neděle 24. května 2015

Návrat mrtvého muže - 10. kapitola


Jado žil v univerzitní čtvrti, tiché ulici, která byla kdysi před lety rušnou tepnou, ale teď už byla téměř opuštěná. Energetický náboj, který tu přetrvával, tu už byl jen díky jemu; domek se krčil na kraji rozlehlého pozemku. Prastarý bazén s horkou vodou na jedné straně a meditační zahrada na druhé byly bez poskvrnky, pečlivě upravené. Dokonce tam byla i pečlivě uhrabaná písečná plocha s několika hrubými černými balvany zabořenými do té dokonalosti. Aura klidu nebo spíš neměnnosti byla téměř hmatatelná.

Zazvonila jsem na zvonek, vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Vstupní hala byla prázdná; žádné boty v cedrovém botníku pod věšákem na kabáty. Nezaznamenala jsem žádnou lidskou přítomnost.
Díky bohům.
Zula jsem si boty a pak i ponožky. Pověsila jsem si kabát a tašku; odložila jsem i opasek se zbraněmi. Nikdo by si nedovolil se tady mých věcí dotknout. Neobtěžovala jsem se ani s ochranným kouzlem. Byl by to projev neúcty k mému učiteli, předpokládat, že v jeho domě nejsem já nebo moje věci v bezpečí.
Bosá, s pocitem jako bych byla bez zbraní nahá, jsem prošla halou s vysokým stropem, pak dveřmi zalitými slunečním světlem a vstoupila jsem na rohože tatami. Jejich dotek na holých chodidlech byl příjemný a jen stěží jsem odolávala pokušení přejíždět po nich znovu a znovu chodidly, jen pro ten příjemný pocit při drsném dotyku.
Jado seděl na opačném konci pódia, oranžové roucho probleskující za dvěma svitky se symboly kanji. Vedle svitků na nízkém stolku stála ikebana; tři rudé květy na dlouhých stoncích mi připomněly orchideje v Cainově kanceláři. Potlačila jsem se zachvění a předpisově se uklonila, než jsem vstoupila do prostoru vymezeného pro zápas.
Ve tváři starého muže, svraštělé jako loňské jablko se zablýskly bílé zuby. Holá lebka se leskla, tmavé oči v rozptýleném světle zářily. Špičaté uši seděly vysoko po stranách hlavy a mozolnaté ruce měl v klíně prsty v gestu mudra, symbolu celistvosti.
Vypadl jako uvolněný trpaslík, starý muž s divně tvarovanýma ušima, neškodný a pomalý. „Danyo-san. Dobře, že tu nejsou žádní studenti.“
Znovu jsem se uklonila. „Sensei.“ (oslovení, něco ve smyslu učiteli)
„Tak mladá a tak vážná.“ S trhnutím kývnul hlavou. „Dobře, o co jde?“
„Potřebuju přemýšlet.“ Řekla jsem stroze. Nezmínila jsem se o tom, že zápas je nejlepší způsob, jak si po setkání se Smrtí připomenout, že jsem naživu. Zápas, jízda na slickboardu, sex, to mě nabíjelo adrenalinem a smývalo hořkou pachuť smrti z úst, rozehnalo chlad usazený v prstech. „Jado- sensei, můžeme přeskočit ty nesmysly a rovnou začít?“
Jeho ruka se kmitla vzduchem. Moje pravá ruka se pohnula nezávisle na mé vůli a chňapla po tmavém předmětu. Ten se chvěl ve stropním trámu, krutá ocelová šipka s opeřeným koncem. „Jsi strašně netrpělivá.“
Neodpověděla jsem, jen jsem se dívala. Opatrně vstal jako by ho bolely klouby. Přes kůži mi instinktivně přeběhl mráz, zaujala jsem pozici ´ve střehu´.  Podíval se po mně. „Co to bude? Hůl? Meč?“
„Nemám meč.“ Připomněla jsem mu. „Hůl nebo holé ruce, sensei. Něco z toho. Potřebuju se pohnout, myslet a potřebuju tě požádat o laskavost.
„Bojovník by měl mít meč, Danyo-san. (přípona san – univerzální oslovení, pan,paní) Meč je bojovníkova čest.“
Doufala jsem, že to řekneš. „Po zápase budu potřebovat meč. Pokud si nemyslíš, že mě nedokážeš porazit, staříku.“
Očima zaletěl ke stojanu s holemi, jeho hnědé prsty se kolem jedné sevřely. Srdce se mi ustálilo v bojovém rytmu, zorničky se rozšířily, každá buňka mého těla se na něj soustředila. „Začínám si myslet, že by ti neuškodila lekce slušného chování.“ Řekl mírně blahosklonně.
Hodil mi hůl, kterou o zlomek vteřiny později následovala další, tentokrát v jeho štíhlých hnědých rukou. Zvuk nárazu dřeva o dřevo zazněl přes dojo (výcviková místnost).
Otočka, výkop, konec jeho hole přibližující se k mé tváři, úkrok zpět tohle si s ním nemůžu dovolit, je moc rychlý...
Praskání dřeva, výpad zespoda, uskočila jsem, rytmus narážejících holí a praskání podlahy se ustálilo v opakujícím se vzorci. Konec mé hole narazil do podlahy, vrhla jsem se dopředu, letící tělo uvolněné. Jado na poslední chvíli odvrátil úder a odvalil se stranou, ale byla jsem připravená. Ještě v letu jsem hůl zvedla a vykryla jediný možný úhel, z kterého mohl udeřit. Sklouzla jsem s holíi napřaženou před sebou, nebylo to zrovna efektní, ale bylo to to jediné, co jsem v téhle poloze mohla udělat. Zápas se omezil na řetězec náhod a hledání vhodných úhlů, Jado se pohnul vpřed, já jsem ustoupila. Slyšela jsem praskání v zádech, když jsem se pohnula způsobem, jakého by žádný člověk nebyl schopný. S patami zapřená do tatami jsem se vytáhla vzhůru. Moje tělo se prohnulo, naznačila jsem výpad, ale byl tam, dřevo narazilo do dřeva.
 Úder za úderem, nářek dřeva, přesun, dech se mi zkrátil jako při letu. Naživu. Byla jsem naživu. Doznívající chlad z návštěvy sálů Smrti a setkání s duchem Christabel byl pryč, odvanul ho příliv adrenalinu, každá část mého těla najednou zpívala. Naživu. Dospěla jsem a jsem živá. Další série nárazů. Odskočili jsme od sebe. Vrhla jsem se na stranu, zablokoval mě. První vlna vzrušení z boje byla pryč a ani jeden z nás neudělal nějakou hloupou chybu. Pokoušeli jsme se navzájem unavit; napřed Jado, pak já, on se pokoušel rozbít rytmus našeho zápasu, já jsem testovala jeho obranu. Vysloužila jsem si pořádný zásah do kotníku, byla jsem příliš pomalá. Odskočila jsem, hůl připravenou. Proud černočervené krve z mého kotníku se zastavil, rána se zacelila, zůstala jen perfektní, neporušená kůže.
Pořád jsem si na to nemohla zvyknout.
„Co je to, Danyo-chan?“ (přípona –chan, v češtině se někdy používá čan je familiérní oslovení mladé dívky) Zeptal se, najednou stál klidně, s holí v jedné ruce. Pokusně se naklonil kousek dopředu; odpověděla jsem úkrokem stranou, s lehce nadzvednutou holí.
„Staří duchové, příteli.“ Dýchala jsem ztěžka, ale ještě to nebylo lapání po dechu. Ještě ne. „Ta zatracená škola. Rigger Hall.“
Nikdy jsem mu o tom nevyprávěla, ale nebyla bych překvapená, kdyby něco z toho uhodl. Začala jsem u něj trénovat hned po Akademii, protože jsem slyšela, že je nejlepší; znal mě, možná s výjimkou Gabe, lépe a déle, než kdokoliv jiný.
Zamyšleně přikývnul, mandlové oči se mu pod hnědým čelem leskly. Ústa měl sevřená do tenké linky, podařilo se mi uštědřit mu jeden nebo dva údery. Bylo to tak neskutečně skvělé, nemuset se držet zpátky; lidé byli tak zatraceně křehcí.
Opatrně, Danny. Tam, kde na tom záleží, jsi pořád člověk. Polkla jsem a trochu se uvolnila, sledovala jsem jeho hruď. Každý jeho pohyb by se tam hned projevil. Kroužili jsme kolem sebe. Další série odražených rychlých výpadů. Po zádech mi stékaly potůčky potu.
Cítila jsem se mnohem líp.
Cítila jsem se čistě.
„Takže jsi staré duchy přivedla k Jadovi?“ Usmál se, ale v očích se ten úsměv neukázal. Tady, na tréninkové ploše byly všechny otázky dovolené.
„Když už tě nemůžu zabít.“ Šlehla jsem zpátky.
„Hm,“ pokrčil rameny, nevyzpytatelný jako vždycky. Jeho roucho se vlnilo kolem hnědých nohou, jak se vznášel nad tatami; zahnal mě do kouta několika rychlými údery. Pot stříkal. Jak můj, tak jeho. Pohyb, pohyb, pohyb! Slyšela jsem jeho hlas, tak známý ze všech lekcí. Nemysli, hýbej se!
Jeho hůl se roztříštila, ve sluncem zalitém vzduchu se chvěl můj výkřik. Moje hůl se zastavila čtvrt palce od jeho srdce. Zvuk mého kia se odrážel od zdí, celá budova se otřásla, ze sténající se střechy se snášel prach.
„To nebylo špatné.“ Řekl zdráhavě Jado. Tu strohou pochvalu jsem si velmi cenila. „Pojď, udělám ti čaj.“
Zpocená, pořád s holí v ruce jsem přikývla. „Víte o něčem, co by dokázalo rozčtvrtit Nekromanta, Jado-sensei?“
„Už dlouho ne.“ Shrnul rukama na hromádku třísky z hole. „Promluvíme si u čaje.“
Vrátila jsem svou hůl do stojanu a následovala ho do neposkvrněné zeleno-béžové kuchyně. Přes arkýřové okno dovnitř dopadalo podvečerní světlo. Jado připravil smaltovaný kotlík a dvě misky spolu s plechovkou se zeleným čajem. Pro sebe jsem se usmála. Starý drak byl pěkně nevrlý, ale miloval malé hezké věci.
Možná jsou pro něho lidi také takové malé hezké věci. Spolkla jsem žluč. Pravé rameno mě nesnesitelně pálilo a vysílalo mi do celého těla bolestivé vlny.
„Takže,“ zatímco jsem se usazovala na jedné ze dřevěných stoliček podél pultu, Jado nalil do kotlíku vodu. „Zdá se, že tě něco probralo ze spánku.“
„Nespala jsem, nespávám,“ namítla jsem. „Prostě jen nejsem moc společenská, to je všechno. Měla jsem moc práce.“
Pokrčil rameny. Měl pravdu, tím jak jsem se honila od jedné zakázky ke druhé, jsem se snažila samu sebe nějak otupit. Pokoušela jsem se vyčerpat, abych mohla spát, zažehnat bolest pomocí horečnaté aktivity. Byla to prověřená metoda, používala jsem ji celý život; ale tentokrát mě hluboce zklamala.
Od jeho roucha z hrubého plátna se odrazilo světlo. Naplnila jsem si plíce vzduchem. Lidský pach přebíjelo něco silnějšího, temnějšího, plamene vycházejícího z nitra, tmy z hlubin, kadidla páleného v dávno zapomenutém chrámu. Nevěděla jsem, co je Jado zač, ale nezapadal do žádné ze známých kategorií lidských nebo nelidských tvorů, o kterých jsem kdy slyšela nebo četla. V Saint City byl už ale přinejmenším tak dlouho jako Abra, protože jsem občas od jednoho o druhém slýchala; jen útržky informací.
Nikdy jsem neslyšela, že by Jado vyšel ze svého domu nebo Abra z jejího obchodu, zajímalo by mě, jak o sobě ví a odkud pocházejí. Možná na to jednoho dne přijdu.
Byla to úleva, cítit někoho nelidského. Někoho, z koho nevychází pach umírajících buněk, bolesti nebo opuštěnosti.
Japhrimel odešel, ostrá bolest, kterou jsem při té myšlence cítila, byla tak nějak očisťující. „Víte něco o Christabel Moorcock? Trénoval jste ji?“
Zavrtěl hlavou. „Není to moje žákyně.“ Kotlík na sporáku nadskakoval, stoupala z něj pára. „Takže ty by sis přála mít meč.“
Teď byla řada na mně, abych pokrčila rameny s pohledem upřeným na pult. Načrtla jsem prstem s černě nalakovaným nehtem na umakart nějaký symbol. Moje prsteny prskaly. Symbol se rozpadl a přeměnil v něco velmi podobnému jizvě na mém rameni. Dvakrát jsem ho obtáhla a vzhlédla, abych se setkala s jeho klidným pohledem.
„Rozhodla ses žít.“ Jado se naklonil přes pult, prsty sepjatými do efektního gesta. Nosní dírky měl rozšířené, jako by něco větřil. Oči mu na okamžik zčernaly, možná to byla jen hra světla a stínu, ale když mrknul, jeho oči vypadaly jako oči plaza. „Přestože z tebe pořád cítím zármutek Danyo-chan. Velký zármutek.“
Už se nevrátí. Možná bych měla truchlit, ne se snažit na to nemyslet. „Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych neměla žít,“ zalhala jsem. „Podívejte, Jado, jde o Rigger Hall. A myslím, že potřebuju meč. Pokud nebudu cvičit, ruka mi nezesílí.“
„Christabel.“ S jeho přízvukem to znělo jako Ku-ris-ta-be-ru. „Mluvila s mrtvými, tak jako ty.“
To, že jsme ve městě byli jen čtyři, mohl být důvod, proč to věděl. Podívala jsem se na svou levou ruku, štíhlou, půvabnou, se zlatavou kůží. Pod jeho hnědou zvrásněnou kůží se rýsovaly pevné vyrýsované svaly. „Nemyslím, že ji zabilo zrovna tohle.“
Lehce přikývnul. „Takže máš nějakou teorii.“
„Ne, nemám nic, ani náznak. Mám jen mrtvého člověka, sexčarodějku a Nekromantku, která nechala zmínku o Rigger Hall. To je všechno co mám.“ Mohla by to být rituální vražda, ale nejsem si jistá. A pokud si nebudu jistá, nikdo ode mě žádnou teorii neuslyší.
„A proto si myslíš, že potřebuješ meč?“ Nadzvedl obočí. Voda se začala vařit a on ji nalil do misek. Dívala jsem se, jak nacvičenými pohyby napěnil jemný zelený čajový prášek a připravil hořký čaj. Když byla moje miska hotová, oběma rukama mi ji nabídl. Vzala jsem ji také oběma rukama a mírně jsem se uklonila. Pod prsty jsem cítila černou raku glazuru, vždycky mi připomněla sílu ohně, v kterém byla vypálená. Cítila jsem ozvěnu plamenů v silné trpké chuti čistého čaje.
Jsme stvoření ohně. Ozval se ze vzpomínek hlas Tierce Japhrimela, hebký a pomalý. Při zápasu s Jadem jsem byla soustředěná na to, aby mě neztloukl holí, ale teď se mi hlavě znovu rojily myšlenky o Japhovi. Dokázala jsem prožít půl, možná tři čtvrtě hodiny bez bolesti? To byla událost hodná zaznamenání.
Ne, musím na něj přestat myslet. Nikdy na něj nepřestanu myslet. Ale byl opravdu, nevyhnutelně, konečně pryč.
„Postrádám ho,“ řekla jsem, aniž bych to měla v úmyslu s pohledem upřeným do misky s čajem. Teď, když jsem věděla, že není v síních Smrti, jsem to mohla připustit. Možná. „Není na tom nic divného.“
Jado pokrčil rameny a usrknul si čaje. Napůl přivřel tmavé oči, ve vzduchu se vznášel opar naší podivné sounáležitosti. „Změnila jsi se, Danyo-chan. Všiml jsem si toho při našem setkání. Tolik hněvu. Kam ten hněv zmizel?“
Pokrčila jsem rameny. „Nevím.“ Ten hněv není pryč, Jado. Jen ho umím líp skrývat. „Hledala jsem něco o démonech. A o A´nankhimel. Když jsem měla čas, to je všechno.“ Ústa se mi zkroutila do hořkého úsměvu. Hleděla jsem do čaje. „Nikdy mi neřekl, co ze mě udělal nebo co ho to stálo. Mám o tom všem jen matnou představu. Je těžké oddělit ve všech těch starých knihách mýty od reality, zdá se, že démoni za sebou po cestě s potěšením nechávají falešné stopy.“ Uvědomila jsem si, o čem mluvím a vzhlédla jsem. Jado upřeně pozoroval okno s větší pozorností, než si zasloužilo.
Vzdychla jsem si. „Byla jsem zvyklá tvrdě pracovat, abych měla na živobytí, platit hypotéku, zdolávat překážky tak, jak se mi stavěly do cesty. Teď jsem za vodou a víte co? Přála bych si, abych byla znovu na začátku. Aspoň bych neměla tolik času na přemýšlení.“
Jado vydal tichý zvuk, ani souhlasný, ani nesouhlasný, jen naznačil, že poslouchá. Odtrhl oči od okna a podíval se na mě. „Možná by bylo nejlepší, kdyby ses přestala zabývat minulostí, Danyo-chan.“
Nezapomeň na Rigger Hall. „Já se minulostí nezabývám, minulost mě pronásleduje. Teď musím zjistit, co se Christabel stalo na Rigger Hall a jakou to má souvislost s ostatními třemi oběťmi.“
„Proč?“ Nenásilně změnil téma hovoru, samozřejmě. Jestli mě někdo dobře znal, tak to byl Jado. Ani před, ani po Riu se mnou nezacházel jinak než s ostatními studenty.
Jak dokázal někdo, kdo ani nebyl člověk přimět, abych se cítila tak požehnaně, úplně, veskrze lidsky? „Ve městě už teď zbyli jen tři Nekromanti. Já, Gabe a John Fairlane. Nemůžeme si dovolit ztratit dalšího.“ Slova nesla stopu hořkého humoru, kapky kyselina, která by dokázala rozleptat sklo.
Jado si odfrkl, smích mu vycházel z nosních dírek jako pára. „Pojď si vypít čaj. Najdeme ti meč, myslím, že vím, který to bude.“
Místnost na úpatí schodiště byla stejná, jak jsem si ji pamatovala. Skomírající sluneční světlo sem pronikalo nezakrytými okny a dopadalo na vyleštěnou dřevěnou podlahu. Ve vzduchu se v táhlých obloucích vířil prach. Dveře byly vysazené ze závěsů, na jejich místě viselo tenké, jantarově zbarvené hedvábí, které se tiše vlnilo.
Na černých dřevěných policích kolem zdí ležely meče, všechny ukryté ve svých pochvách. Podívala jsem se na místo, kde kdysi býval můj meč, bylo prázdné. Celkem byla prázdná čtyři místa, za čtyři Jadovy studenty někde venku, ve světě. Zajímalo by mě, jestli ještě někdo další svůj meč zlomil zásahem do démonského srdce.
Díky té myšlence jsem se cítila zahanbená. Jado nerozdával svoje meče kdekomu a já jsem ten svůj zlomila. „Sensei,“ zašeptala jsem, „je to opravdu správné?“
Zasmál se, praskavý zvuk v prázdné místnosti. Ve středu místnosti byly na podlaze dvě tatami, na jednu mi ukázal. Sklouzla jsem dolů a kroky jeho bosých nohou zaskřípaly na podlaze. Mezi rohožemi stála v jednoduchém porcelánovém stojanu nezapálená bílá svíce. „Eh, dokonce i meče přicházejí a odcházejí. Použila jsi ho dobře. Ale teď tu máme něco jiného.“ Přecházel před uloženými meči se zabalenými jílci. Jeho oranžové roucho vydávalo jiný zvuk, než závěs ve dveřích, slyšela jsem dokonce i zvuk dopravy venku. Bylo to uklidňující.
Klekla jsem si koleny na rohož s nohama pod sebou. Bylo to tiché místo, i prach se pohyboval tak nějak lenivě. Bolest v rameni se ustálila do palčivého píchání, něco jako mravenčení ve strnulé noze. Zhluboka jsem se nadechla, nasála Jadovu ohnivou vůni a přála si jako ostatně často, abych tu mohla zůstat. Nefungovalo by to, on byl starý a měl rád svůj prostor a díky mým neurózám bychom asi jeden druhého za nějakou chvíli zavraždili, ale v momentě, kdy jsem vstoupila do Jadova domu, už jsem nebyla psionik děsící normály nebo Nekromantka se zkroucenou rukou ochromená strachem. Už jsem dokonce nebyla ani hedaira, něco o čem jsem nenašla přímou zmínku v některé z knih o démonech, které jsem tak pečlivě studovala. Tady, v tomto domě jsem byla jen student.
A tady záleželo jen na mně. Na mých činech, statečnosti. Cti a na mé ochotě naučit se to, co mi mohl předat.
„Tenhle,“ Jado sundal z police delší katanu. Byla v pevné, černě lakované pochvě, pravděpodobně Jadova vlastnoruční práce. Rukojeť byla perfektní, kolem se jemně chvěl vzduch. Zatajila jsem dech.
Když jsem se sem vrátila poprvé po Santinově smrti, těžce jsem dýchala a srdce mi bušilo; dlaně se mi nepotily, ale pravou ruku jsem měla zkroucenou křečí do tvaru spáru. Jado měl zrovna hodinu t´ai-chi se skupinou výrostků – součást federální zdravotního programu. Zdvořile jsem čekala vzadu, dokud hodina neskončila a mládež neodešla. Beze slova přešel přes tatami, uchopil mou pravou ruku a pečlivě ji zkoumal, zkoušel jemně pohnout jednotlivými prsty. Nechala jsem ho, přestože mi byl jakýkoliv dotyk nepříjemný, nikomu jinému bych to nedovolila, odtahovala jsem se i od Jace, když se v oblaku alkoholových výparů skácel na gauč.
Pak Jado zamručel. Meč zatím ještě ne. Hůl. Pojď. Bylo to tak prosté, nervozita ze mě spadla jako starý kabát. O hodinu později jsem se třesoucí a zbrocená potem vlekla k fontánce po těžkém cvičení; teď už to chtělo mnohem víc, abych se začala potit, ale dokázal to. A o tom to zjevně bylo.
Žádnému jinému muži se nikdy nepodařilo vyvolat ve mně pocit, že jsem dítě. Jestliže byl Lewis jako můj otec v dobách mého dětství, Jado mi byl otcem v dospělosti. Doufala jsem, že by na mě mohli být hrdí.
Jado se přede mnou usadil na zkřížených nohou. Palcem zatlačil proti záštitě a tři palce oceli vyklouzly. Byl krásný, o něco delší a širší než můj původní meč, čepel se čeřila svým vlastním světlem. „Je velmi starý, z nějakého důvodu Danyo-chan, přitahuješ ty nestarší. Tohle,“ s cvaknutím vrátil čepel do pochvy, „ je Fudoshin.“
Svíčka mezi námi zablikala a rozsvítila se, než se plamen ustálil, zvedl se obláček dýmu. Usmála jsem se a dělala jsem, že jsem si toho triku nevšimla, oči jsem upírala na meč.
Lehce jsem se předklonila, úklonu jsem naznačila spíš očima a dlaněmi otočenými k zemi, než tělem. Podívala jsem se Jadovi do očí. „Je skvělý.“
Přikývnul, od holé hlavy se mu odráželo sluneční světlo, Plamínek svíčky vypadal v denním světle matně a slabě. „Potěšila jsi moje srdce, Danyo-chan. Fudoshin se mnou byl dlouhý čas. Je velmi starý a čestný. Ale není to zrovna dobrý dar.“
Uplynul další čas, meče zpívaly svoje kovové písně, ukryté v pochvách. Jado zhluboka dýchal, oči měl temné, jen s jiskřičkami oranžové v zorničkách, pohled měl zasněný jako by vzpomínal na něco dávno minulého.
Vždycky jsem věděla, že Jado není člověk, ale nikdy mě neděsil, až do okamžiku, kdy jsem proti němu poprvé seděla v téhle místnosti. Byl naprosto nehybný, ne jen lidsky klidný, ale v nějakém hlubokém ostražitém transu. Už jsem nebyla člověk, zjistila jsem, že napodobuju jeho ostražitý klid, jako bychom byli dvě zrcadla odrážející ve věčnosti jeden druhého.
Nakonec se Jado nadechnul jako by dokončil nějakou konverzaci se sebou samotným. „Fudo Myoo byl skvělý mečíř, lámal okovy utrpení, která jsou ve žhavých srdcích každého mečíře. Fudoshin je nebezpečný, velmi mocný meč. Musí se s ním zacházet se ctí, ale co je důležitější, se soucitem. Soucit není tvoje největší přednost, Danyo-chan. Tenhle meč miluje bitvy.“ Podíval se na mě, najednou vypadal staře a ztrhaně. „A ty myslím také.“
Trhla jsem hlavou, do obličeje mi padnul pramen vlasů. „Nebojuju bez důvodu, sensei. Nikdy to tak nebylo:“
Přikývnul. „Tak, tak. Jen jsem tě chtěl varovat, jsi mladá. Prostě si mě nevšímej.“
„To bych si nedovolila, sensei.“ Zněla jsem šokovaně.
Díky tomu se jeho vrásčitá tvář roztáhla do ještě širšího úsměvu, ukázal bílé zuby. Znovu mi nabídnul meč a tentokrát jsem zvedla ruce a nechala do nich vklouznout dobře známou zátěž. Projel mnou záchvěv lehkosti, příjemný výboj, tentokrát ne z ramene, ale z potěšení z doteku něčeho tak perfektního, něčeho určeného pro mě. „Fudoshin.“ Zašeptala jsem, pak jsem se přes čepel hluboce uklonila. Zdálo se mi to správné, přestože mi cop přepadl přes rameno a ocitl se nebezpečně blízko plameni svíčky. D´mo, sensei,“ Můj přízvuk byl strašný, ale odměnil mě smíchem. Narovnala jsem se a vyvážila meč, toužila jsem ho vytáhnout z pochvy a podívat se znovu na ten modrý lesk. Toužila jsem slyšet jeho smrtící vzdech při vytahování z pochvy a tiché zahvízdnutí, když čepel rozřízne vzduch.
Jadůc smích ukončilo prudké odfrknutí. „Bolí mě kolena a obřady mě nudí. Pojď, ukaž mi, jestli ještě zvládneš základní sestavu.“
„To by chtělo mnohem víc času, než pár měsíců, abych zapomněla, sensei,“ řekla jsem mu. S mečem jsem se cítila tak příjemně. Celistvě, správné.
„Vždycky to trvá dlouho, zapomenout něco bolestivého,“ přikývnul moudře a naše oči se setkaly. Uklonili jsme se jeden druhému a sama sebe jsem překvapila, když jsem se zároveň s ním rozesmála.


6 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za skvělou práci;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelé pokračovanie☺

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat