neděle 31. května 2015

Návrat mrtvého muže - 11. kapitola


Zabočila jsem za roh, aniž bych věnovala nějakou pozornost svému okolí, pořád jsem byla uvolněná a cítila jsem se dobře. Ke svému domu jsem za krvavé peníze utržené za Santinovu smrt přikoupila i oba sousední pozemky. Domy jsem nechala zbořit a celý prostor obehnat zdí, abych získal aspoň trochu soukromí. Tenhle nápad jsem měla od Gabe.  Ona svoje zdi zdědila. Já jsem si vybudovala svoje vlastní.

Žhavá bolest v levém rameni nepomíjela. Přemýšlela jsem, jestli mi značka stráví kůži a poslední zbytky dobré nálady opadly.
Že by Lucifer? Jaká je šance, že má s tímhle zmatkem něco společného? Ale Ne, Christabel nebyla cítit po démonovi. Zato jsem si celkem jistá, že já jako démon cítit jsem. A na démona to bylo příliš brutální, ani Santino neudělal něco takového.
Při myšlenkách na Prince pekel mi po zádech přebíhal mráz. Pořád mě má pod dohledem, ale proč, to jsem si netroufala hádat.
Vykašlat se na Lucifera. Může počkat, dokud nezjistím, kdo je za těmi vraždami.
Zaslechla jsem cvaknutí. Nezastavila jsem, ale najednou jsem byla ve střehu. Cítila jsem, jak kolem mých vrat krouží hladová smečka, ochranné štíty světélkovaly. Závoj Síly zkratuje každou kameru, která se příliš přiblíží.
Zatraceně, reportéři.
Ještě si mě nevšimli. Cvaknutí se ozvalo zpoza pouliční lampy, jak někdo zkoušel zaostřit podle mojí zdi. Byl zády ke mně, skrčený v kabátě, trčící, rozcuchané černé vlasy. Padal nafialovělý soumrak a začala se rozsvěcovat jasná světla. Byl to normál, takže neviděl ochranné štíty, které jsem v okolí rozmístila.
Pár minut jsem stála ukrytá ve stínu sousedovy zdi a pozorovala je. Holovize. Pomyslela jsem si. Co po mně, k čertu, můžou chtít? Ach, ano Sehhmet sa´as, kdo jim dal tip? Ještě to není ani dvacet čtyři hodin, co mě přizvali k případu  a už se jim to doneslo. Tak to je naprosto úžasné. Prostě báječné.
Sevřela jsem jílec meče, až mi zbělely kotníky. Meč byl trochu těžší katana, krásná, zakřivená smrtící ocel uložená v černé lakované pochvě, starší než Parapsychický akt. Čekala bych, že to bude divný pocit, znovu držet meč, čekal jsem, že se mi pravá ruka zkroutí a nedokáže ho pevně uchopit.
Nebylo to tak. Ve skutečnosti se moje prsty naprosto přirozeně sevřely kolem jílce. Přirozeně a bezbolestně, dokázala jsem meč vytasit jedním plynulým pohybem.
Ještě to není tak úplně můj meč.  Trochu jsem povolila sevření. Bude to chvíli trvat, než se s novou zbraní sžiju a bude reagovat stejně jako můj starý meč. Čas a Síla. To je třeba, aby se z meče stala zbraň jak fyzická, tak psychická.
Prsty mi projel záchvěv intenzivní bolesti, který mi v křeči sevřel ruku kolem jílce. Zlehka jsem vydechla a pozorovala reportéry, jak krouží kolem brány a snaží se získat co nejlepší záběr na můj dům. Žádná vznášedla. Celkové záběry museli pořídit už někdy dřív. Jace. Jestlipak se mu podařilo nepozorovaně proklouznout dovnitř?
Nakonec jsem přeběhla přes dvorek v sousedství do špinavé zadní uličky, která oddělovala vedlejší pozemek od mého předtím, než jsem ho koupila, vzadu naštěstí žádní reportéři nebyli. Moje štíty se napjatě chvěly. Zastavila jsem a pohledem zkontrolovala zeď; vrstvy ochranné energie, které zeď střežily, temně purpurově pulzovaly a zářily. Démonský, Nekromantský a pichlavý, temný Šamanský závoj. Dotekem jsem ochranné pole uklidnila, cítila jsem, že je Jace vevnitř, jak zpozorněl, když jsem se štítů dotkla.
Dostat se přes zeď mi dalo zabrat; najala jsem jednu z nejlepších stavebních firem ve městě, aby ji upravili tak, aby stěny byly hladké a na vršku trčely ostré střepy. Zachránily mě rychlé démonské reflexy. S menšími problémy jsem se dostala nahoru a přehoupla se na druhou stranu. Se zaduněním jsem dopadla do zahrady. Slyšela jsem šumění fontány a cítila vůni zelených rostlin, které se kolem mě uzavřely. Zhluboka jsem se nadechla, okolní tlak se změnil, Jaceův tichý pozdrav od jednoho psionika druhému.
Vklouzla jsem dovnitř a překročila hromadu břidlicových tabulek, které jsem hodlala použít jako runové podstavce na věštění. Jace mě přivítal šálkem kávy a zachmuřeným výrazem. Ještě nezačal pít, noc byla ještě mladá. Jen s vypětím všech sila jsem na něho nezůstala zírat.
„Hej,“ vypravila jsem ze sebe. „Vypadá to, že máme společnost.“
„Jo, sakra, zatracené hyeny.“ Zkřivily se mu rty. Žoldáci pocházející z mafie nenáviděli reportéry ještě o něco víc, než my ostatní a Jace nebyl žádná výjimka. Byl to taky jeden z důvodů, proč v holovizních štábech nepracovali žádní psionici.
Samozřejmě kromě toho, že by je žádná holovizní společnost ani nezaměstnala. Sice to zavánělo diskriminací. Ale přirozená antipatie, kterou jsme kvůli způsobu, jakým jsme byli v holovizních pořadech prezentováni spolu se zdráhavostí majitelů studií a jejich napojení na Luddery nás z jakékoliv spolupráce vylučovalo. Status quo, nic neobvyklého.
„Hezký meč.“ Žádný další komentář si Jace nedovolil.
Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že je načase, abych začala znovu trénovat. Jak jsi pořídil?“
Na tváři se mu objevil úsměv. „Zatahal jsem za pár provázků a navštívil pár starých přátel. Máš pozvánku na dnes večer. Můžeš si vzít někoho s sebou, jestli chceš. Budeš mě potřebovat?“
Vlastně jsem nad tím chvíli přemýšlela. Pak jsem se na něj podívala. V koutcích očí se mu objevily vrásky, rty měl sevřené do pevné linky a oči podlité krví z velkých dávek Chivas, příliš mnoha zakázek a nedostatku spánku. Šaty měl zmačkané a na bradě se mu rýsovalo tmavé strniště. Napadlo mě, že moji přátelé stárnou.
A já, když se na sebe podívám do zrcadla, vypadám pořád stejně. Zlatá kůže, tmavé oči a démonská krása. Dar, o který jsem nikdy nežádala.
Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuju, abys mi něco zjistil, pamatuješ?“ Dokonce i moje vlasy se nesouhlasně pohnuly; z představy Jace vstupujícího do Domu bolesti mi naskakovala husí kůže. Nebyla jsem nijak nadšená ani z představy, že tam půjdu já.
Navzdory skutečnosti, že nelidské paranormální bytosti měly svá práva, včetně volebního, pořád se neradi zaplétaly s lidmi. Neměla jsem jim to za zlé. „Potřebuju zařídit pár věcí a ty jsi na to ta správná osoba.“
Založil si ruce, tetování na neoholené tváři se mu neklidně zavlnilo. „Jsi neuvěřitelně špatná lhářka, zvlášť, když tě někdo dobře zná,“ oznámil mi suše.
„Co?“ Cítila jsem se v defenzívě, a to jsem se ještě nedostala ani deset stop od dveří. Na kuchyňském pultě ležely naházené nějaké papíry. Co když byla dnes v poště další pergamenová obálka?
Potlačila jsem tu myšlenku. Jace, pro lásku boží, pro všechno, co je mi svaté, prosím, nechtěj, abych tě vzala s sebou. Už tak se o tebe strašně bojím. Sevřela jsem rty, abych to neřekla nahlas. Byl by to nejjistější způsob, jak ho naštvat, naznačovat, že na něco nestačí.
Věnoval mi jeden ze svých pokřivených namyšlených úsměvů, jeho způsob, jak vyjádřit podráždění. „Nejsem z cukru, Danny. Už jsem viděl i horší věci a dokážu se o sebe postarat. Přestaň se mnou zacházet jako bych byl něco druhořadého, ano?“
„Jace...“ to nebyl rozhovor, který bych s ním zrovna teď chtěla vést. Proč si vždycky vybere ten nejhorší čas na záchvat sebelítosti?
„Sice nejsem démon,“ řekl tiše, „ale kdysi jsem ti byl dobrý. A svou práci snad zastanu nebo ne?“
Zrovna tohle mi říkat nemusel. Žaludek se mi sevřel a do tváří se mi nahrnula červeň. Okna zarachotila. Zhluboka jsem se nadechla. Pokud bych srovnala se zemí svůj vlastní dům, jen by to sem přitáhlo další novinářské hyeny. Místo toho jsem ho jemně odstrčila, jen tolik, abych mu neublížila, jen aby musel o pár kroků ustoupit. Zabořila jsem zuby do spodního rtu, prošla do kuchyně a přes chodbu ke schodům.
Na odpočívadle uprostřed schodiště stála na podstavci oltáře devět palců vysoká soška Anubise, černá a štíhlá, vyzařující Sílu. Na každé straně stál nezapálený devítiramenný svícen. Měla jsem pro něj růžová poupata a nalila jsem mu sklenici červeného vína. Hladina ve skleničce se zachvěla, když jsem zastavila a dívala se do oltářního výklenku. Po straně se leskla černá lakovaná urna. Nebylo na ní ani zrnko prachu. Nikdy na ní žádný neutkvěl, nedoléhal ke mně ani šepot popela. Trávila jsem hodiny zíráním na ni, znala jsem každou křivku hladkého povrchu. Párkrát jsem se přistihla, že otvírám ústa, abych urně něco řekla. Nakreslila jsem křídou kruh a zkoušela v čarodějných knihách najít nějaké kouzlo; měnila jsem velikost kruhu a runy, zkoušela jsem najít nějaký klíč, který pronikne závojem jiné reality a umožní mi mluvit s ním. Zkoušela jsem i tarotové karty a runové kameny, ale odpovědi byly vždycky mlhavé, nejasné, slabé. Nicota, prázdnota, rozklad. Má vlastní zoufalá naděje způsobila, že všechny informace, které jsem mohla dostat byly k ničemu.
Rameno mi hořelo, ale moje zmrzačená ruka, sevřená kolem jílce meče nebolela.
Japhrimele. Neřekla jsem to. To slovo moje rty jen naznačily, to bylo všechno.
Není tam, Danny. Přestaň se mučit.
Ale čekal by na mě předtím, než sklouzne do propasti?
Nemysli na to, Danny.Sekhmet sa´es, odešel. Není v síních Smrti. Viděla bys ho tam. Nech toho.
Jenomže jsem si nemohla pomoct.
Kdo by za mě pokládal otázky, pokud bych dokázala přivolat ducha svého mrtvého démonského milence? Jace určitě ne. Dokonce bych si netroufla požádat ani Gabe, a to byla jediný Nekromant, který by to pro mě možná byl ochotný udělat.
Uslyšela jsem zespoda Jaceovy tlumené kletby. Poslouchal? Je to možné, určitě podle zvuků poznal, že jsem v domě. Stačilo jen, aby zbystřil smysly a věděl o mně. Věděl, že jsem u oltáře. Párkrát jsem ho tu přistihla stát, obvykle poté, co jsem ve dny, které jsem byla doma, trávila čas v obývacím pokoji zíráním na hladké křivky urny, kterou jsem jen neochotně odkládala, když jsem horečnatě hledala informace o démonech, jakoukoliv zmínku o Padlých. Nevěděla jsem, co by Jace řekl Japhrimelovu popelu. Nechtěla jsem ani hádat.
Jace určitě věděl, že tady stojím.
Dobře, Anubis je můj patron, pomyslela jsem si a pevněji sevřela prsty. Nežádala jsem Jace, aby se sem vracel.
Ale ani jsi ho neposlala pryč, odpověděl nelítostný hlas z mého podvědomí. Byla jsem to já nebo to byl Japhrimelův hlas? Nebyl to ten bezvýrazný, mechanický hlas, kterým mluvil při našem prvním setkání. Byl to hluboký, skoro-lidský hlas, kterým ke mně šeptal, zatímco jsem ležela rozechvělá rozkoší v jeho náručí.
Vzdychla jsem. Prsty mé levé ruky se zastavily jen kousek od povrchu urny, Co bych cítila teď,  když jsou moje smysly rozjitřené z vyvolání řvoucího, šíleného obrazu Christabel Moorcock a tělo uvolněné po zápasu s Jadem a zbavené chladu krajiny, ve které na mě s nekonečnou trpělivostí čeká Anubis?
Tiše jsem vypustila vlastní kletbu a pokračovala nahoru po schodišti. Byla to zbytečná ztráta času. Musela jsem se připravit. Pokud mám jít na schůzku do Domu bolesti, musím na to být správně oblečená.
Zatraceně, budu si muset vzít bič.


5 komentářů:

  1. Vďaka za ďalšie skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat