pátek 27. března 2015

Zášť - 6. kapitola


Finn mi slíbil, že bude v Pork Pit, až tam zítra přijdou Roslyn s Xavierem a pak se vrátil zpátky do města do svého bytu. Místo toho, abych okamžitě šla do domu, zůstala jsem stát na příjezdové cestě a zaposlouchala se tichého mumlání kamení, abych zjistila, jestli mě nečeká nějaké nepříjemné překvapení. Možná už jsem se neživila jako nájemný vrah, ale pořád by se našlo hodně lidí, kteří ke mně nechovali zrovna přátelské city. Včetně Jonaha McAllistera.

Nic neobvyklého se ale neozývalo. Žádné varovné výkřiky, žádné výhružky ani nepřátelství. Jen lehké šumění listů ve vánku, dovádění veverek, pobíhání zajíců a hvízdání větru ve skalách. Obvyklý, uklidňující zvuk, který mě ovšem neodradil od toho, abych důkladně zkontrolovala dveře ještě předtím, než jsem vešla do domu.
Dotkla jsem se prsty žulového obkladu kolem vchodu. Taky nic neobvyklého. Nikdo se tudy nepokoušel proniknout do domu. Ostatně, nebylo by to jednoduché. Kromě důkladných dveří by si vetřelec musel poradit i s magickou ochranou, zabudovanou kolem dveří a do rámů u oken.
Odemkla jsem a vešla dovnitř. Díky mnoha přístavkům, které během let k domu přibyly, se z interiéru stal doslova labyrint. Místnosti různých tvarů i rozlohy, všechny propojené chodbami a průchody z jedné strany domu na druhou. Něco jako druhý obranný val. I v případě, že by se někomu podařilo proniknout do domu, dalo by mu hodně práce mě v nahodile rozmístěných pokojích najít dřív, než bych vyklouzla jedním z tajných východů nebo se dostala vetřelci za záda. A pak by ho nic, ani kdyby měl sílu deseti živlů, neuchránilo před nožem v zádech.
Hodila jsem klíče do misky u dveří, skopla drahé značkové boty, které jsem si na Finnovo naléhání obula a zamířila do zadní části domu, kde byla kuchyně. Nalila jsem si skleničku, přešla do obývacího pokoje a svalila se na gauč. Jako obvykle jsem se zadívala na krbovou římsu, kde stála série zarámovaných kreseb. Byly celkem čtyři. První tři jsem z doby, kdy jsem navštěvovala hodiny kreslení a čtvrtá, která přibyla teprve nedávno.
První tři kresby byly runy, symboly mé mrtvé rodiny. Sněhová vločka, runa mé matky Eiry, reprezentující ledový klid. Popínavý loubeník za mou starší sestru Annabelu, symbol elegance a něžná prvosenka – Briina runa – symbol krásy.
Čtvrtá runa se lišila. Byl to náčrtek prasátka s tácem jídla – moje vlastní interpretace neonu, který visel nad vchodem do Pork Pit. Vlastně to ani runa nebyla, ne jako ty první tři, ale načrtla jsem ji na počest Fletchera Lanea. Pro mě byli Fletcher a Pork Pit jedno a to samé, symbol domova, pohodlí a bezpečí.
Očima jsem přejela všechny runy, ale zůstaly mi stát na prvosence, Briině symbolu krásy. Když jsme byly malé, dostaly jsme od mámy medailonky s runou, která měla vystihnout naši osobnost. Nemohla jsem uvěřit, že Bria pořád svůj náhrdelník má – a že ho celá ta léta nosila. V duchu jsem si to spočítala. Brii bylo osm, když naše matka a sestra zemřely, takže teď jí muselo být pětadvacet. Já jsem byla o pět let starší.
Vzdychla jsem si, lokla si ginu a zašklebila se. Pořád byl hořký.
Odložila jsem skleničku a natáhla se po obálce ležící na odřeném kávovém stolku, společně s osamělou fotografií. Briinou fotografií. Blond vlasy, modré oči, sevřená ústa. Vypadala na ní stejně jako předevčírem nebo dnes večer v Nothern Aggression.
Finn napsal na obálku jediné slovo – Bria. Obsahovalo veškeré informace, který o ní dokázal vyhrabat. Pracovní záznamy, finanční přehledy, zvyky, koníčky, zlozvyky. Finn si všechny informace prošel, ale já jsem se na ně z nějakého důvodu nedokázala podívat.
Chtěla jsem – k čertu, nevěděla jsem, co jsem chtěla. Možná dostat šanci poznat Briu normálním způsobem jako skutečného člověka, a ne se jen probírat kupkou papírů popisujících její život, jako bych si zjišťovala informace o potenciálním cílu, zkoušela si vytyčit cestu, jak s k němu nejlíp dostat, jak ho co nejsnáze zabít. Možná, aby mi Bria všechna svá tajemství prozradila sama, tak jak to skutečné sestry dělávají.
Nenazvala bych se sentimentálním člověkem. Viděla jsem zemřít své blízké a žila jsem na drsných Ashlandských ulicích. To stačilo na to, abych se na hony vzdálila jakémukoliv sentimentu. Ale když jsem zjistila, že Bria žije, když jsem uviděla její fotku, představovala jsem si, jaká by mohla být. O tom, jaké by to bylo, kdybychom se znovu setkaly.

Snila jsem o tom, jak mě Bria poznává, usmívá se a běží ke mě, aby mě objala – zatímco se v pozadí ozývá povznášející hudba. A zatím mě má sestra viděla v jedné z nejhorších chvil mého života – jako bezmocnou oběť. Nedokázala jsem se rozhodnout, co je strašnější – jestli moje představa nebo drsná, krvavá realita.
Prsty jsem přejela přes Briino jméno, prstem nadzvedla růžek papíru, připravená složku otevřít a podívat se, jaká tajemství o mé sestře skrývá. Nebyla jsem ale schopná pohyb dokončit. Ne dnes večer. Možná se ozvalo moje sentimentální já, ale chtěla jsem oddálit chvíli, kdy se budu muset postavit realitě, která se ve složce skrývá – aspoň pro dnešní večer.
Takže jsem nechala obálku ležet, spolkla zbytek hořkého džinu a zamířila nahoru, do postele.
Ta pěst se vynořila doslova odnikud. V jednu chvíli jsem probíhala zšeřelým vnitřkem domu a utíkala před pronásledovatelem a pak jsem najednou měla v obličeji pěst větší než moje hlava. Zamžilo se mi vědomí, když dopadla na mou tvář. V celém těle mi explodovala bolest a síla úderu mi vymrštila nohy do vzduchu. Tvrdě jsem dopadla na měkký načechraný koberec.
Zasténala jsem, překulila se a otevřela oči – zjistila jsem, že hledím na bezvládné zčernalé tělo. Moje matka, Eira. V zuhelnatělé, popelem pokryté pokožce zářily bílé zuby, jak se jí otevřela ústa k poslednímu výkřiku. Nic jiného, než výbuch živelné magie Ohně by nedokázalo roztavit medailon ze stříbrné slitiny ve tvaru sněhové vločky, který nosila na krku. Symbol ledového klidu. Runa se na spálené kůži blýskala jako stříbrný diamant. Do očí mi vhrkly slzy. Odvrátila jsem se a pokoušela se potlačit zvracení.
Vzbudila jsem se asi před hodinou, když do našeho domu vtrhli obři. A nebyli sami. Byla s nimi nějaká žena – živel Ohně. Domem se nesl její drsný smích jako temný žalozpěv, společně s pichlavými výboji její magie. Vnikli do domu a za sebou nechávali jen smrt a zmar. Moje matka a starší sestra Annabella seběhly dolů, aby se je pokusily zastavit.
Přes kouř jsem viděla matku bojovat, jak se snaží svou magií Ledu zastavit Oheň. Ale ta žena byla silnější a moje matka zmizela v ohnivé kouli. Vzteky šílená Annabella mě odstrčila a vrhla se matce na pomoc. Zemřela o pár chvil později v další ohnivé kouli – její bílá noční košile vzplála jako děsivá svíčka. Ta žena se smála celou dobu, co Annabella hořela.
Utíkala jsem.
Pryč od té ženy, pryč od ohně, pryč od té noční můry, ohořelých těl, která bývala mou matkou a sestrou. Proběhla jsem chodbou, vytáhla Briu z postele a běžela jsem s ní domem, jak nejrychleji to šlo. Musely jsme pryč z domu. Schovala jsem Briu pod kamennou terasu, která se táhla podél domu a plížila se zahradou v naději, že najdu cestu ven. Ale všude kolem číhali další muži. Všimli si mě a začali mě pronásledovat. Nechala jsem Briu schovanou pod terasou a rozběhla se na opačnou stranu, abych je od ní odlákala.
Jeden z nich si na mě počkal – ten obr, co mě praštil. Pokoušela jsem se vstát a znovu utéct, ale někdo mě chytil za vlasy a vytáhl mě nahoru. V zakouřené místnosti nebylo skoro vidět, ale rozeznala jsem obrysy obra, který mě znovu udeřil, Možná za to mohl kouř, ale vnímala jsem ho spíš jako přízrak, bledou postavu, děsivou jako golema stvořeného z popela.
Dokonce i když jsem s kňučením čekala na další ránu, jedna věc mě uklidňovala. Bria byla v bezpečí, schovaná v naší tajné skrýši. Nikdy ji nenajdou a bude v bezpečí i před plameny šlehajícími z domu. To bylo jediné, na čem záleželo…
Musela jsem na chvíli ztratit vědomí, protože najednou jsem seděla ve vzpřímené poloze. Škubla jsem sebou, ale byla jsem pevně připoutaná. Ruce jsem měla svázané k sobě a mezi nimi jsem cítila něco kovově chladného. Soustředila jsem se na tvar a poznala jsem svůj runový přívěšek. Někdo mi sundal medailon z krku a strčil ho mezi moje spoutané ruce. Ale proč?
Pokoušela jsem se otevřít oči a zjistit, co se to se mnou děje, jestli bych nemohla utéct a dostat se zpátky k Brie, ale na očích jsem měla něco, co mi je nedovolilo otevřít. Asi nějaká látka. Měla jsem zavázané oči?
„Tohle ti nepomůže,“ ozval se mi u ucha ženský hlas. „Uzly drží pevně, sama jsem je zkontrolovala.“
Nízký syčivý hlas připomínal škrábání kovu o kov. Přejala mi nehtem po tváři, stopa pálila jako oheň. Škubla jsem sebou, abych tomu dotyku unikla. Padla jsem do rukou živlu Ohně. Ani jsem ji nemusela vidět, poznala jsem to z toho pálící dotyku.
„Co chcete?“ Šeptala jsem. „Proč to děláte?“
Smála se. Tichý, dráždivý smích, který mě jen ujistil v tom, že jsem naprosto bezmocná. „Protože můžu. Protože tvoje matka, ta děvka, mi toho hodně vzala. Protože se mi z vaší malé šťastné rodinky zvedá žaludek. Protože chci mít jistotu, že mi od sester Snowových nehrozí žádné nebezpečí. Ale hlavně proto, že prostě chci.“
Proč by nám chtěl někdo ubližovat? Proč? Co jsme jí udělaly? Do krku mi stoupala žluč. Spolkla jsem ji. Kdybych začala zvracet, byla by ještě vzteklejší.
„A teď, drahá, sladká Genevieve,“ zapředla. „Chci, abys pro mě něco udělala.“
„C-c- co?“ Vypravila jsem ze sebe.
„Řekni mi, kde máš sestřičku? Kam se malá Bria schovala?“
Takže ji ještě nenašli, jinak by se na ni neptala. Takže Bria ještě žije. Naplnila mě úleva spolu s trochou zadostiučinění a odhodlání. Neřeknu jí, kde je. Přísahala jsem sama sobě. Může se mnou provádět, co bude chtít. Já svoji sestru nezabiju. Ani teď, ani jindy.
Zajela mi krutými pálícími prsty do vlasů a zvrátila mi hlavu dozadu. „No tak, mluv!“
Při tom dotyku jsem měla pocit, že mě skalpuje ostrý, rozžhavený nůž. Do očí pod kusem látky mi vhrkly slzy, ale moje odhodlání jen zesílilo.
„Ne,“ zasýpala jsem. „Nikdy to neřeknu.“
Ticho.
Po pár vteřinách mi vlasy pustila, Uslyšela jsem kroky. Kroužila kolem mě jako sup krouží nad mrtvolou. Kroky utichly. Otočila jsem hlavu směrem, kde jsem je slyšela naposled. Chtěla jsem vědět, co bude dál. Zbytečně.
„Dobře,“ zamumlala. „Tak tedy po zlém. Aspoň bude zábava. Jestli sis toho nevšimla, dovolila jsem si přemístit runu, cos měla na krku. Jeden z mých mužů ti ji zaklínil mezi svázané ruce. Takže teď mi řekneš, kde je tvoje sestra nebo ten medailonek roztavím tam, kde teď zrovna je. Asi víš, jak je cítit spálené maso. Představ si, že to bude tvoje kůže, která se bude připalovat. Ten pach, tu bolest, ten pocit, že hoří tvoje tělo. Stojí ti sestra za to?“
Myslela jsem na Briu. Malou sladkou Briu, s nemotornými prstíky, obrovskýma modrýma očima a plachým úsměvem. Stála za to. Za jakoukoliv bolest.
„Jděte ---jděte k čertu,“ řekla jsem vynuceně silným hlasem. „Nic vám neřeknu.“
„Tak statečná, tak mladá a tak strašně hloupá, když to nejde jednoduše,“ řekla.
Chvíli se nic nedělo. Pak jsem ucítila, jak přes bolest proniká horké brnění. Runa v mých dlaních byla pořád teplejší, začala jsem se potit, spíš ze strachu než z horka. Ona to opravdu udělá. Opravdu mě bude mučit. Opravdu rozpálí medailonek tak moc, až se mi v dlaních roztaví. Napadlo mě, jestli začnu hořet, jestli mě také celou pohltí plameny.
Jen na okamžik mě napadlo, že jí řeknu, kam jsem Briu schovala, pak jsem si ale vzpomněla na mámu a Annabellu, na jejich spálená těla na podlaze v hale. Přísahala jsem si, že Bria takhle neskončí. Živlu Ohně ji nedám.
Medailonek byl rozpálený, cítila jsem, jak mi na dlaních naskakují puchýře. Zmítala jsem se, abych si ruce uvolnila a osvobodila svoje dlaně, ale pouta byla příliš pevná. Mohla jsem jen sedět a trpět. Puchýře popraskaly a pak už jsem cítila jen nesnesitelné pálení. Skřípala jsem zuby, z očí mi tekly potoky slz a z prstů mi odkapával pot. Pálení zesilovalo. Co bude pak? Začnu hořet? Vypařím se? V nose se mi míchal pach spáleného masa se slzami, potem a strachem.
Vedle mě se ozval její hluboký tlumený smích. Užívala si to, mou bolest, můj strach, ten žár, který snad nikdy neskončí.
Nakonec už se to nedalo dál vydržet. Vykřikla jsem. Znovu a znovu a---
Vzbudila jsem se, ústa otevřená v němém výkřiku. Očima jsem těkala po tmavé místnosti, a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Než jsem si vzpomněla, že jsem v bezpečí ve Fletcherově domě. Že to byl jen sen, jen vzpomínka a nic víc. Nic, co by mi teď mohlo fyzicky ublížit. Roztřeseně jsem se nadechla a spadla zpátky mezi navlhlé polštáře.
Sny mě pronásledovaly už několik měsíců – od Fletcherovy smrti. Od té doby, co ho umučila žena, živel Vzduchu, která si mě najala a pak mě podvedla a rozhodla se, že bude bezpečnější mě zabít, abych se jí nemstila. Samozřejmě jsem ji zabila – to mi ale Fletchera nevrátilo, ani to neodehnalo zlé sny. Spíš jako by to otevřelo okno do mé minulosti a vzpomínky nepřestávaly vyvěrat z temnoty na povrch.
Jenomže sny nebyly to jediné, co mi připomínalo minulost. Tu noc, kdy jsem přišla o matku a o sestru – kdy je Mab Monroe zabila a mě mučila, abych jí prozradila, kam jsem schovala Briu.
Rozevřela jsem ruce a hleděla si do dlaní. Paprsek měsíčního světla proklouzl mezi závěsy a ozářil jizvy se zataveným stříbrným kovem. Malé kroužky kolem osmi tenkých linek. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti. Nosila jsem tyhle značky už sedmnáct let, ale dnes v noci jsem měla pocit jako by se to stalo včera. Všechno mi připadalo čerstvé a bolestivé, od té doby, co se Bria znovu objevila v mém životě.
Pomyslela jsem na složku s informacemi o své sestře, kterou jsem měla od Finna. O tajemstvích, která by se v ní mohla ukrývat. Nevěděla jsem, jestli si Bria na tu noc pamatuje. Jestli ví, že je za ni zodpovědná Mab Monroe. Proč se vrátila do Ashlandu, teď, po všech těch dlouhých letech?
Ale místo abych vylezla z postele, sešla dolů a podívala se do složky, jsem si přitáhla přikrývku až k bradě jako by mě teplý flanel mohl přede vším ochránit. Předvším, co se stalo a i před tím, co se teprve má stát.
Zítra. Pomyslela jsem si. Podívám se na to zítra.

Dnes už jsem chtěla jenom spát – a zapomenout.


8 komentářů: