neděle 15. března 2015

Vzdor - 20. kapitola



Logan
Slavnost Nárokování je už zítra. V tom okamžiku by se měl Oliver už promísit mezi obchodníky a být blízko ke zmizení v Pustině. Dokončil jsem poslední kousek vybavení, který jsem potřeboval pro zakrytí případné shody okolností při naši misi. Potřebujeme setřást dalšího stopaře? Žádný problém. Odmítají stráže zůstat daleko pozadu? To zvládnu. Budu oddělen od Rachel? Najdu ji kdekoli. Velitel nás zradí?


Téměř jsem doufal, že to udělá.
Měl jsem pokrytou každou ulici, každý plán do detailu vymyšlen, každý vynález fungoval, jak měl. Pocit triumfu, který jsem cítil, že dovedu přechytračit Velitele a jakéhokoli stopaře, který by šel po Jaredovi, ve mně hořel zlomyslným plamínkem.
Rachel to taky cítila. V jejích očích jsem viděl bojovné světlo, když podruhé kontrolovala naše zbraně, zatímco jsem se ujišťoval, že seznam zásob, které ještě musím dnes koupit na trhu, je ve vnitřní kapse mého pláště.
Nevyhnuli jsme se dotekům, když jsme zápasili. Neznal jsem její důvody, ale mé byly jasné: přitahovala mě. Vždycky jsem ji vnímal jako krásnou, ale teď, když jsem viděl pod povrch, zjistil jsem, že to je odvážná, vášnivá dívka, která bude vždy bojovat za ty, které miluje. Ona je… obdivuhodná.
Nebyl jsem si ale jistý, jestli se dá nazývat obdivem touha přejet jí rukama ve vlasech a přitáhnout si ji ke mně. Dokud to nedostanu pod kontrolu, budu si držet odstup. Budu muset. Zaujal jsem Jaredovo místo. Věří mi. Ona mi věří, ten křehký vývoj našeho vztahu byl hrozný a zároveň nesmírně potěšující.
Nebyl jsem připraven probírat mé iracionální myšlenky, ale stále jsem se po ní chtěl natáhnout i kvůli něčemu jinému než kvůli bitevním plánům a nejhorším scénářům. S touto myšlenkou jsem vzhlédl ze seznamu a řekl jsem tiše, „Pozítří odcházíme a do té doby spolu nestrávíme tolik času, takže - “
„Proč ne?“ Podívala se na mě přes zbraně, které balila.
„Musím na poslední chvíli zařídit pár zásob a získat informace a tohle je tvoje poslední šance vidět Sylph. Myslel jsem, že bys ráda strávila den s ní.“
Přes její tvář přejela bolest a vrátila se k balení zbraní.
„Mimochodem, chtěl jsem ti vzdát poklonu.“
Její oči se rozšířily, šlehly k mým a pak se znova podívaly k zemi. „Proč?“
„Protože jsem si uvědomil, i když to nedává žádný logický smysl, že občas ode mě potřebuješ slyšet hezké slovo.“
Teď se na mě dívala, jakoby mi najednou narostly dvě hlavy a já se cítil jako idiot.
„Říkáš mi, že mi chceš vzdát poklonu, i když bych vlastně neměla žádnou potřebovat?“ Její hlas nezněl potěšeně.
Probíral jsem se v hlavě řečenými slovy, ale nedávaly mi žádnou příčinu toho, proč tak reagovala, takže jsem přikývl.  „Selský rozum říká, že by žena neměla být závislá na - “
„A to má znamenat jako co?“ Hodila luk a šípy, které držela, na zem, tvář měla posetou růžovými skvrnkami. „Proč bych neměla potřebovat poklonu?“
Neměl jsem tušení, proč se naše konverzace tak zvrtla. Chtěl jsem jí říct jenom něco hezkého. To proběhne deseti minutová diskuze o motivech a významech?
Možná, že když to formuluji přesněji, tak pochopí. Naklonil jsem se k ní a řekl s dokonalou jasností „Protože jsi takovou ženou, jakou jsi.“
Pomalé mluvení bylo k ničemu. Vypadala, že chce popadnout jednu ze zbraní a useknout mi s ní hlavu. Byl jsem na sebe naštvaný.
Skrz zuby procedila, „A jaký druh ženy jsem podle tebe, Logane McEntire?“
Vyštěknul jsem, „Sebevědomá. Silná. Schopná. Nádherná. Rovnocenný partner v tomto šílenství.“
Růžové skvrny ztmavly, ale místo jisker byly v jejích očích mírnost a teplo. Neměl jsem ponětí, že může kompliment takto působit ve vzteku, ale byl jsem tomu rád.
„Myslíš si, že jsem nádherná?“ zeptala se a já měl náhle pocit, že se dusím.
„To jsem neřekl.“
„Ano, řekl,“ řekla jemně. Na rtech jí pohrával slabý úsměv, i když se mi odmítla podívat do očí.
Opravdu jsem to řekl? Znova jsem si v hlavě opakoval ta slova, která jsem na ni hodil a uvědomil si, že má pravdu. Opravdu jsem řekl nádherná. Což, mimochodem, nebyl zločin. Každý, kdo by se na ni podíval, by řekl to samé.
Pokrčil jsem rameny a ujistil se, že zním normálně, když jsem řekl, „Hádám, že jo. Připravena?“ Přehodil jsem si plášť přes ramena a čekal jsem, že na mě kvůli těm slovům ještě zavolá. Aby se dožadovala vysvětlení, které jsem jí nebyl připraven dát.
Místo toho řekla, „Pojďme.“ Její hlas zněl nepřirozeně, ale nechal jsem to být. Nevěděl jsem, co říct.
Napětí mezi námi zůstávalo, když jsme šli prašnou cestou do města s doprovázejícími zvuky farmářských zvířat a ptáků.
Chlapci, kteří měli na starost pouliční pochodně, je už na Centrálním náměstí zhasli. Procházeli jsme kolem řemeslníků, kteří připravovali podium na slavnost Nárokování.
Byl jsem rád, že odcházíme z Baalbodenu dřív, než Rachel dosáhne věku Nárokování. Myšlenka na to, jak za ní stojím na podiu a pozoruju chlapíky, jak se mě snaží přesvědčit, že jsou pro ni to nejlepší, mě nutila chtít jim rozbít hlavy. Ne proto, že jsem nedokázal dát Rachel tomu správnému muži. Ale znal jsem každého vhodného muže v Baalbodenu a přestože jsem o tomhle nikdy před tím nepřemýšlel, byl jsem si celkem jistý, že se k ní žádný nehodí.
Vstoupili jsme do Severního centra a přijeli k Sylphinu domu. Rachel se se mnou sotva rozloučila, než zamířila dovnitř. Čekal jsem na ulici, dokud jsem ji neuviděl uvnitř domu, než jsem pokračoval k Dolnímu trhu.
V půli cesty jsem se přikrčil u strany ulice, vzal to zkratkou přes úzké uličky a vklouzl jsem zadním vchodem do řeznictví, kde byl jeden z mých prvních kontaktů na černém trhu, čekajíc, aby mi dal nejnovější informace o Rowasmarku a o Jaredovi.
Jdu do Pustiny po zuby ozbrojen znalostmi, technologií a tím druhem neústupnosti, o kterém si Velitel myslel, že ho má jenom on sám.

Nemohl jsem dočkat, až mu ukážu, že se mýlí.

3 komentáře: