pátek 6. března 2015

Zášť - 3. kapitola


Cítila jsem se jako v jednom ohni.
Do těla se mi pomalu zabodávaly horké, nemilosrdné jehličky. Rozbitý obličej, zlomená čelist, popraskaná žebra. Cítila jsem je úplně všude jako bych byla nějaká oživlá voodoo panenka. To horké brnění dělalo bolest ještě nesnesitelnější.

Naříkala jsem a škubala sebou, jen abych unikla té horké bolesti.
„Drž ji pevně, Sophie,“ rozkazoval nějaký hlas, „nebo bude její nos vypadat jako halloweenská maska. Ty taky, Finne.“
Nějaké ruce se sevřely kolem mých ramen a znehybnily mě. Větší, ale lehčí ruce mi držely kotníky.
„Hmph,“  někdo zabručel.
Z nějakého důvodu to znělo jako by říkala - jdi na to.
Pálení ještě chvíli pokračovalo, pak najednou ustalo. Kyselý pach mého vlastního potu mě lechtal v nose, s úlevou jsem vydechla. Jemná ruka mi odhrnula zpocené zkrvavené vlasy a pak mě popleskala po tváři.
„Teď spi, zlatíčko.“ Tentokrát byl hlas tichý, laskavý, uklidňující. „Pořádně se vyspi, Gin.“
Tak jsem poslechla.
Když jsem se znovu probudila, protáhla jsem se na velkém relaxačním křesle, které bylo sklopené na ležení. Bylo to o moc lepší, než na zmrzlé trávě na nádvoří kampusu nebo na kovovém lehátku v márnici.
Očima jsem přejela přes modrobílou malbu připomínající mraky na vysokém stropě. Věděla jsem, kde ležím. Byla jsem v salónu krásy Jolene Jo-Jo Deverax. Nebylo to poprvé, co jsem se vzbudila v jednom z jejích červených křesel a hleděla na mraky pomalovaný strop potom, co mě vyléčila. A tak nějak jsem si myslela, že to není ani naposled.
Něco drsného a vlhkého se otíralo o mou pravou ruku. Otočila jsem hlavu na stranu. Rosco, zavalitý baset, který patřil Jo-Jo zvedl svůj velký líný zadek ze svého koše v rohu a olizoval mě.
„Hodný kluk,“ zamumlala jsem a poškrabala ho prsty špinavými od krve mezi plandajícíma ušima.
Rosco potěšeně zakňučel a svalil se na podlahu vedle křesla. Přejít těch třicet stop od pelechu ke mně ho muselo pořádně vyčerpat. Usmála jsem se a znovu ho poškrabala za ušima.
„To je dost, že ses probrala,“ ozval se zleva ženský hlas.
V mém zorném poli se vedle zhrouceného Rosca objevily dvě holé nohy s nehty nalakovanými na fuchsiově růžovou. Znala jsem jen jednu osobu, která chodila začátkem prosince naboso. Podívala jsem se nahoru a uviděla jsem Jo-Jo Deveraux, jak se nade mnou sklání. No dobře, pět stop vysoká trpaslice se až tolik sklánět nemusela, i když Jo-Jo byla na svůj druh poměrně vysoká.
I když jí bylo dvě stě padesát sedm, nevypadala ani o den starší než na sto devadesát devět, Vždycky mi připomínala magnólii, stárnoucí do krásy. Dnes na sobě měla dlouhé nadýchané volné bavlněné šaty a nezbytnou šňůru perel, bez kterých Jo-Jo nikdy nevycházela. Byly pro ni symbolem pravé jižanské dámy. Přestože už bylo pozdě, měla odbarvené blond vlasy vyčesané do perfektního, složitého účesu plného kudrlinek a její obličej vypadal, jako by se právě nalíčila. Dokonce jsem cítila vůni jejího lesku na rty. Jahody.
Většina lidí by si myslela, že Jo-Jo je jen další stárnoucí věčná debutantka, která se snaží oslnit všechny kolem sebe, navzdory vráskám od smíchu kolem očí a úst. Jenomže to by se ošklivě mýlili.
Jo-Jo byla živel Vzduchu, všeobecně známá majitelka salónu krásy, ve kterém napravovala nedokonalosti na těle svých zákaznic, ať už se jednalo o obličeje, prsa, nohy nebo zadky. Za pomoci čistého kyslíku dokázala zázraky. Jenom pár lidí ale vědělo, že je taky skvělá léčitelka, schopná napravit snad všechno, kromě smrti. A i v tom případě byste měli u Jo-Jo větší šanci k návratu do života než u kohokoliv jiného.
Jo-Jo Deveraux pojilo dlouholeté přátelství s mým mentorem, Fletcherem Lanem. Když jsem po něm převzala jeho živnost nájemného vraha, Jo-Jo rozšířila svoje služby i na mě. Za její čas jsem jí samozřejmě platila, ale byla pro mě jako rodina, stejně jako její mladší sestra Sophia, která dělala kuchařku v Pork Pit, restauraci, kterou mi Fletcher zanechal ve své závěti. Sophia byla kromě toho vítanou pomocí při odstraňování mrtvých těl, která za mnou občas zůstávala.
„Jak se cítíš?“ Zeptala se Jo-Jo tlumeným hlasem, který se táhl jako med.
„Jako by mě zmlátil obr.“
V očích se jí blýskla starost. Až na černé panenky byly její oči téměř bezbarvé jako dva zakalené kusy křemene.
„Posaď mě, prosím.“ Požádala jsem ji.
Jo-Jo přikývla. Posunula se za křeslo a zvedla ho o několik poloh. Zavrtěla jsem se, zkusmo rozhýbala prsty na rukou i na nohou a pak i čelistí. Cítila jsem se unaveně, ale to se dalo čekat. Tělu to bude ještě trvat, než se vypořádá se všemi utrženými ranami, ještě několik hodin po léčení jsem bývala apatická a bez energie. Mozek se napřed musí přesvědčit, že po utržené škodě nezůstaly žádné následky, že pořád ještě dýchám a nejsem šest stop pod zemí, kde bych správně měla být.
Ruce a šaty jsem měla plné zaschlé krve, ale všechno ostatní bylo v pořádku a všechny moje části více méně fungovaly. Popotáhla jsem. Jo-Jo si dokonce dala tu práci a zbavila mě rýmy. Navzdory snaze mužů Mab Monroe jsem byla zase čilá jako rybička.
Očima jsem přejížděla po salónu, který zabíral zadní polovinu přízemí z Jo-Jojina rozlehlého domu. Vypadalo to tam stejně jako vždycky, relaxační křesla, staromódní sušáky na vlasy. Pulty plné laků na vlasy, nůžek, růžových natáček, laků na nehty, líčidel a různých hřebenů. Obrázky a plakáty s módními účesy, kupy módních magazínů. Nasála jsem vzduch. Vzduch byl cítit po barvách na vlasy a kokosovém oleji z vedlejšího solária.
Jo-Jo se usadila na židli po mé pravici. Rosco, ležící na podlaze mezi námi vyvinul tolik námahy, že se převalil na záda, aby ho Jojo mohla drbat holou nohou na břiše.
„Chceš o tom mluvit?“ Zeptala se Jo-Jo.
Pokrčila jsem rameny. „Není o čem. Jonah McAllister s Elliotem Slaterem a dvěma obry si na mě počíhali v kampusu. McAllister si myslel, že bych mohla vědět něco o smrti jeho syna. No a protože jsem si chtěla udržet krycí identitu, nechala jsem je, aby mě zmlátili. Konec příběhu.“
Jo - Jo se na mě vyčítavě dívala bledýma očima. Znala mě dost dobře na to, aby věděla, že ji neříkám celou pravdu.
Vzdychla jsem si. „Mab Monroe tam byla taky.“
Jo-Jo se chtěla na něco zeptat, ale zrovna tu chvíli si Finn vybral, aby vpadl dovnitř.
„Už se konečně vzbudila?“ Zeptal se.
„Konečně?“ Zabručela jsem a podívala se na nástěnné hodiny ve tvaru mraku. „Vždyť je teprve po desáté. Od té nakládačky, co jsem schytala je to sotva pár hodin. Řekla bych, že jsem se vzpamatovala celkem rychle, když uvážím všechny okolnosti.“
„To si myslíš jenom ty.“ Řekl Finn.
Opíral se o rám dveří s šálkem cikorkové kávy v ruce. Fin ji pil v kteroukoliv denní nebo noční hodinu a nezdálo se, že by to na něj mělo nějaký vliv. Jeho otec, Fletcher Lane měl tenhle druh kávy také v oblibě.
Zhluboka jsem se nadechla kávou provoněného vzduchu. Příjemná vůně mi Fletchera vždycky připomněla. Přála bych si, aby tady dnes večer byl a já si s ním mohla promluvit o tom napadení a o Brie. Ráda bych toho s ním probrala mnohem víc, bohužel už nikdy nebudu mít příležitost.
Ozvaly se těžké, dunivé kroky a do salonu vstoupila další osoba. Sophia Deveraux, Jo-Joina mladší sestra. Na rozdíl od Jo-Jo, která vypadala jako nadýchaný růžový usměvavý obláček, Sophia byla gotička až do morku kostí. Jako obvykle měla černé džínsy a těžké okované boty. Sice na sobě měla růžové tričko, ale to zdobil obrázek panenky s useknutou hlavou a dojem jen umocňovaly kožený obojek s plastovými růžovými srdíčky a růžová rtěnka kontrastující s černočernými vlasy a světlou pletí.
Sophia byla asi o palec vyšší než Jo-Jo a byla daleko svalnatější. Ve svých sto třinácti letech byla Sophia na prahu dospělosti, na rozdíl od její starší sestry, která už byla ve středním věku. Sophia se usadila na jedné z židlí a kývla na mě. Pozdrav jsem jí oplatila.
Pak na mě všichni tři vyčkávavě hleděli. Co tři, dokonce ani Rosco ze mě nespouštěl oči. Ve všech očích jsem viděla otázku. Očekávali, že jim řeknu, co se včera večer stalo. Že se s nimi podělím o své pocity. Znovu jsem si vzdychla. Radši bych čelila celé Mabiině ochrance, než abych jim zrovna teď vysvětlovala, co cítím. Ale byli moje rodina. V dobrém i ve zlém. Zasloužili si vědět, co stalo včera a jaké to bude mít následky.
„Dobře,“ řekla jsem. „Krátká verze.“
Zrekapitulovala jsem včerejší události, začala jsem s Jonahem McAllisterem, pak pokračovala přes Elliota Slatera a jeho mlátičky až po Mab ukrývající se ve stínech. A na závěr to, co mě nejvíc trápilo – moje setkání s Briou, dávno oplakanou a znovu nalezenou mladší sestrou.
„Takže z Brii je detektiv? A pracuje v Ashlandu?“ Zeptala se Jo-Jo. „Jak to, že jsme o ní ještě neslyšeli?“
„Protože je tu nová. Převeleli ji teprve minulý týden,“ odpověděl za mě Finn a usrkl si ze své kávy. „Zatímco jsi léčila Gin, udělal jsem menší průzkum.“
Kromě toho, že se Finn staral o peníze jiných lidí, zabýval se i obchodováním s informacemi. Pokud jste potřebovali na někoho vyhrabat špínu, Finnegan Lane to dokázal nejrychleji ze všech.
„Bria až doteď pracovala v Savannah, už od té doby, co před pár lety dokončila policejní akademii. Je to pár týdnů, co se přestěhovala do Ashlandu.“ Finn zaváhal a podíval se na mě. „Vyměnili ji za detektiva Caina.“
Sevřela jsem pevněji opěradlo svého křesla. Před očima se mi objevila mužská tvář. Černé vlasy, oříškové oči, bronzová pokožka a pevné tělo, se kterým si to moje tak dobře rozumělo. Detektiv Donovan Caine. Jeden z mála poctivých policistů v Ashlandu, který se opravdu pokoušel prosazovat právo a nebral úplatky za pohled stranou jako většina jeho kolegů. Byl taky můj občasný milenec, dokud se před pár týdny nerozhodl opustit město.
Detektiv Donovan Caine měl vlastní, neochvějnou představu o právu a morálce, které se nechtěl za žádnou cenu zpronevěřit. Měl co dělat, aby se vypořádal se skutečností, že jsem pracovala jako nájemný vrah – a že jsem zabila jeho kolegu Cliffa Ingelse, za to, že znásilnil třináctiletou dívku. Když jsem ale šla po Tobiasi Dawsonovi, majiteli důlní společnosti, který zastrašoval jednoho Fletcherova starého přítele, tak to Donovan nevzal zrovna dobře. Věděl, že se ho chystám zabít a neudělal nic, aby mě zastavil.
Po tom, co jsem zabila Dawsona, Donovanova morálka a ideály převážily. Jednou večer za mnou přišel do Pork Pit, aby mi řekl, že se mnou nemůže být, aniž by se při tom zpronevěřil sám sobě. Opustil náš komplikovaný vztah i město, přestože mě pořád chtěl, a to i navzdory  a) své vysoce ceněné morálce b) všem špatným věcem, které jsem kdy udělala.
Byla jsem ochotná s ním sdílet své srdce i život a on ode mě odešel. Nebo spíš od nás. Možná to bylo dobře, že odešel. Jinak bych možná byla v pokušení udělat nějakou hloupost. Jako ho třeba svést, aby nám dal ještě jednu šanci. A pak být naštvaná, na všechno a na všechny, až by mě znovu odmítl.
„Gin?“ Ozval se Finn. „Jsi tu s námi?“
Potřásla jsem hlavou, abych odehnala nevítané chmurné myšlenky. „Jasně, poslouchám tě. Takže moje tajemná sestra převzala Donovanovo místo u místní policie. Co dalšího o ní víš?“
Finn pokrčil rameny. „Nic zvláštního. Neměl jsem moc času, má ale pověst nekompromisního strážce zákona. Brojí proti korupci, zastává se bezbranných a takové ty věci.“
Takže Bria stejně jako předtím Donovan vede svatou válku. Přesně to jsem potřebovala. Další čestný policajt, který mi bude komplikovat život. A to zrovna teď, když potřebuju zjistit, proč Mab Monroe zavraždila mou matku a starší sestru a chci se jí pomstít bez toho, že by to mě samotnou stálo život.
„A samozřejmě taky víme, že je neskutečně krásná,“ řekl Finn zasněným tónem. „Podle té fotky, co se dostala tátovi do rukou, nevypadá zrovna jako typická žena zákona.“
Finn mluvil o fotografii ze složky, kterou mi zanechal jeho otec. Byl to silný svazek informací o vraždě mé matky a sestry. Pitevní zprávy, fotografie, policejní zprávy a hlášení, novinové výstřižky. Jo-Jo mi celou složku dala po Fletcherově smrti. Fotka Brii – podle které jsem zjistila, že pořád žije – z ní byla jediná hezká věc.
Protočila jsem panenky. „Udělej mi laskavost, Finne. Netvař se takhle, když mluvíš o mojí sestře.“
„Jak, takhle?“
„Jako by sis představoval, že ji máš nahou v posteli.“
Finn se ušklíbl. „Copak bych byl něčeho takového schopný?“
„O tom nepochybuju.“
„Hmm-hmm.“ Souhlasně zabručela Sophia po mé levici. Vyjádřila se naprosto jasně. Na rozdíl od většiny lidí Sophia upřednostňovala maximálně úsporné, téměř jednoslabičné vyjadřování.
Finn si položil ruku na srdce. „Gin, tvůj cynismus mě hluboce zasáhnul.“
„Jo, jasně,“ řekla jsem. „Moje slova jsou jako nože. Jen mě prosím nech chvíli přemýšlet, jak se mám k té situaci s Briou postavit, než po ní vyjedeš, ano?“
Finn přikývnul. „Dobře, ale mysli rychle. Víš, že sexy blondýnkám nedokážu odolat.“
Odfrkla jsem si. „Ty nedokážeš odolat ničemu, co má prsa.“
Asi bychom se ještě nějakou chvíli škádlili, kdyby si Jo-Jo neodkašlala. Otočila jsem k ní pohled.
„Tak co v té věci podnikneš,“ zeptala se opatrně. „Řekneš jí, kdo jsi? Co jsi dělala celá ta léta? Jaký máš plán?“
„Tím myslíš, jestli Brie řeknu, že jsem její dávno ztracená sestra Genevieve Snow? Že jsem renomovaný nájemný vrah známý pod jménem Pavouk? Nebo že naši matku a sestru zabila Mab Monroe a že jsem jí přísahala pomstu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Možná se pletu, ale mohlo by toho na ni být najednou moc.“
Jenom z myšlenek na Briu jsem měla stažený žaludek a jizvy v dlaních mě pálily. Tenhle pocit jsem nemívala často, ale znala jsem ho. Byl to strach.
„Nevím, Bria je koneckonců tvoje sestra. To snad něco znamená.“ Zamumlala Jo-Jo.
Dívala se na mě, ale její oči najednou získaly zastřený, vzdálený výraz, který mi říkal, že se dívá do mé budoucnosti. Kromě toho, že většina živlů Vzduchu dokázala svou magií léčit lidi, viděli i do budoucnosti. Lidé jako Jo-Jo uměli ze vzduchu a větru přečíst emoce, city a události stejně jako jsem je já cítila z kamene a všeho podobného, třeba cihel, kamenných soch a zdí nebo dokonce i ze štěrku pod nohama. Za pomoci magie Kamene jsem mohla nahlédnout do minulosti a Jo-Jo a jí podobní dokázali ze závanů vzduchu vycítit budoucnost aspoň do takové míry, že stálo za to si je poslechnout.
Poškrabala jsem se na hlavě. „Nevím, co bych měla ohledně Brii udělat právě teď. Prostě nevím.“
Jo- Jo se natáhla a stiskla mi ruku. „Ať už se rozhodneš jakkoliv, budeme s tebou – jestli si to budeš přát, přivítáme Briu s otevřenou náručí.“
Sophia přikývla. „Přivítáme ji,“ zachraptěla nakřáplým, zničeným hlasem.
„Ale jistě,“ přidal se s úsměvem Finn. „Ve skutečnosti se hlásím jako dobrovolník na uvítání Brii v Ashalndu.“
Nadzvedla jsem obočí. „To jako čím? Zdvořilým úsměvem? Nebo bys radši možná rovnou rozehrál svůj úlisný šarm a dostal ji do postele?“

Finnův úsměv se rozšířil. „Cokoliv bude fungovat, Gin,“ protáhl. „Cokoliv.“


17 komentářů:

  1. Moc díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za perfektní překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  5. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za super pokračovanie :-) a teším sa na ďalšie.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!!

    OdpovědětVymazat
  10. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat