neděle 10. května 2015

Vzdor - 23. kapitola



RACHEL
Vůz se znovu zakymácel a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tam vzadu nejsem sama. Jeden strážný seděl na lavičce za mnou, držíc balíček v papíru obalený provázkem jednou rukou a vlhké oblečení druhou.
Odskočila jsem od něj tak daleko, jak jen to šlo, aniž bych se dotkla kaluže Oliverovy krve, rozlévajíc se pomalu po podlaze. Když mě ignoroval, obtočila jsem ruce kolem kolen, snažíc se nevypustit tou zoufalé naříkání, které mi znělo v hlavě.
Oliver je mrtvý.
Mrtvý.


Nikdy nebude pradědečkem. Nikdy mi nedá další lepkavou buchtu nebo na mě nezavolá Rachelko a ani mě neuvidí, jak očišťuji otcovo jméno.
Pravda byla příliš krutá, abych se jí dotkla a já ji odstrčila pryč, než se zahnízdí v mé mysli a stane se skutečností. Našla jsem tiché místo uvnitř mozku, kde Velitel neexistoval, moje rodina byla pořád neporušená a já jsem nebyla pokrytá ničí krví.
Kruté kňučení uvnitř mé hlavy ztichlo – byl to smutek jiné dívky. Ne můj.
Kolébala jsem se a držela jsem samu sebe, jako bych se mohla roztříštit na milion kousíčku, kdybych se pustila.
Strážce něco řekl, ale já ho neslyšela. Pokud bych ho poslouchala, mohla bych slyšet tu zoufalou dívku, která právě ztratila něco vzácného.
Plesknul mě, ale já jsem to necítila. Řekl něco dalšího, pak si přede mě dřepnul a škubnul mnou s pevnou neodbytností. Když mě pustil, to zatracené oblečení v jeho ruce bylo pokryto červenými skvrnami, jako malá kvítka, která zdobila látku.
Žluč mi stoupala krkem a já jsem odtrhla oči od toho oblečení.
Sundal provázek z balíčku, který nesl a roztrhl papír. Nepodívala jsem se, abych zjistila, co tam měl. Možná to také bylo červené.
Znovu něco řekl, tentokrát hlasitěji. Boty se mu zaryly do podlahy pod námi, když vstával. Zahlédla jsem rudé fleky na jeho okraji jeho boty a přitáhla si hlavu k hrudníku.
Můj hrudník je pokryt usychající krví.
Pokryt.
Bouchal jsem do toho. Trhala jsem to zběsilými prsty. Musela jsem to ze sebe dostat. Musela jsem.
Strážce pomáhal. Pevné ruce rozšněrovaly mou halenku. Lapala jsem po dechu. Ostrý závan vzduchu zaplnil vůz.
Zaútočil na mou kůži oblečením s červenými kvítky a já se otočila, snažíc se dostat pryč. Nechtěla jsem, aby se mě dotkl tou věcí. Nevydržím to, pokud se mě dotkne ještě jednou.
Ukázal mi to oblečení. Byla to nová halenka, která vypadala jako má stará. Čistá bílá. Bez červené.
Přehodila jsem si ji přes hlavu. Hrubé nitě mě zaškrábaly na kůži. Možná, že kdyby škrábaly víc, zapomněla bych. Na rudou. Na to hrozné sténání, které jsem v hlavě pořád slyšela.
Na to, co jsem zrovna ztratila.
Strážce mě postavil na nohy a šmátral po šňůrce na mé sukni, ale nepomohla jsem mu. Jak jsem mohla? Vlastně jsem tam ani nebyla. Byla jsem doma na naší zadní verandě a usrkávala jsem limonádu, zatímco má rodina byla blízko, i když jsem ji neviděla.
Něco řekl, ale já jsem ho neslyšela. Jsem příliš zaměstnaná hlubokým burácením mužských hlasů, přicházející odněkud za mou zadní verandou.
Sukně mi čvachtala u nohou a on mě z ní zvedl.
Limonáda, kterou usrkávám, má perfektní kombinaci ovoce a sladkosti. Chtěla jsem se o ni podělit s mou rodinou. Ale pořád ještě nepřišli blíž.
Stáhl mi novou sukni přes hlavu. Světle modrá, přesně jako ta, ze které mě zrovna dostal.
Světle modrá jako letní nebe, které vidím ze své verandy.
Seděla jsem na lavičce ve voze.
Ne. Sedím v našem houpacím křesle.
Mé boty jsou pryč.
Je léto. Nepotřebuji boty.
Teď už byly boty zpět. Zavazuje mi je cizinec. Což je hloupé, protože si je dovedu zavázat sama.  Pokud bych chtěla. Což nechci, protože je horko a jsem příliš unavená.
Jsem příliš unavená.
Přestala jsem se na verandě houpat. Nebo možná vůz zastavil.
Nejsem ve voze. Nikdy jsem nebyla.
Ruce mě zvedly a postavily na ulici na dlažební kostky. Zírala jsem na své boty. Mají stejnou barvu a tvar jako vždy, ale pryč jsou ty okopaniny a záhyby, jakoby tam nikdy nebyly.
 Za mnou se vůz znova rozjel. Neotočila jsem se. Najednou jsem nevěděla, kde je moje veranda. Kam odešlo to letní slunce. Teď byla zima. Zima a šeď a vzduch byly mokré.

Někdo zavolala mé jméno a já jsem vzhlédla k Sylph, jejím tmavým očím plným strachu, dívajíc se na mě ze dveří. Když jsem se otočila a kráčela k ní, začala jsem opět slyšet tu sténající dívku a já jsem zaťala ruce, abych ji udržela na uzdě.

5 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad~~

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za skvelý preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, můžeš mi poslat originál na email: EgoGirl@email.cz

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat