neděle 26. dubna 2015

Vzdor - 22. kapitola


Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. Víte však, jaký problém mám s touto knihou, do toho ještě škola, kamarádi, další zájmy, rodina, slavení všemožných narozenin apod. Wing taky nemá moc času - má toho taky plno. Děkuji všem, kteří tuto knihu ještě čtou a komentují nebo zaškrkávají. Doufám, že se Vám bude tato kapitola líbit.
Katuš


RACHEL
Sylphiny paže se kolem mě sevřely a já je stiskla nazpět, než jsem je pomalu uvolnila. Kolena se mi třásla a já se přinutila postavit, až jsem stála mezi Velitelem a svou nejlepší kamarádkou.
„Půjdeš se mnou.“ Ukázal na dveře za ním. Lesklé stříbrné knoflíky na jeho uhlazené modré uniformě se zaleskly v ranním slunci, vypadajíc jako diamanty. Odvrátila jsem se.
Nehádala jsem se s ním, navzdory mému slibu, že ho pošlu k zemi a uteču, pokud mi bude vyhrožovat, když Logan nebude se mnou. Byla tady Sylph. To ona by určitě zaplatila cenu za můj útok a já jsem to nechtěla riskovat. Kromě toho mě pořád potřeboval.
Aspoň jsem v to doufala.
„Rachel!“ zašeptala Sylph, když jsem si to namířila ke dveřím. Hodila jsem k ní pohledem a pokusila se usmát, ačkoli se mi třepaly rty. Vstoupila jsem do ranního světla, lehký vánek si hrál s mými vlasy, když jsem čelila třem strážcům z Brutálního oddílu čekajícím na mě na ulici.
Měli vytažené meče.
Velitel přitlačil dlaň na má záda. Bez kabátu mě teplo jeho těla pálilo.
„Dovnitř,“ řekl a Brutální oddíl odstoupil, aby odhalil dlouhý vagón.
Podívala jsem se na ulici, ale pokud si někdo všimnul, co se děje, nezastavili se, aby se podívali. Nemohla jsem je obviňovat. Setřásajíc Velitelovu ruku, odmítla jsem pomoc od nejbližšího strážce a vyšplhala se do vagonu. Velitel a jeden z jeho vojáků mě následovali. V tom momentě se vagon pohnul a zarachotil na dlažebních kostkách ulice.
Těžké plátno měnilo ranní slunce v něco tlumeného a šedého, mé oči se snažily přizpůsobit. Trvalo mi pár sekund, než jsem si všimla oblečením pokryté hroudy, opírajíc se o protější stěnu vagónu. Cítila jsem jakousi předtuchu, jed, ze kterého se mi dělalo špatně.
Nevěděla jsem, co bylo pod tím oblečením, ale určitě to nebylo nic dobrého.
„Sedni si.“ Velitel kolem mě prošel a žduchnul mě na dřevěnou lavičku u zdi za mnou. Pak si sedl na lavičku naproti, hned vedle té hromady. Meč měl pořád vytasený.
Další strážce se opřel o dveře vozu a stál s vytaženým mečem, blokujíc východ. Chtěla jsem se pořádně rozhlédnout po voze, abych zjistila únikové cesty, ale nemohla jsem od té hromady odtrhnout oči. Na tom tvaru bylo něco příšerně známého, ale nedokázala jsem si to dát do slov, protože to bylo nemožné.
Nemohlo to být možné.
„Ty a tvůj vynálezce máte tajemství.“ Velitelovy oči byly jasné a zářily krutostí. „Vážně si myslel, že nebudu znát každý váš krok ještě dřív, než ho uděláte?“
Podívala jsem se na tu oblečením pokrytou hromadu a strach se mi uhnízdil v žaludku. Byla to přesná velikost pro člověka.
Logan. Velitel vždycky Logana nenáviděl. Nechtěl, aby šel se mnou. Dívala jsem se na tu osobu v oblečení a snažila se najít svůj hlas, ačkoli jsem nevěděla, co říct.
„Neřekneš mi, co chystáte?“
Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo.
„Vidím, že potřebuješ více přesvědčit.“ Usmál se a zajel mečem do té kupy. Ať bylo pod těmi hadry cokoli, prudce to vydechlo a zasténalo. Krev se začala po oblečení roztahovat jako nějaký krvavý květ.
Dech mě zcela opustil, jakoby mě někdo praštil do břicha. „Kdo to je?“
Ach, prosím, prosím, ať je to nějaký cizí člověk. Nějaký strážce. Prosím. Ať to není Logan.
Velitel mě ignoroval. „Nevěřím Loganovi McEntirovi. A nevěřím ani tobě, ale ty máš alespoň kvality, které jemu úplně chybí.“
Nemohla jsem se odvrátit od té krve a cítila jsem vzadu v krku výkřik po svobodě.
„Víš, co to je?“ Vytáhl meč z té haldy, která sebou při tom pohybu škubla. „To je věrnost.“
Nemohla jsem dýchat. Zkusila jsem se postavit, ale kolena mě neunesla a já jsem spadla na podlahu.
Logan.
Ignorujíc Velitele, lezla jsem k osobě pod oblečením. Už jsem tam skoro byla, když mi Velitel namířil meč pod bradu.
Jeho hlas byl drsný a drtil každou slabiku v zubech. „Logan není věrný. Myslí si, že je, ale pokud bych ho testoval, tak by selhal. Jeho vlastní plán pro něj bude vždy důležitější než kdokoli jiný.“
Vzlykla jsem a pokusila prolézt kolem meče.  Štípl mě do ramene, když jsem jej minula a Velitel se zasmál.
„Ty, na druhou stranu, jsi věrná až moc. Nebudeš intrikovat, manipulovat nebo zrazovat. Ne pokud to bude stát život někoho, koho miluješ.“ Znova zabořil meč do té kupy oblečení. „Ne. Ty půjdeš na konec Pustiny, uděláš cokoli, co ti řeknu, ignorujíc tvou vlastní etiku a instinkty, abys zachránila své milované.“
Sáhla jsem na to oblečení a začala ho sundávat třesoucíma se rukama, zatímco ta osoba pod ním sténala bolestí.
„Prosím.“ Nemohla jsem to oblečení uvolnit. „Prosím!“ Podívala jsem se na Velitele a jeho výraz se při úsměvu proměnil v groteskní parodii veselí.
Bude to strážce. Vězeň. Někdo, kdo pro mě nic neznamená. Nesnesla bych, kdybych se mýlila.
Nesnesla bych ztrátu Logana.
„Dovol mi ti pomoci,“ řekl Velitel hlasem plným krutosti. Znovu vytáhl svůj meč a rozřízl jím to oblečení.
Chňapla jsem po těch kusech a uvolnila je. Výkřik se mi zadrhnul v hrdle, když jsem ho poznala.
Nebyl to Logan.
Nebylo to cizinec.
Byl to Oliver.
Oliver.
Teď už měl být za Zdí. V bezpečí. Měl být, ale nebyl.
Oliver se na mě díval, smutek a pýcha se mísily s láskou, se kterou se na mne vždy díval a pak znovu zasténal.
„Ne, ne, ne, ne, ne.“ Snažil jsem se najít rány, ale bylo tam tak moc krve. Tak moc. Tekla z jeho hrudi a pokrývala mé ruce a já ji nemohla zastavit.
Nemohla jsem ji zastavit.
„Neměli jste intrikovat za mými zády,“ řekl Velitel, jeho hlas byl tak drsný, jak zem vozu pode mnou. „Byli jste nevěrní a teď za to zaplatíte.“
„Bude to v pořádku,“ řekla jsem Oliverovi. V očích mě pálily slzy a já jsem mrkala, abych je dostala pryč. „Bude to v pořádku,“ lhala jsem, protože jsem nevěděla, co jiného dělat.
Pokusil se promluvit, ale ze rtů mu vyšly jenom krvavé bubliny. Vzala jsem oblečení a zatlačila ho proti jeho hrudi oběma rukama.
„Bude to v pořádku,“ opakovala jsem a tlačila usilovněji, ale nevěděla jsem, jak z těch slov udělat pravdu.
Oliver jemně zakroutil hlavou a pokusil se zvednout ruku. Vzala jsem jeho ruku do mé a spojila naše prsty tím způsobem, který používal, když jsem byla malá a on mě doprovázel přes tržnici. Jeho ruka byla pořád stejně obrovská oproti mé, ačkoli jeho kůže byla ledová.
„Zachraňte ho,“ řekla jsem Veliteli. „Prosím. Dostaňte ho k doktorovi. Udělám všechno, co chcete. Všechno.“
„Ano, to uděláš,“ řekl. „Protože jestli ne, tak zabiju Logana způsobem, který si budou všichni obyvatelé Baalbodenu pamatovat ještě dlouhé věky.“
„Logana?“ Vzhlédla jsem, slzy mi zastřely pohled na Velitele. „Nerozumím. Tohle je Oliver. Chci, abyste zachránil Olivera!
„Ach, pro něj už je příliš pozdě,“ řekl a pohybem ruky přejel mečem přes Oliverovo hrdlo.
Výkřik v mém hrdle se konečně dostal ven. Sáhla jsem pro ten meč, ale už byl pryč. Klesla jsem na Olivera a strčila mu na krk oblečení a prosila ho, ať se na mě podívá, ačkoli jsem věděla, že už nemohl.
Nemohl a už to ani nikdy neudělá. Divoký vzlyk mě dusil a já se sotva mohla nadechnout.
Hrubé ruce mě popadly za paže a vytáhly od Olivera. Ječela jsem a kopala do té osoby za mnou, ale bez účinku. Vůz se zastavil a dva strážní vstoupili, nabrali Oliverovo tělo a vlekli ho ven. Stráž, která mě držela, mě hodila na podlahu a také odešla, nechávajíc mě škytat v klubíčku u Velitelových nohou.
Dřepnul si ke mně, Oliverova krev se stále leskla na čepeli.
„Zítra při slavnosti budeš Nárokována.“
Zírala jsem na meč, zkřižujíc ruce na prsou a kolébala se na dopředu a zpět.
„Posloucháš?“ Popadl mě za bradu rukou, nutíc mě se na něj podívat. „Dávej pozor. Závisí na tom život Logana McEntira.“
Zuby se mi třásly a tělo se klepalo, ale přinutila jsem se přikývnout. Logan je vše, co mi ještě zbývá. Ať po mně bude chtít Velitel cokoli, udělám to.
„Budeš na slavnosti Nárokování. Viděl jsem, jak se na tebe Logan dívá. Nemám pochybnosti o tom, že si tě bude Nárokovat.“ Roztáhl rty v krutém úsměvu. „A ty ho pokoříš.“
Byla jsem příliš znecitlivělá, abych protestovala. Abych přemýšlela, co si Velitel myslí, že vidí, když se na mě Logan podívá. Abych argumentovala, že by nikdo nepokořil tak schopného muže v celé historii Nárokovacích slavností.
„Až ho odmítneš, prohlásím tě za svěřence státu. Loganův vliv tak definitivně padne a ty pak budeš cestovat do Pustiny bez něj.“ Jeho hlas se ztišil. „Ukážeš mému stopaři, kde tvůj otec schoval ten balíček, který získal v Rowansmarku a vrátíš mi ho, nebo budu Logana mučit a pak ho zabiju.“
Pustil mou bradu a přejel dlaní přes mou tvář, chytajíc mě za vlasy. „Vysvětlil jsem to jasně?“
Přikývla jsem, nejistě a neschopná pohybu a sledovala krev stékající po jeho čepeli.

„Takže zítra,“ řekl a pak odešel.

10 komentářů: