neděle 19. dubna 2015

Návrat mrtvého muže - 5. kapitola



 „Sekhmetsa´es,“ vydechla jsem při pohledu na fotografii. „To je...“
„Připadá ti to povědomé Danny? Pokud zrovna nejsi na nějaké sebevražedné misi, ležíš zahrabaná v knížkách. Vypadá to jako něco, o čem jsi četla? Vidělas někdy něco takového?“ Gabe měla svraštělé obočí a ústa pevně semknutá. Vytáhla z balíčku další cigaretu a strčila si ji za ucho. Pach suchého syntetického hašiše se smíchal s citrusovou vůní jejího šamponu.

Hleděla jsem na obrázek vyschlýma, unavenýma očima. „Ne, nikdy jsem nic takového neviděla. Studuju démony, staré legendy, Kouzelnickou literaturu. Když zrovna nepracuju.“ Odtrhla jsem oči od nemilosrdného obrázku. „Ale kvůli tomu jsi mě asi nevolala.“
Gabe měla unavený, ztěžklý hlas. „Máme Christabel dole v márnici. Potřebuju tě, abys ji přivedla zpátky kvůli výslechu.“
Jace vedle mě naprosto ztuhl. Někdy jindy by mi to možná přišlo úsměvné nebo dojemné.
Spolkla jsem hořkost. Promnula jsem si levé rameno jako bych chtěla jizvu setřít košilí. „Gabe...“ Znělo to jako bych měla vyražený dech.
Na světě nebylo moc věcí, které by mi dokázaly ublížit, aspoň ne od té doby, co mě Japhrimel změnil. Geneticky modifikoval, přeměnil v něco nového, moje srdce ale pořád lidské. Bušilo v pevné, pružné kleci z žeber, puls viditelně tepal na krku a na zápěstích. Tak silně, až mi bylo mdlo.
„Vím, že je to pro tebe těžké,“ pokračovala Gabe. „Od Ria. Prosím tě, Danny. Já to nedokážu. Zkoušela jsem to, ale moc toho z ní nezbylo. Nebo je tam nějaká překážka. Já to nedokážu, ale ty ano. Prosím.“
Hleděla jsem na fotku. Nevešla jsem na území Smrti už deset měsíců.
Ne od Nuevo Ria, kdy jsem se modlila a vzlykala na rozpálené kamenné terase zalité sluncem. Pamatovala jsem dým vonící po skořici stoupající z těla, které se pod mým dotykem rozpadlo na kousky. To byla vzpomínka, která se mi pořád vracela během dlouhých, prázdných dnů, když jsem se pokoušela usnout. Potlačila jsem ji, zavřela oči a znovu je otevřela. Před očima se mi míhaly mžitky, viděla jsem rozmazaně. Můj bůh pořád přijímal moje dary, ale do jeho síní jsem nevešla.
Sekhmetsa´es, Danny, přiznej si to. Srdce mi slabě tlouklo, oči se dívaly do prázdna. Bojíš se tam jít, Japhrimel by tam na tebe mohl čekat. „Danny?“ Starost v Jaceově hlase byla skoro dojemná. Myslel si, že jsem omdlela? Že začnu křičet?
Začnu? Měla jsem k tomu blízko. Zatraceně blízko.
Zamrkala jsem. Pořád jsem měla fotku před očima Gabe se potila. Pramínky tmavých vlasů měla přilepené ke spánkům. Teplota v místnosti stoupla aspoň o deset stupňů. Klimatizace brzo vypoví službu a chladící médium se rozstříkne po celé místnosti. Z kůže mi vzlínala Síla spolu kouřovou vůní démona. Tierce Japhrimel byl cítit jako pižmo a pálící se skořice. Já jsem byla cítit po čerstvé skořici a lehce po pižmu. Odlehčený démon, půl Síly, všechny nechutné vlastnosti ozval se mi v hlavě s humorem hlas, který neopomněl nic komentovat.
Cítila jsem, jak se mi svírá hruď, před očima jsem měla rozpálený mramor se zbytky zuhelnatělého těla, které rozfoukává horký větřík. Zbyl mi jen popel v černé lakované urně, poslední, krutý žert.
Ruka se mi zkroutila do tvaru spáru.
Příliš jsem jí dlužila, než abych se sebrala a odešla. Gabe byla ze staré školy. Prošla se mnou peklem a cestou skončila rozpáraná a málem i vykuchaná. Nikdy se nenaštvala a neutrousila ani poznámku k mému hrubému chování nebo k odstupu, který jsem si držela, přestože kvůli mé posedlosti pomstít se Santinovi málem zemřela. Že jsem odmítala mluvit o Riu, démonovi nebo čemkoliv důležitém, co viselo ve vzduchu mezi námi.
„Nevím, Gabe.“  Proč se mi třese hlas? Hlas se mi nikdy netřásl.„Už jsem tam nějakou dobu nebyla.“
A chybělo mi to. Chybělo mi souznění s mým bohem, pocit, že ze mě snímá všechny těžkosti. Pořád jsem mu přinášela oběti a skláněla se před ním a každá chvíle, kterou jsem strávila meditací a ponořila se do modrých záblesků, které jsem důvěrně znala z dětství a halila mě příjemným pocitem bezpečí.
Ale i tak, pokud přejdu přes most do síní smrti, s kým se tam střetnu? Uvidím vysokého štíhlého muže v černém kabátu, jak mě pozoruje s rukama sepjatýma za zády? Jak mu tmavnou zelené oči? Řekne mi, že tam na mě čeká?
Nenecháš mě bloudit světem samotného. Ale on mě opustil, jeho spálené tělo se mi rozpadlo v náručí. Pokud bych ho potkala na území Smrti, bylo by to definitivní. Příliš definitivní. Tak nesnesitelně jisté.
„Jsi nejlepší, Danny. Dokázalas přivést zpátky i lidi, z kterých nezbylo víc, než hromádka popela. Vždycky jsi byla nejlepší. Prosím.“ Gabe nikdy nežadonila, ale její tón se tomu nebezpečně blížil. Na židli se ani nepohnula, natažená dopředu, s lokty opřenými o stůl. Je napružená do akce, uvědomila jsem si a zároveň mě napadlo, jak napjatá asi vypadám já. Přebytečné teplo jsem vypouštěla do vzduchu, démonský trik.
Nebyla v tom jen Gabeina žádost. Zavřela jsem Christabelinu složku a podívala se jí do očí. Aspoň neuhnula. Gabe byla asi jediná, která při mém pohledu neodvrátila oči.
Pořád vidí mě. Pro ni jsem se nezměnila. Pořád jsem to byla já, Danny Valentine, pod dokonalou démonskou vizáží a zlatavou kůží. Nebála se, chovala se ke mně stejně jako vždycky od té doby, co jsme se spřátelily. Pro Gabe budu pořád ta samá osoba, kvůli které všeho nechala, zapojila své osobní kontakty a vydala se se mnou do Ria. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by mě nechala čelit Santinovi samotnou.
Už jenom kvůli tomu se na území smrti vypravím.
Odvrátila jsem pohled. „O co ještě jde, Gabe?  Na rovinu.“
„Neoblafnu tě, že ne?“ Pokrčila rameny a natáhla se po zmačkané krabičce cigaret. Tady kouřit nemohla, ale už dvakrát po krabičce sáhla naučeným gestem. Jak uklidňujícím, tak rozčilujícím. Ještě nikdy jsem ji neviděla jednat tak roztržitě. „Není toho moc, Danny. Kdybych měla někoho jiného...“
„Ven s tím.“ Zněla jsem drsně, můj hlas se pohyboval ve spodních rejstřících běžného „lidského“ hlasu. Na odřeném stole stála láhev brandy, pravá ruka mě bolela, přála jsem si, aby mi alkohol aspoň trochu pomáhal. Pokud by to tak bylo, natáhla bych se po ní.
„Christabel Moorcock byla nalezena ve svém bytě. Místo jsme samozřejmě prohledali, ale na nic zvláštního jsme nenarazili. Až na tohle.“ Podala mi kus papíru s růžovými linkami.
Vzala jsem si ho, na černém laku na mých nehtech se linky odrážely, Vlastně, vypadalo to jako nehty, ale byly to drápy, jen další známka toho, jak vzdálená jsem byla lidské bytosti. Moje prsteny se zachvěly. Probudily se k životu, nejen proto, že vzduch byl nabitý Silou a napětí by se dalo krájet. Něco jsem vyzařovala a stejně tak i Gabe, napětí mezi námi bylo téměř hmatatelné. Jace se protahoval jako velká světlá kočka, šířící pach kocoviny společně s lidským pižmem a štiplavou Silou, uzavřenou a smrtící, typickou pro Šamanskou pichlavou auru.
Zachytila jsem z papíru prchavý náznak strachu a vadnoucích lilií. Ženskou vůni. Nekromanti jsou izolovaná komunita, pro většinu jsme to samotáři a neurotické primadony. Musíme být komunita. V množství psioniků jsou Nekromantské geny a talent vzácností. Christabel jsem povrchně znala většinu svého života.
Papír měl jeden roh natržený. Opatrně jsem ho rozevřela, jako by se mohl uvnitř schovávat had.
Opatrnost se vyplácí.
Podívala jsem se na něj. Vyrazilo mi to dech. „Sakra“, vyjelo ze mě.
Rukopis byl roztřesený jako by to psala ve spěchu. Velké smyčky, špičatá písmena, krvavě červený inkoust; špičkou pera ryla do papíru. Jako stopy po drápech.
Bylo tam napsáno Černý pokoj. A pod tím, tlustým tiskacím písmem NEZAPOMEŇ NEZAPOMEŇNA RIGGER HALL PAMATUJ RIGGER HALL NEZAPOMEŃ NEZAPOMEŇ
z konce posledního písmene vybíhala dlouhá roztřesená linka jako by ji někdo od psaní odtáhnul.
Zalapala jsem po dechu. Vyvstala přede mnou představa těla dopadajícího na podlahu, lapajícího po dechu jako ryba na suchu; přinutila jsem se nadechnout. Svět zešednul a rozmazával se, byl zamžený jakoby za zamrzlým sklem. Na zádech se mi rozhořely i tři dlouhé klikaté linky a další ostrá bolest vystřelila do záhybu pod levou půlkou. Ne. Ne, ty jizvy už nemám. Ne, NEMÁM JE.
Chvíli to trvalo, než jsem se dokázala znovu nadechnout. Podívala jsem se po Gabe, která pořád seděla nehybně za svým stolem, tmavé oči plné strašné viny. „Sakra.“ Tentokrát už jsem zněla jako já, jen strašně unaveně.
Jako by ze mě někdo vyrazil dech.
Gabe přikývla. „Vím, že jsi tam chodila. Předtím, než to Hegemonie po soudním řízení zavřela. Moorcock byla o pár let starší než ty, vlastně dokonce svědčila u soudu.“
V ústech jsem měla strašné sucho. „Já vím.“ Řekla jsem bezbarvě. „Sekhmetsa´es, Gabe. To je...“
„Závan z minulosti?“ Tentokrát jsem se po jejím vtípku necítila líp.
Přistihla jsem se, že si zmrzačenou pravou rukou mnu levé rameno jako bych chtěla přebýt tu přetrvávající bolest. Nechala jsem toho a spustila ruku do klína. Znovu jsem prozkoumala papír. Nahoře na stránce byl letmo tenkou linkou načrtnutý ochranný glyf. Nevyzařovala z něj žádná Síla. Nebyl nabitý.
Možná byla přerušena tím, cokoliv to bylo, co roztrhalo její tělo. Cokoliv. Kdokoliv.
Mohl to udělat člověk? Viděla jsem spoustu strašných věcí napáchaných na lidském těle, ale tohle...
„Kdy to napsala?“ Možná už jsem našla hlas, protože jsem so dokázala znovu nadechnout. Aleluja. Stačilo, aby se mi zatmělo před očima a našla jsem znovu sama sebe. Jak jednoduché.
„Nedá se to přesně určit,“ řekla Gabe. „Mary to zkoušela, ale omdlela při tom. Když přišla k sobě, říkala, že je linka moc tenká a pak hned sáhla po láhvi. Ještě od té doby nevystřízlivěla. Bylo to na Christabelině nočním stolku; zemřela v obývacím pokoji. Nenašla se žádná stopa po násilném vniknutí. Štíty byly oslabené, ale na svých místech, byly přerušené zevnitř.
Zevnitř? „Takže to byl někdo, koho znala?“ Znovu jsem se chtěla poškrabat na rameni, přinutila jsem svou bolící ruku zůstat v klidu. Ve vzduchu se vznášel nějaký nový pach. Strach. Ostrý, potem páchnoucí strach kořisti.
Až na to, že tenhle patřil mně.
Gabeiny oči byly tmavší než obvykle, rýha mezi obočím se prohloubila. „Nemáme nejmenší tušení, Danny:“
„A co další dvě oběti?“
„To je taky zajímavé. Ta prví byl Bryce Smith. Byl registrovaný jako normál. Až na to, že žil v domě s důkladnými magickými štíty, ale kolem jeho těla nebyly stopy po křídě. Ta druhá byla Yarule, jedna z děvčat zaměstnaných u Polyamour.“ Gabe svěsila koutky.
Já jsem udělala to samé. Polyamour, transvestita, královna sexuální branže v Santiago City. Nebyla to její vina, že její magie byla založená na sexu, narodila se tak a psionická komunita byla jako celek normály natolik nenáviděná, že jsme nikoho z našich neodsuzovali. Ale i tak jsem byla ráda, že jsem se nenarodila jako jedna z nich.
„Normál, sexčarodějka a Nekromant.“ Zavrtěla jsem hlavou a pramen tmavých vlasů mi padl do obličeje, netrpělivě jsem ho zastrčila zpátky. „Bohové.“
„Z místa činu už jsme nedokázali nic zjistit,“ řekla Gabe, „Tak přišlo na přetřes tvoje jméno.“
Báječné. Když všechno ostatní selže, policajti zavolají mě. Mám se cítit poctěná? Sarkasmus moc nepomáhal. Znovu jsem spolkla hořkost a ještě jednou si prohlédla světle růžový papír. Gabe se ani nepokusila si ho ode mě vzít zpátky.
NEZAPOMEŇ NA RIGGER HALL.  Písmena na mě vyčítavě křičela. Nechtěla jsem si to místo pamatovat. Udělala jsem všechno, co jsem mohla, jen abych na to místo zapomněla, abych se v životě pohnula dál.
Přála bych si, abych jí mohla říct, že to udělám jen proto, že mě požádala. Upustila jsem papír zpátky do desek jako by mě pálil v prstech. Nepřekvapilo by mě. Kdyby to tak skutečně bylo.
Telefon zazvonil zrovna ve chvíli, kdy jsem se jí chystala říct, že tu zatracenou práci nemůžu vzít. Nemůžu. Nic mě nepřinutí dokonce ani myslet na Rigger Hall pokud to nebude nezbytně nutné. Vlastně jsem se dívala po brandy a přemýšlela, kolik bych musela vypít lahví, aby to mělo nějaký efekt. Naposled mě to přestalo bavit po šesté láhvi. Měla jsem podezření, že nedokážu pít tak rychle, aby to zastřelo mou magicky trénovanou a démonem vylepšenou paměť. Ne s tímhle proklatým metabolismem.
„Spocarelli,“ vyštěkla do sluchátka. Dlouhá pauza. „To mě- Určitě?“ Vzhlédla a podívala se na mě.  V tu chvíli jsem nahlédla za její klidnou fasádu.
Pod očima měla tmavé kruhy a pleť bledší než obvykle. Klíční kosti ostře vystupovaly stejně jako obratle na krku. Byla strašně hubená a v očích měla uštvaný výraz. Strach. A zlobu. Byla psionický policajt a někdo zabil dva psioniky v její rajónu. Nějaký normál, možná jeden z Ludderských fanatiků, zešílel a rozhodl se vraždit, místo aby jen protestoval proti naší existenci? Dokázal by ale tohle nějaký normál? A navíc ještě rozbít štíty zevnitř?
Byla to odplata z temných kalných hlubin místa, kde jsem zjistila, jak bezmocné může dítě být? Jaká pomsta by čekala tak dlouho a byla by tak brutální? Skupina pracující společně? Jeden člověk?
„Drž je co nejdál, dokud to půjde,“ řekla nakonec. „Valentine je tu se mnou. Jsme na cestě do márnice.“ Další dlouhá pauza. „OK, uvidíme se.“
Opatrně položila sluchátko. „To byl kapitán. Média už o tom ví.“
Přikývla jsem. Pak jsem otevřela ústa, abych řekla, Ne, nemůžu to udělat. Najdi si někoho jiného.
Místo toho vyšlo ven „Ty jsi v Rigger Hall nebyla, Gabe.“ Znala jsem její minulost jako svou vlastní. Věděla jsem všechno o Johnu Farlaneovi. Nekromanti byli mezi psioniky vzácní, věděli jsme jeden o druhém. Pokud byla Christabel Moorcock mrtvá, zbyli jsme ve městě jen tři a dva z toho v téhle kanceláři.
Samozřejmě, že Gabe nebyla v Rigger Hall.  Nebyla chudý sirotek.
„Ne.“ Tváře jí zčervenaly. „Chodila jsem na Stryker. Svěřenecký fond, vždyť víš. Ale Eddie ano.“
Eddie. Její přítel. Skinlin.
Byl s námi v Riu. Málem kvůli mé pomstě o Gabe přišel a sám z toho taky nevyvázl se zdravou kůží. A to, že chodil na Rigger Hall znamenalo, že má své vlastní noční můry. Pavučina dluhů za laskavosti se kolem mě pevně stahovala.
Zatraceně. „Hádám, že teď půjdeme do márnice.“
Dostalo se mi pohledu plného vděčnosti a úlevy, který mě ujistil, že Gabe neví, jak strašně zoufale vypadá.
Jace byl zticha, ale vyskočil na nohy a poškrabal se vlasech nad čelem. Protáhl se, jeho aura se dotkla mé. Nabídl mi podporu, pokud bych ji potřebovala. Odtáhla jsem se, ale jemně. Nekymácel se, ale když sahal po své holi, zavěšené kůstky se rozklapaly. Ani ten známý zvuk mě neuklidnil.
„U Háda,“ řekla Gabe, „bála jsem se, že...“
„Nic neslibuju. Už je to nějaký čas. Možná nebudu schopná to udělat, třeba budu potřebovat trochu tréninku, abych se dostala do tempa.“

Cítila jsem ale, jak se moje tetování vlní, inkoustové linky se pod kůží přelévaly a já jsem věděla, že lžu.


11 komentářů: