pondělí 6. dubna 2015

Nedocenitelná - 9. kapitola


„Mám tě!“ zavrčel známý hluboký hlas u mého ucha, když se ruce sevřely kolem mého hrdla, úder srdce předtím, než mě pustily. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se, abych uviděla svého vždy věrného vlkodlaka, přikrčeného u mých nohou s vyplazeným jazykem. Jantarové oči široké a nevinné a jeho zkřížené tělo člověka a vlka pokryté černočernými, na ohybu až stříbřitými, chlupy.

Povzdechla jsem si ve směsici podráždění a úlevy. Mohlo to být horší; mohl se mi lepit na paty ten, kdo unesl Indii nebo dokonce O’Shea a jeho malý parťák.
„Dobrá práce, konečně ses ke mně dokázal nepozorovaně připlížit. Ale co děláš tady, tak daleko od domova?“ položila jsem meč na postel a založila si ruce na hrudi, co nejlépe napodobujíc hubující matku a zopakovala mou otázku. „Alexi, co děláš tak daleko od domova?“
Přikrčil se, jeho tělo uvízlé mezi lidským a vlčím, protože nebyl dost silný, a ani nikdy nebude, na to, aby úplně změnil podobu. To dokázaly pouze Alfy; pouze Alfy se mohly vydávat za člověka. Většina smečky byla jako Alex, neschopná přecházet mezi formami. Na rozdíl od toho, co vám bude tvrdit svět, být pokousán vlkodlakem z vás neudělá automaticky super siláka. Jen vezme povahové rysy, které již máte a posune je na další úroveň.
Z toho, co jsem dokázala zjistit o jeho předchozím životě, byl Alex v době pokousání laskavý, klidný, poslušný, neškodný člověk. Takže se stal verzí zlatého retrívra ve vlkodlačí podobě – milujícím a věrným.
Ukázal se na mém prahu jedné noci, potrhaný na pokraji k smrti členy jeho vlastní smečky a od té doby byl se mnou. Smečka ho nepřijala a my jsme se stále vypořádávali s následky.
Seděl na bobku, ocas stažený mezi nohama a čekal na výprask.
„Nejsem naštvaná, Alexi. Ale nerad opouštíš domov – tak co tě přimělo odejít?“ Aby ho něco přimělo odejít, muselo to být zlé, ale aby ho to přimělo utíkat skoro dvě stě mil, znamenalo, že musel vyrazit již ráno a ve spěchu. A ano, vlkodlak mohl zvládnout tuto vzdálenost v takovém čase, ale skoro by ho to zabilo. Prohlédla jsem si ho. Nebyl vyčerpaný ani dehydratovaný; byl veselý a svěží, připravený se prát.
Stále neodpovídal. Mluvit k vlkodlakovi, bylo jako mluvit k velkému dítěti; jednoduchost vlčí mysli degradovala lidskou na úroveň batolete, pokud jejich mysl nebyla dostatečně silná, což ta jeho nebyla.
Změnila jsem taktiku. Sehnula jsem se a poplácala se po noze. „Ke mně, Alexi.“ Stále se krčil. Vzpomněla jsem si na mé upuštěné čabajky. Sebrala jsem je a zkusila to znovu. „Alexi, pojď sem, vidíš, co mám? Čabajky, ty jsou tvé oblíbené.“ To zabralo. Povalil mě, jak se snažil dostat k čabajkám. „Počkej! Dostaneš je, když mi odpovíš.“ Leželi jsme spolu na podlaze, Alexovy sliny po celé mé košili, tekoucí z obrovských tesáků, jak zíral na čabajky, které jsem držela těsně mimo jeho dosah.
„Jak ses sem dostal? Běžel jsi celou cestu?“ Má změna v otázkách přinesla světlo do jeho očí.
„Ne, ne. Neběžel celou cestu. Běžel a skočil na hlasitý kamion. Přiblížil se na velkou silnici, vyskočil u dalšího domu. Čekal na Ryleeeee!“ zavyl konec mého jména a já na něj sykla. Tohle nebyl motel, který by povoloval zvířata, a byla jsem si celkem jistá, že dokonce i s Joshovým selhávajícím zrakem by nepřehlédl devadesáti kilového vlkodlaka, pokud by dále vyl.
Dala jsem Alexovi čabajku. Věděla jsem, že “další dům“ byl motel. Řekla jsem mu, že občas zůstávám v “dalším domě“, když bylo příliš pozdě na to, abych jela domů. “Velká silnice“ byla výpadovka a předpokládala jsem, že “hlasitý kamion“ byl návěs.
V mé ruce se objevila druhá čabajka. „Můžeš mi odpovědět ještě na jinou otázku?“
Dychtivě přikývl a trochu se zajíkl nadšením. Umlčela jsem ho, vstala ze země a zavřela dveře. Dobře, v každém případě zapřela.
Přetočila jsem židli, sedla si na ni a poplácala se po koleni. Alex se ke mně přiblížil a položil mi svůj protáhlý čenich do klína. Podrbala jsem ho za levým uchem a on zakňučel potěšením. „Tak jo, kamaráde. Tohle je těžká otázka, možná i děsivá. Ale musíš mi to říct a potom dostaneš čabajku.“
Jantarové oči se na mě upíraly, naprosto oddaně a zcela loajálně. Znovu zakňučel a jeho ocas zaduněl o podlahu, dával mi tak vědět, že byl připravený na otázku.
„Co tě dnes vyhnalo z domu? Byla to smečka?“ pokračovala jsem v drbání jeho uší. Jistě, byla to špinavá technika, jak ho udržet roztržitého, ale jinak jsme mohli kolem té otázky kroužit týdny, než bych se dozvěděla, co se stalo.
Pokusil se odtáhnout, ale zamávala jsem mu čabajkou před nosem. „Jen mi řekni, co se stalo dnes ráno a může být tvá.“ Ach, stará rutina hůl a mrkev, ta nikdy nezklamala.
Alex vycenil zuby a řekl, „Smečka přišla, pronásledovala, kousala. Chtěla zabít. Bezpečnější utéct, než bojovat.“ S jeho posledními slovy sklonil poníženě hlavu.
„To je v pořádku, kamaráde. Taky bych utekla.“ Přemítala jsem nad jeho slovy a nepřítomně mu podala čabajku. Smečka se stávala v posledních měsících agresivnější. Alex byl se mnou už sedm měsíců a zpočátku jsem se domnívala, že se není čeho obávat. Smečka však pomalu začala zasahovat čím dál víc na mé pozemky, vyznačovala území a dělala nájezdy blíže a blíže k mému domu. Unikl mi povzdech a poškrábala jsem se na hlavě. Můžu přidat další problém na hromadu.
Ze zkušenosti jsem věděla, že by teď beze mě nešel domů. Děkovala jsem všem svatým, že jsem měla pro Alexe obojek, který skrýval jeho pravou podstatu před každým, kdo by ji mohl spatřit – ještě jednou díky Milly – takže mohl jít příštích pár dní se mnou. Mít ho s sebou znamenalo trochu horší manévrování, ale rozhodně méně osamělé.
Padla temnota, ale obloha byla čistá s lehce viditelnými hvězdami. Žádná známka bouře, ani jiného špatného počasí když na to přijde. Nacpala jsem Alexe do džípu a řekla: „Počkej tady, kamaráde, musím nám zařídit změnu pokoje.“
Když John uviděl tu škodu, přesunul mě do nejlepšího pokoje, který motel měl, apartmá se dvěma oddělenými lůžky, uvízlé v šedesátých letech.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl John a podal mi klíč od nového pokoje. „Myslíš, že šli přímo po tobě?“
„Ne, ani jsem tam nebyla, Johne. Vsadím se, že jen hledali lehký výdělek.“ Cítila jsem se trochu provinile; po tom všem, byl to můj vlkodlak, co způsobil tu školu. Nechám ráno extra velké dýško.
Zamávala jsem Johnovi a tiše pokynula Alexovi, jakmile jsem se ocitla z jeho dohledu. Alex vyskočil z džípu a provalil se kolem mě do apartmá, kde se vrhnul na zelenou rohožku a bez zpomalení se začal převalovat. „Poslouchej, kamaráde, už žádné další vloupávání se do pokojů, prostě počkej u džípu, rozumíš?“
Alex na mě jen zíral, jantarové oči nechápavé. S povzdechem jsem si sundala kabát a položila čepele na postel. Má večerní rutina se neměnila, bez ohledu na to, kde jsem spala. Jediná věc, kterou jsem nehodlala dělat dnes v noci, když tu byl Alex, bylo jít běhat.
Procházela jsem kombinace zahrnující ruce, chodidla, lokty a kolena, kroužila jsem okolo imaginárního nepřítele. Muay Thai (pozn. http://cs.wikipedia.org/wiki/Muay_Thai) byla má oblíbená metoda boje zblízka; dávala mi nejvíc možností jak někoho překvapit. Vždycky jsem trénovala v pracovním oblečení, takže jsem se naučila vyrovnat se s jakýmkoliv omezením, které mi mohlo způsobit, ještě před skutečným bojem. Bojuj, jako když trénuješ a trénuj, jako když bojuješ. To bylo to, co do mě vtloukli instruktoři. Jakmile jsem jednou prošla přes různé údery, klesla jsem na zem, nejprve do prkna, poté do kliků; na záda do sklapovaček a znovu do prkna. Pot kapal kolem mě, džíny se mi lepily k tělu, ale všechno jsem to ignorovala. Bez ohledu na cokoliv jsem potřebovala, aby mé tělo bylo silné a připravené k boji. Pokud by mě zklamalo, zklamala bych dítě a to nebylo přípustné.
Po hodině a půl jsem si konečně dovolila přestat. Nechala jsem Alexe hlídat hlavní místnost a přední dveře a vydala se do koupelny osprchovat. Využívajíc cizí zásobu teplé vody jsem zůstala ve sprše, dokud se voda neochladila, svaly se mi napjaly náhlou změnou teploty. Vystoupila jsem ven na dlaždičky, voda kapala všude, podívala jsem se na zamlžené zrcadlo. Teplo sprchy ze mě vyprchalo, jak mi přeběhl mráz po zádech. Tučnými písmeny stálo přes zrcadlo: „Překroč závoj a zemřeš.“
Popadla jsem ručník a zabalila se do něj, poté jsem prohledala místnost, otevírajíc dvě skříně a samostatný šatník. Nic. Nakoukla jsem do hlavní místnosti a spatřila Alexe rozvalujícího se na posteli, ale nikoho jiného. Zavřela jsem dveře do koupelny a jediným dalším ručníkem, který byl v místnosti, jsem otřela zrcadlo, ruce se mi při tom třásly jen trochu. Slova se zdála být do skla vyrytá a veškeré mé snahy o jejich smazání byly marné. Vzdala jsem to, vyšla z koupelny, preferujíc oblékání před Alexem, který neměl žádné představy nahoty, než v místnosti, kde jsem měla pocit, jako by mě někdo sledoval. Dejte mi krev a krveprolití kterýkoliv den přes zvrhlosti a špehování – pravděpodobně nějaký malý strašidelný, umaštěný člověk. Zatraceně, někdo už věděl, že jsem hledala Indii. Jediný, komu jsem to řekla, byla Milly. Mohla to říct nesprávné osobě v Sabatu? Do prdele.
Oblečená do čistého oblečení s vlasy vysušenými ručníkem jsem si vlezla do postele a poklepala na přikrývku. Někteří lidé by to mohli považovat za divné, že jsem nechala spát vlkodlaka u sebe. Ale když máte imunitu a nemůžete být přeměněni ve vlkodlaka, není se opravdu čeho bát. Leda tak brutálních psích prdů. Stočil se mi na nohách, vypustil jeden z již zmíněných prdů a okamžitě začal chrápat.
I přes slova na zrcadle, starosti s Indií a smečkou pronásledující Alexe daleko od domova, mě spánek překonal během deseti minut, cvičení utahalo mé tělo na pokraj únavy, kterou potřebovalo, aby upadlo do světa snů.
Špatné sny byly u mě obvyklé, jak mi mysl přehrávala minulost a snažila se věci vylepšit. Otevřela jsem oči ve svém snu a bylo ráno Štědrého dne, časně, a Berget se vplížila do mého pokoje, neuvědomujíc si, že mé oči jsou již otevřené, její zářivě žluté pyžamo a župan, ji dělaly lehce viditelnou. Vždycky měla slabost pro světlé odstíny.
„Rylee, je vánoční ráno! Vstávej, můžeme si jít pro naše punčochy!“
Zavřela jsem oči. „Tohle není skutečné.“
„Co není skutečné?“ Otevřela jsem oči a zírala do jejích nevinných modrých očí a přemýšlela, co když nemám pravdu, možná tohle bylo skutečné a zbytek mého života byl jen špatný sen. Noční můra.
Natáhla svou drobnou ruku, otřela ji o moji tvář, setřela slzu.
„Proč brečíš, Rylee? Proč jsi smutná? Dneska je šťastný den.“
Setřela jsem další slzu. „Pojď sem Berget, dovol mi tě chvíli držet.“ Se smíchem uskočila.
„Hloupá Rylee, nemůžeš mě chytit!“ Její tvář se najednou zkřivila. „Uteč! UTEČ!“
Její hlas se roztříštil ve zbytcích snu a já se probudila, dýchajíc mělkými doušky. Ten sen nebyl nic nového a brzy odezní stejně, jako odezní během pár minut i adrenalin. Nebo by odezněl, kdybych nezaslechla šramot nohou na druhé straně dveří a slabé zhoupnutí kliky, které způsobilo, že adrenalin dosáhl vrcholu; vyskočila jsem z postele.
Alex tiše zabručel, oči napůl zavřené. „Muž se zbraní.“ Věděla jsem, koho tím myslel. Na opačné straně dveří byl O’Shea.

Pokud si O’Shea myslel, že mě tu najde s roztřesenýma nohama, dostane něco jiného, než čekal. Hodlala jsem naplno využít Millyinu taktiku.


13 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! Vidieť, že tentoraz ste na tom dali veeeľmiiii záležať! :-) ;-)

      Vymazat
    2. Díky moc, těší mě vědět, že se ti kapitola líbí :).

      Vymazat
  2. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad nové kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  5. Wow... díky moc za další kapitolu, Aryo. Jen bych si přála, aby to tady přibývalo častěji, ale asi máš dost práce, tak ti přeji, abys vše zvládla mohla nám pak překládat dál. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Promiň, neměla jsem moc času, zlobí mě notebook a už nám zase začínají zkoušky, ale další dvě kapitolky má na starosti Claire, tak se asi brzy dočkáš...:) Doufám, že se i můj notebook brzy umoudří a budu se zase moci více zapojit, bohužel zkoušky mají teď přednost, nemám ani čas tu číst příběhy a už mi to dost chybí...

      Vymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat