úterý 5. května 2015

Noc venku 2/2


To něco bylo velké zhruba jako malý pes a mělo to nesouměrně dlouhé a špičaté rohy. Tohle jsem zjistila, protože jeden z těch rohů projel látkou mého kabátu právě pod levou stranou mých žeber. Chtěla jsem křičet, ale s vyraženým dechem to jde těžko.
Beezla to odhodilo z mého ramene a slyšela jsem ho vykřiknout, jak se snažil zůstat ve vzduchu.

Ta stvůra se tlačila dál, zarývala mi roh hloub do masa a horká krev se mi valila z rány. Síla jejího nárazu mě vychýlila ze směru letu a já padala hlavou dolů směrem k uličce za kinem. Potřebovala jsem srovnat a zpomalit svůj pád a zbavit se téhle zrůdičky dřív, než do mě nadělá víc děr.
Ruce jsem položila stvůře na hlavu a odstřelila ji nočním ohněm. Zařvala hrozivým, vysoko posazeným hlasem, ale trhla sebou a ustoupila. To samozřejmě zapříčinilo, že svůj roh vytáhla z mého těla. Roh měl podle všeho zpětné zoubkování, protože jsem cítila, jak mě trhá a párá, když ho ze mě zrůdička vytrhla.
Moje křídla sebou chvilku bezmocně plácala, než jsem se ovládla. Přistála jsem s nepěkným žuchnutím v uličce, ale aspoň jsem dopadla nohama napřed. Letmo jsem pohlédla na díru ve svém kabátu a tričku, a na krev, která pomalu vytékala zpod toho všeho. To není dobré. Byla jsem si dost jistá, že tam vevnitř mám nějaké důležité orgány, které mi ta obluda právě rozporcovala.
Hrabala jsem v kapse svého kabátu a hledala něco použitelného, co by zastavilo krvácení. Všechno, co jsem našla, byla jedna rukavice a pár zmuchlaných kapesníků. Rozepnula jsem si kabát a vyhrnula tričko. Díra pod mým levým žebrem měla velikost asi půldolarové mince a krev dál pomalu tekla. Na okrajích rány to vypadalo, jako by se srážela, ale ta malá stvůra měla na těch rozích pravděpodobně spoustu bakterií. Potřebovala jsem to vydezinfikovat a zašít CO NEJDŘÍVE, ale na tomhle místě jsem na díru jen nacpala zmuchlané kapesníky. To bylo to nejlepší, co se podobalo polnímu obvazu a co jsem v tuhle chvíli mohla udělat.
„Teď už jen musím zjistit, kam se ta zrůdička poděla, než mě znovu zákeřně napadne,“ mumlala jsem a rozhlížela se uličkou všemi směry, včetně oblohy.
Buď má ta obluda svoje vlastní křídla (vůbec jsem si nevšimla, když mě nabírala na roh), nebo ji na mě hodil někdo jiný, kdo křídla má. To znamenalo, že ta potvora – nebo její pán – mi pravděpodobně kdykoli přistanou na hlavě. A kam se poděl Beezle?
Nechtěla jsem uličkou chodit vzhůru dolů, při tom křičet na svého svéhlavého chrliče a prozradit tak svou polohu, takže jsem zlehka mávla křídly, abych mohla znovu pomalu vystoupat ke střeše. Když jsem vzlétala, zaskřípala jsem zuby. Rána začala pálit.
Byla jsem v půli cesty nahoru, když jsem zaslechla něco, co znělo jako válečný řev chrliče.
„Beezle?“ křikla jsem.
Neodpověděl, ale slyšela jsem více křiku a vrčení. Už nemělo smysl letět dál nenápadně, tak jsem zvýšila rychlost a mířila za zvuky vzhůru na střechu.
Přistála jsem na budově kina a rozhlížela se kolem po Beezlovi.
Spadla mi brada.
Beezle seděl na té malé rohaté stvůře, koleny se zapřel z obou jejích stran, a bušil jí do obličeje svými tvrdými pěstičkami. Beezle zavrčel námahou pokaždé, když zasadil ránu a obluda vykřikla pokaždé, když kámen dopadl na tělo.
Přistoupila jsem blíž, abych na tu příšeru lépe viděla. Bylo docela těžké říct, co byla zač, když jí Beezle takhle přestavěl obličej.
Kůži to mělo tmavě zelenou a hrbolatou a pohled jasně zelený. Rohy, které tomu vyčnívaly z hlavy, byly inkoustově černé a extrémně dlouhé, a tvar těla to mělo matně humanoidní. Ruce a nohy měly každá čtyři prsty zakončené drápy.
Vlastně to bylo větší než Beezle – Beezle je zhruba vysoký jako pár měsíců staré kotě, a tahle stvůra byla větší než skotský teriér. Ale Beezle se zřejmě rozhodl, že využije svou enormní váhu ve svůj prospěch a v podstatě tu věc strhnul dolů.
Stvůra přestala křičet, ale Beezle pokračoval v ranách do obličeje.
„Myslím, žes to už udusil,“ řekla jsem a Beezle vzhlédl.
Obdařil mě divokým šklebem a posadil se zpátky na zadek, jeho pěsti se stále zatínaly. „Jak se ti líbí moje ruční práce?“
„Přála bych si, aby někdo natáčel, jak ses do té věci pustil. Zaplatila bych, abych to mohla vidět.“
„Zdolal jsem to svou mimořádnou silou,“ odpověděl Beezle.
„Nebo ses na to vrhnul jako tuleň a vyřídil to svou váhou a potom jsi to zasednul dřív, než to mělo možnost zjistit, co se stalo.“
„Opravdu záleží na metodě?“ odpověděl Beezle a pozorně si prohlížel krev pod svými drápy.
„Myslela jsem si to,“ řekla jsem a trochu se přiblížila. „Co to vlastně je?“
„Pekelný démon,“ odplivl si Beezle. „Tyhle nenávidím.“
„Proč?“
„Jdou mi na nervy,“ odpověděl. „Jsou absolutně podřízení svým pánům. Nemůžu vystát bezpáteřní stvůry.“
„Absolutně podřízení svým pánům,“ zopakovala jsem a rozhlížela se po střeše. „To znamená, že ho na mě někdo poslal, a já chci vědět, kdo.“
„Osobně si myslím, že bychom měli sejít dolů na film, než se stane ještě něco dalšího,“ řekl Beezle a pečlivě si při tom otíral zasychající krev zpod drápů pruhovanou šálou, kterou nosil.
Zírala jsem na něj. „Tu šálu už nebudeš nosit, po tom, cos s ní udělal, že ne?“
„Cože?“ zeptal se. „Jen chci mít čisté drápy, abych si užil svůj máslový popcorn.“
„Uniklo ti snad, že krvácím?“
„Zdáš se být v pořádku. Stojíš a mluvíš, ne?“
„Takže pokud vykrvácím během filmu, tak ti to nebude vadit?“
„No, pokud se k tomu stavíš takhle…“
„Stavím. Chci sprchu a první pomoc, ne nutně v tomhle pořadí.“
„Takže jsem tohohle mizerného pekelného démona zmlátil pro nic?“ zabručel Beezle.
„Pokud považuješ snahu udržet ho ode mě dál, aby mě nenaporcoval, za nic, pak myslím, že jo.“
Zamával křídly a dotřepotal se mi na rameno. „Připouštím, že udržet tě naživu, za můj čas stálo.“
„Jen kdybych tak mohla zaběhnout do obchodu s koblihama a nějakou ti sehnat,“ odpověděla jsem suše. „Tak pojďme domů.“
„Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad,“ ozval se hlas za námi.
Poklesla mi ramena. Nenáviděla jsem všechno, co s tímhle hlasem a s osobou, jíž patřil, souviselo.
Obrátila jsem se neochotně jako vždy, abych mohla čelit svému nechtěnému snoubenci. Stál ve stínu vrhaném vyšší budovou hotelu, která od kina stála přes ulici. „Co tady děláš, Nathanieli?“
Když překračoval prostor mezi námi, zamračil se na mě. „Jeden by si myslel, že nejsi ráda, že mě vidíš.“
„Jeden by měl pravdu,“ zamumlala jsem si pod fousy. „A ptám se znovu – proč jsi tady?“
„Možná chce vidět Příběh hraček 3,“ řekl Beezle horlivě. „Mohla bys jít domů a on by mě mohl vzít…“
Zmlknul, když jsme na něj s Nathanielem oba upřeně pohlédli.
„OK, OK, udělal jsem si obrázek. Nemusíte se mě snažit zabít pohledem,“ zavrčel Beezle.
„Tak co chceš, Nathanieli?“ povzdechla jsem si.
„Tvoje srdce na rožni,“ odpověděl a jeho oči se z Nathanielových ledově modrých změnily na dvě štěrbinovité zornice, které jsem znala velmi dobře.
„Mám tě,“ řekl Antares.
Nečekala jsem, až mě Antares popadne. Moc dobře jsem věděla, že jak by se mě jednou dotkly jeho drápy, mohl by mě pěkně snadno přemoct, i když mě má nedávná smrt a následné znovuzrození fyzicky o něco posílily. Pořád jsem byla částečně člověk a ta moje smrtelná půlka by vždycky byla v nevýhodě při střetu s démonskou silou.
Z konečků prstů jsem vypustila noční oheň, než měl Antares možnost víc se zamyslet. Můj nevlastní bratr byl odhozen přes střechu bleskem modrého plamene. Měl být cítit smrad seškvařeného masa, ale nebyl. Od Antara měl přijít nějaký pokus o obranu, ale nepřišel. Antares byl pryč.
„Co to sakra?“ zeptala jsem se Beezla, který stále hřadoval na mém rameni jako pirátův papoušek. „Myslela jsem, že máš být strážce. Proč jsi neviděl, že to byl Antares pod Nathanielovou maskou?“
Beezle se mračil směrem, kde Antares zmizel. „Protože to nebyl ani Antares.“
„Tak co to bylo?“
„Kouzlo vytvořené tak, aby vypadalo jako Nathaniel a pak jako Antares.“
„Proč jsi mi neřekl, že to bylo kouzlo?“ zeptala jsem se ho.
„Bylo to vážně dobré kouzlo,“ odpověděl s pokrčením ramen.
„Člověk by si myslel, že své strážcovské povinnosti bereš vážněji,“ povzdechla jsem. „Někdo se mi tu úmyslně snaží zničit noc a my pořád nevíme, kdo to je.“
Spráskla jsem ruce. „Dobře, to je ono. Zpráva doručena. Nezůstanu tady venku a nebudu čekat, až se tu ukáže nějaká další hrůzostrašnost a pokusí se mi vytrhnout vnitřnosti nosem. Jdeme domů.“
„Co? A co Příběh hraček 3?“ zaskučel Beezle.
„Uniklo tvé pozornosti snad, že od chvíle, kdy jsme tenhle večer vyšli z domu, se nás snažila zabít řada padouchů?“
„No, technicky vzato se snažili zabít tebe,“ podotkl Beezle. „A já tenhle film vážně chci vidět. Každý říká, že je úžasný.“
„Kdo je každý? Vždyť ty nikoho neznáš,“ řekla jsem.
Beezle se na mě rozhořčeně obořil ze svého bidýlka na mém rameni. „Já mám přátele.“
„Jaké přátele?“ zeptala jsem se.
Zamumlal něco, co jsem skoro nezachytila.
„Cos to říkal?“
„Kamarádi z Facebooku!“ zakřičel mi do ucha.
„Takže ty jsi ten, kdo se mi hrabe v počítači. Myslela jsem, že to Gabriel ho nechává zapnutý,“ řekla jsem. „Doufám, že sis na profil nedal svou skutečnou fotku.“
„Samozřejmě, že dal,“ odpověděl Beezle. „Ale většina lidí si myslí, že je to jen nějaký avatar.“
Promnula jsem si čelo v místě, kde se mi rychle tvořilo centrum ošklivé bolesti hlavy. Byla jsem unavená a otrávená a ten zmuchlaný kapesník, který jsem měla nacpaný v ráně utržené pekelným démonem, nebyl vhodný jako bandáž na moc dlouho.
„Pokud teď půjdeme domů, možná tam bude Gabriel a mohl by mě vyléčit,“ řekla jsem rozumně. „A pak bychom mohli zkusit jít na ten film jindy.“
„Ale už jsme tady! Stojíme na střeše kina!“
„A já POŘÁD KRVÁCÍM!“ zakřičela jsem.
„A neexistuje nic takového jako je krev anděla,“ řekl hlas za mnou.
Rozzlobeně jsem se zhluboka nadechla, upřeně se podívala na Beezla, otočila jsem se a najednou čelila tlupě upírů, kteří se k nám blížili.
„Neexistuje žádný důvod, proč bys mě z tohohle měla obviňovat,“ prohlásil Beezle rozhodně.
„A kdo je ten chrlič, který trval na tom, že dnes večer musíme vidět Příběh hraček 3?“ řekla jsem a otáčela se v kruhu ve snaze sledovat všechny upíry najednou.
„No, nikdo neříkal, že mě na to musíš brát jen proto, že jsem chtěl.“
„Ale prosím tě,“ řekla jsem. „Úplně si dokážu představit to skučení, kdybych tě sem nevzala.“
Bylo tam pět upírů, obklopovali nás ve volném kruhu. Ani v nejmenším jsem nebyla překvapená, že se zvládli proplížit kolem mě a Beezla, zatímco jsme se hádali.
Spíš jsem byla překvapená, že se proti mně postavili tak otevřeně. Upíří dvory, stejně jako dvory Padlých, hodně daly na politiku a vystupování. To znamenalo, že se zpravidla vyhýbali vyjebávání s dvory ostatních druhů nadpřirozených bytostí, pokud neutržili nějakou veřejnou křivdu.
Upíři se zastavili pár stop ode mě, tesáky se jim blýskaly ve světle pouličních lamp. Všichni to byli muži a měli až příliš uhlazený výraz, který si s jejich druhem běžně spojuju a který vypadal, jako by si chtěli vyrazit do nočního klubu hned, jak tady se mnou skončí.
Mohla jsem se jich pokusit vyřídit co nejvíc nočních ohněm, než na mě zaútočí, ale pokud bych to udělala, pak bych technicky vzato byla agresor a to by pravděpodobně přineslo odezvu od dvora mého otce. Ne že bych se o to starala, vážně, ale bylo rozčilující, když Azazel volal, aby mi řekl, že jsem porušila nějaké hloupé pravidlo nebo tak (věc, kterou jsem dělala až s udivující pravidelností) a že musím přijít ke dvoru a vypořádat se s tím. Radši bych žrala rozdrcené sklo, než strávila tři minuty na dvoře Padlých.
Ostražitě jsem se rozhlédla kolem po upírech, kteří, jak se zdálo, čekali na nějaký druh signálu. Nemohla jsem říct, který z nich byl vůdce, tak jsem pokračovala v pomalém otáčení, tak abych udržovala oční kontakt se všemi. Beezle se na mém rameni moudře otočil, takže se mohl dívat za mě.
„Takže, chlapci,“ řekla jsem srdečně. „Venku za zábavou, kterou město nabízí?“
„Víš, proč jsme tady, Agentko,“ řekl jeden z upírů za mnou a já se obrátila, abych mu mohla čelit.
To by tedy mohl být vůdce, takže signál o tom kdy zaútočí, přijde od něj. Zbytek upírů by se bez povolení nepohnul. Jak jsem řekla, upíři hodně dají na politiku. Hierarchie je pro ně vším.
„No, vlastně ne. Protože jestli tu jste na půlnoční svačinku, pak byste mě měli znát líp.“
Upír se nepříjemně zasmál. „Protože jsi Luciferova pravnučka?“
„Nemyslím si, že chceš urazit Jitřní hvězdu,“ řekla jsem. „Ohledně těchhle věcí může být dost nepřátelský.“
„Ale urážka Jitřní hvězdy je přesně to, oč mi jde,“ odpověděl. „Víš, Lucifer mi nedávno zabil družku.“
Široce se usmál, jeho zuby vypadaly hrozivě ostře.
Kývla jsem. „Aha, chápu.“
A pochopila jsem. Pochopila jsem, že moje stupidní rodinná spojitost s Princem Temnoty mě znovu dostala do vážných trablů. Ale pokud je Lucifer už urazil, potom bych si nemusela dělat starosti s Azazelovým předvoláním na kobereček, kdybych teď prolila první krev. A tohle byl podle všeho ten případ…
Vyčarovala jsem kouli nočního ohně a hodila modré plameny na vůdce. Noční oheň ho zasáhl do hrudi a on okamžitě vzplál. Upír křičel a potácel se kolem, jak ho oheň stravoval od kůže hlouběji ke kostem. Vzduch se naplnil puchem hořícího mrtvého masa.
Ostatní upíři po mě skočili hned, jak uviděli noční oheň, ale nepřežila jsem útoky od nefilima (opakovaně) proto, že bych byla úplně neschopná. Otočila jsem se a vypustila noční oheň tak rychle, že jen jeden upír na mě zvládl dosáhnout, a i pak mě jen škrábnul na předloktí svými nechutně dlouhými nehty.
Ukročila jsem dál od toho, jak kolem sebe hořící upíři mlátili, a přikryla jsem si pusu rukávem, když štiplavý kouř naplnil vzduch. Nechtěla jsem, aby po mně kterýkoli z těch šílenců šel znovu později, napůl spálený a napůl živý, tak jsem počkala, dokud jsem si nebyla jistá, že jsou definitivně na popel.
„To je to nejhorší, co jsem kdy cítil,“ řekl Beezle, když si šálu omotával těsněji kolem svého zobáku.
Přísně jsem se na něj podívala. „Teď jdeme domů.“
„Proč byste to teď dělali?“ zeptal se hlas na druhé straně střechy.
Srdce mi pokleslo, když postava vkročila do světla. Zlaté vlasy, černá křídla a oblek, který pravděpodobně stál víc, než kolik činí hodnota mého domu. Tohle přesně jsem potřebovala, aby události dnešní noci byly kompletní.
Byl to Lucifer.
„Proč já? Všechno, co jsem chtěla udělat, bylo vzít svého chrliče na film, jako každá jiná normální dívka. A vůbec, co chceš?“ zeptala jsem se Lucifera a upřela na něj ten nejostřejší pohled, na jaký jsem se zmohla.
Pravděpodobně bych neměla provokovat Jitřní hvězdu osobně, zvlášť potom, co naposledy kdy jsem ho viděla, vyhrožoval, že zabije Gabriela. Ale byla jsem unavená, krvácela jsem, nechutně jsem zaváněla a vůbec mi bylo k smrti blbě ze všech těch nadpřirozených sraček.
„Chci tě doprovodit na film, samozřejmě,“ odpověděl, zdálo se, že vůbec nebere v potaz můj tón.
Přimhouřila jsem oči. „Proč?“
„Protože sis dnes v noci vedla obdivuhodně dobře, vnučko,“ odpověděl Lucifer. „Ne mnoho polovičních lidí by dokázalo porazit dračího démona, přežít útok pekelného démona, přelstít velmi důmyslnou iluzi a zvítězit nad smečkou upírů.“
„Jak víš, že se tohle všechno stalo? Špehovals mě?“ zeptala jsem se rozzuřeně. „Protože jestli jo, tak pomoc by se mi tenhle večer hodila kdykoli.“
„Ale proč bych ti pomáhal, když jsem chtěl sledovat, jak si poradíš sama?“ zašklebil se Lucifer.
Zírala jsem na něj. „To chceš jako říct, že tohle byl nějakej test? Ty jsi ten, kdo na mě poštval všechny ty stvůry? To tys taky zařídil, aby Gabriel dneska odešel?“
Lucifer pokrčil rameny.
„Řekni mi, proč bych tě neměla odstřelit z týhle budovy a smát se, až tě dole přejede náklaďák,“ řekla jsem.
„Protože,“ řekl Lucifer a lusknul prsty, „film začíná za deset minut a je ještě dost času sehnat popcorn pro nás všechny.“
Jak Lucifer lusknul prsty, cítila jsem, že rána pod žebry se zahojila. Ten svinčík všude kolem mě zmizel a můj kabát se znovu sešil dohromady. Ve vzduchu byla cítit skořice a Beezle zhluboka začichal.
„Tvoje vlasy jsou teď cítit jako jablečný koláč,“ řekl můj chrlič. „Když jsi teď čistá a nezraněná, můžeme prosím jít na ten film?“
Vyměnila jsem si dlouhý pohled s Luciferem, který nadzvedl obočí.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Ale Princ Temnoty platí.“
Lucifer se usmál a napřáhnul ke mně ruku.
„Já vím, že za tohle dříve či později zaplatím,“ zamumlala jsem.
Lucifer se zasmál a Beezle si zamnul ruce.
„Tohle bude úžasný,“ řekl můj chrlič.

„Tenhle film by raději měl stát za to,“ odpověděla jsem a nechala ďábla uchopit mou ruku.


7 komentářů:

  1. Juj...tak to jsem si myslela, že po ní šel další debil a on to byl jenom děda =D. Díky moc za překlad =).

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem,velmi sa mi to pàčilo.:-D:-D:-D

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat