středa 15. dubna 2015

Její temný anděl - 1. kapitola



Obrázky v čistém bazénu problikávaly před Apollyonovýma očima rychlostí blesku, ale on je všechny viděl. Mohl se na každý z nich zaměřit a na okamžik je pozastavit, aby pochopil, co se v tom výjevu ukazuje. Sledoval smrtelníky od té doby, co začala věčnost, sledoval, jak se svět měnil a zapomněl na jeho druh.
Už nikdo nevěřil v anděly.

A jeho pán ho neodvolal od propasti v Pekle už dlouhá staletí.
Přesto Apollyon čekal, až ho povolá, věrný a trpělivý, oddán své povinnosti, i když se ostatní kolem něj rozhodli žít podle svých vlastních přikázání. Mnoho z jeho kolegů válečníků změklo a propadlo smrtelným ženám, jejich oddanost kolísala a odhodlání se změnilo v lásku. Ale on nic takového neudělal. Neměl zájem o smrtelníky.
Jeho tmavě modrý pohled vyrazil po stříbřitém bazénu, sledoval historii, která se odehrávala, a na moment zastavoval výjevy, které ho zajímaly. Války. Smrt. Krveprolití. Tohle se nikdy nezmění. Jednoho dne ho jeho pán zavolá a Zem pozná pravý význam ničení.
Bazén na něj házel bledé světlo, když se krčil vedle s lokty na kolenou a rukama visícíma před ním. Složitá zlatá práce na černých chráničích holení a předloktí odrážela světlo a blyštěla se.
S povzdechem Apollyon rozvinul svá mohutná černě opeřená křídla a vstal. Protáhl se, až se mu zvedla zbroj na hrudi, a pak se zadíval na nekonečnou temnotu nad sebou. Pekelné ohně mu hořely za zády. Jejich kouř plnil jeskyni, kvůli čemuž toužil po Zemi. Byla to věčnost, od kdy opustil jámu a roztáhl křídla, nadechl se čerstvého vzduchu a cítil nárazy větru. Toužil znovu stoupat nad městy, neviděn a neznán, mluvit s anděly, kteří chodí po Zemi a hlídají smrtelníky.
Toužil se oprostit od dusivých pekelných ohňů.
Apollyon se chtěl akorát otočit a jít na okraj jámy, když jeho modré oči něco zachytily v bazénu. Zamračil se a znovu se přikrčil. Dlouhé prameny černých vlasů mu spadly dopředu, když se naklonil nad bazén a zíral na obraz, který se před ním zastavil.
Osamělá žena.
Častokrát ji zahlédl. Poslední dobou ráda sama chodila po parku a z jejího výrazu bylo vidět, že ji něco trápí, jako by nesla těžkou váhu na srdci. O čem přemýšlela, když vypadala takto? Ten park nebyl jediným místem, kde si jí všiml. Taky ji nepřímo viděl v davu nebo mihnout se skrz obraz, který ho zaujal, a pokaždé ji jeho pohled následoval, dokud mu nezmizela z dohledu.
Stála a zírala na Eiffelovu věž zády k němu, jemný vánek zachytil krátké, rudé šaty a rozcuchal jí její dlouhé, světlé vlasy. Nepotřeboval vidět její tvář, aby věděl, že je to ona. Žádný jiný smrtelník ho nezaujal tak, jako ona.
Růže rámovaly pohled, zakrývaly hodně z jejích nohou. Naklonil hlavu na stranu a přejížděl pohledem, po čem mohl. Nikdy ji neviděl se takto obléknout. Vždycky měla víc vrstev oblečení, zakryté nohy a tlustý, černý kabát, který zvětšoval její štíhlou postavu. Roční období rychle utíkala a on si ani nevšiml, že je na Zemi téměř léto. Obraz se změnil na výšku Eiffelovky, chtěl se vrátit zpět k ní, dokud neuviděl napínající se modré nebe nad vrcholem věže.
Apollyon se natáhl k bazénu, zoufale se snažil dotknout nebe a cítit slunce, jež pražilo na jeho křídla, když letěl.
Obraz odplul a nahradil se řadou jiných, o které neměl zájem. Bylo léto. Stoupl si a představil si, jak letí po té modré obloze a jak vzrušující by to bylo. Představil si celou Paříž rozprostřenou pod ním. Nikdy tam nebyl, ale dobře ji znal z výjevů, které viděl. Jaké by to bylo vidět takové město?
Vidět takovou ženu na vlastní oči?
Zamítl tu myšlenku a připomenul si, že nemá žádný zájem o smrtelné ženy.
Pokud by neměl, pak proč se jeho srdce zastavilo, kdykoli ji viděl?
Apollyon se podíval zpět do bazénu a pak se od něj odvrátil. Měl povinnosti ke svému pánu. Musel tu zůstat, strážit bezednou jámu a trpět štiplavé pekelné ohně, dokud ho pán nezavolá.
Zasmál se.
Nikdo ho nezavolá. Stráví zbytek věčnosti chycen ve svém vlastním osobním pekle.
Temná kletba se mu převalila přes jazyk a zvuk jako hrom zaburácel v dálce.
Uvnitř něj se rodil povědomý pocit, jako by někdo říkal jeho jméno. Poslouchal, pokoušel se zaslechnout hlas svého pána, věděl, že je to on, kdo ho volá. Ale nebylo to jasné.
Cítil to volání, ale nemohl rozeznat, odkud přichází.
Apollyon popadl meč, připnul pochvu k pasu a nečekal, až se volání ozve znovu. Tohle byla jeho šance, jak uniknout Peklu, a on ji popadl. Jeho pán na něj odněkud volal. Konečně měl znovu misi.
Roztáhl křídla a jediným silným máchnutím se zvedl do vzduchu. Vítr odfoukl temný dým zpátky a zvedal ho výš a výš, dokud nebyl u stropu svého vězení a nenatáhl k němu ruku. Černá skála se před ním rozestoupila a on letěl rychleji vzhůru, teď když mohl vidět modrou oblohu nad sebou. Stovky metrů skal minul při rozmazané rychlosti a nakonec se dostal na čerstvý vzduch. Vystřelil vzhůru, černá křídla bila zuřivě proti horkému vzduchu a nezastavila se, dokud nedosáhl mraků.
Apollyon se tu vznášel, prohlížel si svým tmavě modrým pohledem svět pod jeho nohama, chladný vzduch vál skrz jeho dlouhé, černé vlasy. Bylo to stejně tak nádherné, jak si pamatoval, možná že ještě víc. Města smrtelníků ho fascinovala. Klesl níž, hledal své poslání a poslouchal volání svého pána. Po čem toužil, aby udělal? Apollyon by pro svého pána udělal cokoli. V jeho jménu zničil mnoho měst a hodil mnoho hříšníků do bezedné jámy. Dokonce bojoval s Ďáblem a porazil ho.
Zamračil se, když spatřil to město.
Paříž.
 Jeho touha letět k Eiffelovce a vidět smrtelné ženy byla silná, ale odolal jí a letěl přes město, kde se pokoušel najít svého pána. Teď bylo volání tišší a obtížné jej lokalizovat. Hořelo v něm vytrvale a nutilo ho dál hledat, i když začínal přemýšlet, jestli nebude hledat věčnost a jestli to nebyl jen krutý vtip, protože byl proklet.
Ďábel by udělal takovouto opovržení hodnou věc. Měl silný hlas. Vždycky sliboval Apollyonovi, že zaplatí za celou tu dobu, co byl vyhnán zpět do pekla.
Apollyon klesl níž, bez námahy prořízl teplejší vzduch, těšil se z pocitu lechtání černého peří a omývání kůže. Natočil se a ponořil se do postranní uličky, klouzal nad hlavami smrtelníků, což způsobovalo poryvy větru. Usmál se, když křičeli a popadali své oblečení, aby je udrželi na místě. Bylo špatné, že měl tak dětinské potěšení z dělání takovýchto věcí, ale všichni andělé měli tendenci zneužívat svou neviditelnost.
Silné máchnutí křídel a opět stoupal vzhůru. Přistál na okraji střechy staré, světlé, kamenné budovy a podíval se přes město směrem k Eiffelovce. Rozprostírala se na modré obloze a kolem základny byla obklopena bujnou zelení. Zrovna chtěl znovu vzlétnout, když měl pocit, jako by opět někdo volal jeho jméno.
Apollyon se soustředil, a zamračil se, když se pokoušel rozpoznat směr, odkud přichází. Jeho pohled střelil zpět k Eiffelovce. Tam?
Běžel na samý okraj budovy a skočil, čekal, dokud nebyl blízko dláždění náměstí, než rozvinul křídla a máchl jimi, vyrazil přímo skrz náměstí jen několik metrů nad zemí. Přikrčil se, kličkoval skrz lidi a vyletěl u travnatého břehu. Řeka byla před a za Eiffelovkou. Letěl přímo k ní a pak se náhle zastavil ve vzduchu, když znovu uslyšel volání. Bylo za ním.
Prohledával lidi pod sebou. Byl jeho pán tam dole mezi nimi, volal jej?
Jeho pán měl několik podob. Apollyonovy oči přeletěly po smrtelnících, necelou vteřinu se zastavily na každé tváři. Ani jeden nevypadal tak, jak si svého pána pamatoval.
Tentokrát přišlo volání jasněji, bušilo v jeho srdci. Pohledem střelil ve směru, odkud přišlo, a oči se mu rozšířily.
Ona?
Světlovlasá smrtelná žena stála vedle fontány zády k němu a teplý vánek si pohrával s jejími krátkými, tmavě červenými šaty. Proudy vody z fontány stříkaly výš, kapičky vody chytal vítr a usazoval je na jeho kůži, když foukal k němu.
Apollyon se zamračil.
Musela to být práce Ďábla.
Sledoval ji, a zaklel, když ho znovu zavolala. Bylo to směšné. Žádný smrtelník neměl sílu zavolat anděla a jiného pána neměl už od té doby, co věčnost začala a andělé s ním udělali dohodu.
Opatrně, se Apollyon snesl níž, blíž k ní, vznášel se sotva pár metrů nad její hlavou. Volala ho ona?
Zvedla ruku k obličeji. Nemohl vidět, co dělá. Ramena se jí zvedla a vlna smutku a vzteku se přes něj přelila. Byla zraněná.
Přistál uprostřed mostu za ní, seskočil ze zdi a změnil si vzhled. Jeho křídla zmizet nechtěla, takže mu trvalo několik kroků k ní, než si byl jistý, že je smrtelníci neuvidí a že jeho kouzlo zabralo. Změnil si oblečení, nahradil zbroj za drahý, černý oblek, černou košili a tmavě modrou kravatu, pak si svázal vlasy dozadu.
Nakonec odvolal sílu, která ho dělala neviditelným pro smrtelné oči, a zamířil ledabyle směrem k ní. Vytáhl si modrý kapesník z kapsy, přistoupil k ní a zaváhal jen na okamžik, než se dotkl jejího ramene.
„Jste v pořádku?“ řekl francouzsky, doufal, že používá správný jazyk a slova. Už dlouhou dobu na nikoho nepromluvil, a i když znal moderní jazyky, nikdy je nepoužil.
Znovu se dotkla své tváře, její dlouhé plavé vlasy ji zastínily, takže na ni nemohl vidět, a popotáhla. Když se k němu otočila tváří, usmívala se. Její hnědé oči se nejdřív rozsvítily nad nabízeným kapesníkem a pak pomalu přejely po jeho paži k hrudi a nakonec ke tváři. Na živo byla mnohem krásnější, rysy měla měkké a oči kulaté. Sama by mohla být andělem. Neuvědomil si, o kolik menší by mohla oproti němu být. Byla nejmíň o hlavu menší a taky drobná.
Ve chvíli, kdy se její oči setkaly s jeho, se jí výraz změnil. Ruka se zastavila blízko ke kapesníku a hrůza jí naplnila oči.
„Drž se ode mě dál.“ Její francouzština měla ostrý podtón paniky a pak vyrazila k mostu.
Apollyon se zamračil, podíval se na kapesník a pak šel za ní.
Podívala se přes rameno a zvýšila tempo. Bylo lehké uzavřít mezeru mezi nimi. Jeho kroky byly delší než její a její sandály na malém podpatku jí určitě nepomáhaly k rychlejšímu úniku.
„Nech mě na pokoji.“
Proč utíkala?
Lidé zírali, šeptali si. Způsobila scénu a on si nebyl tak docela jistý proč.
„Jdi pryč!“ otočila se k němu tváří a pak znovu couvla, strach byl pořád v jejích očích. Potemněly, když se zamračila a pronesla kletbu. „Zkáza.“
To jméno neslyšel už dlouhou dobu.
Věděla, že byl anděl.
Jak? Selhalo jeho kouzlo? Jsou to tisíciletí, co musel kouzlit. Rozhlédl se kolem a sledoval smrtelníky. Nikdo z nich nevypadal vyděšeně. Pokud by mohli vidět anděla tak jako ona, reagovali by stejně. Lidé by křičeli, že je apokalypsa blízko a bude konec světa. Měl by vážné problémy se svým pánem.
Pamatoval si, že ho volala. Mohla vidět skrz kouzlo? Byla nějak odlišná od ostatních smrtelníků?
„Nechci umřít,“ zamumlala si pod nosem a hodila bojácným pohledem jeho směrem.
Nešlo to tak, jak očekával. Neměla být schopná vidět, že je anděl. Měla přijmout kapesník, aby si osušila slzy, a říct mu, proč pláče, takže by mohl přijít na to, co tu dělá, a jestli si z něj někdo nedělá srandu.
Slzy se jí rozlily po tváři a obtočila kolem sebe paže, takže vypadala malá a nutila ho chtít natáhnout se pro ni a nějak zmírnit její utrpení. Ať už to byla jakákoli bolest, která ji přinutila k pláči, byla pořád v jejím srdci silná, trápila ji. Mohl ji cítit. Měl s ní nějaké spojení, které mu dovolovalo nahlédnout do jejích pocitů a cítit, že ho potřebovala a že se dnes měli setkat.
Bylo to směšné.
Smrtelníci ho nikdy nemohli zavolat. Neměli ten hlas.
Byl sám příliš dlouho a o tomto snil, vidět věci, jak chtěl on sám, a ne jasnýma očima bez klamů.
Byl jen jediný způsob, jak zjistit, jestli ho volala. Doufal, že to zjistí skrz normální rozhovor, ale teď to už nebylo možné. Byl čas na přímější postup.
Vykročil k ní a ona znovu couvla, držela obě ruce před sebou, jako kdyby si myslela, že samotné gesto by ho zastavilo, kdyby se k ní chtěl dostat.
„Prosím,“ zašeptala a zavrtěla hlavou, slzy jí dál padaly po bledé tváři.
„Nech ji na pokoji.“ Rozešel se k němu statný muž.
Apollyon ztratil trpělivost, natáhl ruku a mávl jí směrem ke shromážděnému davu. „Nic zajímavého tu k vidění není.“
Jejich výrazy se změnily na malátné a začali se pohybovat pryč jako jeden, odcházeli do svých domovů, kolem něj a té smrtelné ženy, jako by tam ani nebyli.
„Ach, Bože, chystáš se mě zabít.“
Zamračil se na ni. „Proč bys něco takového říkala?“
„To je to, co děláš.“ V jejím hlase bylo obvinění a náznak statečnosti.
Kuráž tváří v tvář smrti?
Před chvílí byla před ním na útěku a teď vypadala připravená k boji.
„Nedělal jsem to už velmi dlouhou dobu.“ Povzdechl si. Nikdy se toho nezbaví. Strávil pár staletí jako anděl smrti a nikdo nezapomene. Všichni předpokládají, že máte pořád na starosti poslední dech života smrtelníků. Pořád to ale bylo lepší, než pověst jeho jako Ďábla. „Existuje flotila andělů, kteří to dělají.“
Nevypadala, že by mu věřila. Třásly se jí ruce.
„Nechtěla jsem svou sílu. Prosím, neber mě tam.“
„Kam?“ jeho trpělivost znovu visela na vlásku a vypadalo to, že nebyl schopný dostat přímou odpověď. Přemýšlel o tom, co řekla.
Síla?
„Do všech pekelných ohňů ve tvých stopách... nechci tam jít. Neudělala jsem nic špatného.“
Apollyon se podíval za sebe. Všechno, co mohl vidět, byla Paříž. Okraj kamenného mostu, kalnou řeku a město za ní.
„Jsi nadaná.“ Pohlédl zpět na ni, hluboko do jejích oříškových očí. Přikývla. Díky tomu ho volala? Zamračil se a podíval se na fontány na druhém konci mostu za sebou a pak zpět na ni. „Co jsi tam dělala?“
Podívala se za něj, několikrát mrkla a pak zvedla obočí. „Opravdu nic. Uvažovala jsem o životě, myslím, a jak na hovno je.“
„Nežádala jsi o nic?“ udělal krok blíž k ní, tentokrát necouvla. Dál zírala na fontány s vykulenýma očima. Slzy jí lemovaly tmavé řasy. Všechen její strach zmizel a bolest se vrátila. Sevřela ruce na hrudi, cítil, jak bolest uvnitř ní stoupá, drtí ji.
„Pomsta,“ zašeptala a její pohled se stočil zpět k němu. „Žádala jsem pomstu na toho podvádějící bastarda.“
Podvádění? Hříšník?
Volala o pomstu a on ji vyslyšel, cítil nutkání přijmout a akceptovat její žádost. Nemohl. Smlouva s ní by zlomila tu mezi ním a jeho pánem.
Apollyon se na ni podíval, studoval její bledou tvář.
Zavolala ho a on přišel. Teď byla jeho pánem ona. Přijal své poslání a smlouvu ve chvíli, kdy opustil peklo.
Kvůli tomuto bude mít potíže.
Už to byla chvíle, co byl na Zemi, a přestože andělé, kteří dávali pozor na smrtelníky, nyní tolerovali staré hříchy a jen je vzali do úvahy při smrti, než aby trestali hříšníka v průběhu života, pořád některé z nich nesnášel.
Zejména nevěru.
„Jsi tady doopravdy proto, abys mě zabil?“
Apollyon se usmál a náznak barvy se dotkl jejích tváří. „Zavolala jsi mě a já jsem za tebou přišel, ne abych si vzal tvůj život, ale abych ulehčil tvému utrpení.“
Polkla a vypadala, že se chystá popřít, že se trápí. Apollyon k ní vykročil a dotkl se její tváře. Její kůže byla horká, měkká a na dotek jeho prstů skvělá. Pohladil ji po tváři, dal jí prst pod bradu a donutil ji podívat se mu do očí.
„Ať už ti udělal cokoli, přinutím ho za to trpět, ale žádný muž za takové slzy nestojí. Včas se ti srdce vyléčí a znovu budeš milovat.“
Její hnědé oči pátraly v jeho.
Apollyon se díval hluboko do nich, cítil zvláštní teplo v rukou, kde se jeho konečky prstů dotýkaly její tváře. Prohánělo se skrz něj a nakonec se mu usadilo v hrudi a hořelo tam, rozdmýchávalo pocity, které byly dávno zapomenuty.
„Dám ti pomstu, kterou hledáš.“
Ta slova byla jeho uším vzdálená, i když je vyslovil.
Byl ztracen v jejích očích, ve způsobu, jakým se na něj dívala s takovou vřelostí.
Byla to vděčnost, že se na něj tak dívala?
Nebo v tom bylo něco jiného?
„Jsi bohyně?“ zašeptal, pokoušel se dát směr myšlenkám a jeho poslání.
Zavrtěla hlavou, čímž pohnula jeho prsty, a olízla si rty. Udělal tu chybu, že se na ně podíval, sledoval tu měkkou růžovou špičku jazyka, která přes ně přejela. Vlna hladu se přes něj přehnala, dal ruku dolů šokován silou své touhy a její náhlostí.
„Jsem čarodějka,“ řekla jako fakt s malým pokrčením ramen.
Apollyon na ni zíral. Udělal obrovskou chybu, když jí pomáhá? Část jej říkala, aby odešel teď, než bude příliš pozdě a on se s ní zaplete příliš hluboko.
Avšak nemohl.
Vrhla na něj kouzlo.

A on byl jejím otrokem.


13 komentářů:

  1. Děkuji za kapitolu. Kniha vypadá moc dobře a zajímavě :-) Kolik má kapitol? :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. má 10 kapitol :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad prvej kapitoly! :-) Držím palce, nech sa preklad darí a kapitoly rýchlo ubúdaly. ;-) :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za první překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Vđaka za preklad zaujímavo vyzerajúceho príbehu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji ,vypadá to skvěle ;-)

    OdpovědětVymazat