středa 13. května 2015

Její temný anděl - 2. kapitola 1/2


Serenityny oříškové oči se rozšířily a udělala krok vzad, když ten obrovský muž stojící před ní vytáhl meč, který mu visel u pasu. Bála se, že změnil názor a chystá se ji zabít. Nebyla si jistá, co si má myslet, když před ní poklekl na jedno koleno, sklonil hlavu a pozvedl svůj meč, špička a rukojeť spočívaly na jeho dlaních.

„Jsem zde, abys mi poroučela.“ Jeho francouzština byla perfektní, takže byl jeho hlas tak sexy, že měla husí kůži, kdykoli promluvil.
Měla by teď něco udělat?
Lidé znovu zírali, když je míjeli. Co asi viděli? Určitě neviděli muže, který jí nabízí meč, to bylo jasné. Přesto, viděli ho klečet s rukama prosebně nataženýma?
Byl snad dokonce oblečený v černozlaté zbroji, která neponechávala dostatek místa k další představivosti?
Nebo měl obrovská černě opeřená křídla?
Představovala si, že ne. Pokud by je měl, lidé by nejspíš křičeli, než by se na něj sotva podívali, v domnění, že se zbláznil.
„Ehm, dobře.“ Serenity váhala, než se dotkla meče. Zářící ocel byla pod jejími prsty chladná. Dala ruku pryč, nelíbil se jí ten pocit. „Děkuju.“
Ladně se postavil, svaly se mu posouvaly pod zlatou kůží, a ona se snažila nedívat na jeho postavu. Buď na sobě hodně makal, nebo byli andělé přirozeně obdařeni tělem boha. Takhle zblízka byl naprosto perfektní. Široká hruď se mu zvedala a klesala, pohybovala jeho nádherně zdobeným černým hrudním pancířem. Břicho měl naproti tomu nahé, jeho pevné svaly lahodily jejím hladovým očím, a tu nejmenší černou bederní roušku na světě, která chránila jeho cudnost.
Něco, co jí neskutečně chybělo. Sklouzla zrakem k jeho neodolatelným opáleným nohám. Byly stejně svalnaté, jako zbytek těla. Oči se jí toulaly zpět nahoru, přes černé manžety na předloktích, zdobené zlatými lvy, a přes bicepsy k rozložitým ramenům. Odtud chtěly přejít ke tváři, ale jeho křídla byla příliš fascinující. Byla velká, i složena na zádech, na oba vrhala stíny.
Chtěla ho obejít a zkoumat na něm každý delikátní kousek, porozumět, že je opravdu anděl a ne muž jako každý jiný.
Anděl.
Zkáza.
Její matka ji učila o bozích, bohyních a mytologii. Věděla všechno o něm i jeho druhu.
Její oči konečně přeskočily k jeho tváři. Měl úsměv, který by mohl zastavit srdce, a živé modré oči s ledovými skvrnkami. Držely její pohled, neochvějně a silně, až jí začalo být horko, když je mírně přivřel a zorničky se mu rozšířily. Co si asi myslí?
Líbilo se mu, co viděl, stejně jako jí?
Ten muž byl bůh.
Ne, anděl.
A byl nádherný.
Dech beroucí.
Ale tak docela nevypadal jako anděl, jakého si představovala. Všechno na něm křičelo temnotou až po jeho auru. Ať už měl jakoukoli moc, byla silná, a nebyla tím typem, co vzkřísí smrtelníky nebo je vyléčí. Kdyby ji rozpoutal, bylo by to spíše naopak.
Zkáza. Anděl smrti. I když ten titul popíral. Tak jak se pak jinak nazýval?
„Takže, Zkázo-“
„Apollyone,“ přerušil ji s okouzlujícím úsměvem, který pohladil jeho smyslné rty a způsobil, že jí srdce bilo o trochu rychleji.
Byl andělem. Bez ohledu na to, jak dobře vypadal a jak moc ji nutil zapomenout na její bolest jen tím, že se na něj dívala, nemohla na něj tak myslet. Bylo to od ní špatné. Nabídl jí pomoc pomstít se svému ex, tomu bastardovi, a ona toho využije. Jakoukoli temnou sílu tento božský muž měl, nechá ji střelit po jejím bývalém.
„Apollyon?“ přestala ho hltat pohledem. Pokud by mu řekla, aby si oblékl něco méně rozptylujícího, udělal by to? Viděla skrz jakékoli kouzlo, které použil. Mohl by vůbec někdy oklamat její oči?
„Dávám přednost mému pravému jménu.“ Sjel ji pohledem. Jeho oči se zdržely na všech těch místech, jako oči kteréhokoliv jiného smrtelného muže.
Určitě byla taky tabu? Andělé byli asexuální, ne?
Hlas v koutku mysli jí říkal, že ten pohledný kus chlapa před ní, rozhodně nevypadá asexuálně. Vypadal jako ztělesnění hříchu a vůbec ne jako anděl.
„Serenity (pozn. překl.: mír, pokoj).“ Nabídla mu ruku.
Vzal ji za ni a jí projel šok z pocitu jeho silné, teplé ruky, která ji popadla. Potřásla mu rukou, ale on ji nepustil, i když už přestala. Držel ji, palec měl lehce položený na jejím.
„Matka si myslela, že bych mohla přinést mír do tohoto chaotického světa.“ Srdce jí zrychlilo, když se jeho palec otřel o její a pak z ní svou dlaň stáhl, prsty jí přejel po dlani a poslal další chvění po jejím těle. „Nejsem v tom moc dobrá.“
„V čem?“ zvedl tmavé obočí a naklonil hlavu na stranu.
Serenity si uvnitř povzdechla. Věděl, jak dobře vypadal? Mohli být andělé domýšliví? Myslela si, že všichni byli krásní, takže si nejspíš ani neuvědomoval, že důvodem, proč na ně všechny procházející ženy zírají, není ten, že si mysleli, že ji ohrožuje nebo něco takového.
Zíraly ze stejného důvodu jako ona.
Ten muž měl metr osmdesát a navíc byl k sežrání.
„Být klidná... jsem vlastně docela chaotická.“ Pokrčila rameny. „Nic, co udělám, nevyjde dobře. Chci říct... myslela jsem si, že vrhám jednoduché kouzlo pomsty, a náhle jsi tu ty a říkáš mi, že jsi slyšel mé volání. Nežádala jsem o anděla.“
„To ne.“ Položil jí dlaň na hruď a ona povyskočila. Pulz jí vystřelil a ona zrudla od hlavy až k patě kvůli zápěstí na jejích prsou. „Tvé srdce mě volalo, ne tvá slova.“
Serenity se usmála, vzala jeho ruku a sundala si ji z hrudi, než ztratí kontrolu a vrhne se na něj.
„Takže jsi dobrý ve vykonávání pomsty?“
„Velmi dobrý.“ Narovnal se v celé své impozantní výšce a vypadal ještě ušlechtileji a hezčeji. „Jsem Apollyon, velký ničitel, král bezedné…“
„Počkej.“ Přerušila ho a zvedla ruku. „Velký ničitel? Možná, že to není dobrý nápad. Myslím tím, jsi anděl a tvůj šéf nahoře by byl nejspíš trochu naštvaný, pokud bys vyhodil do povětří půlku Paříže, abys mi splnil přání pomstít se, a já ho nechci zabít... jen aby trpěl... a opravdu se o to dokážu postarat sama. Nechtěla jsem tě obtěžovat.“
„Je to trochu otrava.“ Zamračil se. „Učiním pouze tak, jak poručíš. Volba pomsty bude tvá a já ji splním.“
„A co tvůj šéf?“ nechtěla nasrat Boha. Bylo jí jasné, že už ho docela štve, že lidé jako ona, tací, kteří mohou používat magii a dělat své vlastní zázraky, existují na Zemi.
Ne že by se jí něco takového podařilo. Byla lepší v zapalování svíček a v takových těch malých věcech, jako jsou nápoje lásky.
Serenity vzhlédla k Apollyonovi. Fungoval by nápoj lásky na anděla?
Zaklela a řekla si, ať se vzchopí. Andělé nejspíš nemohli vstupovat do vztahů se smrtelníky a ta přitažlivost, co cítila, byla způsobena jistě tím, že byla na dně a potřebovala se pořádně odrazit.
„Teď jsi mojí paní ty.“ Ten vážný výraz říkal, že si nedělal srandu. „Učiním, jak přikážeš.“
Serenityno obočí se zvedlo a pomalu vstřebávala fakt, že má svého osobního anděla.
„Pak bychom měli...“ nebyla si jistá, co by měli. Skrýt se a naplánovat něco strašného jejímu ex, protože ji podváděl? Bylo to divné a vůbec to nebyl její styl. Nikdy nikomu nepřísahala pomstu, vždycky nechala svůj hněv jít a prostě se s životem pohnula dál. I když tentokrát ne. Chtěla, aby za to zaplatil. „Piješ kávu?“
„Nikdy jsem ji nezkusil.“ Usmál se Apollyon. „Ale ostatní říkali, že je podivně hořká a sladká zároveň a má zajímavý účinek na tělo. Rád bych ji zkusil.“
„Tak jdeme na to.“ Serenity je vedla směrem k fontánám a Apollyon šel vedle ní.
Opravdu doufala, že ho lidé nevidí tak jako ona.
„Jak pro ně vypadáš?“ podívala se na pár lidí, aby na ně poukázala.
„Jako muž v černém obleku.“
„Žádná křídla?“
Zavrtěl hlavou. „Neboj se. Jsi to jen ty, která není ovlivněna magií, kterou jsem vytvořil.“
„Může mít efekt i na mě?“
Zastavil se a podíval se na ni. Vánek mu cuchal jeho jemné dlouhé, černé vlasy, škádlil prameny v jeho culíku.
„Přeješ si mě nevidět takového, jaký jsem?“
Když to řekl takto, cítila se špatně. Jeho modré oči se upřely do jejích, jako by v nich chtěl vidět odpověď, ještě než ji řekne.
„Ne.“ Zastavila se před ním. Srdce jí bilo znovu rychleji a dlaně se jí potily. Zhluboka se nadechla a usmála se na něj. „Jsi fajn přesně tak, jak vypadáš.“
Vítr opět zafoukal, zachytil její blonďaté vlasy a zavál jí je do obličeje. Trhla sebou, když vzal do ruky pramen a uhladil ho za ucho, konečky prstů ji pohladil po tváři, když odtahoval ruku. Věděl, co jí svým dotykem způsobil? Co jí jen koukání se na něj dělalo uvnitř? Dál si říkala, že je anděl a je tabu, ale její tělo to celkem nezajímalo. Hořelo, aby cítilo jeho ruce, rty na svých a aby ji držel ve svém náručí.
Bylo to šílené. Sotva ho potkala a ona zpravidla nebyla ta, která se vrhala na muže. Její ex, Edward, ji naháněl po celé měsíce, než se konečně vzdala a souhlasila, že s ním půjde na rande, nic jiného.
Teď byla připravená vrhnout se do náruče anděla a modlit se, že ji zachytí a políbí ji tak, jak chce ona jeho.
„Opravdu tě zranil,“ zašeptal Apollyon.

Serenity zamrkala a touha splaskla při pomyšlení na to, co jí Edward udělal. Opravdu si musela vyčistit hlavu od té směšné přitažlivosti, kterou cítila k Apollyonovi, protože to se nestane.


10 komentářů: