sobota 30. května 2015

Její temný anděl - 2. kapitola 2/2

Chybička se vloudila, tak tady máte chybějící část. :)


Znovu se dala do chůze, nečekala na něj, až ji bude následovat. Potřebovala chvíli na dýchání. Od té doby, co ho spatřila, byla její hlava a srdce ve válce, a ona je musela vrátit do reality. Apollyon byl tady, aby jí pomohl s pomstou a to bylo všechno. Nemohla se na něj vrhnout, nebo se pohnout, nebo udělat cokoli, co by jen skončilo tím, že by měla znovu zlomené srdce nebo by se cítila tak mizerně, jako kvůli Edwardovi.
„Řekl jsem něco špatně?“ Apollyon kráčel vedle ní, jeho dlouhé, mrštné nohy ji snadno dohnaly.
Na chvíli byla zticha, ztracená v myšlenkách, pohledem přeletěla po kamenných budovách, které lemovaly úzkou ulici.
„Ne.“ Pohybovala se davem na rušné křižovatce, přešla silnici a pak další úzkou silnici k její oblíbené kavárně. „Jen mě to zaskočilo. Chci říct, že jsem měla ten šílený pocit, že víš, o čem mluvíš… jako kdybys… je to hloupé.“
„To mohl cítit?“
Naráz se zastavila před kavárnou a pohlédla na něj.
Stál několik kroků za ní, černá křídla mu pořád trčela ze zad a zlaté ozdoby jeho černého brnění odrážely slunce.
Přikývla.
Přistoupil k ní a pohlédl jí do očí. „Cítím to. Z části je to taky důvod, proč jsem souhlasil s tím, že ti pomůžu. Nezasloužíš si takovou bolest. Až do nedávné doby jsi vždycky vypadala tak šťastně.“
„Špehoval jsi mě?“ vyšlo to hlasitěji, než zamýšlela.
Páreček dobře oblečených tmavovlasých žen sedících u jednoho z kulatých stolů před kavárnou, se podívaly jejich směrem a pak si začaly něco mumlat.
„Jsem and-“ zamračil se, když mu připlácla ruku přes pusu. Jeho teplý dech jí omýval kůži, lechtal ji a posílal chvění po její paži.
Serenity stáhla ruku zpět. „Nemyslím si, že je to dobré slovo, abys ho používal na veřejnosti.“
„Všichni pozorujeme. To je to, co děláme.“
Ušklíbla se. Znělo to nejspíš ještě hůř. Teď byly ty dvě ženy ještě v hlubší konverzaci a nenápadně se dívaly na ni a Apollyona. Nejspíš si myslely, že má harém pronásledovatelů.
Serenity ho popadla za ruku a táhla ho k malé kavárně. Uvnitř to bylo tišší, jen pár lidí bylo kolem malých, kulatých stolků a v křeslech. Vybrala si místo dál od ostatních blízko okna a usadila Apollyona na nízké, hnědé křeslo vedle malého stolku.
„Počkej tu,“ řekla a doufala, že tak udělá.
Do čeho se to namočila?
Serenity si poručila kávy a podívala se na Apollyona, zatímco čekala, až je připraví. Seděl a díval se z okna. Díval se, jak svět plyne? Opravdu to andělé dělali? Pokud řekl, že ano, pak nejspíš všichni dávali pozor na smrtelníky.
Zkroutil rameny, zamračil se a pak roztáhnul svá černá křídla, vytvořil v místnosti vánek, na což lidé popadali své papíry, ubrousky a cokoli dalšího, co se pokoušelo uniknout ve větru.
Serenity zírala s otevřenou pusou při pohledu na něj. Seděl s černými křídly roztaženými za ním, které se téměř dotýkaly druhé strany místnosti. Jak velké bylo jeho rozpětí křídel? Každé křídlo mělo aspoň dva a půl metru.
Když dorazilo kafe, popadla ho, šla zpět k němu a sedla si do křesla naproti němu jako ve snách, když zírala na jeho křídla.
Apollyon zakroutil rameny a křídla se znovu svinula, ta nejdelší pera se kroutila u jeho bot.
„Potřeboval jsem se protáhnout,“ řekl s omluvným pohledem a pak se usmál. „Bylo to už dlouhou dobu, co jsem měl tolik svobody. Je to dobrý pocit roztáhnout křídla.“
To by se vsadila, že ano. Vypadal jako kočka, co vypila smetanu, usmíval se od ucha k uchu s jiskrou v modrých očích.
„Jaký je to pocit létat?“ řekla, než mohla vůbec uvažovat o tom, co říká.
Jeho úsměv se rozšířil. „Dokonalý. Vítr ve tváři, cítit jej v křídlech a způsob, jakým můžu všechno vidět a jít kamkoliv. Žádný takový pocit neexistuje.“
„Zní to dobře. Letěla jsem... letadlem... je to pořád létání, že jo? Nebo něco podobného.“
„Chtěla bys letět?“
Nabízel jí, že ji vezme nahoru? Z té myšlenky se jí žaludek stáhnul, ale něco uvnitř ní ji nutilo kývnout.
„Jsem si jistý, že něco takového můžeme udělat.“
Zvedl bílý hrnek a tmavé obočí. Nejdřív si přičichl, zadíval se na pěnu nahoře a pak si usrkl.
Peří se mu zachvěla a oči rozšířily, zabořily se do ní. „Jaká je v tom droga?“
Serenity zvedla svůj vlastní hrnek latte a usrkla. „Není to opravdu droga. Je to kofein, přírodní stimulant. Lidé jsou na něm závislí.“
Pohlédl podezíravě na hrnek. „Stimulant?“
Vypadal, že se chystá znovu napít, ale pak ho postavil na kulatý stůl mezi nimi. Pohledem se znovu setkal s jejím, zorničky měl rozšířené, až byly jeho duhovky skoro stejně černé. Neklidně se zavrtěl, překřížil si nohy a položil si ruce do klína.
„Nemyslím si, že bych měl pít víc. Bylo by to nerozumné.“ Hlas měl napjatý a nezaměnitelná jiskra touhy v jeho očích nikam nemizela. „Musím si promluvit s kolegy válečníky, až se příště setkáme. Nevysvětlili účinky moc dobře.“
Účinky? Podívala se dolů na jeho ruce v klíně a pak zpět do jeho očí.
Viagra pro anděly?
„Myslela jsem si, že jste všichni asexuální,“ vyhrkla a pak si zakryla pusu, když se k ní zděšeně otočil. Zrudla deseti odstíny červené a pokoušela se vymyslet kouzlo, které by vzalo zpět, co řekla. Nejspíš by to ale na něj stejně nefungovalo. Magie neovlivní bohy ani bohyně, takže bylo nepravděpodobné, že by měla efekt na nadpřirozené bytosti.
„Nejsem asexuální.“ Tím způsobem, jakým to řekl, dal najevo, že by jí to rád dokázal právě tady v kavárně.
Serenity polkla pití a zaměřila se na něj, vyhýbala se doutnajícímu pohledu, kterým ji pozoroval, a chtěla se vplazit pod stůl a schovat se.
„Staletí jsem neměl ženu, ale v žádném případě nejsem impotentní bytost.“
Nemohl to říct ještě hlasitě, aby to slyšela celá kavárna? Potopila se do židle, pokoušela se tak vyhnout pohledům, které dostávala.
„Beru to zpět,“ zašeptala do hrnku a podívala se na něj přes okraj.
Zamračil se, vášeň zmizela z jeho očí. Zasvítila v nich tmavá zlomyslnost a pocit, že není zrovna tím dobrým andělem, jakým si ho představovala, se vrátila.
„Někteří lidé říkají, že jsi Ďábel.“
Opřel se v křesle a povzdechl si. „Nejdřív jsem anděl smrti a teď Ďábel? Pověsti se šíří a zůstávají, že?“
„Tak co pak jsi?“ vynořila se zpoza svého hrnku, sedla si na kraj křesla a podívala se na něj. Byl hříchem v těle, delikátní každým představitelným způsobem, byla si jistá, že by andělé neměli být takto lákaví.
„Říkal jsem ti. Apollyon, velký ničitel... anděl apokalypsy, odpovědný za sršící peklo na Zem, když bude všemu konec.“
Tak to nebylo vůbec uklidňující.
„Pak nejsi dobrý anděl?“
Usmál se a v jeho pohledu byl sexy druh temnoty. „Jsem dobrý, pokud tím myslíš, že nepracuju pro Ďábla, ale můžu být velmi zlý.“
To si dokázala představit. Neměla by, ale představovala si ho v každé možné pozici a z každého úhlu vypadal hříšně.
„Takže, co má paní velí?“ pořád se usmíval. Kvůli něčemu se při tom cítila, jako by ji povzbuzoval, aby řekla věci, které jí běsnily v hlavě.
Co kdyby nechtěla přikazovat? Nemohla. Byla si jistá, že bylo špatné přikazovat andělovi, aby vykonal hřích. Pro teď, zatímco měla svědomí stále funkční a mohla odolat pokušení sedící naproti ní, se zaměřila se na získání pomsty.
„Nic, co zahrnuje smrt. Chci, aby trpěl. Chci, aby cítil žárlivost, bolest a to, že je nemilovaný... jako by mi na něm nezáleželo.“
Apollyon se usmál, jako by se mu to líbilo.
Držela jeho modrý pohled. To, co se chystá navrhnout, bylo šílené a zničilo by to tu trochu zdrženlivosti, kterou kolem něj měla, ale udělá to.

„Mám plán.“

7 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Nic se neděje. :-). Díky moc za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka aj za tú chýbajúcu časť :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat