úterý 28. dubna 2015

Noc venku 1/2


„Chci jít do kina,“ oznámil Beezle.
Vzhlédla jsem od kalkulačky a své šekové knížky, ve které jsem se silou vůle zoufale snažila z ničeho vykouzlit plusový zůstatek. Gabriel mi sice dal šek se svým nájmem, ale motor v sušičce se rozbil v tom samém týdnu, kdy můj stupidní otravný nevlastní bratr prohodil tři krysí démony sklem v mých předních dveřích.

Protože krysí démoni jsou tak malí, patří mezi druh nadpřirozených bytostí tvořících výjimku z pravidla nepřekračovat-práh-bez-pozvání, které drží větší nadpřirozené bytosti dál od mého obydlí. No, výjimka v tom smyslu, že jejich magie je tak zanedbatelná, že by mohli překročit práh, pokud by k tomu byli přinuceni – řekněme, kdyby je poloviční démon prohodil dostatečnou silou, díky níž by dokázali rozbít sklo.
Každopádně jsem musela nechat opravit dveře, což stálo mnohem víc peněz, než mělo a potom jsem strávila další dva dny chytáním krys ve zdech, než si udělají malá kryso-démoní děťátka a než se dostanou do Beezlovy skrýše s popcornem. Zvládla jsem zabít posledního z nich a zajistila tak, že dům byl znovu čistý, když se ze sušičky začalo kouřit.
Bráno kolem a kolem, tohle nebyl můj nejlepší týden a teď můj chrlič chtěl opustit dům a jít do kina.
„Proč chceš jít do kina?“ zeptala jsem se.
„Chci vidět Příběh hraček 3,“ odpověděl.
„Jistěže chceš,“ odpověděla jsem zpříma.
Beezle vzdorně zvedl bradu. „Jo. Takže?“
„Nemůžeš počkat na DVD?“ zeptala jsem se.
„Popcorn v kině je mnohem lepší než ten z mikrovlnky.“
Povzdechla jsem si. „Gabriel pravděpodobně nebude chtít jít.“
Beezle si odfrknul. „Ten ďábel ani není doma.“
„Není? A kam šel?“ To bylo překvapivé. Velmi překvapivé. Gabriel měl nařízeno od Lucifera i od Azazela, aby byl neustále v mé blízkosti. Když jsem byla doma, měl by být také doma. Když jsem byla venku, měl by jít ven se mnou.
„Před hodinou mu někdo volal a pak vystřelil ven.“ Beezle pokrčil rameny. „Nemám v popisu práce sledovat ho.“
„Ne, to v jeho popisu práce je sledovat mě,“ řekla jsem, podrážděná. Nijak zvlášť si neužívám mít s sebou neustále někoho jako stín, i když je tak absurdně žhavý jako Gabriel, ale nechtěla jsem ho dostat do problémů s tím největším, nejzlejším padlým andělem ze všech. „Jak víš, že měl nějaký hovor? Máš sedět na svém bidýlku a ne slídit kolem oken.“
„Pro tvou informaci, celou dobu stál na verandě.“ Beezle zafuněl. „Chováš se, jako bych byl nějaký podokenní šmírák.“
„Protože jsi.“
„Jdeme do toho kina, nebo ne? Promítání začíná v 7:15.“
„Neměla bych nikam chodit bez Gabriela.“
Beezle udělal pffff. „Od kdy potřebuješ jeho svolení, abys mohla jít do kina?“
„Jo,“ řekla jsem a cítila se při tom lehkovážně. „To je fakt. Vedla jsem si celkem dobře sama i před Gabrielem.“
Mrkla jsem na hodiny. Měli jsme asi hodinu, abychom stihli promítání, což bylo víc než dost času na to ujít okolo dvanácti bloků ke kinu a nabrat dost popcornu k nasycení mého hladového chrliče.
„Dobře. Vezmu si kabát.“
„Ano!“ vykřikl Beezle a zapumpoval pěstí ve vzduchu.
„Ale musíš být…“
„V kině inkognito. Já vím, já vím,“ řekl Beezle.
„Vážně. Nechceš přeci vyděsit nějaká děcka.“
„Jasně, jasně.“ Zamnul si ruce. „Chci ten největší popcorn, jaký tam mají. Ten, kam si můžeš doplňovat všechny příchutě.“
„Tak to jsi trochu vedle, pokud si myslíš, že během filmu budu stokrát vstávat a doplňovat popcorn,“ řekla jsem, když jsem si oblékala kabát a šálu. Nasadila jsem čepici na svou kudrnatou kštici, a když jsme vycházeli z bytu a šli dolů po schodišti, Beezle se usadil na mém rameni.
„Tohle bude úžasné,“ řekl.
„Já jen doufám, že Lucifer a Azazel se to nedozvědí,“ řekla jsem a snažila se odehnat obavy.
„Prosím tě,“ řekl Beezle. „Co by se mohlo pokazit?“
Vyšla jsem na verandu a krátce se zastavila.
Na mém trávníku seděl drak a nevypadal šťastně, že mě vidí.
Obrátila jsem se na Beezla a zlobně na něj pohlédla. „Měls něco říct.“
Upřel na mě svůj nejlepší ublížený výraz. „To není moje chyba.“
„‚Co by se mohlo pokazit?‘“ parodovala jsem ho. „Na trávníku sedí podělanej drak!“
„No… ne,“ řekl Beezle. „Vlastně je to démon, který má s drakem společnou jen povrchní podobnost.“
„Mě se ta podobnost zdá víc než jen povrchní,“ odpověděla jsem.
Dotyčný démon nevypadal jako obrovitý středověký typ draka – díky Jitřní hvězdě, protože netuším, jak bych to vysvětlila sousedům. Jen jsem doufala, že se nikdo z nich nedívá z oken.
Dračí démon byl zhruba sedm stop dlouhý a něco přes čtyři stopy vysoký. Matně připomínal ilustrace čínských draků, které jsem viděla – čenich měl dlouhý a jeho obličej byl místy pokrytý srstí, hlavně nad očima a na čelisti. Měl černé šupiny, nebezpečně vypadající zahnuté drápy a vražedně rudé oči, které na mě zíraly. Dlouhé zuby mu vyčnívaly z pusy jako šavlozubému tygrovi.
Předníma nohama stál na mé cestě k hlavnímu vchodu a zadní část jeho těla končila na mém trávníku. Jeho postoj říkal velmi jasně „Ty nikam nepůjdeš.“ Sníh mezi jeho nohama roztál a tráva pod ním byla spálená a zčernalá.
Drak se mírně kýval ze strany na stranu jako kobra. A potom otevřel tlamu.
Zavolala jsem svou magii právě v čas, aby nás zaštítila, protože jsem očekávala, že do nás narazí proud ohně. Místo toho drak vypustil nechutnou dehtovou kaši, kterou vykašlával v krátkých salvách, jež mi připomínaly střelbu z paintballové pistole. Ta kaše vystříkla proti mému štítu, ale protože byl poměrně malý a narychlo vytvořený, něco z toho sajrajtu přistálo na rukávu mého kabátu.
V místech, kam to dopadlo, to propálilo látku a pokračovalo to přímo skrz, dokud se mi to nedostalo na kůži, kde se to taky začalo propalovat skrz. Zatnula jsem zuby bolestí, která se mi šířila až do morku kostí.
„To je prostě zatraceně skvělý,“ zavrčela jsem. „Tenhle kabát si ani nemůžu dovolit nahradit.“
„Nemůžeš si dovolit nahradit ani mě,“ řekl Beezle. „Takže by ses možná chtěla vypořádat s tím dračím démonem, než nás sežere nebo spálí na popel, nebo tak něco.“
Počkala jsem, než si dá drak pauzu s výronem těch hnusných kyselinových kašovitých kuliček. Narychlo jsem spustila štít a vypálila kouli nočního ohně přímo do jeho otevřené tlamy.
Drakovi se na okamžik rozšířily oči, vydal dávivý zvuk jako kočka s chomáčem chlupů v krku. A potom přímo zpátky na mě vypálil noční oheň.
Uskočila jsem z cesty, když se můj vlastní noční oheň vracel a pak zasáhl verandu. Roztříštěné dřevo létalo všude kolem. Cítila jsem, jak Beezle zaťal drápy do mého ramene, takže ho to neodmrštilo, když jsem přistála na trávníku a nabrala si plnou pusu špinavého sněhu.
„No, tohle nezabralo,“ poznamenal Beezle.
„Mohl bys taky dělat něco užitečnýho místo komentování mého výkonu,“ vyštěkla jsem, když jsem se obracela na záda a vyskočila na nohy právě včas, abych viděla draka otevřít pusu k další palbě.
Takže noční oheň nebude fungovat a já vážně neměla moc dalších zbraní ve svém magickém arzenálu, hlavně od té doby, co moje pomatená prababička skončila s mým posednutím. Jediné, co jsem měla, byla stříbrná dýka mé matky, kterou vždy nosím v botě.
„Zmiz, Beezle,“ řekla jsem a uskočila z cesty dalšímu dračímu výbuchu.
„Proč?“ zeptal se, když jsem vytahovala dýku.
„Fajn, zůstaň se mnou, zatímco já se přiblížím k tomu démonovi,“ odpověděla jsem a pak uskakovala dozadu a dopředu jako nějaká idiotská postavička z videohry, když jsem se snažila vyhýbat drakově jedovaté střelbě.
Vystartoval z mého ramene překvapující rychlostí na tak vypaseného chrliče. Drak byl momentálně rozptýlený Beezlovým odletem, což bylo přesně to, co jsem potřebovala.
Trvalo mi asi tři sekundy vytvořit štít kolem ruky a předloktí. Potom jsem na draka vystartovala s dýkou, zaměřila jsem se na jeho oko.
Špička dýky pronikla měkkým masem, čistě proklouzla do drakova mozku. Upustila jsem rukojeť, když něco uvnitř démona zkratovalo a on sebou začal mlátit všude kolem. Udělala jsem několik spěšných kroků vzad, když se ten kyselinový sajrajt začal valit z rány v oku a pořádně spálil všechno, čeho se dotkl.
Beezle mi zase přistál na rameni, když jsem sledovala obludu ve smrtelných křečích. „Využilas mě schválně jako rozptýlení.“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „Tu a tam můžeš být taky užitečný.“
Beezle zafuněl. „Já jsem užitečný. Jsem strážce tvého domu.“
„A kdybys dělal svou práci, místo abys mě nechal vláčet tvůj těžký zadek do kina, tak bych nevykráčela ven a nenarazila při tom na tohle úžasný překvapení,“ řekla jsem a ukazovala při tom na draka.
„Ehm,“ odpověděl Beezle, což znamenalo, že neměl žádnou chytrou odpověď.
Drak se nečekaně přestal hýbat a z pusy mu vyšel ohromný oblak páry. Z rány v oku mu stále teklo, ale teď spíš pomalu než arteriálním proudem.
Ucítila jsem bodnutí ztráty, když jsem uviděla, že se matčina dýka v drakově oku roztavila. Byl to jeden z těch mála významných předmětů, které mi po ní zůstaly.
Beezle viděl, kam se dívám, a bylo to, jako kdyby mi mohl číst myšlenky. „Na druhou stranu, nechtěla by, aby tě sežral nějaký drak.“
„Ne,“ odpověděla jsem, ale bylo těžké necítit se, jako bych znovu ztratila kousíček z ní. Povzdechla jsem si, a pak se dala dohromady. Musela jsem dostat ze svého trávníku dračí zdechlinu a Beezle by to za mě určitě neudělal.
Po pár minutách vášnivého dohadování jsme se konečně rozhodli, že nejlepší místo pro dračí mrtvolu bude na dvorku pod obrovskou hromadou suchého listí, kterou jsem se nikdy neobtěžovala odstranit. Listí v současné době tlelo pod vrstvou sněhu, takže to snad bude dobrá kamufláž, dokud nepřijdu s jiným řešením, co s hnijící mrtvolou draka udělat.
Našla jsem nejsilnější pár svých kožených pracovních rukavic, pod ně jsem si vzala ještě normální pletené rukavice, abych si lépe ochránila ruce, a pak jsem se velmi usilovně snažila nedotýkat se draka tam, kde ho zaprasila kyselina. Patnáct minut jsem strávila zápolením s tou věcí, když jsem ji dostávala dolů uličkou a na dvorek (byla tak TĚŽKÁ) a Beezle celou dobu kritizoval moje metody dračího odtahu. Pak jsem vykopala mělkou díru v zadním rohu dvorku pod katalpou[1], dovlekla tam zdechlinu a zakryla ji listím a sněhem.
„Jasně to vypadá, jako bys tady vzadu pohřbila tělo,“ řekl Beezle.
Rozhlédla jsem se kolem. Ve sněhu byly známky vlečení, půda byla očividně porušená a ten smrad byl naprosto strašný. Ale bude to muset stačit, dokud se Gabriel nevrátí odkudkoli, kam zmizel, a nepomůže mi démona přesunout.
„No, jsem zralá na šlofíka,“ řekla jsem.
„O čem to mluvíš?“ vykřikl Beezle. „Co moje kino?“
Civěla jsem na něj. „Ty chceš pořád jít do kina?“
„Jasně! Můžeme stihnout pozdější promítání – myslím, že začíná v 7:45.“
„Vypadám strašně a smrdím jako hnijící drak,“ řekla jsem.
„Takže s námi nikdo nebude sedět v naší řadě. Ještě lepší,“ řekl Beezle a promnul si své malé ruce.
„Ty mi prostě půjdeš na nervy, dokud tě tam nevezmu, že jo?“
„Rozhodně.“ Podíval se na mě s očekáváním.
„Fajn,“ řekla jsem. „Ale pokud se stane ještě něco dalšího, jdeme domů.“
Beezle odfrknul. „Co by mohlo být horšího než drak?“
„Zapamatuju si, žes to řekl,“ podotkla jsem, když se Beezle usazoval na mém rameni.
„Cože? Je to snad moje chyba, že tady byl drak?“ odpověděl a potom začichal. „Páni, ty vážně smrdíš hrozně.“
„A je to tady. Jdeme dovnitř,“ řekla jsem a kráčela ke svým zadním dveřím, hlavou mi tančila vidina horké sprchy.
„Ne, ne, počkej!“ křičel Beezle a mával při tom rukama. „Budu hodný.“
Zastavila jsem a podívala se na něj. Upíral na mě svůj nejlepší pohled chrlič-neviňátko.
„Nejsem si jistá, že víš, jak udržet tu svoji pusu zavřenou,“ pověděla jsem mu.
„Hrnec hrnci káže,“ odpověděl mi Beezle.
„A můžu ti připomenout, kdo mě vychoval?“ oplatila jsem mu a neochotně se obracela směrem k uličce, namísto k domu. Beezle by do mě prostě rýpal několik dalších dní, pokud by se teď nedostal na tenhle film.
„Neřeknu ani slovíčko o tom, že smrdíš jako rozkládající se drak,“ řekl Beezle.
„Tvůj popcorn k filmu na tom závisí,“ řekla jsem, když jsme spěchali na chodník.
Naše ulice je jen kousek od Addisonovy, což je obvykle rušná dopravní tepna v jakoukoli denní dobu. Na Addisonově jsem zahnula vlevo a vykročila na východ směrem ke Clarkově. Odtud ke kinu to bylo několik bloků směrem na jih.
Mrkla jsem na hodinky. Měli jsme zhruba pětačtyřicet minut, abychom stihli promítání – víc než dost času tu vzdálenost ujít. Ale já měla rychlejší způsob cestování.
Ze zad se mi vynořila křídla a během mrknutí jsme zmizeli z dohledu. Žádný obyčejný smrtelník by neměl být schopen vidět nás letět.
Odrazila jsem se od země a vystoupala nad střechy dvou a třípatrových nájemních domů, které tvořily většinu budov v mém sousedství. Beezle mi svými drápy sevřel rameno pevněji.
„Proč neletíš?“ zeptala jsem se. „Máš taky křídla.“
„Jsem starý chrlič a jsem unavený. Ty bys opravdu nepomohla postaršímu?“
„Ách, proboha… chováš se, jako by ses měl zítra proměnit v kámen.“
„To by se klidně mohlo stát,“ odpověděl Beezle.
O chvilku později jsem uviděla vršek střechy kina a začala sestupovat, chtěla jsem přistát na chodníku. Myslela jsem, že bych mohla dojít do kina a pak najít místo, kde bych nenápadně nechala zmizet křídla a tím se znovu zviditelnila.
Takhle jsem to plánovala. Co se ve skutečnosti stalo, bylo, že jen jak jsem sestoupila, něco do mě narazilo silou útočícího nosorožce.




[1] Katalpa trubačovitá, okrasný listnatý strom, roste v mírných a teplých oblastech


5 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc =), je to velice zábavná povídka.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat