pondělí 16. března 2015

Polibek noci - 19. kapitola


Brenna čekala do půlnoci a Roshan stále nepřicházel. Nikdy mu netrvalo tak dlouho, aby se nakrmil. Kde byl? Nelíbila se jí odpověď, která jí vyvstala v mysli. Byl to krásný muž, obdarovaný nadpřirozeným půvabem upíra. Ženy ho pozorovaly, kamkoliv spolu šli… zatřásla hlavou, odmítala vzít v úvahu, že by mohl být s jinou ženou.

Prošla místnostmi v přízemí, vypnula všechna světla až na jedno, a poté vyšla po schodech nahoru, aby se připravila do postele. Morgana jí kráčela v patách a povzbudivě mňoukala.
Brenna se svlékla a přetáhla si noční košilku přes hlavu, hned na to vklouzla do postele. Morgana se stočila vedle ní a packu si položila na její paži.
Brenna se otočila na bok a dívala se z okna, jednou rukou při tom hladila Morganinu hlavu. I když si zvykla na život v tomto století, Brenna si někdy přála vrátit se zpět domů. Život tam byl o tolik jednodušší. V mnoha ohledech těžší, přesto však snazší. V tomto století bylo pořád tolik věcí, kterým tak úplně nerozuměla. Války na místech, o nichž nikdy neslyšela. Nemoci, které byly v její době neznámé. Vynálezy, jakým byla pračka, která udělala praní prádla snazším, ale svým způsobem ji okradla o potěšení z praní vlastního prádla rukou. Se sušičkou uschlo její prádla rychle, ale chyběla mu čerstvá vůně na slunci sušených šatů. S ničím na práci se dny zdály delší.
Možná si potřebovala najít práci.
Čím více o tom uvažovala, tím více se jí líbila myšlenka vydělávat vlastní peníze. Ale co by mohla dělat? Nebyla kvalifikovaná na práci v kanceláři. Neměla vysokoškolské vzdělání, ale jistě se musela najít něco, co by mohla dělat. „Co myslíš, Morgano?“
S potřesením hlavy se Morgana převalila na záda.
„Možná by mě mohla Myra zaměstnat v knihkupectví,“ přemýšlela Brenna nahlas. „Možná bych mohla prodávat knihy, nebo obsluhovat stoly. Samozřejmě, že jemu by se to nelíbilo.“  Několik minut drbala Morganino bříško a poté se spiklenecky usmála. „Jistě není potřeba, abychom to řekly panu DeLongpre.“ Její úsměv vyprchal. „Možná knihkupectví není to pravé místo, kde hledat práci. Pan Loken jej navštěvuje příliš často.“
Při přemýšlením o Anthonym Lokenovi jí na mysli vytanul Jimmy Dugan. Byla si jistá, že mladý upír umřel kvůli Lokenově honbě za věčným životem.
Uvažování o Jimmym Duganovi jí vehnalo do očí slzy. Ačkoliv ho znala jen velmi málo, bylo smutné myslet na to, že umřel tak mladý.
Popotáhla a zavřela oči, jenom proto, aby je o chvíli později znovu otevřela, jistá si tím, že už není v místnosti sama. „Roshane?“
Zhmotnil se vedle postele, jeho černé oblečení se prolínalo s temnotou pokoje. „Myslel jsem si, že už budeš touhle dobou spát.“
Zavrtěla hlavou. „Myslela jsem na pana Dugana.“
Roshan tiše zavrčel. „Bojím se, že má Loken na krku další oběť.“
„Ach, ne! Koho?“
„Mladého muže, kterého potkal dnes večer v Nocturne.“
Dívala se na něj se zelenýma očima naplněnýma znepokojením. „Je tu něco, co můžeš udělat?“
„Zavolal jsem policii, to bylo jediné možné, co jsem mohl udělat. Prohledali dům, ale nic nenašli. Měl jsem vědět, že nic nenajdou.“
„Alespoň ses snažil. To je všechno, co můžeš dělat.“
Přikývl, myšlenky na osud mladého neznámého muže ustupovaly, jak Brennina blízkost naplnila jeho smysly. Byla tady, v jeho domě, v jeho posteli, a on ji chtěl.
Posadil se na okraj postele a zašeptal její jméno.
Brenna se zachvěla, jak se přes ni přelil jeho hlas. Slyšela otázku, na kterou se nezeptal. Posadila se a přitáhla si jej blíže, její polibek byl nevyslovenou odpovědí na jeho nevyřčenou otázku.
Roshan se kousek odtáhl. „Jsi si jistá?“
„Pochybuji, že jsem si byla v mém životě něčím jistější.“
„Miláčku!“
 Stáhl si ji na svůj klín, jeho ústa překryla její, paže měl tak pevně sevřené okolo ní, že ji napadlo, zda nejsou její žebra v nebezpečí zlomení, ale pak mu polibek oplatila, bolest a potěšení se spojily dohromady, dokud nevnímala na světě nic jiného, než jeho ústa na těch jejích. Vzrušení se jí třepotalo v žaludku. Očekáváním se jí zrychlil puls. Jeho jazyk byl tak horký oproti jejímu krku, jeho tak ruce jemné, když ji laskal.
Zavřela oči a ponořila se do hojnosti pocitů, které v ní vyvolával. Nějak se jeho šikovným rukám podařilo je oba svléknout a poté ležel natažený na posteli vedle ní. Neplánovala, že by se tohle stalo novu a teď v hloubi svého srdce věděla, že to bylo stejně nevyhnutelné jako východ slunce.
Barvy a obrazy zaplavovaly její mysl, roztříštily se v duze lesknoucích se krystalků, jak se jeho tělo spojilo s jejím. Prohýbala se jako luk, aby jej mohla lépe přivítat. Nehty mu škrábala do zad. Cítila, jak se jí zuby otřel o hrdlo, a otočila hlavu na stranu, čímž mu umožnila lepší přístup. Tiše zasténala, smysly měla uchvácené pocity. Jak mohlo být něco, co ji naplňovalo odporem, tak báječné? Ve vzdálené části mysli si uvědomovala, že cítí všechno, co on, jeho touhu, ne jenom pro fyzické spojení, ale pro pocit sounáležitosti, který našel v jejím náručí stejně jako ona v jeho. Potěšení ji pohlcovalo, dokud si nepřipadala, jako by se topila v čisté blaženosti, potěšení tak intenzivní, že bylo téměř bolestivé, a poté se vrhla přes hranu extáze a nakonec přišlo uspokojení, jaké nikdy dříve nezažila.
 Roshan se přetočil na záda, přitáhl si Brennu ke svému boku a pažemi si ji držel blízko u sebe. Neměl žádný důvod se jí teď ptát, jestli je všechno v pořádku, ne když se na něj dívala zpod ztěžklých víček s výrazem ženy, která je dobře a upřímně milována.
„Je to takové pro všechny?“ zeptala se.
„Ne.“
„Jak to víš? Vzal sis hodně žen do postele?“ Byla to bláhová otázka. Žil stovky let. Bez pochyb měl i stovky žen.
„Ne tak moc, když se všechno uváží,“ odpověděl. „A zcela určitě ne žádnou, jako jsi ty.“ Pohladil ji kloubem prstu po tváři. „Žádnou tak nádhernou, nebo tak svůdnou. Žádnou, kterou bych miloval.“
Oči se jí rozšířily. „Ty mě miluješ?“
„Víc než si dokážeš představit.“
„Nevím, co mám říct.“
„Řekni, že mě miluješ.“
„Ach, ano miluji,“ zašeptala horlivě. „Já tě miluji.“ Jemný úsměv zvlnil její rty. „Víc než si ty dovedeš představit.“
„Zůstaneš se mnou tedy?“
„Kam bych šla?“
„Kamkoliv bys chtěla,“ odpověděl střízlivě. „Kdykoliv tu nebudeš šťastná, stačí říct slovo a koupím ti vlastní dům, pokud si to budeš přát, kdekoliv budeš chtít žít.“
„Opravdu?“
Přikývl. „Opravdu.“
„To je od tebe opravdu štědré.“
„Je toho jen málo, co ti můžu dát, oproti tomu, cos ty darovala mně.“
Oči se jí rozšířily překvapením. „Nic jsem ti nedala.“
„Ach, ale ty se mýlíš, má sladká Brenno. Dalas mi naději a důvod, abych dál žil.“ Letmo ji políbil na rty. „Dalas mi ten nejcennější dar, jaký může dát žena muži. Tvoji nevinnost, lásku a důvěru.“
Přetočila se na stranu a omotala okolo něj své paže. „Miluji tě. Tak strašně moc.“
Jemně ji políbil. „Můžeš mě přijmou takového, jaký jsem, Brenno? Celého?“
„Ano. Chci s tebou sdílet tvůj život, tolik z něj, kolik jen budu moci.“
Přitáhl si ji blíže, srdce mu přetékalo, když ji zasypával polibky na tvářích, očních víčkách, křivce krku a špičce nosu. „Přísahej, že mě nikdy neopustíš.“
„Přísahám.“
Byla to těžká přísaha, ta, kterou neočekával, že dodrží, ale pro teď byla dostačující.

Milovali se znovu, tentokrát pomaleji, a poté ji Roshan odnesl do sprchy a omyl ji od hlavy k patám. Mohli se dostat ze sprchy ještě dříve, než voda zchladla, ale to by mu nemohla vzít mýdlo z ruky a oplatit mu jeho laskavost. Jak její namydlené ruce klouzaly přes její tělo, byl to erotický pocit, který nikdy dříve nezažil, ten, co měl předpokládané následky.
A právě ledová voda je konečně vyhnala ze sprchy a dolů ze schodů. Roshan zažehnul oheň v krbu, poté ji stáhl dolů na kobereček a paže ovinul okolo jejích ramen.
Brenna se o něj opřela, ospalá a spokojená, jak sledovala plameny. Granny O'Connellová by se bezpochyby obracela v hrobě, kdyby teď viděla svou vnučku sedět nahou na podlaze v náručí upíra, s nevinností stejně tak nenávratně ztracenou.
Letmo pohlédla nahoru a setkala se s Roshanovým pohledem. „Vezmeš si mě?“ Neměla v plánu se na to zeptat, ale jednou to bylo vyřčeno, už nebylo cesty zpět.
„To je to, co chceš, Brenno?“
„Jenom pokud to chceš i ty.“
„A pokud řeknu ne?“
 Zdálo se, jako by její srdce spadlo na podlahu. Pokud by si ji nechtěl vzít, co potom? Mohla by tady zůstat, v jeho domě jako jeho paní? Bylo by to o tolik rozdílnější než to, co dělala nyní? Věděla, že ano, ačkoliv nebylo ochotná si to připustit. Vášnivá noc v náručí muže byla věcí, které neodolala, ale zcela jiné bylo udělat vědomé rozhodnutí žít s ním mimo manželský svazek, i když v téhle době nikdo nevypadal, jako by si myslel, že je to špatné.
„Řekl jsi, že mě miluješ,“ připomněla mu sotva slyšitelným hlasem.
„Řekl.“
„Ale nechceš si mě vzít?“
„Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se znovu oženil,“ odpověděl pomalu. „Nikdy jsem si nemyslel, že by mě nějaká žena chtěla, nebo byla schopná mě přijmout takového, jaký teď jsem.“ Díval se jí hluboko do očí. „Přemýšlelas o tom, Brenno? Jsi si jistá, že je to právě to, co chceš?“
„Jenom pokud to tak chceš ty,“ řekla znovu.
„Bylo by mi ctí, pokud by ses stala mou ženou,“ řekl tiše. „Budu tě milovat tak dlouho, jak dlouho budeš žít.“
Tak dlouho, jak bude žít. Ta slova ji zasáhla jako poryv ledového vzduchu. Časem zestárne a zeslábne. Kůže bude vrásčitá, vlasy zešediví, sluch a zrak se zkazí. Ale čas nijak nepoznamená Roshana. Za dvacet nebo sto let bude stejný, jako je teď – silný, zdravý a temperamentní, muž v jeho nejlepších letech.
Roshan sledoval hru emocí na její tváři a pochyby, které jí rostly v očích. Nemusel použít své nadpřirozené smysly, aby věděl, nad čím přemýšlí. O chvíli později její slova potvrdila jeho podezření.
„Budeš mě milovat, i když už nebudu mladá?“ zeptala se a pohledem vyhledala jeho. „Jak se budeš cítit, až budu stará a ty ne? Až přijde ten čas, opustíš mě kvůli někomu jinému? Někomu mladšímu?“
  „Nikdy tě neopustím, Brenno, přísahám. Mladá nebo stará, budu tě milovat stejně, jako tě miluji dnes večer.“  
Pro něj byla ta slova snadná k vyslovení, pomyslela si. Jak se bude cítit ona, až bude její mládí pryč? Bude cítit odpor ke všemu, čeho se vzdala, aby mohla trávit svůj život s ním? Bude se ohlížet do minulosti a litovat toho, že se vzdala šance být matkou? Bude ji bolet prázdná náruč a bude prahnout po dětech a vnoučatech, která nikdy nemohla mít? Až bude starou ženou a plameny mládí a vášně už uvnitř ní nebudou nadále hořet, bude truchlit pro život, kterého se vzdala, pro potomky, kteří se nikdy nenarodili? Bude ho pak nenávidět, protože on nestárne? Zničila by její nenávist lásku, kterou k němu cítí?
Nemusíš zestárnout. Svádivá slova se hemžila v její mysli. Musíš se jenom stát tím, čím je on. Pokud se stane upírem, zůstala by takovou, jakou je. Mohli by být spolu věčně. Ale chtěla být upírem? Žít jenom v noci, přežívat na krvi jiných lidí?
Anthony Loken jí vyvstal nechtěně na mysli. Možná tu byl další způsob…
„Brenno?“
„Ano, Roshane DeLongpre, vezmu si tě.“
„Vyber si den, má lásko.“
„Můžeme mít velkou svatbu?“
„Tak velkou, jak si budeš přát, ačkoli se bojím, že hostů bude hrstka.“
O tom nepřemýšlela. Divné, že tady ve skutečnosti ani nepostrádala žádné přátele, pomyslela si. A pak se usmála. Proč by potřebovala přátele, když má Roshana? Naplňoval každou její myšlenku, ať byla vzhůru, či spala.
„Nepotřebuji žádné hosty, pokud tam budeš ty.“
„Jenom řekni den a místo.“
„Ach!“ Úsměv se jí vytratil z tváře a skousla si spodní ret.
„Co se děje? Změnilas už svůj názor?“
„Ne, ale… to… chtěla bych se vdávat v kostele a... můžeš... nemůžeš...?“
„Vzplát v oblaku kouře?“ zeptal se s kyselým úšklebkem.
Přikývla a světlá růž zaplavila její tváře.
„Kostel bude v pořádku,“ ubezpečil ji. „Najdi si pro sebe krásné šaty a kostel, který se ti líbí a na mně nechej všechno ostatní.“

Té noci ležela v posteli, i když předpokládala, že je ve skutečnosti ráno, protože obloha začínala světlat a Brenna přemýšlela o všem, co se stalo během uplynulé noci. Poté, co mluvili o svatbě, se znovu pomilovali a pak ji Roshan odnesl nahoru. Rychle se osprchovali a Roshan ji položil na postel, uložil ji, jako by byla dítě místo dospělé ženy. Zašeptal, že ji miluje, políbil ji na dobrou noc a opustil místnost.
Brenna si přejela prstem přes rty, vzpomínala na sladkost jeho polibků a světlo v jeho očích, když jí říkal, že ji miluje. Všechno se tak nějak zdálo nemožné. Všechno, co se stalo od první noci, kdy jej uviděla, se zdálo nemožné, jako něco ze snů. Jak mohla být tady a v této době? Nebýt Roshana, zemřela by na hranici, byly by mrtvá tři sta třináct let. Namísto toho žila v domě krásném jako žádný, který kdy viděla, a bude si brát upíra. Divné, jak se vše, co věděla o upírech, nezdálo být pravdou tam, kde byl Roshan. Nebyl monstrum bez svědomí, které zabíjí bez rozmyslu. Nebyl děsivé stvoření s páchnoucím dechem a zdeformovaným tělem. Zcela naopak. Byl vysoký a daleko pohlednější než jakýkoliv muž, kterého kdy potkala.
A miloval ji.
To vědomí ji naplnilo vnitřním teplem, které donutilo její srdce prudce bít a přineslo úsměv na její rty, celou ji rozzářilo.
Miloval ji.
Bylo to poslední myšlenka těsně předtím, než se propadla do spánku a zároveň i první, když se po sedmi hodinách probudila.
Odhodila přikrývky stranou, vyklouzla z postele a přešla do koupelny. Vyčistila si zuby, umyla obličej, rychle se oblékla do džínů, tyrkysového svetru a páru vysokých bot.
Sešla dolů a rychle se nasnídala. Sebrala Roshanovy klíčky od auta a peníze, které jí zanechal, pospíšila si z domu a zamířila do obchodního střediska. Bude nevěsta a ta potřebuje šaty.
Netušila, že vybírání šatů bude trvat takovou dobu, nebo že to bude taková zábava. Zkusila si tucty šatů a překvapila a potěšila ji móda této doby. Byly tu plné stojany a věšáky šatů, dlouhé bílé róby ze saténu, hedvábí a taftu. Některé byly poněkud odvážné. Hluboký výstřih odhaloval nahé paže a ramena a odhaloval rýhu mezi ňadry, což by v její době bylo považováno za skandální. Další, se skrovnými výstřihy a dlouhými rukávy byly tak ostýchavé a cudné, že by je i Granny O'Connellová přijala. Brenna je vyzkoušela všechny, dlouhé i krátké, moderní a starodávné, nakonec zůstala u hedvábných šatů s korálkovým živůtkem, dlouhými rukávy a úzkou sukní s krátkou vlečkou.
Jako další si zkusila závoje. Některé byly dlouhé po ramena, jiné se kroutily uhlazeně po zádech dolů až na podlahu. Byly k dostání spolu s rozmanitým množstvím ozdob do vlasů, některými komplikovanými, jiné byly jednoduché a přesto elegantní. Závoj, který si vybrala, byl po ramena dlouhý s korálkovou čelenkou jako ozdobou. 
Dívala se na sebe do zrcadla a přemýšlela, co si bude Roshan myslet. Líbily by se mu více odvážné šaty? Něco s hlubokým výstřihem a kratší sukní?
Brenna se podívala na prodavačku. „Vypadám dobře?“
„Ach, má drahá, vypadáte jako princezna z pohádky.“

Brenna se usmála na odraz v zrcadle. „Vezmu si je,“ řekla a pomyslela si, že pro její život v současnosti není jiné vysvětlení, než že je to pohádka.


11 komentářů:

  1. Díky moc za další kapitolu a korekci

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za skvělý překlad!! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky.
    Namísto toho žila v domě krásném jako žádný, který kdy viděla, a bude brát upíra. Chybí Vám tam si

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad a korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat