neděle 17. května 2015

Návrat mrtvého muže - 9. kapitola


Jace na mě čekal dole. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se, když jsem otvírala dveře do starého podzemního parkoviště. Byl tam nouzový východ, který ústil v sousedním bloku, kde nás reportéři nebudou schopní dohonit. Před stanicí jich čekala celá smečka. Vůbec jsem Gabe nezáviděla nadcházející tiskovou konferenci, ale televizní štáby ji milovaly.
„Ne,“ odpověděla jsem stručně.

„Rigger Hall.“ Zamračil se a odhrnul si vlasy z čela. „Danny...“
„Nechci o tom mluvit.“ Rozhlédla jsem se po betonových kójích, kde tiše odpočívala policejní vznášedla. Na střeše budovy nebylo pro všechna dost místa, takže využili staré podzemní prostory, které měly dostatečně velký vstup a rozlehlé technické zázemí. Na vzdálenějším konci byla osvětlená prosklená kukaň, kde hlídač usrkával kávu a úmyslně nás přehlížel.
„To je mi jasné,“ chytil mě za paži. „Danny.“
Ach bože, ne, ne teď. „Jace, ne. Potřebuju zajít k Jadovi. A napít se.“
„Nic to s tebou nedělá.“ Proč mi to musí připomínat?
Co na tom, že to byla pravda, můj metabolismus alkohol okamžitě spálil, nepůsobil na mě víc než voda. A pořád jsem byla moc velký zbabělec na to, abych zkusila nějaké míň legální způsoby, jak se rozptýlit a dosáhnout úlevy.
Pokud tohle rychle neskončí, možná odvahu najdu.
„Aspoň tu zkusím.“ Svraštila jsem obličej.
„Bože,“ vydechl a vzal mě do náruče.
Byla jsem o kousek vyšší než dřív, ale pořád jsem si mohla položit hlavu na jeho rameno, s obličejem mezi jeho krkem a klíční kostí. Musela jsem být opatrná, byla jsem teď mnohem těžší a silnější. Během práce jsem se vždycky snažila být na ráně jako první, pořád jsem se bála, že schytá nějaký zásah.
Nechala jsem ho ještě chvíli, aby mě držel a poslouchala jsem okolní zvuky. V garáži byla ozvěna, zvuky vznášedel a nadávky zadržených feťáků se odrážely od zdí a rozdroleného betonu.
Vzdychla jsem si a odtáhla se od něho. Promnula jsem si levé rameno, neustále mi v něm pulzovalo, nechápala jsem proč. Předtím byla značka studená, odumřelá tkáň v živém těle, teď byla najednou horká, živoucí oheň propalující se mojí kůží. Horké vlny neopadly, objevovaly se znovu a znovu.
Vyvolává je Lucifer?
Skvělé, další starosti.
„Neptej se mě na Rigger Hall,“ řekla jsem mu. „Ano?“
Nebylo to fér. Pořád vypadal strašně, poslední měsíce se na něm podepsaly, ale nikdy si nestěžoval. Ukázal se u mých dveří, zůstal se mnou, hlídal mi záda, když jsem se hnala od případu k případu a nechtěla přemýšlet. Jistě, kdysi mě zradil, když mi neřekl, že patří k mafii a opustil mě, když jeho rodina hrozila, že mě zabije, pokud se nevrátí a nebude pro ně dál pracovat. Tehdy jsem vnímala jen agónii ze zrady, ale od Ria ušel Jace dlouhou cestu. Nebylo to vůči němu fér. Nic z toho.
Pochopil a změnil téma. „Máš pravdu, mám něco lepšího, na co se tě zeptat.“ Poklepával holí do starého špinavého betonu. Ostrý zvuk pronikl přes hučení vznášedel.
„Sem s tím.“ Hleděla jsem směrem k východu, zůstal stát vedle mě, pořád ťukal holí do betonu. Kůstky do sebe s chrastěním narážely; aura jeho Síly byla sladká a opojná. Žádný jiný šaman nebyl cítit jako Jace, kombinace bílého vína a pepře překrytá horkým medem. Kdyby to nebyl lidský pach, byl by velmi příjemný.
„Milovala jsi ho?“ K jeho dobru, nezněl naštvaně, jen zvědavě.
Moje boty zůstaly přilepené k zemi, ale měla jsem pocit, jako bych vrávorala. „Cože?“ Proč se mě k čertu na to teď ptá? Protože jsem křičela jeho jméno, když se na mě ta věc vrhla? Jako by to byl odraz mé nejistoty, jedno z přistávajících vznášedel dosedlo s ostrým zaskřípáním.
Zhluboka jsem se nadechla
„Milovala jsi toho démona? Japhrimela?“ Úplně jsem cítila, jak se mu při vyslovování Japhrimelova jména zkřivily rty jako by to bylo něco kyselého.
„Jace,“ řekla jsem úsečně. „Nech toho.“
„Zasloužím si odpověď. Čekal jsem dost dlouho.“ Tiše, nebyl to jeho obvyklý bezstarostný ironický tón.
„Co si zasloužíš? Lhal jsi mi o Santinovi.“ To se dalo čekat, to byla rána pod pás, jsi mrcha.
Co jiného mohl říct? Nenechala jsem ho, aby se obhájil. „Nevěděl jsem.“
„Lhal jsi mi o Corvinově rodině.“ Další výčitka. Nedokázala jsem si pomoct. Proč musíme tenhle rozhovor vést právě teď? Proč?
„Neměl jsem na výběr, udělal jsem to, abych tě chránil. Tehdy by tě zabili. Když jsi byla ještě člověk.“
Bylo to poprvé, co se zmínil o mém bolestivém, veřejném tajemství. Nejsem člověk. Jak dlouho o tom přemýšlel? „Jako protiklad k hnusu? Přidal ses k Luderům? Napochoduješ před nemocnici s transparentem ´Genetické úpravy jsou vražda´?“Můj hlas se odrážel od betonu, studený, že se skoro tvořila jinovatka. Kdybych nebyla opatrná, mohla bych rozbít podlahu. Třepotalo se to na samé hranici mojí kontroly. Všechna ta Síla. Uvažovala jsem, jestli by mě Japhrimel naučil, jak ji použít, co dělat, aby mě nepozřela.
„Jsi to, co jsi byla vždycky, Danny.“ Suše mě informoval. „Tvrdohlavá, panovačná, neomalená. A krásná.“
„Zapomněl jsi na hrubá, nespoutaná a krutá.“
„A to nemluvím o přehánění.“ Vzdychl „Dobře, vyhrála jsi. Jen jsem to chtěl vědět. Nezasloužím si to? Milovala jsi ho?“
„Proč? Jaký by v tom byl rozdíl? Je mrtvý a už se nevrátí, Jace. Nech to být.“ Šli jsme po rampě k tlakovým vratům, která nás dělila od prašné špinavé ulice a udržovala v garáži stálou teplotu. Jako obvykle se mnou srovnal krok. Dlouhýma nohama vyrovnal můj rychlejší pohyb a svoje ztuhlé koleno.
„Když to necháš být ty, pak to možná dokážu i já.“ Odsekával konce slov.
„Je mrtvý. Nech to být.“ Nedokázala jsem to říct nahlas, přes stažené hrdlo jsem stěží dokázala protlačit zašeptání. Mrtvý, ano. Ale skutečně odešel? Ne. Zeptej se mě, jestli je on ten důvod, proč se tě nemůžu dotknout. Zeptej se mě, jestli pořád slyším v hlavě jeho hlas. Přestože už s jistotou vím, že démoni nekončí v krajinách mrtvých.
„Fajn.“ Jeho hůl při našich krocích narážela do betonu. Kůstky klapaly stěží potlačovaným vztekem. „K čemu mě vlastně potřebuješ?“
V nastalém tichu jsem hlasitě polkla. Volala jsem Japhrimelovo jméno, ne jeho. Má právo být naštvaný.
„Abys byl se mnou?“ Zněla jsem překvapeně. Splnil jsi svou povinnost, Jace. Nikdo neřekl, že ne, hlídáš mi záda už od Ria. Na čem jiném ksakru záleží?
„Samozřejmě, že jsem s tebou, Danny. Ale co chceš, abych udělal?“ Najednou zněl podrážděně jako nikdy. Slova byla štiplavá a tón kyselý.
Napětí v mých ramenou najednou trochu povolilo. Protáhla jsem si pravou ruku a uslyšela sérií lupání a křupání. Přineslo mi to zvláštní druh úlevy, kterou jsem nemínila nijak blíž rozebírat. „Potřebuju zajít za Jadem, trochu si zatrénovat a pročistit si hlavu, než se pustím do něčeho dalšího.“ Podívala jsem se na něj. „Můžeš mě dostat do Domu bolesti? Co nejdřív?“
Kdybych ho tak dobře neznala, řekla bych, že při mých slovech zblednul. „Pro Changovu lásku, děvče, to nechceš zrovna něco snadného.“ Vypadalo to, že nemůže popadnout dech.
„Nejsem cítit jako člověk,“ řekla jsem suše. „Myslím, že my mě nepustili dovnitř. Ale potřebuju se tam dostat nebo získat pozvánku a ty máš kontakty.“ U mafie to jsem neřekla nahlas. Koneckonců, to už je minulost. Nebo ne? Bohové, kdybych si mohla vybrat jednu věc, která zmizí v minulosti, co bych si vybrala?
Ani nezaváhal. „Dobře, dostaneš svou pozvánku. A co budu dělat já, zatímco ty budeš mluvit s upíry?

„Uděláš menší průzkum.“


8 komentářů:

  1. Vďaka za skvelé pokračovanie, som fakt zvedavá či je Japhrimel naozaj mŕtvy???

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-) ;.)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat