středa 27. května 2015

Studium jedů - 24. kapitola 2/2


Celé dva dny se Velitel setkával popořadě s každým Generálem. Moje krátké a pravidelné vyrušování při ochutnávání Velitelova jídla se změnily v nepříjemné chvíle ticha. Napětí na hradě bylo téměř hmatatelné, když družiny Generálů vrčely a štěkaly na všechny kolem.

Třetí den, kdy jsem přišla ochutnat Velitelovu snídani, jsem jej našla zabraného do konverzace s Brazellem a Mogkanem. Velitelovy oči se leskly a hlas měl monotónní.
„Vypadni!“ vypálil na mě Brazell.
Mogkan mě vystrčil zpátky do trůnního sálu. „Počkej tady, dokud tě nepřivoláme,“ nařídil.
Stála jsem za dveřmi a váhala, zda mám tento neobvyklý požadavek uposlechnout. Pokud by přišel od Velitele nebo Valeka, neváhala bych, ale štvalo mě, že bych měla poslouchat Mogkana. Mé obavy narůstaly, když jsem si představovala, že by se Brazell mohl pokusit o atentát. Chystala jsem se jít najít Valeka, když vtrhl do trůnního sálu s tvrdým výrazem a spěchal k Velitelově pracovně.
„Co tady děláš?“ požadoval Valek vysvětlení. „Copak jsi ještě neochutnala Velitelovu snídani?“
„Dostala jsem rozkaz počkat. Je s Brazellem a Mogkanem.“
Okamžitý strach se vetřel Valekovi do tváře. Protáhl se kolem mě do pracovny. Následovala jsem jej. Mogkan stál za Velitelem, konečky prstů přiložené na jeho spáncích. Když se Valek objevil, Mogkan ustoupil. Hladce prohodil: „Jistě cítíte, pane, že je tohle skvělý způsob, jak zmírnit bolest hlavy.“
Nepřítomný výraz se z Velitelovy tváře vytratil. „Děkuji, Mogkane,“ řekl. Propíchl vyrušujícího Valeka pohledem a zeptal se, „Co je tak důležitého?“
„Znepokojující zprávy, pane.“ Další probodávající pohled směřoval od Valeka k Brazellovi a Mogkanovi. „Rád bych to probral v soukromí.“
Velitel přesunul jejich jednání na později a propustil je.
„Yeleno, ochutnej Velitelovu snídani. Hned.“
„Ano, pane.“
Valek mě pozoroval. Jeho výraz mě znervózňoval. Myslel si snad, že je jídlo otrávené? Zkontrolovala jsem studený čaj a vlažnou omeletu, ale nezaznamenala jsem nic, co by tam nepatřilo. Položila jsem podnos před Velitele.
„Yeleno, ještě jednou budu muset jíst studené jídlo, tak tě pověsím. Rozumíš?“ Velitelův hlas postrádal obvyklý oheň, ale hrozba byla skutečná.
„Ano, pane.“ Odpověděla jsem. Věděla jsem, že je omluva zbytečná.
„Můžeš jít.“
Utekla jsem z pracovny a sotva si všimla rušné činnosti v trůnním sále. Prošla jsem východem a zarazila se. „Hlad,“ řekl plochý hlas v mé hlavě. Můj žaludek zakručel. Byla jsem hladová jako vlk. Zamířila jsem do kuchyně.
Když jsem zabočila za roh, poradce Mogkan mi zablokoval cestu. Chytil mě za ruku a vedl mě do odlehlé části hradu. Jít s ním se mi zdálo úplně přirozené. Chtěla jsem se odtáhnout. Chtěla jsem cítit strach a hrůzu, ale mé emoce byly potlačeny. Hlad se najednou vytratil. Cítila jsem jen spokojenost.
Mogkan mě vedl dál opuštěnou chodbou. Byla to slepá ulička, pomyslela jsem si, ještě schopná vykouzlit alespoň nějakou reakci. Jeho jemné šedé oči se na mě upřely těsně před tím, než svou ruku stáhl z mé. Jeho prsty sledovaly linii černých diamantů na rukávu mé uniformy.
„Má drahá Yeleno,“ řekl majetnicky.
Jakmile se přerušil kontakt mezi námi, můj strach se uvolnil. Emocionální bariéra se rozpustila, ale nemohla jsem se pohnout. Svaly v těle neposlouchaly mé rozkazy, aby začaly boj.
Je to mág! Mogkan má moc. Použil ji při schůzce, aby rozhodil Valeka. Další rozjímání o tomto prozření byla přerušena, když Mogkan přistoupil blíže.
„Kdybych věděl, že budeš působit takové problémy, nikdy bych tě do Brazellova sirotčince nepřivedl.“ Usmál se mému zmatení. „Reyad ti neřekl, že jsem tě našel?“
„Ne.“ Můj hlas byl chraplavý.
„Byla jsi ztracená uprostřed džungle. Bylo ti pouhých šest. Takové krásné bystré dítě. Taková radost. Zachránil jsem tě ze spárů leoparda, protože jsem viděl tvůj potenciál. Ale bylas příliš tvrdohlavá a nezávislá. Čím více jsem se snažil, tím více ses mi bránila.“ Mogkan mi rukou zvedl bradu, abych se setkala s jeho pohledem. „Dokonce i teď, když tě mám pod kontrolou, pořád se mnou bojuješ. Můžu ovládat tvé tělo.“ Zvedl levou paži a moje ruka kopírovala ten pohyb. „Ale kdybych se snažil ovládnout zároveň tvou mysl i tělo, nakonec bys mě porazila.“ Zavrtěl nevěřícně hlavou, jako by ho to opravdu ohromilo.
„Naštěstí je potřeba jen trochu přitlačit.“ Vztáhl ke mně tuku a já viděla, jak přibližuje palec a ukazováček k sobě.
Stáhlo se mi hrdlo. Nemohla jsem dýchat. Bez moci bránit se, jsem klesla na zem. Moje mysl řvala až do ochraptění. Logika popadla paniku a zadupal ji do země. Mogkan používal magii. Možná jej mohu zablokovat, než omdlím. Snažila jsem se recitovat v mysli jedy.
„Taková síla,“ řekl Mogkan obdivně. „Ale tentokrát tě nezachrání.“ Sklonil se a téměř otcovsky mě něžně políbil na čelo.
Vstoupil do mě mír. Přestala jsem se bránit. Vidění se mi rozmazalo. Cítila jsem, jak mě Mogkan drží za ruku.


9 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Úúúúú.... nějak se nám to začíná komplikovat... zajímavé.... těším se na další =)

    OdpovědětVymazat
  3. paráda dalšia kapitolka veľmi pekne ďakujeme super váu :)
    iva

    OdpovědětVymazat
  4. a co bude dál ????

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za pokračování překladu. Lvice

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji už se nemohu dockat dalsí kapitoly. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat