ještě nestihla vybalit.
„Zatímco jste byly zaneprázdněné úklidem, dal jsem si za úkol zkontrolovat zbytek domu,“ řekl Finn.
„Chceš říct, žes neodolal pokušení a ze zvědavosti jsi prohrabal její věci.“ Opravila jsem ho.
Finn se na mě ohlédl, zelené oči jasné jako světla na vánočním stromečku. „Jsi naštvaná, že jsi to nestihla jako první.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To ani ne.“

„Mimochodem, tvoje sestra má pár zajímavých výstředností.“ Odpověděl Finn.


17 komentářů:

  1. Díky. Pátek je hned pěknějším dnem. Zdena

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za pokračování, perfektní překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka za skvelé pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Jakých výstředností, jakých výstředností, jakých výstředností? :D
    Mám strašně ráda tento překlad. Už se nemůžu dočkat dalšího.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad. Jako vždy super.

    OdpovědětVymazat