pátek 10. dubna 2015

Zášť - 8. kapitola


„Pronásleduje tě?“ Zeptala jsem se.
Něco podobného jsem po tom, co jsem viděla včera večer, čekala, ale překvapilo mě, že to řekla takhle na rovinu. Roslyn Phillips nepatřila k mým největším fanouškům, zvlášť po tom, co jsem jí vyhrožovala smrtí, pokud ještě někdy někomu řekne, čím jsem se živila. Musela být pěkně zoufalá a vyděšená, že se mi takhle rychle svěřila. Ani jsem na ni nemusela tlačit.

Roslyn si skousla ret a přikývla. „Pronásleduje mě, chce mě ovládat, vlastnit. Říkej tomu, jak chceš. Ten bastard je mnou přímo posedlý.“
„Kdy se to stalo?“
„Začalo to před pár týdny,“ řekla. „Tehdy, když se mě přišel vyptávat na tu pozvánku a šaty, co jsem ti dala na večírek u Mab Monroe. No a při té příležitosti asi došel k závěru, že se mu svým způsobem líbím.“
Za očima jsem ucítila první náznaky migrény. Eliot Slater začal Roslyn obtěžovat kvůli tomu, že mi pomohla. Takže to byla moje vina. Jen a jen moje. Ona svou část dohody dodržela – pomohla mi a nemluvila o tom – a teď ji kvůli tomu pronásleduje psychopat.
Svého času jsem udělala pár špatných věcí. Zabila jsem hodně lidí a na mých rukou ulpělo hodně krve. Ale z toho, že Roslyn trpěla kvůli mně, se mi zvedal žaludek. Bylo mi špatně. Protože to si nezasloužila. I když řekla o Fletcheru Laneovi nesprávné osobě. Snažila se jen pomoct někomu dalšímu. Tentokrát mě poslechla, mlčela a k čemu ji to přivedlo. Žaludek se mi sevřel ještě o něco víc. Tenhle pocit jsem nemívala často, ale tentokrát tu byl. Vina.
„Napřed jsem si myslela, že to přejde, víš?“ Řekla Roslyn potichu. „Slater není první, který po mně vyjel. Už jsem to párkrát zažila. Vždycky mi stačilo dát jasně najevo, že už nejsem na prodej. Že mám moc práce s vedením klubu a pak toho dotyčného nasměrovat na jednu ze svých děvčat. A tím to obvykle skončilo. A pokud ne, tak se o to postaral Xavier.“
„Jenže s Eliotem Slaterem to není tak jednoduché.“ To nebyla otázka, spíš konstatování.
„Ne,“ zašeptala. „Se Slaterem ne. Po tom výslechu začal do klubu chodit pravidelně. Usadil se, objednal si něco k pití a díval se na mě. Celou noc. Párkrát mě pozval, abych si přisedla nebo si s ním zatančila. Vždycky jsem zdvořile odmítla. Posílala jsem za ním děvčata, aby ho trochu rozptýlila, ale Slater je vždycky přenechal svým bodyguardům. Nikdy se na ně ani nepodíval.
„A jak se dostal od pozorování dál?“
Roslyn se upřeně dívala do stolu. „Asi před týdnem. Poslala jsem Xaviera domů a procházela si nějaké účty. Myslela jsem si, že jsem v klubu sama. Ale nebyla. Slater přišel do mé kanceláře a oznámil mi, že je z toho čekání na mě už unavený a že nám spolu bude báječně.“ Mluvila jasně a nezúčastněně jako by se to stalo někomu jinému. „Pokoušela jsem se ho přimět k odchodu. Utéct, bojovat s ním, bránit se. Bylo to k ničemu.“
Nechtěla jsem jí způsobit další bolest, ale musela jsem se zeptat. „Znásilnil tě?“ Zeptala jsem se tak jemně, jak to jen šlo.
Roslyn ke mně zvedla oči. I přes lehký úsměv na tváři byl její pohled prázdný. „Ne doslova. Jen mě donutil sedět mu na klíně. Je tak strašně silný. Nemohla jsem se hýbat, uvolnit se. Nemohla jsem vůbec nic. Křičela jsem, jenomže… to ho ještě víc vzrušilo, takže jsem se přiměla přestat. Myslela jsem, že se mě chystá znásilnit, ale jen tam seděl a díval se. Čekal, až si uvědomím, že nic nezmůžu. Že ho nezastavím. A pak jen chtěl, abych ho líbala. Znovu a znovu. Celou tu dobu mi říkal, jak jsem krásná. Jak jsem výjimečná. Hladil mě po zádech a ve vlasech. Měla jsem pocit jako bych byla panenka, s kterou si hraje. Jako nějaká Barbie, se kterou si může dělat, co chce. Měl v očích ten pohled – ten úchylný, spokojený samolibý pohled. Ten mě vyděsil ze všeho nejvíc.“
V hlase neměla ani smutek, ani lítost. Jen pro mě shrnula fakta. Prosté konstatování toho, že ji Slater donutil podřídit se. Jak to udělal a jak se při tom cítila bezmocná. Sice v tom nebylo nic fyzického, ale svým způsobem ji Slater znásilnil.
Roslyn se po tváři skutálely dvě slzy. Na utření použila zmačkaný kapesník, který žmoulala v ruce, pak si sundala brýle a začala je čistit. Jenom třas jejích rukou dával tušit, že něco není v pořádku.
Vina se mi jako ostrý, chladný nůž zakusovala do žaludku čím dál tím hlouběji, když jsem si uvědomila, čemu kvůli mně musí Roslyn čelit. Jakým nepříjemnostem jsem ji nevědomky vystavila.
Ale ať už bych chtěla sebevíc, to, co se stalo, nešlo změnit, mohla jsem jen doufat, že dokážu ovlivnit aspoň budoucnost. Tak jsem se opřela a čekala. Čekala jsem, až se Roslyn sebere a řekne mi i zbytek. Nespěchala jsem. Trpělivosti jsem měla na rozdávání.
Po dvou minutách měla Roslyn brýle zpátky na nose a zmuchlaný kapesník ležel na stole.
„Od té doby je Slater v klubu každý večer,“ řekla Roslyn. „Pronajal si soukromý pokoj. Vždycky když přijde, jdu tam za ním. Obvykle zůstává tak dvě hodiny. Odcházím odtamtud až po něm a nikdo si nedovolí vyrušovat. Nikdo.“
„Co po tobě chce?“
„Všechno a nic. Abych mu seděla na klíně, míchala pití a poslouchala, co celý den dělal. Mluví o práci, ptá se mě, jak to jde v klubu. Je to jako by si chtěl hrát na nějakou zatracenou domácí pohodu. ´Ahoj, zlato. Jak ses měla?´ Pořád na mě sahá, hladí mě po vlasech, líbá mě. Každý den zajde o trochu dál. Je jen otázka času, než..“
Roslyn se odmlčela, ale věděla jsem, co chtěla říct. Byla jen otázka času, kdy ji doopravdy znásilní. Bylo naprosto jasné, o co mu jde. Vsadila bych se, že má tuhle hru vyzkoušenou. Pronásledování, ovládání a nakonec znásilnění. Jako když si kočka hraje s myší, dokud ji nenechá ležet roztrhanou, zkrvavenou a mrtvou.
Bohužel v tomhle případě byla tou myší Roslyn. Musela celou tu dobu snášet Slaterovu úchylnou pozornost… v tom mě něco napadlo. Muselo v tom být ještě něco. Nedokázala jsem si představit tu sílu, která by ji přiměla tohle všechno snášet, ledaže…
„A co Xavier?“ Zeptala jsem se. Bezpečnost v klubu je jeho práce. Bere za ni plat. Proč se o Slatera nepostará?“
„Protože jsem ho požádala, aby nic nedělal. Řekla jsem mu, že mám se Slaterem speciální dohodu. Že mi za čas, který s ním strávím, skvěle platí.“
Nevěřícně jsem se na ni podívala. „Proč jsi to udělala? Xavier je obr. Policista, vyhazovač. Dokáže se o sebe postarat – a o tebe taky.“
„Protože Slater mi řekl, že Xaviera zabije, pokud něco podnikne. Pokud jenom nějak naruší některou naši schůzku.“ Vydala pohrdavý zvuk. „Tak tomu říká. Schůzky. A já…já… prostě nesnesu představu, že by Slater Xavierovi ublížil. Dokážu se přenést přes všechno, co si dovolí ke mně, ale Xavier...“
V očích se jí objevila bolest a roztřásla se.
„Jsi do něho zamilovaná,“ zamumlala jsem. „Do Xaviera.“
Na rtech se jí zavlnil úsměv. „Ale no tak, Gin. Každý ví, že děvky nedokážou milovat.“ Pokusila se zlehčit svoje pocity.
„Kdy se to stalo?“
Roslyn pokrčila rameny. „Ani nevím. Xavier pro mě pracuje už pět let. Možná za to může ta záležitost se Slaterem, možná něco jiného. Ale jednoho dne to tady prostě bylo. Po dlouhé době mi zase na někom záleží. A nevím co s tím.“
„Víš, že tě taky miluje, že ano?“ Zeptala jsem se.
Roslyn přikývla. „Vím.“
Zamyslela jsem se nad tím, co mi řekla. „Takže když jsi Xavierovi řekla, že máš se Slaterem speciální dohodu, proč se ho včera večer pokusil zastavit?“
Roslyn si vzdychla. „Napřed byl Xavier tou´dohodou´příliš dotčený, což bylo přesně to, co jsem chtěla. Myslel si, že se s ním vídám, protože chci. Ale přede dvěma dny mi Slater řekl, že projevuju málo…nadšení, když mě líbá. Uhodil mě a na tváři mi zůstal otisk jeho prstenu. Xavier si toho všiml dřív, než jsem to mohla zamaskovat.“
„A zjistil, že ty schůzky nejsou z tvé strany dobrovolné.“
Roslyn smutně přikývla. „A tak jsme tady.“
Ticho.
Hleděla jsem na Roslyn, která měla oči upřené na stůl. Vylila si u mě srdce, ale bylo tu ještě něco, co jsem potřebovala vědět.
„Když za tebou přišel Slater poprvé, aby tě vyzpovídal kvůli těm šatům a pozvánce, proč jsi mu o mně neřekla?“ Zeptala jsem se. „Proč jsi mě jednoduše nepráskla?“
Roslyn ke mně zvedla oči. „Protože jsem ti to slíbila, Gin. Už jsem si jednou pustila pusu na špacír a Fletcher Lane za to zaplatil. Finn mi řekl, co mu Alexis James provedla. Byl z toho zničený. A ty taky. Vím to podle toho, jak jsi se mnou mluvila na Fletcherově pohřbu. Byl to dobrý člověk a když mi došlo, že umřel kvůli mně, bylo mi z toho špatně.“
„Ale i tak,“ trvala jsem na svém, neochotná vysvětlení přijmout. „Kdybys Slaterovi všechno řekla, šel by po mně. Bylo by po mně dřív, než bych si uvědomila, co se děje a tím by naše malá dohoda padla.“
Roslyn pokrčila rameny. „S Finnem jsme spolu zažili pár pěkných chvil a já vím, jak jsi pro něj důležitá. Jsi pro něj jako sestra. Možná jsem sentimentální, ale nechtěla jsem mu znovu ublížit.“
Roslyn s Finnem měli vztah, kterému jsem říkala kamarádi s výhodami do pohody. Když byli zrovna oba volní nebo jejich nezávazní partneři měli jiný program. Ale přese všechno byli opravdoví přátelé. K mému velkému pobavení jim na sobě opravdu záleželo.
„Takže, abych ti odpověděla na otázku,“ Roslyn zaváhala.  „Vím, že nemám právo tě o cokoliv žádat, ne po tom, co se stalo Fletcherovi. Ale potřebovala bych tvou pomoc, Gin. Přemýšlela jsem o tom, že bych Slatera nějakou dobu strpěla, než bych ho přestala bavit a on by se posunul dál. Jenomže to on neudělá. Ne, dokud budu dýchat.“
V očích se jí znovu zaleskly slzy. Zamrkala, aby je zahnala. „Nebojím se toho, co by mohl udělat mně. Mám strach o Catherine a Lisu. Co by s nimi bylo, kdybych je nechránila. Lisa je mi hodně podobná a Slater… by mohl…“
Roslyn se při té představě, co by mohl Slater udělat její sestře a neteři, roztřásl hlas. Sepjala ruce a pokoušela se potlačit třas, který zachvátil její tělo.
Ani jsem se neptala, jestli šla na policii. Věděla stejně dobře jako já, ke komu je Ashlandský policejní sbor loajální. Mab Monroe, pro kterou Slater pracoval, měla hodně hluboké kapsy a on se těšil její přízni a mohl neomezeně používat její zdroje, takže nebylo divu, že když došlo na Slatera, díval se každý radši stranou. Dokud se nenajde někdo, kdo se mu postaví. Dokud se někdo nerozhodne zastavit ho.
Dokud ho nezastavím.
A bylo to tady. Moment pravdy. Až doteď byly všechny moje řeči o tom, že se Mab Monroe bude zodpovídat za smrt mojí rodiny jen řeči. Nic konkrétního jsem proti ní nepodnikla. K čertu, zatím jsem nevěděla ani proč to udělala, věděla jsem jen, že si to užívala.
Ale když půjdu po Eliotu Slaterovi, když ho zabiju za to, co provádí Roslyn, nebude už cesty zpátky. Odstranit Slatera v podstatě znamenalo vyhlásit válku Mab Monroe a celé její organizaci. A pak to budu já proti nejmocnější ženě v Ashlandu. Mohlo to skončit jedině smrtí jedné z nás. O Mab Monroe se říkalo, že má víc magie a surové živelné síly, než kdokoliv jiný za posledních pět set let. Takže jsem nebyla příliš optimistická, co se týkalo mých šancí na přežití střetu s ní.
Ale ve skutečnosti jsem mohla udělat jen jedno. Občas jsem přemýšlela, jestli bylo všechno rozhodnuto tu noc, kdy Mab Monrou vtrhla do našeho domu a zavraždila mou matku a sestru. Jestli jsem jako jeden z těch antických hrdinů, o kterých jsem v jednom kuse četla. Jako Oidipus, předurčený udělat něco, čemu se snažil ze všech sil zabránit.
„V první řadě musíš poslat někam pryč Lisu a Catherine,“ řekla jsem Roslyn. „Ať si třeba vyrazí na pár týdnů na Myrtle Beach nebo prostě někam. Ať si vezmou s sebou věci a peníze aspoň na dva týdny a nikomu neříkají, kam jedou.“
Roslyn se na mě dívala a v očích se jí něco objevilo. Naděje. To mi stačilo, abych znovu vytáhla svoje zrezivělé nože. Pomalu přikývla.
„Ty si taky zabalíš a pojedeš s nimi.“
Místo, aby znovu přikývla, zavrtěla hlavou. „Ne.“
Podívala jsem se po ní. „Ne?“
„Ne.“ Řekla s hořkostí v hlase. „Vím, jak tyhle věci fungují, Gin. Slaterovi muži o všem ví. Pokud najednou zmizím z města a jeho někde najdou zavražděného, jak to bude vypadat? V tu ránu mi bude policie klepat na dveře, pokud mě už předtím nenavštíví Mab Monroe a ze mě nezůstane víc než popel. Ne, musím být tady v Ashlandu a dál s ním hrát jeho hry.“
Roslyn měla samozřejmě pravdu. Stalo by se to přesně tak, jak řekla, ale i tak bych ji radši měla ze Slaterova dosahu. Jenomže z pevného stisku jejích rtů a umíněného výrazu v očích mi bylo jasné, že je rozhodnutá zůstat ve městě.
„Jsi si tím jistá?“ Zeptala jsem se, abych jí poskytla šanci vycouvat. „Jsi si jistá, že to zvládneš?“
Roslyn pokrčila rameny a znovu přikývla. „Zvládnu to. Pár dní to ještě vydržím. Kromě toho, chci tady být. Potřebuju být tady.“
Jinými slovy, chtěla se na vlastní oči přesvědčit, že je mrtvý. Že už jí od něj nic nehrozí. Ne, že bych jí to vyčítala.
„Tak fajn.“ Řekla jsem. „Ty můžeš zůstat, ale uděláš přesně, co ti řeknu. A Xavier taky. A nezáleží na tom, jak divné vám to bude připadat. Bez otázek a bez váhání. Dokážeš to? A přiměješ k tomu i jeho?“
„Dokážu to.“ Hlas jí zněl o trochu silněji.
„Tak jo,“ odpověděla jsem. Začneme na tom dělat zítra. Chovej se jako obvykle, ale telefon měj pořád u sebe. Možná si ani mě, ani Finna nevšimneš, ale budeme ti nablízku. Dohlédneme na Slatera.“
Roslyn si skousla ret. Najednou se natáhla přes stůl a chytla mě za ruku. Její prsty studily jako led. „Děkuju ti, Gin.“ Zašeptala. „Děkuju.“
Stiskla jsem její studené prsty a ruku odtáhla. „Zatím mi neděkuj. Ještě je naživu.“
Když jsme s Roslyn probraly detaily, zašla jsem dozadu a řekla Finnovi s Xavierem, že se mohou vrátit. Ti dva byli celí šťastní, že už nemusí Sophii pomáhat. Přiměla je, aby ve skladu přerovnali sklenice s majonézou a vyčistili mrazáky.
Řekla jsem jim, na čem jsme se s Roslyn dohodly. K mému překvapení se Xaver sehnul a lehce mě objal.
„Děkuju, Gin.“ Ozval se mi u ucha jeho hluboký hlas.
Všechen ten sentiment a díky mi byly nepříjemné. Jako bych jim slíbila modré z nebe, nebo tak něco, a ne jen slíbila použít svoje časem vypilované dovednosti.
Podívala jsem se po Finnovi, který se jen zašklebil a pokrčil rameny. Takže jsem jen lehce poplácala Xaviera po zádech nebo aspoň tam, kam jsem dosáhla a jemně ho odstrčila. Rozloučili jsme se, já jsem zase odemkla dveře a Xavier s Roslyn odešli.
Dívala jsem se na ně, jak jdou ulicí a Finn zůstal stát za mnou.
„Na co myslíš?“ Zeptal se.
„Vlastně na nic,“ odpověděla jsem.  „Jen mě napadlo, jak se z nájemného vraha může stát zatracený Robin Hood Ashlandského polesí. Před třemi měsíci jsem zabíjela lidi za peníze. Hodně peněz. Hromady peněz. Takže mi teď řekni nějaký dobrý důvod, proč místo toho zadarmo řeším cizí problémy.“
„Už jsi pracovala pro-bono občas i předtím.“ Připomněl mi. „A není na tom nic špatného, když občas někomu pomůžeš. Táta to taky čas od času dělával.“
Podívala jsem se na Finna, která mi svým zevnějškem silně připomínal svého otce. „No tak to bylo asi takové vaše malé tajemství, o které jste se se mnou nikdy nepodělili,“
Finn pokrčil rameny. „Tak to není, se mnou o tom taky nikdy nemluvil.“
„Asi proto, že věděl, že bys neocenil to zadarmo.“
Finn se zašklebil a chytil se za srdce. „Prosím, Gin, víš, že slovo zadarmo mě zabíjí.“
Mělo svůj důvod, že Finnegan Lane byl jedním z nejlepších bankéřů v Ashlandu – miloval peníze. Jejich vůni, dotyk,  chuť – a samozřejmě taky všechny hezké věci, které si za ně mohl pořídit.
„Ale i když mi to láme srdce, myslím, že po Roslyn za tuhle práci nemůžeme nic chtít.“ Řekl.
„To jako proto, že si jí Slater všimnul kvůli mně? Takže je to všechno moje vina? Že za všechnu její bolest a ponížení můžu já?“
Finn se znovu zašklebil. „To jsem neřekl, Gin.“
„Ne, ale oba víme, že je to pravda. Takže se vrhneme do práce.“
Finn mi stiskl rameno a odešel si dolít kávu. Xavier s Roslyn už zmizeli, ale já jsem se pořád dívala ven.
Zatracená dobročinnost. Jednoho dne mě zabije.

A možná už dnes.


16 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Diky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za další kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat