čtvrtek 7. května 2015

Vlčí kopce - 3. kapitola 1/2


Jason dodržel slovo a vytáhl ji ven kolem poledne následujícího dne. Sally se probudila brzy, její vnitřní hodiny byly ještě trochu mimo kvůli pásmové nemoci. Do kuchyně ji přitáhla vůně čerstvě uvařené kávy, vůbec však netušila, jak ji mohla ucítit přes troje zavřené dveře, ale co v minulosti se jí takové věci stávali dost často.

Možná má citlivější smysly, protože měla v rodině vlkodlaka. Dřív ji to znepokojovalo mnohem víc, když ucítila něco, co její kolegové ne. Cítila se skvěle a úplně probuzená, hned jak vypila první doušek.
Většina zaměstnanců přišla kolem desáté dopoledne a pár jich dorazilo kolem jedenácté. Do té doby Sally vypila své obvyklé dva šálky černé kávy a snědla croissant, který jeden z vlků přinesl s sebou. Zřejmě to bylo jejich zvykem přivézt s sebou každé ráno čerstvé pečivo.
Sally se se všemi znovu seznámila. Dokonce viděla i Setha a poděkovala mu za to, že jí ukázal přeměnu. Zeptala se ho na pár otázek, ale měla dojem, že jsou z ní všichni trochu nervózní. Nebyla si jistá proč.
Sally byla zvyklá, že ji ostatní respektují, ale tihle ji nezažili jako detektiva. Možná tak na ně působí. Většinou to připisovala své výšce. Byla o pět centimetrů vyšší než průměrný člověk, ale všichni tihle kluci měřili nejméně o půl stopy víc a dokonce i ženy byly o pár centimetrů větší než ona.
Když přišel Jason, viděla v jejich očích stejný respekt, ostražitost a skutečnou lásku. Milovali ho a následovali jeho příkladu. Líbilo se jí to. To o něm dost vypovídalo. Měla za to, že je odhadla dost dobře, aby věděla, že nebudou slepě následovat kohokoli. Jason si získal jejich respekt a lásku. A to hodně znamenalo.
Když vešel, Sally okamžitě zaregistrovala jeho přítomnost. Projel jí záchvěv energie, otočila se jako na provázku a okamžitě se očima střetla s jeho intenzivním pohledem, v tu chvíli, jako by celá místnost kolem nich zmizela. Sakra. Je vážně tak hezký, jak si myslela.
Téměř celou noc strávila tím, aby přesvědčila samu sebe, že ji až tak nepřitahoval, ale marně. Byl úžasně hezký a připravený pro hřích. A Sally, dřív hodná holka a zastánce práva, náhle toužila po hříchu jako nikdy předtím.
„Máš volno? Myslím, že jsem ti slíbil prohlídku.“ Zastavil pár stop od ní a posadil se na roh pracovního stolu. Než dorazil, Sally seděla v kanceláři a chatovala. Najednou si vzpomněla, že mají publikum a čas se znovu rozběhl.
„Jistě. I když mám jednu žádost. Chtěla bych se zastavit v zahradnictví nebo někde, kde bych mohla nakoupit semínka.“
Tázavě naklonil hlavu a pak pokrčil rameny. „Jistě. Znám pár míst, které bychom mohli zkusit. Ale jestli chceš nakoupit i kytky, budu si muset půjčit auto. Dnes jsem přijel na Harley. Nevadí ti jet se mnou na motorce?“
Pane Bože! Prsty se jí roztřásly, při pomyšlení na to jak mu bude blízko.
„To je v pořádku. Chci jen semena. Ta se vejdou do kapsy. Nepotřebujeme auto a já se motorek nebojím. Vlastně taky jednu mám.“
„Vážně?“ Vedl ji ke dveřím z kanceláře, kterých si Sally ještě nevšimla. Včera použila vchod do domu na druhé straně budovy. „Jakou máš motorku?“
„Harley Sportster. Mám nový model Nightster z loňského roku.“
„Děvče podle mého gusta.“ Praštil se teatrálně do hrudi, když ji strkal dveřmi ven. Tam stál zaparkovaný obří model Harley Dyna. Byl to jeden z největších a novějších modelů, stejně jako muž, který ho řídil.
„Páni. Pár jsem jich viděla v showroomu, ale pro mě je moc velký. Působivé.“
„Díky. Ke mně se docela dobře hodí a má i pohodlnou sedačku pro tebe, i když jsem ještě žádnou holku nevezl. A hezky se ke mně můžeš přitisknout.“ Zamrkal na ni a zjevně čekal, jak zareaguje. Moc mu nevěřila, ale nechtěla být předvídatelná, takže mlčela.
Šel dopředu a z řídítek přinesl dvě helmy. Paráda, byla ráda, že myslel na jejich bezpečí, protože během služby viděla hodně rozbitých hlav, když si lidé vyrazili bez helmy. Viděla dost bouraček a věděla, že ochrana je důležitá.
Podal jí menší ze dvou přileb. „Doufám, že ti sedne. Půjčil jsem si ji od jedné ze členek smečky, měla by mít tvou velikost.“
Překvapeně se podívala na čistou a téměř novou helmu. Vzadu byl růžovou barvou nastříkaný nápis Heidi. Jestli si musel půjčit dívčí helmu, možná říkal pravdu o tom, že běžně žádnou ženu nevozí. Nevěděla proč jí na tom tak záleží. Od Carly věděla, že je na ženské a nemá žádný stud.
Sally si chtěla jen zaflirtovat. Musí si to udržet v paměti a ošklivá majetnická žárlivost, kterou k tomuhle muži cítí, prostě zmizí. On není její. Nemůže být její. Ne dlouhodobě. Je to vlkodlak, sakra!
Chtěla se s ním jen trochu pobavit, než bude muset vrátit domů ke svému pěknému, normálnímu životu. Chce snad tolik? Z toho chlapa prakticky stříkal sex-appeal a nezdálo se, že má problém ho kolem sebe šířit mezi harémem vlkodlačích dívek. Když bude mít štěstí, nebude mu vadit, poskytnout ho trochu také jí. I kdyby to bylo jen ze zvědavosti, jestli je ona také vlkodlak, věděla, že není, protože se rozhodně nikdy nezměnila ve zvíře.
Nasadila si helmu a upravila ji na svou velikost. „Sedí mi,“ řekla mu a pečlivě si udržovala své lascivní myšlenky pro sebe. Doufala, že se k nim dostanou později odpoledne.
„Paráda, tak nasedni. Zahradnictví je na kraji města, pojedeme nejdřív tam. Když tam nebudou mít, co potřebuješ, vím ještě o pár dalších místech. Ve městě si můžeme dát oběd, a pak bych ti chtěl ukázat území smečky. Co tomu říkáš?“
„To zní jako dobrý plán. Mám konec konců dovolenou. Nikam nemusím, jen se potřebuju vrátit, až se Carly vzbudí.“
Cítila se divně, když to říkala, ale zdálo se, že tomu Jason rozumí. Mrkl na ni, nasadil si helmu a zkontroloval, jestli má dobře nasazenou tu svou, přehodil nohu přes kovové monstrum a čekal, až se za ním uvelebí. Když se chytla kraje sedačky, zastavil ji, chytil ji za ruce a ovinul si je kolem trupu.
„Drž se mě, zlato. Nenechám tě spadnout.“
Chtěla přijít s vtipnou odpovědí, ale v puse jí tak vyschlo, že se nezmohla na slovo. Sakra ten měl, ale postavu. Jeho tělo bylo pod jejíma rukama teplé a tvrdé. Cítila, jak se svaly pod jejím dotekem pohybují a musela popadnout dech. Byl to vážně kus chlapa a zvířete v nejlepších letech.
Mezi nohama cítila jeho teplo a tiché vibrace motorky, což ji neuvěřitelně rozpálilo, konečně začal brzdit, blížili se ke kraji města. Už zahlédla jejich cíl, zahradnictví a zverimex v jednom, všimla si, že prodávají i domácí mazlíčky. Králíčky, kuřata a tak podobně. Byl to příjemný rozdíl proti nákupním střediskům.
Sesedla z motorky a nohy se jí pořád trochu třásly. S Jasonem se cítila bezpečně, i když trochu překročil rychlostní limit.
„Myslíš, že tady budou mít, co potřebuješ?“ Zeptal se, když jí vzal helmu a zavěsil ji na řídítka.
„Nejspíš ano. Tohle místo je tak roztomilé. Myslíš, že mi dovolí pohladit si králíčky, než odjedeme?“
Jason se té otázce zasmál.
Podívala se na něj s nejnevinnějším výrazem, jakého mohla dosáhnout. „Co je? Nevypadám snad, že miluju králíčky?“
„Miláčku, nemáš ani ponětí, jak moc jsem doufal, že existuješ. Jen jsem nečekal městem zoceleného detektiva se zálibou v lovu.“
Její oči se rozšířily, uvědomila si, že je vlk. A vlci žerou králíčky. Alespoň myslela, že se to stalo. „Možná budeme králíčky muset vynechat.“
Zasmál se výrazu v její tváři a ona se rozhodla pro ústup.
Zamířila k obchodu a nechala ho jít za tebou. Pozorně si zahradnictví prohlédla a hned jí bylo jasné, kde co mají. Přistoupila k regálu s osivem a rychle začala hledat, co potřebovala.
Do deseti minut byli ze zahradnictví venku a na cestě. Jason ji vzal na krátkou projížďku městem. Nakonec zastavil před restaurací, se zhasnutým neonovým nápisem, jmenovala se Steakhouse divoký Bob. Mohla tušit, kam ji ten vlk vezme na oběd.
„Nejsi vegetariánka, že ne?“ Zeptal se opožděně Jason a pověsil helmy na řídítka.
„Ne a mám ráda dobrý steak stejně jako kterýkoli masožravec.“ Usmála se, když jí otevřel dveře do restaurace. Byla plně obsazená a rušná, hluk se znatelně ztlumil hned, jak za ní vešel Jason.
Potom kývl na pár lidí a hluk se znovu zvýšil na běžnou úroveň. Než je uvedli ke stolu, řekl jí, že ho tady znají jako Jasona. Měla podezření, že část hostů i personálu, dobře ví, že je Alfou místní smečky. Někteří z nich byli zřejmě jejími členy.
Tušila, že je významné, že ji vzal někam, kde je jeho lidé uvidí společně. Nebyla si jistá, co to znamená v kruzích měničů, ale věděla, co to znamená, když lidský muž chce, aby ho jeho přátelé a kolegové viděli se ženou. Veřejně si tím na ni vznesl nárok.
Při tom pomyšlení ji zaplavilo teplo. I když to bylo jen dočasně, bylo to příjemné, i když se zachoval trochu jako neandrtálec. Sally byla dost silná na to, aby si přiznala, že je v ní trocha z jeskyní ženy, to veřejné prohlášení si totiž užívala.
Usadili je v prestižní části restaurace, ne moc blízko kuchyně, ale u stěny, kde měli výhled na téměř celou jídelnu. Soudě podle oblečení hostů, měli nějakou volnou hierarchii, podle které hosty usazovaly. Muži a ženy sedící u stolů poblíž, byli všichni dobře oblečení a evidentně dobře zajištění. Mnozí byli viditelně starší než Jason, ale pořád ve formě, vysocí a pružní, podobní vlkům, se kterými se seznámila předchozí večer.
„Vítejte, pane Moore,“ řekla hosteska. Než ho oslovila, chvíli zaváhala, Sally si byla jistá, že mu původně chtěla, říct Alfo, ale kvůli její přítomnosti si to rozmyslela.
„To je v pořádku, Cindy. To je přítelkyně paní Belakové z Kalifornie. Ví o nás všechno.“
„Aha.“ Dívčí obličej se rozzářil, když se na Sally usmála. „Vítejte, detektive. Má sestra pro Paní pracuje. Včera večer mi o vás vyprávěla. Říkala, že Paní je opravdu šťastná, že jste přijela a také, že nás navštívíte.“
Sally byla dívčí upřímností překvapená, a podle Jasonova shovívavého úsměvu to bylo v pořádku. Přesto jí připadalo zvláštní, že všichni evidentně vědí, kde pracuje.
„Díky,“ odpověděla Sally a Jason jí zdvořile přidržel židli.
„Mohu vám nabídnout něco pití?“ Cindy byla samý úsměv. Když se Jason posadil, každému z nich podala menu.
Objednali si nealkoholické nápoje a Cindy odešla.
Sally zaznamenala, že Jason do menu ani nepohlédl, než ho odložil. Sally si přečetla nabídku a všimla si, že u ní nejsou ceny. Vůbec ji nepřekvapil široký výběr masa. Kuřecí, hovězí, skopové, dokonce i bizoní a pštrosí maso bylo nabízeno v nejrůznější úpravě.
„Jednou jsem měl bizoní burger. Říkají, že jejich maso je méně tučné než hovězí, což je pro vás zdravé,“ poznamenala, aby řeč nestála. Jason se na ni díval. Cítila to. Společně s polovinou hostů.
„Máš ráda steak? Co takhle filet mignon? Bob ho balí do slaniny. Je moc dobrý.“
„To zní dobře, ale…“ Zavřela menu a položila ho na stůl. „…v tomhle menu nejsou ceny a i já dobře vím, že filet mignon, je pořádně drahý.“
„Neboj se. Pozval jsem tě a vybral jsem restauraci. Platím já. Objednej si, na co máš chuť. Já si to mohu dovolit.“ Nevěděla co na to odpovědět. „Kromě toho, tohle místo patří členům smečky, jím tady pokaždé. Na této straně Mississippi nenajdeš lepší filet mignon.“
Uvolnila se. „Dobrá. Přesvědčil jsi mě.“
„Jak ho chceš propečený?“ Zeptal se jí.
„Bylo by nezdvořilé požádat o velmi dobře propečený?“
Zasmál se, jejímu ironickému tónu. „Vůbec ne. To, že jsme vlci, neznamená, že musíme pořád jíst syrové maso. Má to i dobré stránky, například máme prsty a chápavé palce.“ Vtipně otevřel a zavřel pěst, chvíli na ni zíral, než vzhlédl zpátky k ní, se šibalskou jiskrou v očích. „A máme lepší čich a sluch, ale lidské chuťové buňky jsou trochu odlišné.“
Když přišel číšník, Jason jim objednal. Sally překvapovalo, jak Jasonovu autoritu všichni snadno přijímají. Protože byla s ním a byla člověk, čekala nějaké postranní pohledy a snažila se je ignorovat, ale pocit, že je všichni pozorují, se nevytratil ani během jídla.
Filet mignon chutnal přesně, jak Jason slíbil, a ona zjistila, že má větší hlad, než čekala. Jedli, užívali si společnosti toho druhého a povídali si o svých životech. Většinou odpovídala Jasonovi na otázky o své práci detektiva.
„Jsi velmi dobrý ve výslechu,“ poznamenala po chvíli, a uvědomila si, že mluví mnohem víc, než on.
„Nemůžu si pomoct. Mateš mě.“ Setkal se s jejím pohledem nad sklenkou, když se napil.
„Teď ty. Řekni mi něco o sobě a o smečce, jestli to tady jde.“ Rozhlédla se kolem, snažila se odhadnout, kolik mají soukromí.
Jason sledoval její pohled. „Každý tady je měnič. Většinou vlci. U baru sedí pár dalších druhů.“
„Další druhy?“ Sally se snažila nenápadně pohlédnout k baru.
„V lese nežijí jen vlci, zlato. Velké kočky a pár plemen dravců. Hodně zvířat má své lidské protějšky. Někteří jsou vzácnější než jiní. Například, v této části země, žije jen jeden pár medvědů, právě tady obědvají, sedí u toho stolu blízko dveří.“
Sally se podívala ke stolu, který jí ukázal, a viděla úplně normální pár s malým dítětem v židličce. Dítě jedlo rukama, najednou si všimla, že se jeho ručička změnila v tlapu s drápy. Matka si toho všimla, s úsměvem dítě napomenula, a ruka se vrátila do lidského tvaru.
„Děti se mění už v tak nízkém věku? Musí být těžké udržet to pod pokličkou.“
Jason se usmál. „Máš pravdu. Ale je jen pár druhů, u kterých to začíná tak brzo. Medvědi jsou nejrychlejší. Jejich děti jsou chlupaté už téměř od narození, podle toho, co jsem slyšel. Vlci se obvykle poprvé promění až kolem puberty. Zdá se, že všechny ty zuřící hormony vyvolají našeho vnitřního vlka.“ Pokrčil rameny a znovu usrkl ze svého nápoje. „Občas se dítě narozené ve smečce nedokáže proměnit, taky se to stává. Snažíme se je začlenit do smečky, v minulosti k nim bohužel ostatní cítili silnou averzi a často je ze smečky vyhnali.“ Zamračil se nad tím. „S tím já rozhodně nesouhlasím. Podle mě jakmile se narodíš ve smečce, tak do ní prostě patříš. Nemluvě o skutečnosti, že i když se nedokážeš proměnit, jednou tvé děti ponesou tvé geny.“ Ukázal na ni vidličkou. „Což se mohlo stát právě ve tvém případě.“
Uvědomila si kolem sebe kolektivní zadržení dechu, protože je slyšeli velmi dobře. Vlčí sluch byl přesně tak dobrý, jak jí tvrdil. Poznamenala si do paměti, až si s ním bude chtít promluvit příště, musí počítat s tím, že jim mohou rozumět i několik stolů dál.
„Díky žes mi to řekl, ale příště bys mohl mluvit hlasitěji. Nemyslím, že tě ti, kteří sedí u baru, slyšeli.“ Zasalutovala mu vidličkou, než na ni nabodla poslední kousek masa na talíři.
Jason se uchechtl a dojedl svůj steak.
„Jsem ráda, že ti připadám zábavná.“
„Ach, miláčku, ani netušíš jak.“ Otřel si rty ubrouskem, opřel se v židli a pozoroval ji.
Pod jeho upřeným pohledem se cítila nepříjemně, takže se rozhlédla kolem. „Hezké místo. Vodíš sem všechny návštěvy?“
„Vybral jsem to tady, protože mi tady chutná a věděl jsem, že si tu můžeme poměrně volně povídat, a líbí se mi, jak teď Bob podniká.“
„Jak to?“
„Divoký Bob skutečně býval divoký. Žil v horách s vlky. Skutečnými vlky, ne smečkou,“ objasnil. „Zemřela mu družka a on hledal útěchu v kopcích. Někdy pomůže utéct a na nějaký čas zůstat ve zvířecí podobě. Bob se před pár lety vrátil mezi nás a zpočátku to pro něj nebylo snadné. Ale teď už je v pohodě a já ho, kdykoli jsem ve městě, navštívím. Dobrý Alfa, podporuje členy své smečky.“ Jason se napřímil, když se podíval směrem ke dveřím. „My o vlku. A Bob je tady.“
Jason si potřásl rukou s obrovským chlapem v neposkvrněné bílé zástěře kolem pasu. Zdálo se, že je trochu nesvůj mimo kuchyň, ale Sally viděla, jak uctivý je divoký Bob ke svému Alfovi. Asi by je přišel přivítat, když přišli, ale zjevně musel právě vařit.
Sally se usmála, když je Jason představil a potřásla si rukou s tím obrem. Poznala raněný pohled v jeho očích, který byl totožný s pohledy obětí násilných trestných činů, kde byl zabit někdo blízký. Takový pohled už viděla. Pohled, který mluvil o tom, že se uvnitř něco rozbilo a nejde to už znovu opravit a srdce jí jako pokaždé vylétlo vstříc, v práci měla co dělat aby si zachovala profesionální odstup.
Nebyla teď ale v práci. Mile Boba pozdravila. Chválila jeho vaření a jeho restauraci tak nadšeně, jak jen dokázala. Bob si s nimi chvíli přátelsky povídal, pak se s nimi ale rozloučil s tím, že se musí vrátit do kuchyně. Než odešel, oběma jim poděkoval za návštěvu.
Jakmile se rozloučili, vyrazili na cestu. Měla toho hodně k přemýšlení a zároveň byla plná vynikajícího oběda. Vylezla si za Jasona a schoulila se mu na zádech, cítila se příjemně unavená a uspokojená. I když s ním na motorce jela teprve dvakrát, cítila se naprosto bezpečně, důvěřivě se k němu přivinula.
„Cítíš se dobře?“ Zeptal se předtím, než nastartoval.
„Hmm, asi upadnu do kómatu z přejedení. Ještě nikdy jsem nesnědla, tak velký oběd.“

„Aha. Myslím, že přesně vím, co potřebuješ.“ Bez dalších okolků se rozjel a zamířil ven z města.


15 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za pokračování, překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za skvelé pokračovanie ☺.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Knihomolka.3657. května 2015 21:53

    Díky za krásný překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat