neděle 26. dubna 2015

Návrat mrtvého muže - 6. kapitola


Márnice byla přes ulici, v přízemí administrativní budovy z dob před Sedmdesátidenní válkou, nehezká, z drolících se betonových panelů a v oknech měla místo plastiky křivá skla. Na obloze se začaly objevovat mraky. Slunce svítilo přes lehký opar. Cítila jsem, jak klesá tlak. Z takových náhlých změn počasí mě vždycky bolela hlava.

Dýchala jsem páchnoucí vzduch Saint City a znovu jsem cítila na svých štítech tlak, jako kdyby se o mě otíralo velké zvíře a dožadovalo se pohlazení. Bezpečnostní brána budovy márnice nás vpustila dovnitř a ozbrojený hlídač sklonil zbraň. Pod neprůstřelnou vestou se mu vlnily vylepšené svaly. Hruď měl jako sud a na lícních kostech mu seděly staromódní brýle. Zabarvené čočky vypadaly jako sluneční, ale vykukující magscan prozrazoval jejich skutečnou funkci. Když uviděl Gabe, za jejími zády se usmál. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že se na něj ušklíbnu, ale pak jsem to neudělala. Gabe by se nelíbilo, kdybych vyprovokovala rvačku a kromě toho nebyl Jace na nějaký boj moc opilý? Legálně vylepšené svaly nějakého normála už pro mě ale nebyly žádná výzva. Dokonce, i bez meče.
Gabe nás zapsala, na zápěstí jsme dostali tenké plastové pásky, které přilnuly k našim náramkovým počítačům, a pak už jsme šli.
Nekromanti nemají márnice rádi, ale jsou snesitelné. Aspoň je tam chladný kov a jasná světla. Klidná, nezúčastněná atmosféra pomáhala. Ne jako hřbitovy a pohřební síně, kde se žal, zmatek, agonie a nahromaděná bolest vznáší ve vzduchu jako krvavé ostří. Podle filmů by se mohlo zdát, že si Nekromanti libují ve vyhrabávání kostí z hrobů, ale popravdě řečeno, hřbitov je poslední místo, kde byste jednoho z nás mohli potkat. Většinou pracujeme v nemocnicích a právnických kancelářích.
V nemocnicích to také není snadné. Na žádném z míst plných bolesti a utrpení.
Když jsme sestupovali ze schodů, Jacova ruka se ovinula kolem mého předloktí. Byl to teplý, lidský dotek. Gabe prošla létacími dveřmi a my jsme šli za ní. Naše těžké boty dusaly po stejném modrém lesklém linoleu, jaké bylo na policejní stanici. Strpěla jsem Jaceův dotyk celou cestu dolů chodbou. Tvrdohlavě mě následoval, kamkoliv jsem šla. Nevěděla jsem, jaký si myslí, že splácí dluh.
Nevěděla jsem ani, jaký dluh splácím já, když se tak honím z jedné zakázky do druhé.
Odtrhla jsem se od něho, když Gabe bleskla svým odznakem na asistenta za neprůstřelnou plastovou stěnou. Kývla a bylo vidět, že jí hýbe ohryzek, vlasy s růžovými špičkami měla natužené do nejnovějšího módního účesu, za uchem zastrčené sluchátko. Prsty se jí kmitaly po klávesnici. Zatímco jsem následovala Gabe přes ohnivzdorné dveře, přemýšlela jsem, jestli s někým mluví, zatímco zapisuje to, co slyší ze sluchátka. Za dveřmi mě zavalil chemický pach, ztěžka jsem polkla. Přála bych si umět ty pachy potlačit.
„Hej, Spooky,“ zavolal hubený podivín v laboratorním plášti s náručí plnou papírů. „Jsi tady za tím smrtihlavem?“ Pak jeho oči zavadily o mě a ztuhnul, neoholená tvář získala barvu nevyzrálého sýra.
Nebylo to až tak uspokojivé, jak by to mohlo být. Střapaté vlasy měl ostříhané dokulata podle Jaspera Dexe. Neslušelo mu to, stejně jako mu nesvědčila barva jeho tváře. Vypouklýma přivřenýma očima si nás podezřívavě prohlížel. Zajímalo by mě proč, při práci v márnici už musel mít s Nekromanty dočinění. Přinejmenším s Gabe a Johnem Fairlanem.
Pak jsem si uvědomil, že mám zlatou kůži, obličej holovizní hvězdy a postavu poznamenanou démonskou krásou, bez té cizosti, kterou se opravdoví démoni vyznačují; vlasy jsem měla inkoustově černé, delší než dřív, lesklé a hladké, odmítající nechat se spoutat do sebepevněji zapleteného copu. Vlastně jsem vypadala jako někteří normálové po mimořádně vydařeném geneticko-kosmetickém zásahu, jako bych zaplatila ranec za vizáž představy z mokrého snu.
Smaragd v mojí tváři normálům stačil, aby se báli; atavistický strach z psioniků a Nekromantů zvlášť pořád přetrvával. Někteří pošetilci občas Nekromanty zaměňovali se Smrtí samotnou a dodávali tak další rozměr strachu, který měli z psioniků obecně.
Kdyby věděli, jak bezpodmínečně Smrt miluje své děti, možná by se jí báli míň. Nebo možná víc. Ale psioniků se normálové obávali všude po celém světě, jen proto, že se narodili jiní.
„Jó, Hoffmane, jsem tady za tou kupkou masa, co bývala smrtihlavem.“ Gabein hlas se odrážel od zdí. „Mám tady sebou těžkou váhu. Seznamte se. Dante Valentine, Nix Hoffman.“
„Potěšení je na mé straně.“ Řekla jsem suše. Můj hlas se nesl o něco míň než Gabein, ale byl přirozeně silný; musím si dát pozor, abych ho aspoň poblíž normálů tlumila. Můj hlas působil přinejmenším provokativně.
„Mě také,“ zakoktal, „Ah, um, slečno Valentine...“
„Kdo má tělo na starosti, Hoffe? Caine?“ Gabe ani nezvolnila.
„Jo, Caine. Je ve své kanceláři. Dělá toxikologii.“ Hltal mě očima. Věděla jsem, co vidí – žádoucí, geneticky vylepšenou ženu. Přála bych si, aby to tak nebylo. Roztáhly se mu zorničky. Kdybych vzduch kolem naplnila svým pachem, v tu ránu bych ho měla na kolenou a škemral by, aniž by věděl o co. Malý vedlejší efekt toho, co se ze mě stalo.
Hedaira, zašeptal z podvědomí ironický hlas. Zaplašila jsem ho, příliš to bolelo. Proč jsem používala Japhrimelův hlas, abych si ubližovala?
„Díky.“ Gabe prošla kolem něj a já za ní. Vyfoukla jsem vzduch mezi zuby. Neušklíbla jsem se. I když mě to stálo dost námahy.
„Udělala jsi dojem,“ zamumlal mi Jace do ucha. Ucedila jsem něco neslušného. „Ale no tak, Danny. Jsi tak roztomilá. Možná bychom ti mohli pořídit jeden z těch sexy Las Vegaských oblečků.“
„Nebudu přivolávat mrtvé v bikinách z černé kůže,“ odsekla jsem mu, vděčná za to, že mě donutil se usmát. Gabeiny boty klapaly po linoleu.
„Těsných bikinách z černé kůže,“ opravil mě Jace.
„Úchyle.“ Zápach rozkládajících se lidských buněk se rozlil všude kolem. Nutil mě ke kašli.
Jak to Japhrimel vydržel? Napadlo mě a v mém levém rameni se najednou něco rozhořelo, tlačilo mě do kůže zevnitř. Úplně jsem cítila, jak mi jizva vystupuje na kůži.
Zastavila jsem, Jace do mě málem narazil, zastavil na poslední chvíli, kosti na jeho holi se rozklapaly. Jeho Síla se o mě krátce otřela, příjemný dotyk, který uvolnil moje kolena a způsobil, že jsem mohla popadnout dech, po kůži se mi přelévaly vlnky démonské síly. „Danny?“
„To nic.“ Takové návaly horka mě postihovaly čím dál tím častěji. Procházím snad démonskou menopauzou?
Byla tu ale i další, o něco ošklivější možnost. Napadlo mě, že návaly žáru mají co dělat s Princem Pekel.
Myšlenka ze sféry nočních můr. Za předpokladu, že bych mohla spát. Sklonila jsem hlavu, podívala se dopředu a vydala se za Gabe. „Jen mě něco napadlo.“
„A co to bylo?“ Zněl jen trochu zvědavě, holí si ťukal do rytmu kroků.
„Soukromá myšlenka, J-mane. Drž se zpátky.“
„V pohodě.“ Snadno a v klidu to nechal být. Jak to dokáže, že po něm všechno takhle sklouzne? Možná je to mafiánskou výchovou, že je tak odolný a neprůstřelný. Nebo za to můžu já. Proč ses zřekl své Rodiny, Jace? Jen tak? Hodně lidí by zabíjelo, jen aby pronikli dovnitř, mohli zůstat a sloužit. Měl jsi všechno, co jsi kdy mohl chtít. Proč?
Nedokázala jsem najít správná slova, abych se zeptala.
Gabe zastavila před dalšími dveřmi. Vlasy se jí zhouply, když otočila hlavou a ukázala profil jako na některé ze soch vytesaných z mramoru. „Važte slova. Caine je Ludder.“
Cítila jsem, jak se mi zvedají koutky. Genetické úpravy jsou vražda všeho lidského, psonici jsou úchylka. Poslední dobou se ozývali odevšad. „Skvělé, ten mě bude přímo milovat-“
Gabe otevřela ústa k odpovědi, ale zamlžené dveřní okénko potemnělo. Panty zaskřípalo a já jsem zadusila ironický úsměv, který se mi dral na tvář. Měla jsem nejasné tušení, že panty nejsou namazané schválně. Vstupte do mé svatyně, řekl lékař bezmocnému policistovi. Pravá ruka se se mi sevřela, hledala jílec meče. Vlastně jsem sebou škubla, než jsem si uvědomila, že už katanu nemám. Ruka mě bolela, prudká křeč, která se mi zaryla do kostí a pak odezněla. Zlepšuje se to. Dřív to bolelo to pořád, teď už jen když jsem podvědomě sáhla po meči a nahmátla jen prázdný vzduch.
„Gabriele,“ ozval se vyzáblý starší muž. Jeho oči, uhýbající modré ovály nad bezkrevnými rty a bledými tvářemi, se schovávaly za tlustými čočkami. Laboratorní plášť měl bez poskvrnky, na jmenovce na kapse stálo R.Caine. Jako logo si vybral okřídlenou hůl, která mi připomínala vlastní akreditační tetování. Vzmáhalo se ve mně bláznivé chichotání, násilím jsem ho potlačila. „S doprovodem. Jak okouzlující.“
„Dobrá odpoledne, doktore Caine.“ Gabein hlas byl bezvýrazný, monotónní, úmyslně neagresivní, ale zároveň mírně pohrdavý. „Předpokládám, že kapitán Algernon s vámi mluvil.“
Pokud by se jí mohl vysmát, s chutí by to udělal. Místo toho očima spočinul na mně. Díky pár pramenům šedivých vlasů přes narůžovělou pokožku hlava působila ještě vejcovitějším dojmem; tenhle pán se k žádným kosmetickým implantátům nesnížil. Zuby měl silné a zdravé, ale děsivě bezbarvé, v době molekulárních zubních úprav šokující. Zřejmě to tak ale bylo záměrně, stejně jako u pantů ve dveřích. „Tohle je nanejvýš neobvyklé,“ začenichal. „Co je tohle?“
„Dante Valentine, Dr.Caine. Dr. Caine, Dante Valentine.“ Gabe se nepatrně posunula. Ale pořád stála mezi doktorem a mnou. Byla jsem přesvědčená, že je připravená strčit nohu mezi dveře, pokud by se je pokusil zavřít.
„Ráda vás poznávám.“ Lhala jsem mu přímo do očí.
Vodnaté modré oči za čočkami se zúžily. „Co jste zač?“
Srovnala jsem ramena. Normálové mě často provokovali, ale musel by se snažit daleko víc, aby mě rozčílil. „Správné označení je hedaira, doktore. Jsem geneticky modifikovaný člověk.“
Slova mi vázla v krku, suchém a sevřeném. Nechcete to vědět, doktore. Nežádala jsem o to, aby se mi to stalo. A nemám nejmenší tušení, co výraz hedaira znamená. Z jediné osoby, která by mi to mohla říct, je jen popel v černé urně. Pokud ten hlas v mé hlavě, kterým se týrám, není halucinace. „ I když vy byste asi použil výraz ohavnost. Smiřte se s tím.“
„Kdo vás modifikoval?“ Olízl si tenké, bezkrevné rty. „Vypadá to na drahou práci.“
Drahou? Taky by se to tak dalo říct. Stálo mě to život někoho, koho jsem milovala. Cítila jsem o jako ostré píchnutí na už i tak přecitlivělé a pohmožděné kůži. Možná mě nakonec dokáže naštvat. Bod pro Ludderského doktora. „Po tom vám nic není. Jsme tu, abychom se podívali na tělo v rámci legitimního vyšetřování vraždy. Nebo se mám vrátit se soudním příkazem?“ Zvuk mého hlasu rozechvěl sklo ve dveřích. Nechovám se zrovna hezky. Měla jsem chuť se rozesmát.  Proč mě v takových situacích vždycky přepadávaly záchvaty smíchu?
Štětinaté obočí dr.Caina vyskočilo až k neexistující hranici vlasů. „Samozřejmě, že ne. Vím, jaké jsou moje povinnosti. Navzdory tomu, že mi sem z policejního ředitelství neustále posílají mrtvoly.“
„Myslela jsem, že je to vaše práce, zabývat se mrtvolami, doktore.“ Nepohnula jsem se, i když jsem ucítila na předloktí tlak Jaceovy ruky. Nesnášela jsem ten sladký tón, který se mi vkrádal do hlasu a který sliboval, že řeknu něco neodpustitelného. „Možná byste měl jít do důchodu.“
„Ne, dokud nebudu muset, mladá dámo. Pojďte dál.“ Mechanicky se usmál, a přestože nevypadal potěšeně, uvedl nás do malé kanceláře zaplněné stolem, dvěma židlemi, dvěma starými kovovými registračkami, kupkami papírů a složek a bujnou orchidejí s modrými květy na další, tentokrát dřevěné, politurou se lesknoucí skříňce. To bylo zajímavé. Skoro tak zajímavé, jako staromódní stíratelná tabule na zdi vedle dalších dveří. Pavoučím rukopisem na ní byly v úhledně narýsovaných kolonkách poznámky o umístění těl, vyžadovaných testech a procedurách. Aspoň jsem předpokládala, že to ty složité číslice a písmena znamenají. Vypadalo to jako kód založený na cyrilici.
„Rád bych si to teď vyjasnil,“ řekl, když jsme se vmáčkli do jeho kanceláře, „toto se děje proti mé vůli a navzdory mým protestům.“
„To jsme na tom stejně.“ Zamumlala jsem si posměšně. Gabe mě počastovala prosebným pohledem. Zmlkla jsem.
Doktor si mě dlouhou prohlížel. Všimla jsem si dvou laserových per a zavřeného skalpelu v náprsní kapse. „Tělo patří Nekromantovi,“ rty se mu zavlnily. „Příčina smrti je, pokud to můžeme posoudit, nějaký typ psionického napadení.“
To bylo něco nového. Dr. Caine upoutal moji pozornost. „Ukázaly nám to MRI scany.“ Svoje slova směřoval na mě. „Povrchní krvácení má typický, hvězdicovitý vzor, petechiální krvácení svědčí o škrcení, ale příčnou smrti byl psionický útok, který měl za následek krvácení do mozku.“
Díky za tak neuvěřitelně přesný náčrt situace, doktore. Znovu jsem si prohlédla jeho kancelář. Cítila jsem pach chemikálií, rozkládajících se lidských buněk a dýmkový tabák smíchaný se syntetickým hašišem. Takže náš milý doktor je kuřák. Většina zdravotníků je. Ruce se mu netřásly, ale měl je pokryté jaterními skvrnami a připomínaly pavoučí nohy. Představa, že drží v ruce skalpel, u mě vyvolávala mrazení v zádech. Pravděpodobně si povídá s mrtvolami. A určitě pěkně povýšeně. Podívala jsem se na strop, kde otvory ve zvukotěsném obkladu tvořily geometrický vzor. Ve vzduchu vířil prach a shlukoval se ve vzduchu zahřátém od našich čtyř těl. V místnosti se chvěla Síla, která se hrozila vymknout mé kontrole. Rozšířila jsem ochranné pole a zaťala ruce v pěst, až jsem ucítila, jak se mi nehty zarývají do dlaní. Byl to příjemný pocit.
„Jaký druh psionického útoku? Požírač? Čaroděj? Ceremoniář?“
„Nedokážu to poznat. Měl jsem za to, že to je Vaše práce.“ Ten úsměšek byl namířený na mě. Nevšímala jsem si toho. Místo toho jsem se soustředila na tabuli se špičatými neuspořádanými písmeny. Skoro bych přísahala, že je tam taky nějaký vzor. Pokud bych použila trochu Síly, dokázala bych to rozluštit, věděla jsem náhle s jistotou.
Vzpamatovala jsem se, zhluboka se nadechla. Nemohla jsem si dovolit nechat se rozptylovat. Žádná předtucha nestojí za ztrátu pozornosti.
„Můžete nám říct ještě něco, doktore?“ Gabe byla ve svém živlu. Málem jsem zapomněla, že je policajtka; vypadala jako studentka s vytřeštěnýma očima. Caine se před ní naparoval a já jsem se snažila potlačit nutkání sáhnout si na levé rameno. Značka pálila, hořela prudkou do hloubky pronikající bolestí, kterou jsem za poslední rok cítila jen zřídka. Začalo to znovu, protože jsem si znovu dovolila myslet na Japhrimela? Že na něj teď myslím častěji?
Jako bych na něho někdy přestala myslet.
„Existuje vysoká pravděpodobnost, že předtím, než byla slečna Moorcock roztrhána, se stala i obětí sexuálního napadení.“ Cainovi svítily oči vzrušením. „Našel jsem pohmožděniny ve vaginální oblasti. Naneštěstí jsme kvůli množství krve a další kontaminaci nebyli schopní zajistit žádné vzorky DNA.“
Znovu se mi sevřelo hrdlo a zvedl žaludek. Proč je mi pořád na zvracení? Vzchopila jsem se. Jace mi uklidňujícím pohybem přejel palcem po lokti.
Škoda, že to moc nefungovalo.
Gabe čekala.
„Nic dalšího už nemám,“ řekl nakonec. Vsadila bych svůj dům a zbytek Luciferových krvavých peněz, že si svoje představení náramně užíval. „Ještě budou výsledky toxikologických testů a nějaké další analýzy.“
„Nové analýzy?“ Gabe nadzvedla udiveně obočí.
„Buď jsme udělali chybu, nebo to, co ji roztrhalo na kusy, to udělalo současně. Ruce, nohy, hlavu, všechno v jeden okamžik. Jako by byla rozčtvrcená. Víte něco o rozčtvrcení, slečno Valentine?“ Znovu na mně spočinuly jeho vyboulené oči, ústa zkřivená lehkým úsměvem. Spustila jsem pravou ruku zpátky k boku, s pálivým pocitem v ruce i v rameni. „Tak trochu se věnuju historii, doktore. Vím, co to znamená.“


8 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za skvělou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat