pondělí 18. května 2015

Plnokrevná - 21. kapitola 1/3


Další kousek po dlouhé době, ale doufám, že si ho i tak užijete. :) - Paty


„Tohle jsme si nedomluvili, Valdove,“ zavrčel Rourke. „Víte to, stejně jako vaše královna. Mojí prací bylo pouze shromaždovat informace. Součástí dohody nikdy nebyl její únos nebo předání.
Bolest mi vystřelila do prstů, když se Rourkeho stisk zesílil téměř do toho bodu, kdy mi je málem zlomil. Svaly na předloktí mu začaly nebezpečně pulsovat.
Začala jsem zoufale hledat ve své paměti vše, co vím o upírech, ale bylo toho zatraceně málo. Věděla jsem asi tolik co ostatní, že upíři řídí celý svůj Coven ze dvou sídel. New Oreans a Francie. Po čtyři sta let, tedy z větší části, vládla všemocná královna Eudoxia, předchůdkyně Ivana Hrozného.
Upíři, zpravidla samotářští, mocní a směšně nebezpeční. Měli dlouhou a špinavou historii, ale vzhledem k tomu, že se stavěli společensky nad všechny nadpřirozené, měli vždy tendenci si ji nechávat pro sebe.
Což bylo pro nás všechny velké štěstí. Ve všech ohledech.
Netřeba dodávat, že upíři nikdy nepotřebovali pomoc od Hannon & Michaels, aby řešil jejich problémy.
A přestože můj otec s nimi bojoval znovu a znovu posledních pár století, obvykle protože jeden z nich napadl jednoho z našich, nikdy jsem neviděla žádného zblízka.
Technicky vzato, jako podřadný vlk, měla bych zůstat nepozorována. Nepotřebovali žádné další sekty.
Neměla jsem ponětí, co se mnou měli v plánu, a fakt že si očividně najali Rourka, a už věděli o mé proměně, bylo děsivé.
„Ach, ach, Rourku, naše dohoda,“ Valdov sepjal ruce před svým chladným zjevem. „Tou bylo shromáždit pro nás nezbytně nutné informace. Samozřejmým předpokladem bylo, že pokud, řekněme, nebudete úspěšný, přinesete dívku k nám.“ Podíval se na nás přes ty jeho špičaté, upírské nehty, jeho stále živý pohled mě naprosto znervózňoval. „A zdá se, že vaše pátrání bylo skutečně zastaveno, podle toho co tady vidím…“  S dokonale kamennou děsivou tváří zavětřil.  „Ach,“ vydechl, když se opět zaměřil na nás… „Touha, že?“
Rourkem vibrovala energie. Její úponky se začaly sápat i po mně.
„Dělám svou práci dobře, Valdove,“ řekl Rourke. „Dělám přesně to, za co jsem dostal zaplaceno, nic víc. Dostanete všechny informace, které potřebujte, jakmile je budu mít. A nemyslete si, já je budu mít. Takže můžete běžet zpátky ke své královně jako její poslušný mazlíček a můžete jí říct, ať jde do prdele, jestli se pokusí změnit mou část smlouvy.“
Valdov hluboce zasyčel, až mi z toho naskočila husí kůže. Poté se jeho tělo začalo před našima očima měnit. V hrůze jsem sledovala, jak se jeho rty pomalu odlouply a jeho špičáky byly stále delší a ostřejší. Jeho obličej se neskutečně protáhl. Tváře se propadly jak mu brada rostla směrem dolů.
Vypadalo to, jako by se mu obličej stahoval z kůže.
Hotová hororová podívaná.
Nakonec přišlo hrozivé finále. Jeho oči naprosto zčernaly a mne zasáhla vlna jeho hněvu. Padla jsem na kolena, když mě bičovala magie, se kterou jsem se ještě nikdy nesetkala. Tento upír byl pradávný a jeho síly byly nezměrné.
Moje vlčice na něj skočila uvnitř mé hlavy za hlasitého vrčení a skřípání zubů. Svaly se mi začaly měnit pod návalem adrenalinu, který zaplavil mé tělo. Musela jsem ji v sobě zadržet, neboť bychom byly mrtvé dřív, než by boj vůbec začal. Hej, já vím, že se těšíš, až se pustíš do boje s tímhle běsem, já taky, ale nemůžeme ho a jeho kumpány porazit najednou. Takže si budeš muset dát pohov. Zavrčela na mě, vycenila své zuby a ukázala mi, s jakou radostí by je zaryla do jeho bílého krku.
I kdyby se nám podařilo zničit upíry s Rourkeho pomocí, pamatuj na to že se pořád musíme vypořádat s vlky z jihu. Pokud teď zaútočíme, prohrajeme, chápeš to? Potřebujeme lepší plán, takový, co neobsahuje vyvalit se na hordu nadpřirozených. Dej mi minutku. Nahlas zaštěkala, ale zase couvla, její frustrace se ve zlověstných vlnách ozývala kolem mne.
Rourke hřejivě stiskl mou ruku, cítil můj nenadálý nával síly. Museli jsme to přečkat tak dlouho, jak jsme jen mohli. Kdyby náhodou, doufala jsem, že bychom jim mohli utéct někde v horách. Rozzuření vlci z jihu společně s děsivými upíry, nebyla kombinace, která by mohla sloužit v náš prospěch.
Valdov nad sebou s velkým úsilím získal kontrolu, očividně si rozmyslel, že by Rourkemu neměl utrhnout hlavu. Když si srovnal své rysy, vrhl na nás nešťastný úsměv. Zahleděl se na Rourkeho.
„Vypadá to že už nebudeme nadále potřebovat tvou... pomoc.“ Zasyčel jako had. „Můžeš považovat naši smlouvu za neplatnou. Samozřejmě ti bude zaplacena plná částka, my si ale vezmeme tu holku a ty se můžeš vrátit do svého brlohu, nebo kde se to vůbec schováváš.“ Žoviálně máchl svou mrtvou rukou, jako by odháněl mouchu. „Teď utíkej, než si to rozmyslím a zabiju tě, jen proto, že můžu.“
„Tohle neklapne, Valdove.“ řekl Rourke. „Utrhnu ti hlavu, pokud se přiblížíš, nemáš dostatečnou moc, abys mě tak snadno odbyl a ty to víš.“ Rourkeho hlas byl podivně klidný, poté ale soustředěný a nebezpečný. „Pokud se jí dotkneš, budeš mě prosit o ukončení tvého života. Rozumíš? Budeš žebrat!“
Energie se vlila do Rourkeho slov. Vlci se semkli, utvořili kolem nás kruh. Špitali si a vrčeli, nadšeni z vyhlídky dobrého boje.
Valdov se nezdál být ani přinejmenším zastrašen.
Místo toho přesunul svůj korálkovitý pohled na mě, naklonil hlavu jako pták. „Moje, moje, moje, co to tady máme?“ Při tlesknutí mu na tváři hrál ponurý usměv. „A já myslel, že to byla jen vaše neustálá potřeba říje! Moje Královna bude jevit zájem o tento nový vývoj. Pojď si se mnou hrát malý vlku,“ řekl přímo ke mně. „Nebo jsi příliš vyděšená tím, co vidíš před sebou?“ Když sem neodpověděla, zakroutil hlavou v předstíraném soucitu. „Je škoda, že tvůj otec je tak velmi daleko že, malá vlčice? Je to taková škoda, že tu nemohl být. Takhle přijde o všechnu zábavu.“
Vyzýval mě.
Nemohla jsem od toho uprchnout, i když moje lidská část chtěla. Pokud na sobě nechám znát známku slabosti, zraní mě při dlouhém běhu, navíc to nebylo něco, co bych mohla udělat – co by můj vlk neudělal. Navíc se teď podobala běsnícímu šílenci na krátkém řetězu, vrčela, skřípěla zuby a vzpínala se na zadní nohy. Narovnala jsem ramena a s námahou vytáhla ruku z Rourkeho sevření s poměrnou námahou, jelikož neměl v plánu mě pustit blíže k Valdovovi.
Uvolnila jsem se a postoupila o krok vpřed. Rourke trošku zavrčel, byl to stálý zvuk plný nebezpečí a nenávisti. Dívala jsem se Valdovovi přímo do očí a tím nejsilnějším hlasem, jaký jsem byla schopen vydat, jsem řekla, „Naposledy, když jsem potřeboval pomoc mého otce, mi bylo sedm, Valdove. A aby bylo jasno, raději si ušpiním své vlastní ruce. Takže prosím, ukaž nám vše, co máš. Nebojím se tě.“ Zakončila jsem to úsměvem odhalujícím mé bílé zuby. Moje vlčice mě varoval, abych se držela zpátky, nebo budou potíže.
Zrovna když jsem pronesla svou řeč, mé tělo zaplavila síla.
Má vlčice měla nápad – posily. Byla jsem dost silná na to, aby mnou prošel drsný puls, ale ne dost silná, abych dala cokoliv do pohybu.
Skvělé.
Zaštěkala.
Valdov se znovu nadechnul, zavřel oči a ignoroval mou odvahu. „Achhh tolik hrubé síly, malý vlkodlaku,“ vydechl. Pak se jeho oči prudce otevřely s mazaným a povýšeným výrazem ve tváři. „Bohužel to nebude stačit, abys odolala nám všem, jsi jen ubohá ženuška, bez ohledu na to jak špinavou… se ti podaří být. Ačkoliv by to mohlo být velmi zábavné sledovat, budu muset tentokrát odmítnout.“
Měla jsem v plánu mu říct, kolik přesně hlíny jsem si přála mu naházet do krku, když lusknul prsty a téměř okamžitě ze stínů vystoupila postava na mýtinu.
Když se k nám pomalu blížila, uvědomila jsem si, že to je žena.
Měla dlouhé, rudé vlasy, jež jí vlály ve větru, když se sebevědomě přibližovala k nám, její kadeře za ní tančily ve větru, který jsem nemohla vidět ani cítit.
Od hlavy až po paty byla oblečená v černé kůži. Nakrátko střižený kabát zakrýval přiléhavý korzet, který objímal její úzký pas tak silně, až bylo kupodivu, že mohla dýchat. Kabát i korzet byly hustě pokryty ostrými ocelovými ostny. Celý zjev pak doplňovaly extrémně upnuté vysoké kalhoty, které končily těsně pod jejím pupíkem. Kalhoty končily ve vysokých, úzkých, černých botách. Měla taky k boku připnuté něco, co se podobalo dlouhému biči.
Bože můj, už vím, kdo přivedl zpátky černou krásu.
Záhadná žena se zasmála, když přišla blíž. „Chyběla sem ti, miláčku? Je to už příliš dlouho, co jsme se naposledy viděli, co říkáš Rourku?“
Odtrhla jsem od mí pohled, když se Rourke vrhl na Valdova.
Zastavil se asi stopu od upíra, který ani nemrkl nad Rourkeho nečekanou reakcí. „Jak se opovažuješ přivést ji do mého lesa, upíre,“ zuřil Rourke. „Všichni víme, že jsi slaboch, co se pořád schovává za sukní Královny, ale najímat si vlkodlaky a čarodějnice aby dělali tvou práci? To je úplně nové dno, Valdove, i pro upírskou krysu jako jsi ty.“
Najatá čarodějnice, protože očividně nebyla měnič, se zřejmě dost nudila. Zvedla své nehty a postavila se bezprostředně blízko přímo mezi naštvaného upíra a zjihlého Rourka. Když zůstala stát, dala si ruce v bok a prsty začala bubnovat o svůj úzký pas.
Byla naprosto ohromující.
Naprostá děvka. Nemůžu se dočkat, až jí setřu ten bezvýrazný úsměv z její tváře. Moje vlčice zavrčela v souhlasu.
Byla dokonalá, jako porcelánová panenka, s rudými rty tvaru srdce a vysokými kulatými lícními kostmi.
Naklonila se kupředu a zavrněla Rourkemu do ucha, „Nejsem čarodějnice, ale Kouzelnice, drahý. Ale to už víš, že? Chyběla jsem ti?“ Když Rourke nespouštěl oči z Valdova, vypadala mírně pobouřená. „Nepracuju pro upíry,“ procedila skrz zuby. „Ale, můj drahý, přece bych si nenechala ujít takovou párty, a ty víš, že já miluju dobrou párty. A pokud si Královna chce pár těchhle ozdůbek nechat, kdo jsem já, abych soudila její velkorysost?“
Rourke se jejím směrem ani nepodíval.
Což bylo dobře, protože pokud to udělal, moje vlčice by jí nakopala to perfektní pozadí.
Čarodějka položila ruku na Rourkeho obličej, její tmavě červené nehty se lesky, když pomalu pohladila hřbetem své ruky jeho tvář. „O co jde, brouku? Vlk ti ukousl jazyk?“ Smála se sladce, jako cinkot zvonečků v horké letní noci.
Moje vlčice byla tak neklidná, že se mi drápy zformovaly do ostrých špiček a špičáky definitivně vystouply. Představila jsem si, jak ji strhnu zpátky, ale počkala jsem, protože Rourke stále neodpověděl. Prostě počkej! Ještě se nemůžeme přeměnit! Pokud vypustím svou vlčici, z celé mýtiny se stane bojiště a my bychom byli terčem. V nějakém bodě se jistě přeměníme, ale ne zrovna teď. Pořád hodnotíme situaci. Nevíme, čeho je ta čarodějka schopná, ale jsem si jistá, že je to něco strašného, protože je Rourke příliš ostražitý. Možná, když počkáme dostatečně dlouho, přijdou nám posily. Věděla jsem, že je to jen zbožné přání. „Táta“ a jeho banda vlkodlaků by mohli být naše eso v rukávu.
Moje vlčice se opakovaně nadechla, vrhala na mě obrazy, jak se její zuby zatínají do rukou Kouzelnice, do těch, co právě sahaly na tváře mého přítele, a odtrhla je od sebe. Já vím, ale vydrž s těmi myšlenkami ještě pár minut. Zavrčela v odpovědi, očividně není na mé straně, co se týče čekání. A měla pravdu. Každá molekula mého bytí nenáviděla tu zrzatou mrchu ještě dřív, než se vůbec přiblížila a já zjistila, že se zná s mým druhem. Teď jsem ji chtěla zabít a sledovat jak pomalu a bolestivě umírá.
Můj.
Celé Rourkovo tělo se třáslo vzteky, jeho vůně byla tak silná a hrozivá, že několik vlků udělalo krok zpět. „Seleno,“ zavrčel. „Dám ti 5 minut na to, abys mi zmizela z očí. Udělala si smrtící chybu, když jsi sem dnes večer přišla a spojila se s upíry. Pokud okamžitě neodejdeš, tentokrát tě zabiju. To ti slibuju.“
Tentokrát? Selena? Měsíční bohyně? Velkou patronku magie a čarodějnictví? Určitě nemluví o téhle Seleně.
„Ach Rourku, nekaž legraci,“ uchechtla se čarodějka. „Nebudu se pouze motat kolem, ale přímo si užiju tuhle malou show více, než cokoliv, co jsem udělala za poslední… hmm… tisíciletí… a týká se to i tebe, lásko.“ Řekla a poklepala mu nehtem na hruď.
Rourke byl jako socha. Nepohnul jediným svalem a dokonce se ani nepokusil podívat jejím směrem. Nevěnuje jí svou pozornost. Uklidni se, ukoušeme jí ty prsty, brzy.
Selenin hlas zazněl pronikavěji. „Opravdu si myslíš, že bych mohla ignorovat, co jsi mi udělal? Nechat tě jen tak jít za svými věcmi, bez nějaké pomsty?“ Téměř se ho dotýkala, když přistoupila ještě blíž, její vztek ho skoro olizoval. „Poslouchej, co ti teď řeknu, Rourku. Tentokrát to budeš ty, kdo zaplatí. A mám v plánu začít tou malou děvkou támhle.“ Kývla na mě jako bych byla nicka. „Pak se vrhnu na větší a lepší záležitosti.“ Její duhovky zčervenaly, a vypadaly stejně jako její rudé vlasy. „Přísahám.“
Můj zápal stoupal, zavrčela jsem bez jakékoli pomoci mé vlčice. Dělala si prdel? Napětí ve vzduchu se stalo nesnesitelným. Vydrž, řekla jsem vlčici. Už jen pár vteřin. Moje krev tančila očekáváním. Pak jí vyrveme srdce.

16 komentářů:

  1. Vďaka za pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  2. Supr, moc děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další části ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělé. Moc díky

    OdpovědětVymazat
  7. Skvělé,díky moc za pokračování ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. skvělé moc díky za pokračování strašně jsem se na to těšila :))

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za pokračování :-) :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  10. super moc díky za pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  11. :D moc děkuji za pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  12. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat