pátek 3. dubna 2015

Zášť - 7. kapitola


Příští odpoledne ve dvě hodiny rozezněl Xavier zvonek nade dveřmi a vstoupil dovnitř. Na chlup přesně. Ten muž se mi líbil.
Podržel dveře Roslyn Phillips, aby mohla vejít za ním. Majitelka nočního klubu přišla v černých vlněných kalhotách a tlustém svetru s rolákem pod kabátem barvy slonové kosti. Na nose jí seděly stříbrné brýle. Roslyn byla nápadná žena i bez silného nalíčení a odvážných šatů, které mívala při práci v Nothern Aggression.

Jedna z mých servírek, Catalina Vasquez slyšela zvonek taky, zaklapla učebnici chemie, kterou měla rozloženou na stole. Catalina byla stejně jako já studentka na Ashlandské koleji a v Pork Pit pracovala na částečný úvazek. Catalina měla dlouhé černé vlasy, hnědé oči a postavu, díky které byla u mých zákazníků velmi oblíbená – zvlášť u Finnegana Lanea, který její přednosti oceňoval pokaždé, když přišel.
Catalina vzala z pultu dva jídelní lístky a vydala se kolem mého místa u pokladny směrem k příchozím. Položila jsem svůj výtisk Dobrodružství Huckleberyho Finna a mávla jsem na Catalinu, že to vyřídím.
„Polední nával je pryč,“ řekla jsem. „Jestli chceš, tak pro dnešek už můžeš skončit, vlastně asi zavřu o něco dřív.“
Catalina se na mě vděčně usmála. „Díky, Gin, jsi skvělá. Máš to u mě,“
„Hmph.“
Zvuk se ozval zpoza pultu, kde Sophia Deverax krájela sýr, jednu ze základních ingrediencí do našeho vyhlášeného grilovaného sendviče. Na sobě měla svoje obvyklé černé džínsy a pořádné boty, stříbrný obojek a k němu ladící prsteny. Na dnešním tričku bylo stříbrné srdce roztržené na dvě půlky a odkapávající krev.
Catalina se kousla do rtu a ohlédla se po Sophii. Pracovala tu zatím jen pár hodin týdně a zatím si ještě na Sophii úplně nezvykla – hlavně na její způsob vyjadřovaní, takže si nebyla jistá, co měl ten zvuk znamenat. Mně bylo jasné, že se Sophia posmívá Catalinině přesvědčení, že jsem skvělý šéf, ale to jsem si nechala pro sebe. I tak jsem měla dost problémů udržet si personál. Málokdo se dokázal vyrovnat se Sophiinou osobností. Nemínila jsem si nechat takový tvrdě pracující poklad jako byla Catalina, proklouznout mezi prsty jen kvůli Sophiině způsobu vyjadřování.
„Sophii to nevadí,“ řekla jsem. „Opravdu můžeš jít.“
„Uhm, tak jo, jestli to myslíš vážně.“
Catalina mi podala jídelní lístky, vzala svůj černý kabát z věšáku v rohu a zamířila ke dveřím. Počkala jsem, dokud nebyla pryč a pak jsem šla ke Xavirovi a Roslyn.
„Tudy, prosím.“ Zavedla jsem je do zadního boxu, mimo dohled z venku.
Finnegan Lane už tam seděl, zády ke zdi, v dalším luxusním obleku. Dnes měl černý s šedým proužkem, před sebou kouřící šálek cikorkové kávy a zbytky oběda, ke kterému měl půllibrový cheesburger s oblohou, hranolky a trojitý čokoládový koktejl. Každému jinému by z toho nakynul zadek. Vždycky jsem Finnovi záviděla jeho metabolismus.
Roslyn se usadila naproti Finnovi a Xavier zaujal místo vedle ní. Podala jsem jim jídelní lístky a šla zkontrolovat ostatní zákazníky – dva stavební dělníky, kteří se pozdním obědem pokoušeli zahnat prosincovou zimu. Byli připravení zaplatit a odejít. Vrátila jsem jim drobné a šla zase k ostatním. Sophia dál krájela sýr a restaurací se neslo klapání jejího nože o prkénko.
„Takže, co to bude?“ Zeptala jsem se a vytáhla si z kapsy tužku a notýsek.
„Nemám hlad.“ Zamumlala Roslyn a přejela upravenými nehty přes jídelní lístek.
„Ani já ne.“ Zaburácel Xavier.
„Je mi jedno, jestli máte hlad nebo ne,“ odsekla jsem. „Jste tady, takže si něco dáte, ať máte hlad nebo ne.“
Mohla jsem být chladnokrevný zabiják, ale nikdo mě nemohl obvinit z nedostatku pohostinnosti. Přísně jsem se na ně podívala, aby si uvědomili, že to myslím vážně. Xavier si objednal dva sendviče s grilovaným vepřovým, salát coleslaw, pečené fazole a ostružinovou limonádu. Roslyn chtěla grilovaný sýr, vodu s citronem a ovoce.
Vysunula jsem bok a podívala se na ni. „Zlato, vypadá tohle na místo, kde se podává ovoce?“
Roslyniny tmavé oči přejely po mé restauraci. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, co vidí. Čisté, ale omšelé růžové a modré vinylové boxy, na podlaze otisky kopýtek ve stejných barvách, které ukazovaly k dámským a pánským toaletám. Dlouhý pult s barovými stoličkami, odkud se mohli zákazníci dívat, jak se připravuje jejich jídlo. Pomačkaný, krví zacákaný výtisk knihy Kde roste červené kapradí, zarámovaný na zdi za pokladnou spolu se zašlou fotografií dvou mladých mužů s rybářskými pruty. Ve vzduchu aroma kmínu, červeného pepře a dalšího koření společně s pachem přepáleného tuku.
Upírce zacukaly rty. „Ne, asi ne.“
„Jediné ovoce, které tady máme, je na koláči. Můžeš kousek mít. S vanilkovou zmrzlinou. Za chvilku jsem zpátky.“
Naškrabala jsem objednávku na papír a podala ji Sophii. Už nekrájela sýr, teď se vrhla na rajčata, která zpracovávala ostrým nožem na pravidelná kolečka.
„Další objednávka,“ řekla jsem jí. „Na hodinku otočím ceduli na  ZAVŘENO a zamknu přední dveře. Za pár minut ti pošlu Finna a Xaviera. Nějak je zaměstnej, abych si mohla promluvit s Roslyn.“
„Hmph.“ Odpověděla mi Sophia obvyklým způsobem.
Už ráno jsem Sophii upozornila, že se Roslyn s Xavierem přijdou poradit o svém problému – o problému, s kterým bych jim mohla svým specifickým způsobem pomoct. Trochu se jí při tom zablýsklo v očích. Zatímco se Jo-Jo starala o moje zdraví, Sophia měla na starosti úklid. Ať už za mnou zůstal jakýkoliv nepořádek, těla, krev, tkáň, kosti, Sophia se postarala, aby po tom nezůstala jediná stopa. Žádná krev, vlasy, vlákna, DNA, otisky, nic. Občas jsem měla pocit, že ji tahle práce baví daleko víc, než ta v kuchyni.
Často jsem přemýšlela, jestli Sophie ovládá Vzduch stejně jako Jo-Jo. Magie vzduchu byla na tyhle věci skvělá – jako třeba na odstraňování krvavých skvrn ze zdi. Nikdy jsem ale Sophii při práci neviděla. Nevěděla jsem ani, co dělala se všemi těmi těly, která za mnou během let zůstávala. Ani jak, ani kde se jich zbavuje, ale byla jsem si jistá, že si tu práci užívá. Měla jsem podezření, že to má co dělat s jejím zničeným hlasem, chraptěla hůř než kuřák po výstupu do schodů.
Nikdy jsem nesebrala odvahu se jí na to zeptat. Fletcher Lane mě sice naočkoval zdravou dávkou zvědavosti, ale víc jsem si cenila přátelství a služeb sester Deverauxových.
Sophia odsunula rajčata stranou a začala chystat objednaná jídla. Já jsem připravila vodu s citrónem pro Roslyn a Xavierovu limonádu a odnesla jim to ke stolu.
„…a pak jsem řekl, ´samozřejmě, že jsem nespal s vaší ženou. Byla tak zaneprázdněná s vašim obchodním partnerem, že si mě ani nevšimla.“ Finn se zasmál svému chatrnému vtipu.
Xavier na něho hleděl s nečitelným výrazem a Roslyn poklepávala prstem po desce stolu.
Položila jsem jejich nápoje na stůl. „Jídlo bude za chvilku.“
Pak jsem zamkla přední dveře a vrátila se k pultu. Sophia už měla nachystaný Xavierův coleslaw a pečené fazole a Roslynin třešňový koláč se zmrzlinou. Než dodělala sendviče, ugrilovala jsem sýr. Za chvilku už jsem nesla tác s jídlem ke stolu.  Položila jsem ho a sedla si vedle Finna.
„Pro mě nic?“ Zeptal se.
„Už jsi jedl, nebuď čuně.“
Finn našpulil pusu a začal trucovat. Protočila jsem panenky.
Zatímco Roslyn s Xavierem jedli, všichni jsme mlčeli. Xavier chvíli váhal, ale po prvních pár soustech, navzdory tomu, že tvrdil, že nemá hlad, se do jídla s chutí pustil a zanedlouho všechno zmizelo. Zato Roslyn se ve všem jen ponimrala. Opravdu škoda. Koláč měl zlatou kůrku a skvěle se v něm snoubila sladká a kyselá chuť. Byl čerstvý, pekla jsem ho dnes ráno. Vaření jsem milovala, byla jsem v něm dobrá a hodila se mi při něm zručnost s noži.
S obchodním jednáním jsem počkala, dokud oba neodsunuli své talíře. „Finne, Xavire, co kdybyste sebrali talíře a šli pomoct Sophii? Má tam vzadu nějaké těžké krabice na vybalení.“
Xavier sebou trhnul a podíval se tmavýma očima po Sophii. Ta znovu krájela rajčata a na pažích pod tričkem se jí vlnily svaly.
„To jako vážně?“ Zabručel obr. „Sophia je trpaslice, je silnější než my dva dohromady. Nejspíš by vzepřela víc než já.“
„Jen jí běž pomoct, Xaviere.“
Finn otevřel pusu, aby taky protestoval, ale uťala jsem ho. „Ty taky, Finne.“
S brbláním se oba zvedli a šli za Sophií, která je otočnými dveřmi odvedla do zadní části restaurace. Bude je zaměstnávat, dokud si v klidu nepromluvím s Roslyn. Usadila jsem se a zadívala se na ni.
„Takže teď, když tu hoši nejsou, bys mi mohla říct, co měla ta včerejší scéna v Nothern Aggression znamenat? A proč si Elliot Slater myslí, že mezi vámi něco je?“

Roslyn zase klepala prsty na stole. Po chvíli jí ruka strnula. Nadechla se a otočila ke mně svoje tmavé oči. „Pronásleduje mě.“


16 komentářů:

  1. Děkuji za další skvělou kapitolu:).

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za skvělou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Diky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat