úterý 7. dubna 2015

Měsíční svit a opalovací krém


„Chci s tebou dneska večer jít, až budeš vyzvedávat duši,“ oznámil mi Beezle, můj chrlič, při večeři.
„Cože?“ zeptala jsem se a zarazila se s vidličkou plnou špaget na půl cesty do pusy. „Proč? Obvykle nemáš rád, když opouštíš dům, leda by to zahrnovalo nákup koblih.“

„Na tvém seznamu jsem viděl, že další úmrtí se předpokládá na Foster Beach chvilku před půlnocí,“ řekl Beezle a nacpal si do zobáku plátek italského chleba silně namazaného máslem.
Břicho měl postříkané omáčkou ze špaget. Mít chrliče je skoro jako mít děcko, až na to, že Beezle toho mnohem víc namluví a nemůžu ho poslat na hanbu, když zlobí.
Jmenuji se Madeline Black a jsem Agentka Smrti. Zní to zajímavě, ale většinou to znamená, že musím být svědkem spousty strašlivých smrtí a potom doprovázet duše ke Dveřím.
A když tohle udělám, čeká mě spousta papírování. Protože Agentura ještě nepochytila skoro nic z technologického pokroku posledního půlstoletí, tohle papírování je papírováním v pravém smyslu toho slova – trojité formuláře, abych byla přesná. A musím používat propisku. Zaslechla jsem nějaké zvěsti, že někdo z vyššího managementu má dokonce kanceláře s psacími stroji, ale to budou nejspíš jen fámy.
„A co, že duše bude na Foster Beach? Zmrzlinář tam stejně v tuhle hodinu nepřijede, jestli ti jde o tohle,“ řekla jsem. „Tvoje práce je zůstat doma a být strážcem domu stejně jako jimi jsou ostatní chrliči.“
„Dneska bude úplněk,“ řekl Beezle.
„A?“ zakroužila jsem při tom rukou, aby pokračoval.
„Chci se rozvalit na pláži,“ odpověděl a nabral si z mísy tolik špaget, že by tím nakrmil tři fotbalová mužstva.
Zírala jsem na něj dost dlouho na to, aby se v jídle zarazil.
„Co?“ vyprsknul. „Nemůžu mít žádné volno?“
„Celý tvůj život je jedna velká dovolená,“ odsekla jsem.
„Kdo stojí na stráži u dveří a ověřuje, že na ně nezaklepe nic hrůzostrašného?“ zeptal se Beezle.
„To nejhrůzostrašnější, co za posledních šest měsíců přišlo k mým dveřím, byl předvolební agitátor a tys to celé prospal.“
„Ale něco by se mohlo ukázat,“ trval na svém Beezle. „A já jsem na hlídce čtyřiadvacet hodin denně.“
„Takže když tady vyjídáš všechnu mou pohotovostní čokoládu, tak se to kvalifikuje jako součást tvé čtyřiadvacetihodinové hlídky?“
„Kdy se tohle obrátilo v diskuzi ohledně mých stravovacích zvyklostí? Chci jít s tebou, takže půjdu, konec diskuse,“ prohlásil Beezle, a pak si do zobáku nacpal tak obrovskou hromadu špaget, že by stejně nemohl reagovat na nic, co bych řekla, i kdyby nakrásně chtěl.
Takže o pár hodin později jsme s Beezlem přelétali tu krátkou vzdálenost od mého domu na severní stranu Chicaga ke břehu jezera. Byla typicky krásná srpnová noc ve městě. Bylo horko, dusno a všude byly cítit výfukové plyny z aut. Moje vlnité vlasy se proměnily v kudrnatou svatozář. Tenhle vzhled mi vážně neslušel.
Beezle hřadoval na mém rameni, což byl jeho oblíbený způsob cestování. On ze své energie zpravidla nevynakládá nic, pokud to nebylo nezbytně nutné.
Já jsem neviditelná, když mám venku křídla, což je dobře, protože Beezle je pěkně nápadný. V tomhle ročním období je obtížné ho schovávat – obvykle ho nosím v kapse svého kabátu, když někdy pocítí nutkání vyjít z domu. Teď jsem na sobě měla tílko a šortky a Beezle je moc tlustý na to, aby se mi vešel do kapsy u šortek.
Přistála jsem v písku blízko Foster Beach House, malé budovy, ve které jsou sprchy a občerstvení. V tuhle noční dobu byla pláž prázdná, i když několik vášnivých běžců se prohánělo pod pouličními lampami, které osvětlovaly cestu kolem břehu jezera.
Zatoulala jsem se trochu blíž k jezeru. Jemné vlnky se valily nahoru k pláži. Michiganské jezero takhle ze břehu hodně připomíná oceán. Jeho velikost se těžko popisuje, obzvlášť když řeknete „jezero“ a většina lidí si představí rybník pro rybáře. Když jsem se podívala přes vodu, viděla jsem jen nekonečnou rozlohu vody a černou noc nad ní, taky světla letadel přistávajících na O’Hare poblikávala ve tmě.
Beezle vyskočil z mého ramene a třepotal se k místu dostatečně vzdálenému od vody, aby si nenamočil drápy. Horlivě rozložil kuchyňskou utěrku, kterou použil jako provizorní batoh, a uhladil ji na písku. Uvnitř ‚batohu‘ byly malé sluneční brýle pro panenky a cestovní balení opalovacího krému.
„Jsi si vědom faktu, že tady nesvítí slunce, že ano?“ zeptala jsem se.
Beezle mě ignoroval a začal si vmasírovávat opalovací krém do své šedé, skoro sloní kůže. „Jsi si vědoma toho, že měsíční světlo je odrazem slunečních paprsků, je to tak?“
„Já jsem ta, kdo proseděl hodiny na zeměpise, ne ty,“ zabručela jsem.
„Ale já jsem ten, kdo ti pomáhal s úkoly,“ připomněl mi Beezle.
Nasadil si brýle a položil se na utěrku s rukama za hlavou.
Zakroutila jsem hlavou a odvrátila se, podívala jsem se dolů po pláži. Přibližoval se nějaký pár a docela vážně se hádali. S jistotou, která pochází z toho, že jsem Agent smrti, jsem věděla, že jsem tu pro jednoho z nich. Jak jsem je pozorovala, muž uhodil ženu přes obličej a ona upadla do písku.
Beezle zvednul hlavu a mrknul se přes brýle. „Přítel zabije přítelkyni, protože ho podváděla.“
„Není to tak, jak si myslíš,“ řekla jsem a čekala jsem, až to skončí.
Tohle je ta hrozná část mé práce. Já jen sbírám duše. Nemůžu zasahovat. Nemůžu udělat nic, co by mohlo ovlivnit konečný výsledek. Jak mi jednou na stole přistane seznam se jmény duší osob, kterým je předurčeno zemřít, nic to nemůže změnit.
Žena se postavila, křičela na muže a strčila ho do hrudi. Muž ji uhodil znovu. Ona otevřela kabelku, křičela a třásly se jí ruce. Zdálo se, že muž si neuvědomuje nebezpečí, ve kterém se ocitnul.
Vytáhla z kabelky zbraň, malorážní pistoli, ale já jsem věděla, že z téhle vzdálenosti to bude smrtící. Muž zkusil ustoupit, omlouvat se, ale ona začala znovu křičet a zazněl výstřel.
Beezle se znovu usadil na své utěrce a zavřel oči. „Vzbuď mě, až se vrátíš.“
„Zkus se neskulit do jezera a nenechat se sežrat obrovským jeseterem,“ odpověděla jsem.
Plahočila jsem se dolů po pláži, kde se teď žena zoufale snažila vymyslet, co udělat se zbraní a s tělem svého muže. To se mě netýkalo. Já jsem přišla pro jeho duši, která se právě vznesla z těla ležícího v písku, strašidelná a bledá.
Mrkla jsem se přes rameno na Beezla. Měsíční světlo dopadalo na jeho malé tělíčko, které se lesklo opalovacím krémem, dřímal za letní noci.

A já vykročila k místu, kde ležel mrtvý, jako vždycky.


6 komentářů:

  1. Děkuju za překlad:)

    OdpovědětVymazat
  2. Jůůůů....miluju povídky před hlavním příběhem. Vlastně tam o moc nejde, ale dozvídáme se víc o té osobě a to je strašně super. Moc se těším, jak to bude pokračovat =).

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat