pátek 8. května 2015

Zášť - 11. kapitola


Zůstala jsem ležet přesně tam, kde jsem dopadla, roztažená přes stůl. Finn, se zbraní připravenou k výstřelu stál u okna a díval se ven.
„Slater?“ Zakrákala jsem a pokoušela se popadnout dech. Do poslední rány vložil hodně síly, měla jsem pocit, že mám zlomených pár žeber – zase.

Finn se otočil a zavrtěl hlavou. „Už je pryč. Na obra se pohybuje neuvěřitelně rychle.“
Přikývla jsem. Po osobním kontaktu Slater utekl. Nepřekvapilo mě to, i když to bylo dost nepohodlné. Co se dalo dělat, zemře až někdy jindy. Zrovna teď jsem musela myslet na Briu – a na těla, která se povalovala po celém domě jako staré noviny.
„A co teď?“ zeptal se Finn.
„Čas zavolat úklidovou službu,“ řekla jsem. „Musíme je všechny odklidit.“
Přestože jsem přes černou lyžařskou masku neviděla jak se tváří, i tak jsem úplně viděla jeho nadzvednuté obočí. „Všechny? Ne jen našeho tmavého zkrouceného přítele?“
Přikývla jsem. „Všechny.“
„Ty jsi tady šéf.“ Finn vytáhnul z kapsy telefon a přesunul se na druhou stranu místnosti, aby zavolal Sophii.
Vydechla jsem a obrátila se k Brie. Moje sestra stála u krbu, v rukách svírala pohrabáč jako by to byla basebalová pálka, připravená praštit mě s ní po hlavě. Když k ní vtrhnul Slater se svými muži, musela se zrovna chystat do postele. Měla na sobě pohodlné, bledě modré flanelové pyžamo. Na nehtech bosých nohou svítil tmavě červený lak. Jo-Jo by se ta barva líbila.
I přes pozdní hodinu měla na krku svůj runový náhrdelník. Zajímalo by mě, jestli si ho někdy sundávala. Hádala bych, že spíš ne. Medailon se v šeru blýskal, jako by mi dával znamení. Nebo mě varoval před nebezpečím.
Očima jsem zkontrolovala, jestli není zraněná. Měla pár šrámů, asi od toho, jak se schovávala v krbu. Nejvíc modřin a řezných ran měla na rukách a na pažích. Rukávy pyžama měla celé potrhané a špinavé. Pod očima černé kruhy od vyčerpání a konce rozcuchaných blond vlasů zacákané od krve. Co mě ale zneklidňovalo nejvíc, byla zvětšující se krvavá skvrna na pravém boku. Podle otvoru se spálenými okraji na tričku byla postřelená.
Kdyby to byl někdo jiný, tak by teď asi ležel na zemi a sténal bolestí, ale Bria tam stála, jako by střelnou ránu nepovažovala za nic důležitého. Ať už byla jakákoliv a měla tajemství, jaká chtěla, jednu věc jsem jí musela přiznat – jen tak se nedala. Stejně jako já.
Dívala se na mě s neklidem v očích. „Kdo jste a co tady děláte?“ Dožadovala se vysvětlení, pořád s pohrabáčem v ruce.
Když ho zvedla, blýskly se tři prstýnky na prsteníku levé ruky – tenké kroužky seřazené jeden za druhým. Podle barvy magická stříbrná slitina.
„Zachraňujeme ti zadek.“ Obešla jsem gauč, takže jsem stála přímo před ní. „Proč? Vypadá to snad nějak jinak?“
Pošramocené rysy se stáhly. „Nepotřebuju vaši pomoc.“
Podívala jsem se na obra na zemi u gauče, který vykrvácel po mém bodnutí. Ležel na zemi s vyhaslýma očima a rukama u stehna jak se marně pokoušel zastavit proud krve.
„Opravdu?“ zeptala jsem se. „Takže sis tady s těmi pány s pistolemi jen hrála na schovávanou? Asi jsem špatně pochopila situaci.“
Brie zaškubalo ve rtu. Nebyla jsem si jistá, jestli vzteky nebo bolestí.
„Pověz mi.“ Zeptala jsem se a sehnula se, abych zkontrolovala obra na zemi. „Čím jsi tak naštvala Mab Monroe, že na tebe poslala Slatera? O poskoky nemá nouzi, tak proč zrovna na tebe poslala svoje číslo jedna?“
„To je mezi mnou a Mab.“ Řekla Bria ledovým tónem. „Nic, co by tě mělo zajímat.“
Byla jsem překvapená, že Bria nepopřela, že by Mab něčím naštvala. „Protože jsem zodpovědná za tahle těla, rozhodla jsem se, že mě to zajímá. Klidně mi to můžeš říct.“
Bria přivřela oči. „Jak jsem řekla, nic ti po tom není. A kdybych byla na tvém místě, tak se rychle ztratím. Jsem detektiv z oddělení vražd a už jsem volala posily. Budou tu každou chvíli.“
Dokončila jsem prohlídku mrtvého těla a otočila jsem se k ní
„Žádné posily nebudou, detektive,“ odpověděla jsem. „Sáhla jsi po zbrani, ne po telefonu, což bylo samozřejmě správně. Taky si své problémy radši řeším sama.“
„Jak to víš?“
Pokrčila jsem rameny. „Protože kdybys napřed sháněla pomoc, tak bychom tu teď spolu nemluvily, ale stála bych nad tvým mrtvým tělem.“
Bria zalétla pohledem doprava, kde na stole ležel nějakým zázrakem bitkou nedotčený bezdrátový telefon.
„Volat 911 je k ničemu,“ pokračovala jsem. „Slater beztak zařídil, aby na tísňové volání z tohohle čísla nikdo nereagoval.“
„Elliot Slater na policejní stanici nevelí.“ Odsekla.
Odfrkla jsem si. „Ale Mab Monroe ano, a protože Slater je šéf její ochranky, může kdykoliv požádat o laskavost. Nevím, jak dlouho jsi v Ashlandu, ale je čas si uvědomit, že zdejší policie je k ničemu. Tvým chlapcům v modrém na tobě ani trochu nezáleží. Jsou naprosto smíření s tím, že by sem ráno přijeli, zdokumentovali tvoji násilnou smrt a během toho si dali pár koblih, které by zapili tvým kafem. A tím by to skončilo.“
Bria sevřela ústa, ale neodporovala. Asi už zjistila, jak to v Ashlandu funguje. A to, ať ji to sebevíc znechucovalo, ji mohlo udržet naživu aspoň do té doby, než zjistím, proč ji chce Mab odstranit. Sice jsem toho o své sestře moc nevěděla, vlastně jsem ji vůbec neznala, ale ať se propadnu, jestli nechám Mab zabít dalšího člena mojí rodiny.
„Máš ale štěstí, že jsme se tady já a můj společník rozhodli, že ti pomůžeme.“ Řekla jsem. „Takže co kdyby sis teď sedla a nechala mě, ať se ti podívám na tu ránu dřív, než vykrvácíš?“
Bria mě upřeně pozorovala. V očích se jí střídala nedůvěra s podezřením a opatrností. Kupodivu žádný strach. Navzdory všemu, co dnes večer zažila, nekřičela z plných plic o pomoc, ani neprolévala potoky slz. Přestože byla zraněná, zachovávala ledový klid, čímž u mě hodně stoupla. Netušila jsem, proč se nad svou sestrou dmu pýchou, kdykoliv se na ni podívám, kdykoliv se ujistím, jak je odolná a soběstačná. Neudělala jsem nic pro to, aby z ní vyrostla taková silná a nezávislá žena, ale i tak tam ta pýcha byla, stejně jako láska k ní. A byla jsem si víc než jistá, že ty pocity přetrvají nezávisle na tom, jak se náš vztah bude dál vyvíjet.
Jenomže zrovna teď měla lem trička nasáklý krví, což znamenalo, že už není čas na řeči a je potřeba něco udělat ať už mi důvěřuje nebo ne.
„Podívej,“ řekla jsem tiše. „Nemám ráda Elliota Slatera a jeho poskoky. Proto jsem ti dnes večer pomohla. Nic víc, nic míň. Takže mi ještě dovol podívat se na tu ránu, ano? Dnes večer už se ti nic zlého nestane. Slibuju.“
Finn dokončil svůj hovor se Sophií a stoupnul si vedle mě. „Já bych neváhal, detektive, nenabízí pomoc často. A když něco slíbí, je to jistější než peníze v bance.“
Podívala jsem se na něj. „Jistější než peníze v bance? To jsou silná slova od někoho, kdo peníze tolik miluje.“
Finn se jen zašklebil.
Bria si při našem škádlení odfrkla. „Možná jsem staromódní, ale mám trochu problém věřit někomu, kdo se mi vloupal do domu, zabil dva obry a teď tu se mnou klábosí jako bychom byli v kavárně – a navíc má na hlavě lyžařskou kuklu.“
Pokrčila jsem rameny. „Jak myslíš, ale jak dlouho tady ještě vydržíš stát? Buď se pokusíš nám věřit, nebo za pár minut vykrvácíš. Být tebou, vybrala bych si první možnost, ale je to na tobě.“
„No, já bych taky volil první možnost.“ přidal se Finn a blýskl bílými zuby v otvoru lyžařské kukly. „Byla by totiž věčná škoda, kdyby tady zůstalo takové krásné tělo ležet bez života.“
Protočila jsem panenky. Moje sestra byla zraněná, celá od krve, se zbraní v ruce a Finn neodolal pokušení si s ní zaflirtovat. Občas mě napadalo, jestli bude i na smrtelné posteli uvažovat přirozením.
Bria se na něj zamračila, ale odložila pohrabáč, nebo se o něj spíš opřela. Zjevně začínala mít problém udržet se vzpřímeně. Nohy i ruce se jí viditelně třásly.
„Dobře,“ zamumlala. „Držte oba ruce tak, abych na ně viděla.“
Sedla si na kraj krbové desky. Kývla jsem hlavou na Finna a zamířila jsem k ní.
„Běž ven a počkej na úklidovou četu,“ zamumlala jsem směrem k Finnovi. „A taky se podívej, jestli je Slaterovo auto tam, kde zaparkovali. Vsadila bych se, že už je pryč, ale chci mít jistotu.“
Finn přikývnul, vyšel ven a zavřel za sebou dveře.
„Máš okouzlujícího společníka,“ podotkla Bria. „To vždycky takhle vráží k lidem domů a střílí někomu do obličeje?“
„Obvykle ne,“ odpověděla jsem. „Většinou každého užvaní k smrti.“
Bria zacukala rty, ale tentokrát to byl úsměv. Možná konečně ocenila můj břitký vtip.
„Tak, teď se podíváme na tu díru, co máš v boku.“ Řekla jsem.
Obešla jsem krb a klekla si k ní. V očích se jí znovu objevila nedůvěra a ruka se jí kolem pohrabáče sevřela pevněji. Dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla a pomalu opatrně jsem jí nadzvedla spodek trička. Těsně nad pánevní kostí byl malý otvor. Při každém nádechu se z něj vyřinula stružka krve, ale nebylo to tak zlé, jak jsem se bála. Než sem dorazí Jo-jo a vyléčí ji, žádné velké nebezpečí nehrozí.
„Je to čistý průstřel,“ zabručela Bria. „Kulka uvízla někde v krbu.“
To jsem věděla. Slyšela jsem kámen naříkat nad násilím, které se tu dnes odehrálo. Přikývla jsem a rozhlédla se po obývacím pokoji. Na podlaze ležela mezi rozházenými věcmi bleděmodrá přikrývka s bílými sněhovými vločkami. Jedním z nožů jsem z ní kus odřízla. Bylo by snadnější zajít do koupelny a najít ručník, ale nechtěla jsem ji tam nechat samotnou, aby ji nenapadlo udělat nějakou hloupost – jako třeba zavolat policii. Bria při zvuku trhané látky ztuhla, takže než jsem se k ní vrátila, strčila jsem nůž zpátky do boty.
„Tady,“ řekla jsem a podala jí látku. „Přitiskni si to na ránu, než dorazí mí přátelé.“
„Další přátelé? Jsou taky tak okouzlující jako tvůj společník?“
Pokrčila jsem rameny. „Záleží na tom, co je podle tebe okouzlující, ale jedna z nich je léčitelka.“
„To se hodí.“ Zamumlala.
Usmála jsem se. „Velmi.“
Bria se opřela o přední stranu krbu a nadzvedla si tričko. Opatrně jsem položila útržek látky na ránu a pak ji omotala kolem jejího pasu až dozadu, kde byl druhý otvor. Utáhla jsem to, jak nejtěsněji to šlo, až Bria zasténala bolestí, a udělala uzel. Bria si opřela hlavu dozadu. Namáhavě dýchala a na čele se jí perlil pot.
„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Ale musela jsem to utáhnout.“
Přikývla. „Už jsem na tom byla i hůř.“
Chvíli tam jen seděla se zavřenýma očima a odpočívala. Když se jí zklidnil dech, oči otevřela a podívala se na mě. „Kdo jsi? Proč jsi sem přišla po Slaterovi a jeho mužích?“
Á, chvíle pravdy. Sedla jsem si na podlahu se zkříženýma nohama a zvažovala svoje možnosti. Samozřejmě, mohla jsem lhát. Napovídat jí pohádky o tom, že jsem samaritán, který zaslechl zvuky zápasu, nasadil si lyžařskou masku, sebral pár nožů a jen tak náhodou se připletl k zápasu pěti obrů a jednoho velmi naštvaného živlu Ledu. Ne že by mi věřila. Vlastně bych se asi v půlce takové historky začala smát. Když ne já, tak Finn určitě. A protože mě nenapadla žádná přijatelná lež, rozhodla jsem se pro pravdu.
„Mám se Slaterem nějaké nevyřízené účty,“ odpověděla jsem, „a dnes v noci jsem ho sledovala.“
„Jaké účty?“ zeptala se.
„Chystám se ho zabít.“
Ticho.
Seděla jsem tam a čekala, až se jí v očích objeví rozhořčení, až se na mě podívá tím naštvaným, rozčarovaným, vyčítavým pohledem, který jsem byla zvyklá vídat u Donovana Caina – jako bych byla pes, který zklamal svého pána.
Místo toho Bria naklonila hlavu na stranu a zamyšleně si mě prohlížela. „Takže asi budeš nájemná vražedkyně. Je to tak?“
Po tom, co dnes večer viděla, to bylo celkem jasné. Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem důvod to tajit. „Bývala jsem. Už jsem nějakou chvíli na odpočinku.“
„Tak proč teď jdeš po Slaterovi?“
Znovu jsem pokrčila rameny. „Přítelkyně, které toho hodně dlužím, mě požádala o laskavost. Navíc se na odpočinku tak trochu nudím. Mám ráda zaměstnané ruce a ostré nože, takže občas někomu pomůžu.“
Bria si odfrkla. „Takže co jsi zač? Strážný anděl?“
„Spíš anděl smrti,“ odpověděla jsem. „Lidé, kteří mají strážné anděly, moje služby většinou nepotřebují.“
Usmála se mému ponurému vtipu. Seděly jsme tam a pozorovaly jedna druhou. Vteřiny odtikávaly deset, dvacet, třicet, čtyřicet pět…
„A proč si nesundáš tu masku?“ zeptala se.
Nadzvedla se obočí. „Myslím, detektive, že radši ne.“
Znovu se smála. „Musela jsem to zkusit.“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „Tak teď asi přijde ta část, kde se dozvím, že jsem zlá holka, a že je špatné zabíjet lidi za peníze? Přísahy, že mě poženeš k zodpovědnosti a postavíš před soud?“
Teď pokrčila rameny zase Bria a bolestivě se ušklíbla. „Proč bych to dělala? Kdyby ses neobjevila, byla bych mrtvá. Slater a jeho muži by mě dostali. Věř mi, jsem ti za ten zásah vděčná, i kdybys byla doopravdy anděl smrti, jak říkáš.“
Tak tohle jsem doopravdy nečekala. Donovan Caine už by plánoval, do které cely na policejní stanici mě strčí. Vypadalo to, že morálka mojí sestry je o něco pružnější. Ale mnohem víc mě překvapil závan naděje, kterou ve mně její slova vzbudila. Naděje, že jí jednou budu moct říct, kdo jsem, a co jsem celá ta léta musela dělat, abych přežila – a že to Bria dokáže akceptovat. A taky skutečnost, že jsem ji zařadila mezi lidi, na kterých mi záleží a že jsem připravená chránit ji před kýmkoliv, kdo by se jí pokusil vyhrožovat.
Zatracená naděje. Příště se začnu rozněžňovat nad štěňátky, koťátky a duhou na obloze.
„Takže nemáš problém s tím, že tvůj zachránce je nájemný vrah?“ zeptala jsem se.
Bria znovu pokrčila rameny a přikývla. „Ať už jsi mi pomohla z jakéhokoliv důvodu, dnes večer nejsem dost ve formě, abych nad tím mohla přemýšlet. Na světě jsou horší věci a horší lidé. Těm se budu věnovat přednostně. Až s nimi budu hotová, možná přijde řada na tebe…“

V tu chvíli se projevila ztráta krve a Bria ztratila vědomí.


20 komentářů:

  1. Děkuju! Miluju tuhle sérii a vždy netrpělivě očekávám další díl. Úžasný, ještě jednou díky. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za pokračování, perfektní překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  7. Vdaka za dalšiu skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za všechnu tu práci. Tak nějak obecně, nejen za tento díl. Překlad je super. Autorka nezklamala ani pokračováním. Má to vše, co to má mít, napětí, humor, lásku. Prostě dík.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Série má zatím třináct dílů, zanedlouho by měl vyjít čtrnáctý. Děj je sice lehce předvidatelný a opakuje se stená šablona, ale pořád je to zábava. Takže dokud to bude bavit vás, já budu ráda překládat :-)

      Vymazat
    2. Hmmm... No pokiaľ ja viem, tak zatiaľ vyšlo 12 častí série (posledná 12: Black Widow) a k tomu 11 noviel.
      Elemental Assassin #13 - Spider's Trap má byť vydaná 28.7.2015

      Jitka, veľká vďaka za tvoje skvelé preklady, a veľký obdiv ak zotrváš aj pri prekladoch ostatných častí série


      Vymazat
    3. No vidíš, už je těch dílů tolik, že je ani nedokážu spočítat :-)

      Vymazat
  13. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat