úterý 14. dubna 2015

Nejsi ráda, žes nerozsvítila?


Jmenuji se Madeline Black a jsem Agentka smrti. Když jste Agentem smrti, stanete se svědkem mnoha hrozných věcí. Je to součástí balíčku. Nemáte na výběr, jestli se chcete nebo nechcete stát Agentem – je to dědičná věc – a nemáte na výběr ani v tom, které duše dostanete za úkol získat, dokonce i kdybyste právě snídali a někoho zrovna přejel autobus. Už jsem měla spoustu takových případů k vyzvednutí. Jsem Agentkou 18 let, už od svých čtrnácti, kdy moje matka zemřela a předala mi ten ‚dar‘.

Většinu času se snažím, aby se ke mně ty opravdu ošklivé věci nedostaly. Není mojí prací být soudcem a porotou. Jsem magicky vázaná nezabraňovat úmrtím, která věštci z Agentury předpověděli.
Tyhle předpovědi se dostávají k různým agentům ve formě seznamu jmen a míst. Agent dorazí na jmenované místo ve stanovený čas, vyzvedne duši a vezme ji ke Dveřím. V podstatě, pokud je na mém seznamu, musím duši vyzvednout, i kdyby její smrt byla hloupá, nesmyslná a strašná.
Nicméně nastala jedna chvíle, která mě vážně dostala. Bylo to dlouho před tím, než mi do života vstoupil Gabriel a přinesl s sebou spoustu nepříjemných odhalení ohledně mého dědictví. Bylo mi asi 21 nebo 22 a moje vyzvedávání tu noc probíhalo na Severozápadní univerzitě v jednom z kolejních pokojů.
Žiji v Chicagu a Severozápadní je jen o kousek dál severně od města na předměstí Evanstonu. Je to dobrá škola s obtížným studijním zaměřením a její široký výběr oborů přitahuje hodně chytrých děcek. Také mají fotbalový tým Division I, který je důležitý z nějakého důvodu, který nechápu. Dálkový ovladač mívá pod kontrolou můj chrlič, takže se moc často nedostanu ke sledování sportovních událostí. Přiklání se spíše k reality show.
Jméno na seznamu bylo Meg Percy a čas její smrti byl uvedený ve 22:28. Rozhodla jsem se přijít o něco dřív, protože jsem nevěděla, jestli budu mít potíže dostat se na kolej. Můžu se zneviditelnit – všechno, co musím udělat, je vysunout křídla (to taky souvisí s balíčkem Agenta) a během mrknutí oka zmizím z dohledu. Ale pořád jsem svázaná těmi samými pravidly vesmíru jako kdokoli jiný, což znamená, že nemůžu procházet zdmi nebo dveřmi nebo okny. Musím se dovnitř dostat obvyklým lidským způsobem.
Poflakovala jsem se kolem dveří Meginy koleje několik dalších vteřin a pak vyšel pár holek, které tam také bydlely, šťastně klábosily o párty na kterou ten večer šly. Spěchala jsem nahoru po schodech ke dveřím a vklouzla dovnitř, než se zabouchly.
Kolej byla rozdělená na apartmány se šesti ložnicemi a jednou koupelnou. Haly byly celkem přeplněné studenty, kteří se jimi míhali tam a zpátky, aby se setkali s přáteli, nebo mířili ven, aby mohli strávit noc ve městě. Bylo těžké nikoho se nedotknout, zatímco jsem se krok za krokem blížila k Meginu pokoji.
Ještě chvilku jsem se vznášela kolem dveří a pak jsem měla štěstí, když její spolubydlící přišla do haly. Ta dívka se na pár minut zastavila ve dveřích, aby si s Meg promluvila, což mi dalo příležitost, kterou jsem potřebovala, abych proklouzla kolem a do místnosti. Nacpala jsem se do rohu ke skříni, daleko od Meg.
„Meg, vážně nechceš jít?“ ptala se její spolubydlící. „Marc říká, že to bude úžasný.“
Meg, která se hrbila nad stohem knih na svém stole, zavrtěla hlavou. „Mám toho moc na práci, Julie. A ty bys taky neměla chodit ven. Tenhle test, kterej pro nás Ackerman má, bude zabijáckej.“
Julie pohodila svými dlouhými tmavými vlasy. „No jak myslíš. Já se můžu biflovat zítra. Tak zatím.“
Meg na svou spolubydlící mávla rukou a vrátila se ke studiu na svůj test.
Další hodinu se v místnosti neozývalo nic jiného, než škrábání pera v jejím sešitě a otáčení stránek, když prohlížela učebnice. Snažila jsem se klidně dýchat, během svého přemítání o tom, co se jí asi stane. Bizardní nehoda? Náhlá nevysvětlitelná srdeční zástava? Rozesmutnilo mě sledovat ji a vědět, že tohle je její poslední noc na světě. Možná jí bude líto, že nešla ven na tu párty a nepobavila se místo studování na test, kterého se stejně nedostane šanci zúčastnit.
Venku z haly jsem slyšela dunění hudby a hlučné výkřiky, což znamenalo, že někdo na koleji pořádal párty. Dívky pištěly a celou dobu se smály, když je kluci honili dolů do haly.
Podívala jsem se na svoje hodinky, tenký stříbrem propletený kousek, který byl posledním narozeninovým dárkem od mé matky. Bylo 22:00.
Někdo zaťukal na dveře a já ucítila zamrazení. Věděla jsem, že smrt přišla na návštěvu.
Meg pomalu a složitě vstávala od stolu, v obličeji stále duchem nepřítomná kvůli myšlenkám na cokoli, co zrovna studovala. Z místa, kde jsem stála, to vypadalo vědecky a komplikovaně. Došla ke dveřím a otevřela je, aniž by se nejdřív podívala kukátkem.
V hale nemohl být nikdo, kdo by ho viděl, protože vpadnul dovnitř a měl ji na podlaze s lepicí páskou přes pusu dřív, než se dveře vůbec zavřely. Oči se jí rozšířily hrůzou, když ji převrátil a spoutal jí ruce. Moc jsem toho z něj neviděla, protože měl kšiltovku stáhnutou do obličeje a neurčitě vypadající flanelovou košili. Bylo to jako z poloviny devadesátých let – Pear Jam[1] byli ohromní a všichni nosili flanelové košile. Musel se zamíchat do zbytku kluků z koleje.
Ve vzduchu se vznášela předzvěst toho, co bude následovat, a vycházelo to z něj. Bylo mi trochu špatně, když jsem věděla, že jí ublíží, a nemohla jsem to zastavit, nebylo mi dovoleno to zastavit. Všechno, co jsem mohla udělat, bylo odvést její duši.
Odvrátila jsem obličej, abych se nemusela dívat, ale pořád jsem slyšela. Někdy v noci se stále ještě budím, zvuky nože bodajícího do jejího těla mi znějí v uších.
Když konečně vydechla naposledy, přistoupila jsem k jejímu tělu. On se ji chystal ještě víc zohavit a já nechtěla, aby to její duše viděla. Už tak bylo dost zlé, že poslední vzpomínka jejího života byla plná hrůzy a bolesti.
Její duše vystoupila z těla, zmatená a dětsky naivní. Vznesla jsem se, abych jí mohla čelit, mávala jsem křídly a visela ve vzduchu. Chtěla se podívat dolů, ale položila jsem jí ruku pod bradu, aby se dívala na mě.
„Nedívej se dolů,“ poradila jsem jí.
Když zírala na moje křídla, její modré oči se rozšířily. „Ty jsi Smrtka?“
„Tak něco,“ řekla jsem. „Jsem tady, abych tě dovedla ke Dveřím. Doprovodíš mě?“
Musíte dát duši na výběr. To je taky součástí pravidel. Můžou jít buď ke Dveřím a pokračovat… kamkoli, kam pokračovat mají (není mi dovoleno tohle vědět), nebo můžou zůstat a navždy bloudit po světě. Zjistila jsem, že je nejlepší pokusit se duši dostat od místa smrti tak rychle, jak je to jen možné. Jsou daleko svolnější k výběru Dveří, když nemají moc času o tom přemýšlet.
„Ale co…,“ řekla a chtěla se znovu podívat dolů.
„Nedívej se,“ řekla jsem znovu. „Věř mi, nechceš to vědět.“
„Já si to pamatuju,“ prohlásila jemně a já jsem doufala, že cokoli se nachází za Dveřmi, jí z očí vymaže ten uštvaný pohled.
Chtěla jsem ji obejmout, říct jí, že všechno bude v pořádku. Ale nebude. Byla mrtvá. Nemohla jsem to změnit.
Pod námi jsem zaznamenala záblesk pohybu, a když jsem se podívala dolů, uviděla jsem vraha, jak její tělo horečně zakrývá přikrývkou. Ta přikrývka vypadala ručně sešitá.
„Matka ji pro mě udělala, když jsem odešla na školu,“ řekla.
Když vrah přiskočil k Meginu stolu a zhasnul světlo, najednou jsem si uvědomila, proč měl tak naspěch. Na chodbě jsem slyšela Juliin hlas a zvuk jejích klíčů v zámku.
„Jen se jdu podívat, jestli přece jen nechce jít a každopádně budu potřebovat kabát na cestu do baru,“ říkala Julie někomu dole v hale. „Můžeme se spolu učit zítra.“
Julie na škvírku otevřela dveře, všimla si, že v místnosti je tma a povzdechla. Potichu zavřela dveře a po špičkách došla ke své skříni.
Viděla jsem vraha, který se krčil u pelesti Meginy postele. Dokonce bych mohla říct, že uvažoval o tom, že dneska sundá dvě, ale neudělal to.
„Nenech ho, aby ji dostal,“ prosila Meg.
Zavrtěla jsem hlavou. Pokud by se pokusil dostat Julii, mohla bych to zastavit, protože její smrt nebyla v tuhle noc předpovězena. „Ona není na mém seznamu.“
Julie ze skříně potichu vytáhla svůj kabát a pak se pohybovala zpátky směrem k hale, samozřejmě se pořád snažila zůstat potichu a nevzbudit svou spící spolubydlící.
Vrah se postavil, několik vteřin počkal a pak znovu rozsvítil. Stáhnul pokrývku tak, aby první, co Julie uvidí, až se ráno vrátí, bylo Megino znetvořené tělo. Sundal lepicí pásku a srovnal Meg ruce tak, aby vypadala, jako že spí, až na to, že byla celá pokrytá krví.
Chtěla jsem odejít, ale nemohla jsem vzít Meg a odejít dveřmi, aniž bych tím upoutala vrahovu pozornost. Určitě by si všiml, kdyby nějaká neviditelná osoba otevřela dveře. Nechtěla jsem, aby se Meg dívala, ale ona vrahovým jednáním vypadala naprosto ohromená.
Potom namočil ruku v krvi, která se nahromadila pod Meginým rozpáraným hrdlem. Všimla jsem si, že měl tenké latexové rukavice.
Napsal na zeď vzkaz pro Julii, „Nejsi ráda, žes nerozsvítila?“
Potom zvednul batoh, kterého jsem si předtím nevšimla, a ze svého zakrváceného oblečení se převlékl do nové soupravy neurčitého oblečení nějakého studentského bratrstva. Byl mladý, překvapivě mladý.
„Znáš ho?“ zeptala jsem se Meg.
Zírala na něj, zatímco se oblékal. „Chodí se mnou na chemii.“
„Víš, jak se jmenuje?“ zeptala jsem se. Chystala jsem se udělat něco opravdu nepovoleného.
Jak jsem řekla, není mojí prací být soudcem ani porotou. Nebylo mi dovoleno zastavit Meginu smrt nebo smrti, které byly předpovězeny. A technicky mi nebylo dovoleno ani pomáhat lidské policii předvést vrahy před spravedlnost. Ale to by mi nebylo podobné, kdybych nechala tohle monstrum jít, aby mohl zabít další dívku.
„Etahn,“ odpověděla mdle. „Ethan nějak.“
„Jen chvilku počkej, dobře?“
Když balil svůj batoh, klesla jsem na podlahu a pak jsem se objevila přímo před ním, jen tak z ničeho nic.
Uskočil, ve tváři šok. „Kdo sakra jsi?“
Z mé strany si vyžádalo hodně snahy zůstat viditelná, i když jsem měla křídla venku. Jak jsem řekla, normálně lidem zmizím z dohledu. Cítila jsem v sobě tlak magie, která mě chtěla ukrýt. Ale já chtěla, aby viděl křídla, aby věděl, že nejsem něčím z tohohle světa a aby věděl, že jsem ho při té jeho příšerné prácičce viděla.
„Já jsem Smrt,“ odpověděla jsem. „A tys vkročil na mé území, Ethane.“
„Tohle je nějakej vtip?“ zeptal se se zúženýma očima.
Nechala jsem samu sebe opět zmizet a pak jsem se znovu objevila za ním.
„Baf,“ zašeptala jsem mu do ucha a dočkala se zadostiučinění, když jsem ho sledovala, jak ode mě v hrůze klopýtá.
„O co krucinál jde? Co chceš? Co chceš?“ ptal se a padnul při tom na kolena.
„Vzal jsi život, na který jsi neměl právo. Teď chci ten tvůj,“ odpověděla jsem.
Přelétnul pohledem po Meg. „Nikdy předtím jsem to neudělal. Tohle bylo poprvé…“
„Ty si myslíš, že to je nějaká omluva?“ řekla jsem. Roztáhla jsem křídla do šířky, abych vypadala hrozivě a Smrtkovsky. Jsem váááážně malá, tak jsem si nebyla jistá, jestli jsem toho dosáhla, ale on vypadal dost vyděšeně. „Život není tvůj, abys ho mohl brát. Je můj. A já chci tvůj život na oplátku.“
Ethan zakňoural a odvrátil se. „Nechtěl jsem ho. Nechtěl jsem ho.“
Můj obličej ztvrdnul. „Ale ano, chtěl. Přiměl jsi tu dívku bát se, trpět a krvácet a pak jsi to dělal dál i po tom, co zemřela. Teď jdi a plaz se ve strachu zbytkem svého mizerného života. V noci nebudeš moct spát, protože budeš vědět, že si pro tebe přijdu. A přijdu si pro tebe velmi brzy.“
Ethan se otočil a utekl, dveře Megina pokoje se za ním s bouchnutím zavřely.
Podívala jsem se na Meg. Snesla se dolů, obličej měla smutný, když se podívala na své tělo. Ethanova odporná zpráva pro Julii schnula na zdi.
„Děkuju,“ řekla. „Opravdu mu můžeš vzít život, protože mě zavraždil?“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Ale když ho dostatečně vystraším, už to znovu neudělá. A já se postarám o to, že bude trpět, dokud se nepřizná. Za to, co ti udělal, bude trpět, slibuju.“
Natáhla ke mně ruku. „Teď jsem připravená jít.“
Usmála jsem se a vzala ji za ruku.
O týden později jsem dostala nový seznam. V dolní části stránky bylo jméno, čas a místo – Ethan Douglas, 22:28, Severozápadní univerzita. Vedle jeho jména byla malá hvězdička, což znamenalo, že věštci o jeho smrti měli víc informací, než mívají obvykle.
Zkontrolovala jsem poznámky pod čarou dole na stránce. Ethanova smrt je sebevražda.
Se zadostiučiněním jsem se usmála. Nemám být soudce a porota, ale někdy je dobré být Smrt.




[1] Rocková hudební kapela 90. let.

7 komentářů:

  1. Jsem ráda, že je Madeline zpátky :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím s Jitkou, i když tato kapitola... no... byla zajímavá, hodně k přemýšlení.

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad ďalšieho prequelu Čiernych krídiel!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Díky, jsme moc rády, že se překlad líbí :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Úžasný. Moc děkuju

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za překlad. :)

    OdpovědětVymazat