neděle 10. května 2015

Návrat mrtvého muže - 8. kapitola


„Sakra,“ řekla už asi podvanácté Gabe a mnula si zátylek. „Je mi to líto, Danny. Hade, mohlo tě to zabít.“
Pokrčila jsem rameny a usrkla si z plastového kelímku, který jsem držela v levé ruce něčeho, co vonělo jako káva. Pravá ruka mi ležela bez užitku v klíně. Kolem nás byl slyšet bzukot hlasů zbytku oddělení, slyšela jsem Ceremoniáře z druhé strany místnosti, jak diktuje zprávu o vyšetřování bankovní loupeže. „Nedělej si s tím starosti, Gabe. Vydržím toho víc než dřív.“

Nebyl tam. Odešel. Je opravdu pryč. Řekla jsem hlasu, ať zmlkne. Protentokrát poslechl, ale s příslibem že se vrátí a bude mě znovu trápit, až se budu pokoušet spát.
Aspoň na něco jsem se ve svém životě mohla spolehnout.
„Zjevně.“ Vzdychla si a podívala se na kupu papírů na svém stole. Pramen tmavých vlasů ji padl do obličeje. U takové puntičkářky jako Gabe k neuvěření. Oběma rukama si masírovala zátylek, aby se zbavila bolení hlavy. Pohled v očích už měla klidnější než před chvílí a ve tvářích už měla trochu barvy. „Bohové, je mi to tak líto, Danny.“
„Neboj,“ odpověděla jsem, překvapená závanem podrážděnosti. Má o mě strach, je to moje kamarádka, nezaslouží si moji špatnou náladu. Řekla jsem si už popáté, opřela se v židli a upřeně se dívala na láhev brandy. Gabe všem nabídla zdravotního loka, dala jsem si, i když v mém případě to mohla být klidně voda. Alkohol na mou novou fyziognomii nijak nepůsobil. Jace si dal ve skutečnosti tři dlouhé doušky, než odlepil láhev od rtů a vrátil ji. „Přinejmenším jsme se dozvěděli aspoň něco.“
Jace upil kávy z plastového kelímku. „Co si o tom myslíš, Danny?“ Zněl jen napůl soustředěně, obličej měl bledý, modré oči vodnaté a podlité krví. Kůstky na jeho holi do sebe neklidně narážely, na tvářích měl horečnaté skvrny.
Oba byli vyděšení. Čekala jsem, že až opadne moje euforie a adrenalin po opětovném setkání se Smrtí, budu vyděšená taky. Teď jsem na to ale nebyla ve správném rozpoložení. Cítila jsem celou událost jako podivné vítězství.
Existovalo jen několik věcí, které mohly zjevení přeměnit v hladového, zuřivého ducha a většina z nich měla co dočinění s duši ničícím mučením před smrtí. Rituální vraždou, které by se dalo říkat ´černá magie´. Síla nashromážděná během mučení a pak použitá k zabití spolu s genocidou byly v seznamu na prvních místech. Stejně tak napadení Požíračem – psychickým upírem. V populaci, kde bylo použití síly běžné a časté se u některých jedinců občas stávalo, že potřeba hromadění Síly narostla do patologických rozměrů, takže ji začali vysávat z živých tvorů kolem sebe. Živili se pak jejich magickou a psychickou energií s narůstající potřebou, dokud to nedošlo tak daleko, že vysáli veškerou životní energii z psioniků během minut a z normálních lidi dokonce během sekund. Většina Požíračů je chycených a vyléčených ještě dokud jsou mladí a pokud se jim dostane včasné pomoci, jsou pak schopní normálně žít jako běžní psionici. Pokud se stal závislým na síle psionik v pozdějším věku, byla včasná intervence ještě důležitější.
Jenomže Požírači svoje oběti netrhají. Aspoň ne fyzicky.
Podle mě to vypadalo spíš na rituální vraždu, ale na přesné závěry bylo ještě brzo. Ať už to bylo cokoliv, Christabel Moorcock trpěla tak strašně, že z dozvuků utrpení zešílel dokonce i její duch.
„Tak jo.“ Položila jsem si nohy nahoru na stůl a z vlasů si vytáhla úlomek kachličky, který jsem hodila do jejího přeplněného koše. „Víme, že čelíme něčemu naprosto příšernému. To je dobré vědět. Pokud budeme předpokládat, že se jedná o rituální vraždu, což je můj první odhad, víme taky, že ať už ji potkalo cokoliv, doznívá to ještě i po smrti. Což nám omezuje počet magických praktik, které tohle můžou způsobit. Pachatel je někdo velmi, velmi odhodlaný; víme také, že byla nutná příprava. Kolem těla bylo rozmístěných několik vodítek. Nikdo nedokáže odvést tak precizní práci, vždycky nastanou nějaké nepředvídatelné okolnosti. Tohle jsem se během let, kdy jsem stíhala zločince, naučila.“ Opatrně jsem se podívala po Jaceovi, jestli přikyvuje, konec konců, on byl můj učitel. Za rok s ním jsem se toho naučila víc, než sama za pět let.
„Skvělé.“ Gabe se opřela lokty o stůl a konečně si přestal mnout krk. Kruhy kolem očí se začaly pomalu vytrácet. Cítila jsem pizzu, asi se tu někdo rozhodl pro rychlou večeři. Připomnělo mi to, že jsem byla hladová. Jako obvykle. „Caine dělá kravál, žes mu zničila tělo. Zprávy jsou toho plné, takže čekej, až vypluje na povrch, že na tom pracuješ, začnou kolem kroužit žraloci.“
„Dostane kompenzaci a do vyšetřování se zapojí hegemonická HHS.“ Můj hlas zněl ostře. „A na čem pracuju, nikoho nezajímá.“
Překvapilo mě Jaceovo odfrknutí. Najednou polkl zbytek kávy z kelímku a natáhl se po láhvi brandy. V půlce pohybu asi změnil názor, protože ruku zase stáhnul. Rozhrkaná židle zaskřípala. „A, opravdu? Jsi ta Danny Valentine, světově proslulá Nekromantka, která náhle zbohatla a pak se stáhla na vrcholu kariéry hned po tom, co během jejího pobytu vypukla v Nuevo Riu pouliční válka. Samozřejmě, že po tobě půjdou. Překvapuje mě, že tvůj dům ještě neobléhají reportéři.“
Zapomněl se zmínit, že jsem dokázala přivolat jen z kupky popela duše mágů ze Saint Crowley a pracovala na místě neštěstí po zhroucení Choyenské věže. Ani nemluvím o tom, že o mých zakázkách za poslední rok už vznikala holovizní show. Gabe měla pravdu, pokud vyjde najevo, že pracuju na tomhle případě, vypukne peklo. A navíc to, že angažovali žoldáka, vrhne na policii špatné světlo.
„Sakra.“ Napila jsem se kalné tekutiny, které tady říkali káva. Rozhodla jsem se změnit téma. Zvýraznit pozitiva, tak řečeno. „Aspoň toho víme víc než předtím a máme směr, kterým se můžeme vydat.“
„Jaký směr?“ Zeptala se Gabe.
„Rigger Hall.“ Otřásla jsem se. „Hlavní noční můra.“ Pamatuj. Pamatuj.Pamatuj. Ze vzpomínky na opakovaná bezduchá slova zjevení mě roztřásla zima stejně jako z Christabeliny poznámky. Nechtěla jsem vzpomínat na Rigger Hall. Bez vzpomínek se mi dařilo poslední léta celkem dobře. Přála jsem si, aby to tak mohlo být dál.
Rozhostilo se mezi námi ticho. Papíry na stole se chvěly, ale průvan za to nemohl.
„Co se tam stalo, Danny?“ Gabe vypadala nešťastně. Její hlas podkresloval okolní ruch, zvonění telefonů a praskání síly. Ceremoniář vedle dveří tiše zaklel a začal s diktováním znovu, slyšela jsem navíjení magnetické pásky. „Záznam byl zapečetěný, na jeho získání bude potřeba soudní příkaz, a to znamená jen víc publicity. Budu to držet v tichosti, jak jen to půjde. Jak se toho ujme tisk, budeme mít štěstí, když se nám tu neobjeví nějaký napodobitel a Luddorové nebudou útočit na psioniky.“
Měla pravdu. Budeme rádi, když to utajíme a neobjeví se nám tu pár vražd od samozvaných obhájců´ lidskosti´. A první oběť byla normál. Pokud se objeví jakýkoliv náznak, že zodpovědnost za zločiny nese psionik, vypuknou nepokoje.
Běžnému pouličnímu násilí se většina proniků dokázala bez problémů ubránit, jen idiot by neabsolvoval bojový výcvik, ale i tak, všechny ty postranní pohledy a malé ústrky. Byli jsme vytrénovaní ve školách Hegemonie, po akreditaci nás tetovali, byli jsme sledovaní ze všech stran, ale normálové z nás pořád měli strach. Pro Hegemonii jsme byli užiteční a taky zdroj nemalých výdělků, ale na ničem z toho nezáleželo, když šlo o normály. Pro ně jsme byli všichni šílenci a navždy budeme.
Mlčela jsem s pohledem upřeným na láhev a zlatavou tekutinu v ní. Už byla skoro prázdná, nízká hladina se díky mojí pozornosti vlnila.
Jace vstal a opřel se o svou hůl. „Půjdu se podívat, jestli venku nejsou reportéři.“ Byl pryč dřív, než jsem stihla zareagovat.
Chvíli jsem se za ním dívala, než jsem zjistila, že na mě Gabe upřeně hledí. „Co?“ Posunula jsem si nohy na stole a snažila se neznít dotčeně. V ústech jsem pořád cítila pachuť popela a kachliček z márnice.
„Je naštvaný,“ oznámila mi, jako bych to i tak nevěděla. „O co mezi vámi dvěma jde, Danny?“
„O nic,“ zamumlala jsem a znovu si usrkla kávy. „Bydlí u mě, pracuje se mnou. Pořád je poblíž, ale vlastně není, vždyť víš. Já nemůžu.“ Nemůžu se ho dotknout. A nenechám ho, aby se on dotknul mě.
Zamračila se a vrásky kolem jejích očí zvýrazněly. „To jako, že spolu...“ Nadzvedla tenké obočí a dívala se na mě, jako bych jí právě oznámila, že chci změnit pohlaví.
„Nevím, co by to s ním udělalo.“ Z jizvy na levém rameni mi vytryskl tenký horký pramínek, který jsem cítila až v páteři. A navíc není to Japhrimel. Pokaždé, když se pokusí se mě dotknout, nedokážu myslet na nic jiného než na toho zatraceného démona. Ha. Ha. Užíváš si to, démone? „Můžeme prosím mluvit o něčem jiném, než o mém sexuálním životě, prosím?“
„Vzdal se kvůli tobě slibné kariéry. Šel za tebou. Vzdal se všeho.“ A je to člověk. Tohle neřekla, ale jako by se stalo. Dokonce i někdo, koho považovala za zrádce, byl zjevně lepší, než mnou oplakávaný démon.
„Rigger Hall.“ Změnila jsem téma. Tekutina ve skoro prázdné láhvi se leskla na slunci. „Moc toho nevím, Gabe, ale to, co vím, ti řeknu.“
Hleděla na mě dlouhých patnáct vteřin, tmavýma, bezednýma očima, smaragd se blýskal. Auru měla zbarvenou do tmavě purpurova. „Dobře, Danny, jak chceš, stejně by bylo po tvém.“ Pohodlně se opřela a zpoza ucha vytáhla cigaretu. Blikla stříbrným zapalovačem, potáhla a po chvilce vypustila nosem kouř. Rychlý pohyb zápěstím a kouř, ještě než se dostal k detektoru, se proměnil ve vločky z popela a spadl na stůl. Hezký trik.
Nasucho jsem polkla. „Rigger Hall.“ Ta slova zněla jako zatuchlá spálená křída. „Byla jsem tam od té doby, co mě vyřadili z náhradní péče a začlenili mě do psionického programu. Bylo mi pět. Odvezli mě tam, dali mi obojek a já jsem tam strávila asi osm let, než došlo k tomu vyšetřování.“ Pokrčila jsem rameny. Znovu mě svrbělo tělo od fantomové husí kůže.
Dívala jsem se na svou pravou ruku, znovu zkroucenou do tvaru spáru. Bolelo to míň než dřív, ale vytrvale. Moje perfektní zlatavá kůže bez pórů se chvěla v instinktivní reakci, dech se mi zkrátil a tep mi zněl v uších.
„Háde,“ Gabe vyfoukla kouř, který jí před tím, než spadl ve formě popela na stůl, zakroužil před obličejem. „Eddie na tom byl stejně. Co se stalo?“
„Ředitel byl slizký pytel sraček. Jmenoval se Mirovitch.“ Zadrhával se mi dech. Chraptěla jsem stejně jako hned potom, co se mě Princ Pekel pokoušel uškrtit. „ Byl jedním ze zakladatelů Putchinského psionického programu. A tady dostal volnou ruku na reformaci Hegemonického psionického školství, měl z Rigger Hall vytvořit experimentální školu. Nikdo netušil, že je to Požírač. Uměl se dobře maskovat a po léčbě nijak netoužil. To, že dostal vlastní soukromé hřiště, mu naprosto vyhovovalo.“
„Požírač?“ Gabe se otřásla. „Bohové.“
„Jo, byl to slizoun a my jsme byli jen děti.“ V tu chvíli mě zradil hlas, slova mi uvízla v krku. Postavila jsem kelímek s kávou na zem vedle židle. Cítila jsem, jak se pode mnou kymácí podlaha. Nebo to možná nebyla podlaha, možná jsem se tak jen třásla. „Bylo to opravdu zlé, Gabe. Pokud jsi nějak překročila řád, měla jsi štěstí, pokud jsi jen skončila ve Faradayově kleci v podzemním bunkru. Pár děcek to nezvládlo, spáchali sebevraždu a Mirovitch přinutil jednoho z nevycvičených Nekromantů v té místnosti spát. Zešílel a vyškrábal si oči. V hlášení se to prezentovalo jako nešťastná tragická událost.“
Znechuceně vyvalila oči. „Proč nikdo...“
„Platil si jednoho z nejlepších hegemonických právníků. Pořád měl po ruce nějakou malou sex-čarodějku na prodej, mohl si dovolit dávat úplatky. A pokud se mu někoho nepodařilo dostatečně zlomit, stačilo mu vyplnit formulář a ten chudák šel do chovu.“ Znovu jsem se zachvěla, mnula jsem si levé rameno a před očima mi běžely vzpomínky.
Bohové. Pokud by na světě byla nějaká spravedlnost, mohla bych je zaplašit. Jenomže to nešlo.
Jednou se moje spolubydlící pokusila říct své opatrovnici, jak to za zdmi V Rigger Hall chodí. Zaplatila za to životem. Samozřejmě to prohlásili za sebevraždu. Někdy má i dítě dost odvahy na to, aby si raději vzalo život, než aby skončilo v chovném programu.
Roanino tělo se houpalo pověšené na provaze, škubalo sebou, jak odumírala nervová spojení, z bledé kůže stoupal dým, její krásné dlouhé vlasy doutnaly a zapáchaly. Duše opustila její tělo, jako by se nemohla dočkat, až bude konečně osvobozená z nechutně páchnoucí tkáně. Ředitelovy prsty se mi zatínaly do ramene a tahaly mě za vlasy. Nutil mě dívat se. Nebránila jsem se. Nechtěla jsem se dívat stranou.
Ne. Budu si to pamatovat. Přísahala jsem sama sobě, že jednoho dne se pomstím.
Bolest v rameni mě přivedla zpátky. Telefony zvonily, lidé mluvili tlumenými hlasy. Kolem se dál točil svět jako obvykle. Normální den na oddělení vražd policie v Saint City. Natáhla jsem se po láhvi brandy, odzátkovala ji, natáhla vůni alkoholu předtím, než jsem se napila, i když jsem věděla, že mi to k ničemu nebude. Tekutina narážela do stěn láhve. Ani jsem se nenamáhala maskovat, že se mi třesou ruce.
Děti, které přicházely do Rigger Hall neměly nikoho, kdo by se jich zastal. Všichni jsme byli sirotci nebo odloženci; hodně rodičů svěřilo svoje děti Hegemonii hned po testech, které vykázaly vysoký Mathesonův index. Bohaté děti a děti, které měly rodiče, šly na Stryker; i rodiny ze střední třídy si mohly dovolit zaplatit školné za základní psionický výcvik a pak se zadlužit až po uši a získat akreditaci na některé Akademii na severu, jenže to bylo něco jiného. Pokud jste neměli rodiče nebo svěřenecký fond, dostali jste se na Hegemonickou základní školu, která byla nejblíž k vašemu místu narození, a tak to prostě bylo.
Znovu jsem se zhluboka nadechla. Teď jsem dospělá. Úplně dospělá. Už o tom můžu mluvit. „Povídá se, že nakonec se pár starších studentů dalo dohromady. Mirovitch byl děsivý, vždycky poznal, kdo dělá potíže, ale podle toho, co jsem slyšela, se několika studentům podařilo prolomit bezpečností kódy a sundat si obojky. Našli ho, jak si ve svém pokoji užívá s devítiletou holčičkou. Doslechla jsem se o tom až později a jen se o tom šeptalo, že jeden z Ceremoniářů se sám přeměnil v Požírače a během souboje ho zabil.“ Zuby mi cvakaly o sebe. Celé tělo mi pokrýval studený pot a před očima jsem měla šedou mlhu. Všechny okolní zvuky se najednou vzdálily. Pokud upadneš do šoku, nikdo ti nepomůže. Překonej to, už jsi dospělá. Soustřeď se, zatraceně!
Třes pomalu odezněl. „Nedokážeš si představit ten strach.“ Zírala jsem na šedou vločku popela na jejím stole. „Nebo jaké to tam bylo. Někteří studenti mu donášeli, ti byli nejhorší. Aby se vyhnuli trestu, udávali a šikanovali ostatní. Občas byli horší než on. Dávali výprasky a ovládali obojky – kdo se znelíbil, dostal šok.“ Měla jsem jizvy, předtím, než se ze mě stala hedaira. Tři šrámy přes celá záda a zvrásněnou jizvu po popálenině v záhybu pod levou půlkou. Už tam nebyly, Teď už jsem jizvy neměla. Jen perfektní zlatavou kůži.
Tak proč je pořád cítím? Tři ohnivé stružky stékající po mých zádech, doruda rozžhavený kov přitisknutý na kůži, můj zoufalý křik, kožená pouta zařezávající se do zápěstí, potůček krve a semene stékající po mých stehnech.
Už jsem dospělá. Zaťala jsem zuby a setřásla vzpomínky. Nechtěly to vzdát, ale byla jsem silnější.
Aspoň pro tuhle chvíli. Až se budu pokoušet usnout, uvidíme, kdo vyhraje.
„Proč to Christabel napsala?“ Gabe zadusila cigaretu o poškrabaný stůl. Na tváři se jí mísila nechuť s lítostí a já jsem cítila, jak se ve mně vzmáhá starý vztek. Pokud jsem na celém světě něco nesnášela, byla to lítost.
„Nevím.“ Zase jsem cítila, jak se mi snaží naskočit imaginární husí kůže. Pravá ruka se zkroutila ještě víc, křečovitě se napínala a moje černě nalakované nehty vypadaly jako drápy. „Ale přijdu na to.“
„Danny.“ Zapřela se rukama o stůl a nahnula se, aby mi viděla do obličeje. Černé vlasy měla rozcuchané, zorničky rozšířené, pravděpodobně proto, že zaznamenala můj strach. „Kdybych to věděla, nikdy bych to po tobě nežádala. Nikdy bych...“
„Ale udělala jsi to.“ Vstala jsem, nohy židle zaskřípaly na linoleu. „A navíc jsem ti dlužná. Ty jsi jen plnila svou povinnost, Gabe. Teď je řada na mě, abych já splnila tu svou.“
Myslela jsem, že to není možné, ale Gabe zbledla, barva se jí vytratila z tváří, jako bych otočila kohoutkem. „To nebyla povinnost, Danny. Jsi moje kamarádka.“
„Nápodobně.“ A myslela jsem to tak. Měla svoje vlastní jizvy, na břiše, po Santinových spárech, způsobil jí zranění, která nedokázal vyléčit ani Nekromant. Přestože dokážeme proniknout na území Smrti, smrtelná zranění může vyléčit jen sedayeen. Takže bych se vsadila, že Gabe má svoje vlastní noční můry, přestože je velmi bohatá žena, která si hraje na policajta.  „Proč si myslíš, že jsem byla tam dole s tebou?“
Ne, ona si nehrála. Gabe byla v tom, co dělala dobrá. Neúnavně pracovala na oddělení vražd. Naslouchala mrtvým, aby zjistila, kdo je za jejich smrt zodpovědný. Měla dar. Byla nejlepší detektiv, kterého za posledních dvacet let měli. Nejlepší od doby, co její babička odešla do důchodu.
„Danny...“
Ne. Bohové, prosím, ne. Ať se mnou nezachází v rukavičkách. To bych nezvládla.
„Musím jít.“ Kdybych zůstala ještě chvilku déle, začala bych mluvit o věcech, o kterých nepotřebovala nic vědět. O Rigger Hall. O mně. „Zavolej mi, pokud se něco dozvíš, já se zatím porozhlédnu kolem. Můžeš mi poslat kopie spisů domů?“
„To víš, že ano,“ řekla. „Mrzí mě to, Danny.“

Mě taky Gabe. Mě taky. „Uvidíme se, Spooky.“ Potřebovala jsem odtamtud vypadnout.


8 komentářů: