pátek 20. března 2015

Zášť - 5. kapitola


Elliota Slatera zjevně nijak nevzrušovalo, že mu Bria míří na hlavu zbraní. Neměl k tomu důvod. Obři mají pevné lebky. Kulka jim může ublížit, jen pokud projde okem přímo do mozku. A většina lidí ve vypjatých situacích nemá tak dobrou mušku.

Na druhou stranu, Bria taky nevypadala, že by jí nějak zvlášť trápilo, že by jí Slater nejradši utrhl hlavu a vysál morek z kostí. Místo toho si ho měřila chladným pohledem, očima jako safíry, zasazenými do krásné tváře.
„Myslím, že by dáma ocenila, kdybyste ji pustil,“ řekla Bria drsně. „Tak proč to neuděláte? A nejlíp hned.“
Elliot uvolnil stisk, kterým držel Roslyn. Ta se okamžitě odpotácela. Owen vyklouzl z boxu a zachytil ji dřív, než upadla na podlahu.
„Víte, kdo já jsem?“ Zvýšil hlas Slater. „A pro koho pracuju?“
Bria se usmála a oči jí zledovatěly ještě víc. „Eliot Slater, šéf ochranky Mab Monroe. A vzhledem k tomu, co jste tady dnes večer předvedl taky ubožák, který se vyžívá v zastrašování žen.“
Obrovy vybledlé oči se nenávistně přivřely. V davu to překvapeně zašumělo. Nikdo z přítomných nemohl uvěřit tomu, co vidí – někdo se postavil Eliotu Slaterovi a jeho gorilám.
„No a pokud nevíte, kdo jsem já, dovolte, abych se představila.“ Bria  zašátrala rukou v kapse džínsů a vytáhla odznak. Zvedla ho, aby bylo vidět blýskavý kov. „Jsem detektiv Ashlandského policejního sboru.“
Navzdory situaci jsem nedokázala potlačit příliv hrdosti, který mě naplnila. Ne protože bych nějak milovala policii, ale kvůli Brie. Moje malá sestřička se postavila Eliotu Slaterovi a pokusila se pomoct Roslyn, která byla očividně v nesnázích. Možná to nebylo zrovna rozumné, postavit se na odpor někomu tak mocnému, ale neviděla jsem v její tváři ani náznak strachu – jenom chladné odhodlání. Stejně jako já nebyla ochotná hrát podle zaběhaných pravidel, to nás spojovalo. Přemýšlela jsem, jestli by se těch styčných bodů nenašlo víc. Mnohem víc.
„Nejste dnes večer mimo službu, detektive?“ Zeptal se Slater.
„Užívala jsem si hudbu a mojito – dokud jste nezačal dělat problémy.“ Vyštěkla na něj. „Jenže policajti jako jsem já, nejsou nikdy mimo službu. Takže laskavě změňte svoje jednání, pane Slatere nebo vás zatknu za napadení.“
Slater si založil ruce na prsou a zvažoval situaci. Byla jsem připravená vyskočit a reagovat. Pokud by Slater vyrazil proti Brie, nepřežil by to. Skočila bych mu na záda a skončil by s podříznutým krkem, dřív, než by se jí stihnul dotknout. Neublížil by jí tak jako mě onehdy večer. S následky – a s Mab Monroe – bych se vyrovnala později.
Podívala jsem se po Finnovi. Pořád držel u boku láhev piva. Prokličkoval davem tak, že stál přímo za zády Slaterovým gorilám. Byli jsme s Finnem sehraná dvojka, svého času jsme už takhle pár lidí zneškodnili. Zaměstnával by zadní voj a dal mi tak příležitost vystartovat po Slaterovi.
Elliot ještě chvíli Briu pozoroval, pak svěsil ruce. „Fajn, odcházím. Nechceme přece, abyste dnes večer musela pracovat přesčas, detektive.“ Otočil se k Roslyn, která se kousek dál opírala o Owena Graysona. Přiložil dva prsty k ústům a poslal jí vzdušný polibek. „Později, lásko.“
Lidé uvolnili Slaterovi cestu přes taneční parket. Jeho dva muži si ještě chvíli měřili Briu pohledem a pak se vytratili do noci za svým šéfem.
Bria držela zbraň namířenou na jejich záda, dokud nezmizeli z klubu. Pak ji sklonila a zastrčila do pouzdra. Vydechla a zastrčila si dlouhé blond vlasy za ucho. Prsty se jí trochu třásly. Bylo to jen přirozené, nestává se každý den, že byste vyhrožovali zatčením jednomu z nejmocnějších mužů v Ashlandu.
Bria se ale rychle vzpamatovala a šla zkontrolovat Roslyn. Naklonila se k ní a něco jí šeptala. Roslyn zakroutila hlavou a rukama se objala kolem těla. Zase mě přemohla pýcha nad tím, jak se Bria chová. Byla silná, sebejistá, rozhodná. Připomínala mi mě samou. Samozřejmě až na pár maličkostí.
Protože jsem se nechtěla míchat do jejich rozhovoru, vypila jsem zbytek svého džinu, vyklopila led do papírového ubrousku a zanesla ho Xavierovi. Obr se opíral o jeden z boxů a pokoušel se vzpamatovat. V tlumeném světle vypadaly jeho oči prázdně a poraženecky. Rty mu křivil úšklebek jako by byl znechucený sám sebou, že se nedokázal ze Slaterem vypořádat.
„Tady máš,“ řekla jsem a podala mu ledem naplněný ubrousek. „Dej si to na krk, rychleji ti splaskne otok.“
Nepromluvil, ale přikývl a ubrousek si vzal. Finn se protlačil davem a zůstal stát vedle nás.
„Bude v pořádku?“ Zeptal se tiše.
„Snad dýchá nebo ne?.“ Odsekla jsem.
Normálně bych se k němu takhle nechovala, ale už mi došlo, proč jsme dnes večer tady a čeho se týká ten malý problém, se kterým potřeboval Xavier pomoct – šlo o dotěrnou, úchylnou pozornost, kterou Elliot Slater věnoval Roslyn. Finn mě sem vzal, abych to viděla na vlastní oči a abych si uvědomila, jak moc je Roslyn ze Slatera vyděšená. Přivedl mě sem, aby zahrál na moje city.
Fungovalo to.
Dívala jsem se na Finna vědoucím pohledem. Uhnul očima. Přistižen při činu.
„Můžu pro něj něco udělat?“ Zeptal se potichu Finn.
„Běž do auta a přines tubu Jo-Jojiny masti. Xavier ji dnes večer potřebuje víc než ty.“
Finn přikývl a odešel. Otočila jsem se ke Xavierovi, který neustále hleděl na Roslyn. Oči měl plné zájmu, spolu s něčím daleko osobnějším. Ten chudák sotva dokázal protlačit vzduch pohmožděným krkem, ale jeho myšlenky patřily krásné upírce. Dokázala jsem představit, že pokud by mohl, přistoupil by Xavier k ní a schoval ji ve své mohutné náruči. To, že do ní byl zamilovaný, věci tak trochu komplikovalo.
„Xaviere,“
Otočil ke mně hlavu.
„Přijďte i s Roslyn zítra na oběd do Pork Pit, ať si můžeme promluvit.“ Řekla jsem. „Domluveno?“
Xavier pomalu přikývl. V očích se blýsklo překvapení společně s něčím dalším. Nadějí. Sevřel se mi žaludek.
„Čekám vás na pozdní oběd, řekněme ve dvě.“
Znovu přikývl.
„Dobře,“ řekla jsem. „Uvidíme se.“
Netrvalo to dlouho a znovu začala hrát hudba a všichni se vrátili k předešlým činnostem. Kouření, pití, tanci, souložení. Jako by se nic nestalo.
Finn se vrátil s mastí a já jsem ji nanesla na Xavierův krk. Kromě toho, že dokázala léčit dotykem, uměla Jo-Jo svou moc přenést i do různých, skvěle fungujících přípravků jako třeba do antibiotické masti, kterou jsem teď mazala Xavierův krk. Po chvilce začal otok mizet a purpurové modřiny blednout, jeho dech se zklidnil.
Hned, jak to šlo, se Xavier postavil na nohy a přešel k Roslyn, která ještě mluvila s Briou.
Nebo spíš pořád Brie neodpovídala. Vmáčkla se do jednoho z boxů a zírala do prázdna. Bria seděla vedle ní a tiše na ni mluvila. Pravděpodobně ji přemlouvala, aby na Slatera podala oznámení. Roslyn ale pořád jen mlčela.
Frustrovaná jejím nezájmem, vyskočila Bria na nohy a chvíli se procházela mezi boxy, než se vrátila zpátky a zkoušela to znovu. Zapomněla na svoje mojito a tanec. Vypadalo to, že moje sestra bere svou práci vážně. Což mě na jednu stranu naplňovalo hrdostí, ale taky mi bylo jasné, že to pro mě může být z mnoha důvodů poněkud problematické.
Protože kolem Roslyn bylo lidí víc než dost, Owen Grayson zamířil mým směrem. Takže jsem se posadila k baru a objednala si další gin. Byl mnohem hořčí, než první dva. Bylo mi to jedno, Finn šel tak jako tak ven pro auto, aby mě vzal domů. Už jsem viděla, co bylo potřeba, takže nebyl důvod se tu dál potloukat. Nikdy jsem nezůstávala, abych sledovala chaos a zmatek přicházející po nehodách. Moje bývalá profese to ostatně tak nějak vylučovala.
Grayson se usadil vedle mě a objednal si novou skotskou. Očima zkontroloval svou sestru, která už zase řádila uprostřed chumlu na tanečním parketu. Poté, co se ujistil, že jí nic neschází, se otočil ke mně.
„Poslyš, Gin,“ řekl, „ještě jsi neodpověděla na otázku.“
Pokud nic jiného, byl Owen Grayson přinejmenším vytrvalý. Vzpomněla jsem si, jak byl připravený se vrhnout na Eliota Slatera a jak Roslyn pohotově zachytil, aby neupadla.
„Fajn,“ řekla jsem. „Půjdu s tebou na večeři, Owene.“
Po tváři se mu rozlil úsměv a zjemnil jeho ostře řezané rysy. „Výborně. Některý večer tenhle týden?“
Pokrčila jsem rameny. „Proč ne. Zavolám ti.“
„Snaž se neznít tak nadšeně,“ odpověděl suše. „Nebo se neudržím a budu si o sobě moc myslet.“
Ušklíbla jsem se jeho sebeironizujícímu vtípku. Přejela jsem znovu pohledem jeho široká ramena a pevné tělo. Pomyslela jsem nato, jak mě držel za ruku – a zalilo mě překvapivé teplo. Dopila jsem gin a vstala.
Pak jsem se naklonila a pošeptala mu do ucha. „Vlastně si šetřím nadšení na zajímavější činnosti – třeba v posteli.“
„Můžu tě vzít za slovo?“ Zamručel.
Otočil hlavou a jeho ústa se ocitla jen kousek od těch mých. Hleděla jsem mu do fialkových očí a ovanula mě jeho vůně – bohaté, zemité aroma připomínající kov. Naklonila jsem se ještě víc a lehce mu přejela rty po ústech. Byl to jen rychlý, lehký dotyk, nic podobného horečnatým hlubokým polibkům s propletenými jazyky, jaké jsem si vyměňovala s Donovanem Cainem. Ale i tak jsem při dotyku Owenových úst cítila teplo jeho těla a žhavé jiskřičky, probouzející se k životu v mém břiše. Mmm. Možná bude večeře s ním mnohem zábavnější, než jsem si dokázala představit. A stejně tak spousta dalších věcí.
Odtáhla jsem se. Touha z Owenových očí takřka tryskala, ale přistihla jsem se, že pátrám i po něčem dalším. Po pocitu viny, smutku a strachu, které jsem vídala při každém pohledu do očí Donovana Caina. Nic takového jsem ale nenašla. Jen touhu a odhodlání.
„Pokud to má být závdavek na to co přijde, tak na večeři čekat nevydržím.“ Zamumlal Owen.
„Snaž se neznít tak nadšeně,“ zavtipkovala jsem. „Nebo se neudržím.“
Usmál se. „Můžu tě vzít za slovo i v tomhle případě?“
Rozesmála jsem se a Owen se ke mně připojil hlubokým hrdelním smíchem. Cítila jsem se podivně lehce a příjemně jako už dlouho ne. Zamávala jsem mu a vyšla ven za Finnem.
*
O půl hodiny později mě už Finn vezl dlouhou zakroucenou cestou protínající jeden z výběžků Apaplačského pohoří zasahující až k Ashlandu. Co jsme odešli z Nothern Aggression, ani jeden z nás nepromluvil. Finnovi došlo, že jsem na něj hodně naštvaná, už jen kvůli tomu, že mě pod falešnou záminkou vytáhl do klubu. Měl aspoň dost rozumu, aby nedráždil chřestýše bosou nohou. Přinejmenším dnes večer.
Cesta skončila na malé mýtince a Finn zaparkoval svého Aston Martina na štěrku před Fletcherovým domem.
Fletcher mi ho stejně jako restauraci odkázal ve své závěti. Třípatrovou poslepovanou budovu, postavenou ještě před Občanskou válkou. Během let si dům jeho vlastníci postupně upravovali a přidávali přístavky v různých stylech a z různých materiálů. Výsledek byl mišmaš dřevěných trámů, šedého kamene, hnědých nepálených a červených pálených cihel. Celá stavba byla přikrytá plechovou střechou s modrými okapy a okna zakrývaly černé okenice. Všechno dohromady to připomínalo nazdařbůh sestavený domeček pro panenky ze všeho, co bylo zrovna po ruce. Ale pro mě to byl domov. Vždycky byl a vždycky bude.
Finn si vzdychl do tmy. „Gin, já--“
„Promluvíme i o tom zítra,“ řekla jsem a otočila se k němu. „Až přijdou Xavier s Roslyn na oběd.“
Finn zamrkal. „Oni přijdou do Pork Pit?“
„Ve dvě. Buď tam.“
Zaváhal a pak přikývl. „Díky, Gin.“
„Ještě neděkuj, zatím jsem nic neudělala.“
„Ale uděláš,“ odpověděl. „A to je jediné, na čem záleží.“

Natáhl se a stiskl mi ruku. I když jsem na něj byla naštvaná, stisk jsem mu oplatila. Ať se mi to líbilo nebo ne, Finn pro mě byl jako bratr – a konečně, to bylo nejdůležitější.


16 komentářů:

  1. Moc děkuji za pokračování, skvělý překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za skvělý překlad!! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Ted nevím jestli se to děje jen mi, ale chci si přečíst 20 kapitolu knihy Vzdor a ono me to hodí na tuto stránku.

    OdpovědětVymazat