pondělí 2. března 2015

Polibek noci - 17. Kapitola 2/2


Podívala se nahoru na něj, v očích měla nesoustředěný pohled a rty nateklé, poskvrněné jedinou kapkou krve tam, kde jeho špičáky proťaly její křehkou kůži.  
Tiché zavrčení mu rostlo v krku, jak si jazykem přejela přes spodní ret a olízla krev.
„Vrátím se později,“ řekl chraplavým hlasem a pospíšil si z domu do noci.

Brenna se dotkla bříškem prstu rtů a dívala se za ním. Stačil pouze jediný polibek a bylo to vše, co bylo zapotřebí, pomyslela si. Jediný polibek a byla připravena ho nechat, aby ji odnesl nahoru do postele. Znala ho jenom chvíli, ale už si nedokázala představit život bez něj. Připadalo jí, jako by ho znala celý život, jako by byli svázáni dohromady neviditelnými pouty, podivnou změnou se stal její nedílnou součástí a ona se stala nedílnou součástí jeho. Bylo to právě to, co se stane, když se dva lidé pomilují? Stává se to každému, že má pocit sounáležitosti? Věděla, že milování se s Roshanem bez požehnání kostela bylo špatné. Bylo to nemorální, příšerný hřích, ale teď, špatné či správné, jediné na co dokázala myslet, bylo ocitnout se znovu v objetí jeho paží a znovu se s ním pomilovat. I teď se bez něj cítila opuštěná a ztracená.
I dům byl jiný, když byl pryč.
Bylo by špatné, kdyby si vzala upíra? Pravda, bylo tu mnoho věcí, které nemohli sdílet, ale také těch, které mohli. Užívala si jeho společnost, jeho péči. Byl milý a trpělivý; chránil by ji, pomáhal jí najít si svou cestu v nové době. A ačkoliv by dny trávila sama, o nocích by byla jeho. A nejlepší ze všeho bylo, že nebál se jejího čarodějnictví, ani se nezalekl její síly. Zcela naopak, zdál se být potěšen a hrdý na její schopnosti, i když byly jen omezené.
Samozřejmě, měla velké nároky. Jenom proto, že se spolu milovali, neznamenalo to, že si ji bude chtít vzít. Pokud pochopila jednu věc tak to, že velké množství lidí v této době nemělo žádné výčitky spolu žít a mít děti bez manželství. Ale, přijatelné či ne, ona věděla, že je to špatné. Děti si zasloužily matku i otce, bezpečný domov vzniklý z manželského svazku.
Možná je čas, abys byla jako on, zašeptal zákeřný malý hlásek vzadu v její mysli. Pokud tu není žádný lék, pokud nemůže být nikdy smrtelný, pak bys možná měla přijmout Temný Dar. Je to jediný způsob, jak s ním skutečně sdílet život, jediná cesta, jak může on sdílet ten tvůj.
Odstrčila zneklidňující myšlenku pryč. Být upírem bylo proti přírodě. Znamenalo to vzdát se slunečního světla a všech nadějí na dítě, které si přála mít. Znamenalo to vzdát se lidskosti, žít ve stínech a přežívat na krvi ostatních.
Nebyl to život, který by si dobrovolně zvolila pro sebe, nebo kohokoliv jiného.
A teď bylo semínko zasazeno. Tak odpudivé, přesto klíčilo ve vzdáleném koutě její mysli.
* * *
Roshan opustil dům a přesunul se do Nocturne. Oblečený celý v černém, rychle se prodíral ostatním davem, jeho hlad rostl, jak jej volal zvuk stovek bijících srdcí. Nosní dírky se mu naplnily vůní kořisti, zralé a připravené ke sklizení.
Mladá žena se pohnula směrem k němu, proplétala si svou cestu skrze dav na kraji tanečního parketu, vlnila boky, vypínala ňadra. Obarvené černé vlasy jí dlouhé a rovné spadaly přes ramena.
„Zatančíš si se mnou?“ Hlas měla nízký a chraplavý. Podívala se na něj nahoru a očima mu slibovala mnohem víc, než jen tanec, pak přejela černě nalakovaným nehtem přes jeho hruď. „No?“
„Jistě.“ Sevřel ji do svých paží a vtáhl ji na taneční parket.
„Viděla jsem tě tady už dřív,“ zapředla.  
„Opravdu?“
„Dnes večer jsem se po tobě poohlížela, doufala jsem, že přijdeš sám.“
Usmál se na ni. „Pak jsem tedy rád, že jsem přišel.“
„Já také.“ Chvíli jej intenzivně zkoumala. „Nevypadáš jako ostatní chlapi, kteří se tady potloukají,“ poznamenala. „Ani se jako nechováš.“
„Och?“
Zavrtěla hlavou, obočí měla svraštělé soustředěním. „Možná je to proto, že ostatní jsou v srdci jenom kluci. Ale ty, ty se zdáš být mnohem starší.“
Měkce se zasmál. „Nemáš ani tušení, Carrie, má drahá.“
Oči se jí rozšířily. „Jak znáš moje jméno?“
„Jak jsi řekla, nejsem jako ostatní.“ Přitáhl si ji blíže, jednou rukou odhrnul vlasy z jejího krku. „Dívej se na mě, Carrie, jenom na mě.“
Zírala na něj, rty lehce pootevřené, se stopou strachu v očích.
„Vidíš jenom mě,“ zamumlal. „Slyšíš můj hlas, pouze můj hlas.“
„Ano,“ zašeptala. „Jenom tebe.“
Pomalu sklonil hlavu. Kdokoliv by se díval, viděl by, jak jí líbá krk a otáčí se s ní pomalu okolo parketu. Pil rychle, vzal si jen tolik, kolik potřeboval, a rychle zapečetil dvě malé dírky, které zůstaly po jeho tesácích.
Zvedl hlavu ve chvíli, kdy hudba skončila.
„Carrie?“
Zamžikala na něj nahoru, pohled měla nesoustředěný.
„Děkuji ti za tanec.“
„Nemáš zač.“ Zamračila se a zvedla ruku ke svému hrdlu, poté na něj znovu zamžikala.
Nechal ruku na jejím pase. „Jsi v pořádku?“
„Nevím. Mám trochu závrať.“
„Pojď,“ řekl a vzal ji za ruku, „nech mě, abych ti koupil nějaké pití.“
Roshan vedl Carrie dopředu k baru, když uviděl Anthonyho Lokena sedět u jednoho stolu vzadu. Čaroděj ho uviděl ve stejnou chvíli a nevraživost se vznášela mezi nimi, znatelný pocit zloby byl tak silný, že si Roshan byl jistý, že ho cítí i ostatní v místnosti, aniž by věděli, o co se jedná.
U baru Roshan objednal Carrie vysokou sklenici pomerančového džusu. Stál vedle ženy a byl opatrný, aby udržel Lokena na dohled.
Čaroděj se k němu otočil zády, jeho pozornost se opět soustředila na mladého muže, se kterým sdílel stůl.
Roshan použil svůj nadpřirozený sluch a odposlouchával jejich rozhovor. Mladý muž byl unavený předstíráním, že je upír a přišel do Nocturne s nadějí, že najde jednoho nemrtvého. Loken chápavě přikývl. Naklonil se blíže k mladému muži a řekl, že jeho hledání je u konce. On, Loken, je upír. Pokud to mladík myslí upřímně, musí jenom přijít do Lokenova doupěte, aby mohlo dojít k přeměně. Mladý muž, jehož jméno bylo Roger West, rychle souhlasil. Loken zaplatil účet a oba muži odešli od stolu a zamířili k zadnímu východu.
Roshan tiše zaklel, když je sledoval, jak opouštějí klub. Na vlastní oči viděl výsledky posledního experimentu Anthonyho Lokena.
Chvíli tam nerozhodně stál. Pokud by Loken zabil Westa, nic by to neznamenalo. Mladík pro Roshana nic neznamenal. Smrtelníci obecně pro něj nic neznamenali. Pouze je potřeboval pro ukojení své pekelné žízně, znamenali pro něj možnost přežití. 

Tancoval s další ženou v klubu a napil se od ní stejně, jako od té první. Nechal ji sedět u baru a chystal se odejít domů, když najednou ze zcela nevysvětlitelných důvodů přistihl sám sebe, jak míří k Lokenově laboratoři na okraji města.


10 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru !!! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Vdaka za skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Knihomolka.3652. března 2015 20:55

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat