neděle 3. května 2015

Návrat mrtvého muže - 7. kapitola


Ve vykachlíkované márnici bylo zima. Od chvíle, kdy jsem vešla do klimatizované místnosti, mi z kůže začala stoupat pára. Chvíli to trvalo, než se můj vnitřní termostat přizpůsobil chladnějšímu vzduchu. Poslední dny mi bylo většinou horko, kupy přikrývek, které jsem používala jako člověk, ležely bez užitku. Během našeho vztahu s Jacem to byl většinou on, kdo skončil odkopaný. Asi byl tak horkokrevný ze života v rozpáleném Riu.

Teď končil v mé posteli jen proto, že byl opilý, spal rozvalený na přikrývkách tak dlouho, dokud jsem ho rýpnutím pod žebra nevyhnala do přízemí, kde byl jeho pokoj.
Jen ze zvyku jsem zkontrolovala zabezpečení místnosti, na zdi visela obrazovka, samozřejmě se zobrazením ve 3D. Podél jedné stěny se táhly nerezové skříně s nástroji a hučícími přístroji. Zaťaté zuby mě bolely. Zhluboka jsem se nadechla a uvolnila čelist.
Na nerezovém stole ležel modrý plastový obal na těla. Vypadal nezvykle, asi proto, že v něm byly jen zbylé části těla Christabel Moorcock.
Byla jsem v márnici s tělem sama. Moje zdrsnělá kůže se vyhladila. Najednou jsem se cítila nejlíp za poslední rok. Věděla jsem, co mám dělat. To, co většinu svého života.
Tak čeho se vlastně bojíš? Zeptal se hluboká klidný hlas uvnitř mé hlavy. Zavřela jsem ho zpátky do malé černé schránky. Příliš to bolelo, slyšet ten pobavený mužský hlas, suchý, ironický tón démonova hlasu otírajícího se o mé nejsoukromější myšlenky. Proč jsem se s tím hlasem nedokázala smířit?
Čeho jsem se bála? Och, ničeho. Možná až na to, že ho najdu na druhé straně mostu, jak tam na mě čeká, s rukama sepjatýma za zády a nesmělým úsměvem na tváři. Když jsem naposled přivedla duši zpátky ze Smrti, jak jsem se to chystala udělat teď, byl Japhrimel u toho a díval se.
V interkomu zapraskalo. „Začni, až budeš připravená, Danny,“ řekla Gabe z pozorovatelny ve vedlejší místnosti. Samozřejmě se všechno nahrávalo, aby bylo svědectví mrtvého připuštěno u soudu jako důkaz. „Dej si klidně načas.“
Říká, dej si načas, mihla se mi hlavou nepěkná myšlenka. Ona kůži na trh nenese.
Nebylo to tak, že bych se vyloženě bála, pořád jsem měla smaragd a tetování, můj patron pořád přijímal mé dary, chyběl mi dotek mého boha, chyběla mi ta neochvějná jistota, že jsem nejlepší. Kontakt s bohem byl pro Nekromanta bolestivě osobní. Můj bůh mě neodmítne.
Ne, bála jsem se sebe.
Natáhla jsem ruku a dotkla se levého ramene. Značka hořela vytrvalou, ostrou bolestí. Vítala jsem to, jakkoliv bolestivé to bylo. Pálilo to stejně, jako když byl Japhrimel naživu a značka byla čerstvá. Nikdy bych nevěřila, že řezavá bolest může být tak konejšivá. Zanedlouho bude značka zase ledově chladná a mě zbyde jen vědomí, že démon, jemuž patří je mrtvý.
Mrtvý možná. Ale ne zapomenutý. A Lucifer...
Nechtěla jsem myslet na Prince Pekel.
Byla jsem bez meče, ale můj nůž byl z kvalitní oceli. Volně jsem ho svírala v ruce. Dvě svíce v bílých stojanech stály mezi mnou a tělem na pojízdném vozíku. Chladný vzduch mě hladil po zátylku, ovíval mi lícní kosti a obnaženou kůži ve výstřihu do véčka. Pravou rukou jsem křečovitě sevřela nůž, pak jsem se najednou zklidnila.
Musela jsem se podívat.
Odsunula jsem vozík a došla ke stolu s pomačkaným plastovým obalem. Moje boty na linoleu trochu skřípaly. Stříbrný podnos s nástroji na otočném stojanu nad stolem páchl chlorem a krví.
V interkomu znovu zapraskalo. „Danny?“
Zrovna ty bys měla vědět, že prostě nemůžu začít jen tak, i když zrovna to byl můj obvyklý styl- „Klid, Gabe. Potřebuju se podívat.“
„Danny...“
„Těla se nedotknu, jenom rozepnu ten vak. Půjde to pak snadněji.“ Slyšela jsem vlastní hlas, klidnější, než jsem se doopravdy cítila; byla jsem v tom mistr, předstírat, že vím, co dělám.
„Pro koho?“ Byl to od ní chabý pokus o humor a já jsem nijak zvlášť nezareagovala. Podívala jsem se směrem k pozorovatelně a cítila, jak se mi vlní rty. Ve zdech byly důkladné magické štíty, cítila jsem je přes sklo, kde stála Gabe. Obklopená fialovým světlem značícím obavy; Jaceovo ostnatě medové, elektřinou jiskřící soustředění; a Caineova bezvýrazná vejcovitá aura, nedávající nic najevo. Přirozený štít, nechuť tak hluboká, že ho chrání i před psychickým útokem. Někteří normálové to tak měli. V podstatě, když došlo na magii, nevěřili vlastním očím.
Zajímalo by mě, co si o psionicích vlastně myslí, že je tak znechucený. Samozřejmě, byl to Ludder, takže bychom podle něj měli být všichni zavření v nějakém táboře jako evangelíci z Gileadu během Sedmdesátidenní války. Shromáždit, postřílet, nechat zmizet z povrchu zemského. Ludderové byli proti genetickým úpravám z principu, ale k psionikům cítili hlubokou, atavistickou nenávist. Bylo jim jedno, že jsme se tak narodili, podle Ludderů jsme byli něco naprosto ohavného a nezasloužili jsme si nic jiného než smrt.
„Netlač na mě, Gabe, stejně ti to nepomůže, není to žádná sranda.“
„Tak to ukonči, ať můžeme jít domů na drink,“ taky se nebavila, v tomhle jsme byly zajedno.
Jako by pití pomáhalo. Už se nedokážu ani opít. Prsty jsem sevřela chladný kovový jezdec zipu. Zatáhla jsem dolů a ozval se nepříjemný skřípavý zvuk.
Aspoň, že části těla byly na svých místech. Zkoumala jsem, jestli nechybí něco, o čem nebyla zmínka v předběžné zprávě. Ve vzduchu se vznášel pach smrti a rozkladu a dráždil můj citlivý nos.
Citlivé smysly byl občas prokletí. Není divu, že se démoni věčně vznáší v oblaku vlastního parfému. Přála bych si, abych to taky dokázala. „Christabel,“ řekla jsem. „Sekhmetsa´es.“
Vzduch kolem najednou nepříjemně zhoustnul. Nebyl tu žádný prach, ale cítila jsem, jak se v místnosti vln Síla jako bych stála přímo pod vznášedlem. Jen se tak chvěla jako by se pokoušela vymknout kontrole a nastolit chaos.
No dobře. To je opravdu divné.
Ustoupila jsem. Z jejího rozbitého rozkládajícího se obličeje už jsem nepotřebovala vidět víc. Odvrátila jsem se a ztěžka polkla. Luskla jsem prsty a zapálila svíčky. Měla jsem ve zvyku takhle začínat.
Před tím, než mi do života vstoupil Japhrimel. „Zhasni světla, Gabe.“
„Jistě.“ Ozvalo se cvaknutí a tři čtvrtiny zářivek potemněly. Poslední vytrvale, k zešílení bzučela. V márnici bylo víc světla, než včera v tom skladišti. Napadlo mě, kde je Bulgarov teď, jestli už proběhl soud a skončil v plynové komoře. Ne, na to je zatím příliš brzy. Nemusela jsem svědčit, stačilo, že jsem mu nasadila pouta.
Přestaň to protahovat, Danny. Tohle už je za tebou, soustřeď se na to, co tě čeká.
Zvedla jsem nůž, ocel se leskla, mříž mezi mnou a tím, co se bude dít dál. „Do záznamu.“ Zamumlala jsem. „Dante Valentine, akreditovaná Nekromantka, za účelem zjevení Christabel Mooorcock, také akreditované Nekromantky.“ A ztraceně doufám, že nám něco řekne.
„Potvrzuji,“ řekla Gabe. „Až budeš připravená, začni.“
Vzdychla jsem si. Už jsem to neměla, jak protahovat.
Bylo to snadné, příliš snadné. Klesla jsem na podvědomou úroveň, do modré záře podmíněné genetickou výbavou, které mi umožnila dostat se za závoj Smrti. Těla jsem se nedotkla, nedokázala jsem se srovnat s myšlenkou, že bych měla položit ruku na plastikový obal. Čekala jsem, že díky časové prodlevě tu bude nějaká nesnáz, potíže, něco mezi mnou a modrými krystaly ve vstupním sále Smrti.
Spletla jsem se.
Ach, bohové, bylo to příjemné. Zvrátila jsem hlavu dozadu, vlasy mi volně vlály v proudu vzduchu. Vytryskl ze mě monotónní zpěv, z mého nejsoukromějšího nitra, hlas ve vysokých tónech bych nasáklý Silou ještě dřív, než jsem zformulovala slova. „Agara tetara eido eaenolos, sempri squieris tekos mael.“
Zatím to jde dobře, mihla se mi hlavou myšlenka, pak mě to pohltilo.
Kolem mě vyrostly modré křišťálové stěny. Z prstenů mi vytryskla sprška jisker, levé rameno mi hořelo bolestí. Modré krystaly nabité Silou zpívaly. Napřáhla jsem do prostoru a chvějícího se vzduchu ocelové ostří. Na jazyku jsem ucítila hořkost kousku roztříštěné kosti rozkládajícího se masa. Christabelino tělo bylo jen prázdná skořápka, bez známky života, bez jiskřičky života v křehké tkáni, dokonce bez jakýchkoliv nervových záchvěvů, které přetrvávají ještě dlouho, hodiny, ba i dny po osudné události. V konečcích prstů jsem cítila strnulý chlad smrti.
Otevřela jsem oči.
Bylo o tak známé, že se mi chtělo plakat. Vycházel ze mě zpěv, zvučně narážel do modrých krystalů zdí čnících do nekonečna. Měla jsem na sobě bílé šaty bohem vyvolených olemované stříbrem, které vypadalo jako nepravidelné smyčky tenkého řetězu. Bosýma nohama jsem stála na mostě přes bezednou propast; stříbrný proud duší protékal kolem mě pod neoblomným posuzujícím pohledem Smrti. Kráčela jsem, můj smaragd svítil, jeho záře mě obklopovala. Cítila jsem se v tom světle jako v ochranné skořápce, drželo mě bezpečně na mostě, chránilo mě před proudem duší, které by mě jinak pohltily. Propast pode mnou zívala, most se chvěl jako by držel jen na vlásku. Neměla jsem čas se rozhlížet, jestli tam na mě nečeká démonova duše. Bála jsem se, že bude tady, v předsálí Smrti, připoutaný ke mně. Bála jsem se, že tu nebude, protože mezi dušemi smrtelníků není místo pro duši démona.
Jak mě mohla vlastní zbabělost držet tak dlouho od místa, které jsem milovala ze všech nejvíc, kde jsem se cítila tak bezpodmínečně bezpečně.
Zvedla jsem hlavu. Mohla jsem se nedívat, nechtěla jsem se podívat.
Musela jsem se podívat.
Bůh Smrti, se zářící štíhlou hlavou černého psa si mě všimnul. Stejný jako vždycky, od doby, kdy jsem sem poprvé dobrovolně vkročila. Seděl na druhé straně mostu. Psí podoba byla jen maskou jeho pravé formy; milosrdná maska, která mi dovolovala čelit Smrti a její definitivní konečnosti.Přestože jsem byla Nekromantka, měla jsem strach z doteku Smrti. Nic člověka nevyděsí víc, než když musí čelit nekonečnu. A přesto, postavit se tváří v tvář strachu bylo naprosto přijatelné. Dotyk smrti byl chladný a všeodpouštějící, snímal břemena, zmírňoval bolest, smýval závazky a vzpomínky.
A ach ano, chtěla jsem cítit tu úlevu, přestože jsem proti tomu bojovala, všechny živé bytosti se brání, lpět na životě je stejně přirozené jako cítit jeho bolest. Tu agónii jsem znala, ne tajemství, která ležela dál, tajemství, která dříve či později zašeptá Smrt každé živé bytosti.
Uprostřed zaříkávání se mi ze rtů vydral vzlyk. Síla se vzedmula, vlila se do mě, Bůh ke mně vztáhl ruku. Místo v mém nitru, kde žil, znovu zazářilo, zalilo mě bolestivou extází, znovu jsem stanula na mostě a bůh vytáhnul duši ze Smrti.
Krk jsem měla stažený, oči mě pálily, v nohou jsem cítila slabost. Zavalil mě příjemný pocit. Hlava mi padla dozadu a ozvalo se podprahové cvaknutí, které se odráželo od vykachlíkovaných zdí. Chlad stoupající přes prsty už dosáhl až k mým pažím. „Položte své otázky,“ řekla jsem tiše, prudká stoupající slast bojovala s chladem. Zvládla jsem to. Zase jednou jsem to zvládla.
V interkomu zapraskalo, Gabein hlas zněl drsně a duch Christabel Moorcock zasténal. Hlas nebyl nijak modulovaný, mrtví mluví jinak než živí. V hlase zjevení se neodráželo nic, kromě definitivní konečnosti života. Čím delší dobu bylo tělo v hrobě, tím bezvýraznější a děsivější hlas zjevení byl. Občas lidé křičeli hrůzou a utíkali, když mrtvý promluvil. Občas s tím měli problémy i psionici. Viděla jsem, co se stává, když jsem sledovala kolegy při práci nebo na ukázkových videoprojekcích.
Neexistuje nikdo, kdo by rád mluvil s mrtvými.
Co to je? I během mého monotónního zpěvu jsem si uvědomila, že něco není tak jak má být. Christabelin Silou naplněný nářek přehlušil moje slova a v zátylku jsem ucítila chlad. To bylo špatně. Ještě jsem neslyšela žádné zjevení, které by znělo tak vyděšeně.
Tak by to být nemělo, pomyslela jsem si, ale držela jsem zjevení dál. Chlad se už se mi roztahoval v prstech na rukou i na nohou, studený, mramorový chlad smrti.
Gabe se zeptala znovu a ostrý výkřik zasáhl moji zranitelnou duši. Vykřikla jsem, proudila mnou Síla, ze smaragdu sršely zlaté jiskry, v prstenech praskalo. Kachličky praskaly a sklo ze zářivky se roztříštilo na podlaze. Zaťala jsem podpatky a mentální zuby, soustředila se na svoje zaříkávání a vzrůstající Sílu a záchvěvy psychické bolesti.
NEZAPOMEŇ!NEZAPOMEŇ!NEZAPOMEŇ!
Na jednu závratnou vteřinu jsem na tváři a za krkem cítila studené, šílené prsty. Něco tak nelidského, že se tomu nedalo říkat myšlenka, Nezaměnitelný význam opakování jednoho slova pořád dokola. NEZAPOMEŇ!NEZA...
Odtrhla jsem se. Duch křičel a sténal. Můj nůž se zablesknul. Chladná ocel mezi mnou a hladovou věcí, která se po mně vrhala a živila se mou nashromážděnou Silou.
„Japhrimele!“ Vykřikla jsem chraplavě. V rameni mi škubalo palčivou bolestí. Kouřový závan modrých plamenů projel vzduchem, narazila jsem rameny do zdi. Další kachličky popraskaly. Podlaha byla pokrytá prachem a keramickými střepy, blýskaly se na zemi jako diamanty. Místnost zaplavila tma přerušovaná jen občasnými záblesky poslední rozbité zářivky, která byla od stolu s tělem nejdál.
S mrkáním jsem sklouzla podél zdi a dívala se, jak poslední zbytky těla Christabel Moorcock vysává hladový přízrak a pak se stahuje zpátky do Smrti. Otřásla jsem se, smaragd mě pálil ve tváři a nedokázala jsem potlačit zoufalé vzlyky, které se ze mě draly. Po tvářích mi stékaly slzy a vnitřek mého těla zalila znechucená úleva a čerstvý žal.

Japhrimel v síních Smrti nebyl. Ať už teď byl kdekoliv, opustil mě úplně.


7 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad a korekciu ☺

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju!! je to můj oblíbený překlad!

    OdpovědětVymazat