neděle 29. března 2015

Vzdor - 21. kapitola



RACHEL
Sylph, její máma a její starší bratr na mě čekali v hlavní síni. Sylph po mně střelila rychlým úsměvem a dala si přes sebe kabát. „Jdeme pro poslední doplňky k Madame Illiard do Severního centra. Věřila bys, že Slavnost Nárokování je už zítra?“
Chvilička vytrvala u slova zítra, jakoby na něm spočívaly všechny její sny. Možná že to tak je. Snažila jsem se usmát, když vedle mě hopsala, brebentíc o jejích nových šatech a o předpovědi počasí na zítřek, ale bylo těžké předstírat. Vědomí, že pozítří odjíždím, se ve mně kroutila, až jsem nevěděla, jak se vlastně cítím.


Chtěla jsem přestat ztrácet čas. Přestat vyčkávat, zatímco tam někde venku v Pustině byl táta úplně sám. Také jsem si však chtěla vychutnat každou poslední chvilku, kterou jsem se Sylph měla pro případ, že bych ji už nikdy nespatřila.
Sylph ani nezaznamenala mou nedostatečnou odpověď. Šli jsme krok za její mamkou a bratrem a ona mi šeptala její tajné přání, aby si jí Nárokoval Smithson West. Poslouchala jsem jenom na půl ucha, přikyvovala ve vhodných částech a snažila se uchovat v paměti vše, co jsem na ní milovala, zatímco se přese mě valil jako vlna zármutek, který mi tlačil na plíce.
Byly jsme kamarádky od té doby, kdy jsme měly společný stůl v Dovednostech života, těch pár let školní docházky, které byly pro dívku z Baalbodenu vhodné. Učily jsme se věci jako vaření, smlouvání, šití a pravidla chování, když budeme na veřejnosti s našimi Ochránci.
Chlapci chodili do školy šest let a učili se matematice, čtení, historii Pustiny, různým zákonům a protokolům ostatních osmi městských států a klíčové roli Velitele Chase v zachraňování obyvatel Baalbodenu ze spárů Prokletých.
Vždycky jsem si myslela, že nebylo férové, že anatomie mého těla určuje, co se budu učit. Táta se mnou souhlasil a tak jsem nasávala všechno, co mi předkládal. Jednou jsem se pokoušela naučit Sylph otevřít knihu a porozumět všem těm myšlenkám uvnitř, ale ona jen pokrčila rameny. Nepotřebovala číst. Pro to měla svého Ochránce.
Nyní jsem pozorovala její tmavě zelené oči, prosvětlené nadšením z vyhlídky na náš den, její tmavé kadeře, které se vždy vysmívaly pokusům její mámy vykouzlit z nich nějaký ženský styl a její vzrušením chvějící se zaoblené tvary těla. Naklonila jsem se a objala ji.
Také mě objala. Vstoupily jsme do obchodu Madam Illiard, kde vedle předního okna visely krásné šaty pro Nárokování, a u stěn byla seřazena spousta látek všemožných barev. Dva velké stoly stály na opačných koncích obchodu. Na jednom z nich byly koše se zbytečnými věcmi jako korálky, knoflíky a stuhy. Druhý byl prázdný až na krejčovský metr a dvoje nůžky.
Nechápala jsem, jak tady někdo může strávit víc než pět minut, aniž by zešílel. Sylph se nicméně zhoupla na špičkách a objala svou matku, když zkoumaly téměř hotové šaty pro Nárokování, vytvořené jenom pro ni. Když jsem je viděla, jak se objímají, jak se společně dotýkají látky a obdivují krajku, zatoužila jsem po něčem úplně stejném.
Obvykle mi matka nechyběla. Jak by taky mohla? Zemřela hned po mém porodu, nikdy jsem ji nepoznala. Ale v podobných chvílích, jako byla tato, mi chybělo to, co jsme mohly mít. Představovala jsem si, že bychom měly stejný odstín vlasů. Naše oči by byly stejně modré. Možná bychom obě milovaly citronový koláč a nenáviděly špenát. Nebo bychom si obě možná myslela, že jediná užitečná věc v obchodu Madam Illiard jsou nůžky, protože se dají použít jako zbraň.
To nikdy nezjistím a přemýšlení o tom, mi nepomůže utéct z Baalbodenu a najít tátu, takže jsem tu touhu odstrčila a následovala Sylph dozadu obchodu, kde si mohla šaty vyzkoušet.
Uběhly skoro dvě hodiny, než Madam prohlásila, že jsou Sylphiny šaty perfektní. Tmavě zelený samet obepínal její vysokou postavu a padal v elegantních linkách k jejím kotníkům. Černá krajka se leskla mezi záhyby sukně a pásky černé krajky byly zavázány na zádech. Když Madam Illiard a Sylphina matka odešli dohodnout se na ceně, Sylph se přede mnou zatočila a zeptala se, „Líbí se ti?“
„Jsou nádherné.“
„Myslíš si, že se budou líbit Smithsonovi?“
„Jsem si jistá, že ano.“
Chytla mě za paži a poprvé se na mě pořádně zadívala. „Co se děje? Myslíš si, že Smithson není pro mě ten pravý?“
„Myslím si, že je to pěkný muž,“ řekla jsem, protože Sylphino srdce pro něj hořelo a protože to byla pravda. Byl tichý, statný a vypadal, že jediné, co chce je manželka, domov a slušnou úrodu z jeho kousku farmářské půdy. „Je pro tebe perfektní.“
Na vteřinu zazářila, ale pak její výraz opadl. „Přála bych si, aby byla taky zítra Nárokována.“
„Ještě mi není sedmnáct.“ Snažila jsem se znít, jakože jsem taky zklamaná, ačkoliv jsem nebyla. Nemohla jsem ani pomyslet na předvádění se na pódiu Centrálního náměstí, zatímco se jeden ze žádoucích mužů rozhodně, že já jsem pro něj perfektní manželka. Kromě toho, co já vím o tom, jak se má chovat poslušná manželka? Navíc je třeba mít více důležitých kvalit, než je jenom poddajná povaha.
Logan vypadal, že souhlasí.
Projelo mnou teplo, když jsem si vzpomněla na Loganův neobratný pokus o kompliment.
Nádherná.
Jeho slova zněly jako dárek, který budu chtít znovu rozbalit, až nikdo nebude na blízku. Co by Sylph řekla, kdyby věděla, že jsem Logana málem políbila? Kdyby věděla, že ho občas pozoruji, zatímco je ohnutý nad svými vynálezy a chci mu přejet po svalech na ramenou bez jakéhokoli rozumného důvodu?
To tajemství se chvělo na okraji mých rtů, ale byly tady i další tajemství. Tajemství o Veliteli. Oliverovi. Zradě. Sylph o tom nesmí nic vědět. Je to jediná ochrana, kterou jí mohu nabídnout.
Sylph mluvila, rozvíjejíc své úvahy o způsobech, jak mě dostat na slavnost s ní. 6ádný z jejích nápadů nebyl přijatelný. Nakonec svěsila ramena a řekla, „Jsi tak blízko sedmnácti! Kdyby tady byl tvůj táta, mohl by požádat o speciální povolení…“ Její oči se rozšířily a zaplnily slzami.
„Sylph…“
Běžela ke mně a zabalila mě do moře sametu a krajek. „Je mi to tak líto! Nemyslela jsem!“
Jemně jsem ji odstrčila. „Nejsem smutná. Vím, že jsi tím nic nemyslela.“
Její oči zesvětlaly. „Možná že by tě mohl Logan Nárokovat!“
Mé srdce se rozběhlo, ale zavrtěla jsem hlavou. „Nebuď hloupá.“
Chytila mě za ruce a zatočila se mnou. „Nebylo by to romantické? Byla bych paní Westová. A ty bys byla paní McEntireová. Mohly bychom společně pořádat večírky a chodit společně na trhy a – “
Trochu zoufale jsem se zasmála a spojila její prsty s mými. Otáčela námi dokola a já jsem ji nechala, dovolila jsem si pustit z hlavy Pustinu, odměnu za otcovu hlavu a komplikace ležící mezi mnou a Loganem. Nevěděla to, ale tohle jsou naše poslední společné chvíle. Chtěla jsem, aby na mě měla dobré vzpomínky.
Klopýtly jsme a spadly na podlahu, náš bezdechý smích se zdvojil. Objala jsem ji paží a sevřela ji. Také mě objala, ale pak se její smích náhle umlkl. Otočila jsem hlavu, abych viděla ten důvod a udělalo se mi špatně.

Velitel Chase stál ve dveřích, jeho meč byl venku z pochvy a v očích se mu blyštěl led.

6 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad !!! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad~~ :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat